1. Jste bavič, moderátor, tanečník i sportovec. Když řekneme „bavič“, jaké to je? Je těžké bavit lidi? Nemáte obavu, že se nebudou smát?
„Slovo bavič je trošku zavádějící. Toto označení bylo dříve bráno spíše jako ponižující.
Ptáte-li se ale, zda je těžké lidi rozesmát, musím říct, že je to daleko těžší, než je rozplakat.
Takže dostat se mezi ty herce, kteří dokážou rozesmát publikum, je dobré. Je to vyšší kategorie, v herectví je „bavič“ těžký obor. Rozesmát publikum je vlastně nejtěžší.“
2. Daleko těžší než drama?
„Určitě.“
3. Říká se, že baviči jsou vlastně vážní lidé. (Třeba Luis de Funes o sobě říká, že je vážný člověk.) Je to pravda?
„Není to pravda. Nejsem vážný člověk, to je opravdu individuální.
Muselo by potom přece také platit, že lidé, kteří hrají vážné role, jsou v civilu zábavní chlapíci.
Já nikoho mimo jeviště bavit nemusím, nepotřebuji. Nechám se klidně sám pobavit, a když to přijde, že bavím já, tak to přijde. Neusiluji o to. Ale jsou lidé, kteří jsou zábavní prostě vždycky a za všech okolností.
Jiří Lábus má tento talent prostě v sobě. Je zábavné s ním být na jevišti a někdy je ještě zábavnější být s ním v šatně. Nedá se říct, že by existovala nějaká pravidla.“
4. Ovlivnil Vás Jiří Lábus?
„Připravoval mě vlastně na DAMU, jeho vliv je naprosto jasný a daný. Jsem s Jiřím Lábusem v divadle Ypsilon už 23 let. To musí ovlivnit úplně každého, takže samozřejmě mě také . A jsem rád.“
5. Čeho by se měl bavič vyvarovat?
„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, co by bavič měl nebo neměl, nejsou žádná pravidla.“
6. Mám na mysli třeba trapné šašky v cirkuse, kteří sypou na lidi popcorn a všelijak do nich strkají smetákem atd.
„Tak tohle myslíte. To je dané mírou vkusu daného komika.
Ale nejenom jeho, ale i mírou vkusu publika, i média, pro které pracujete. Dnes tato míra vkusu nemá hranice.
Kdyby kdysi někdo řekl veřejně slovo „prdel“, tak se polovina národa asi zhroutí. Ale na druhou stranu jsme se schovávali za jakýsi umělý jazyk, kterým nikdy nikdo nemluvil.
Lidé prostě na 90 procent sprostí jsou, baví se tak mezi sebou. Ale to ještě neznamená, že je to vulgární nebo urážlivé pro někoho. Je to hovorový jazyk a tomu není možné se vyhýbat.
Je pravda, že televize jé médium, které by mělo vychovávat. V dnešní době je to velmi obtížné. Pokud mají hry i filmy být pravdivé, nemůžeme mluvit jako mimozemšťané.
Něco jiného je, když člověk čte. Papír nemá moc rád hovorovou mluvu. Tady se jazyk většinou upravit musí.
Ale vrátím se k té Vaší otázce.
Vkus českého diváka je opravdu velmi odlišný od vkusu skandinávského, ruského nebo anglosaského diváka. Každá země měla vývoj televizní zábavy úplně jiný. A navíc jsou většinou majitelé zahraniční. A jejich vkus se vkusem diváka prostě „nekoresponduje“. Tím nechci říct, že je horší nebo lepší, ale je jiný. Lidé jsou prostě zvyklí na něco jiné ho.
Já si myslím, že bavíme-li se o televizní zábavě, tak tady jsme udělali obrovský krok zpátky. Na poli televizní zábavy jsme byli ohromný krok vpředu. Ať už to byly pořady jako Televarieté, Silvestr, Možná přijde i kouzelník, Abeceda. Vlastně se z nich dodnes pořád čerpá. Všechy kanály si kupují od České televize archivní záznamy a čerpají z nich.
Televizní zábava vynikala, ale začala se nazývat „pokleslá televizní zábava“ a začalo se s ní v 90. letech opovrhovat.
Myslím, že my jsme naopak měli šanci naši televizní zábavu dostat do světa a obohatit tím televizní formu. Jenže my jsme se vrátitli někam k první zábavě, která se vlastně dnes orientuje jenom na soutěž, show, reality show. Ale podle čísel sledovanosti je vidět, že tohle lidi nebude moc zajímat.
Pořady v minulosti připravovali profesionálové, ale tyto soutěže jsou založené na amatérech, nebo na lidech, kteří jsou ochotni přistoupit na pekelné sledování kamerou 24 hodin denně a na naprosto jiné hodnoty. Když si vzpomenu na Slávka Šimka, Jiřinu Bohdalovou, Ivana Mládka, vždyť to byla legrace a mělo to svoji váhu pro diváka. Ale nemá to váhu pro zahrani ční majitele – oni tento druh zábavy neznají.“
7. Stará dobrá televizní zábava se už nevráti?
„My, kteří jsme ji ještě tvořili, stárneme. Televizi ovládají pořád jedni a ti samí lidé. Takže se to pohnout prostě nikam nemůže. ČT 2 obsadili pseudointelektuálové, ale není pouze ČT 2. Televize je veřejnoprávní, je to médium, které je na výběr. Jestliže si lidé nevyberou, je to prostě špatné.
Umělců, kteří by mohli účinkovat v Televarieté, je ještě pořád hodně. Ale autoři? Trend byl takový, že televizní zábava je něco pokleslého, tak se jí v 90. letech všichni báli.
Dnes se k ní nikdo nevrací, dnes je vše na úrovni talk show. Navíc komponované zábavy jsou samozřejmě drahé, nikomu se nechce do nich investovat peníze. Talk show, to je jeden moderátor a 3 hosté, kteří dostanou opravdu almužnu. Vystoupení v talk show se neplatí, dnes je to jediná platforma, kde čověk může být viděn.
Pro herce tato situace pořád ještě není katastrofální, mohou točit seriály a hrát v divadlech, ale já si myslím, že současná situace je největší rána pro zpěváky. Pořady typu „Možná přijde i kouzelnk“ úplně odpadly a zpěváci nemají vůbec šanci někde se ukázat.“
8. Takže baviči nemají na růžích ustláno. A co dramatické role? Vy jste dostal Českého lva za roli ve filmu „Učitel tance“. Myslíte, že jste zahrál tu roli tak dobře proto, že jste byl se svojí postavou ztotožněn, nebo to prostě vyšlo?
„Ne, nebyl jsem s rolí ztotožněn. Sešlo se několik věcí dohromady, jednak scénář byl dobře napsaný, pan Hubač je fantastický. Ten příběh je vlastně o něm.
Když je něco dobře napsané, a člověk je trošku citlivý, tak se role ztvárňuje a hraje dobře. Neříkám, že se něco hraje samo, ale jde to, baví vás to. Dokážete se do své postavy vcítit a pokud nemáte problém s tou základní věcí scénáře, jako v tomto případě byl tanec, je to prostě super.
Navíc film režíroval Jaromír Jireš, to je spojení, které vám dává určitou jistotu, svobodu. Ve filmu nebylo nějaké velké obsazení, hrál jsem se spolužákem ze školy a také s Janou Hlaváčovou. Prostě nádherně se to sešlo.
Musím se přiznat, že moc filmů jsem nenatočil, ale v těch pár velkých filmech, které jsem natočil, se sešli dobří lidé. To je potom radost hrát v něčem takovém.“
9. Byl byste třeba také takový, jako Vaše postava v Učiteli tance, kdybyste byl nemocný?
„Já nevím. To nemůžu nikdy vědět, co by to se mnou udělalo. Myslím, že kus sebe jsem tam měl.
Spíš si někdy říkám, že by bylo skvělé, kdybych se dostal do těch situací, jako moji hrdinové, které jsem hrál, kdybych se dokázal zachovat jako ti hrdinové.
Když jsem natáčel „Zdivočelou zemi“, stál jsem nahý, v lednu, na mrazu, jako ti skuteční vězni. Jenom s tím rozdílem, že po dokončení scény jsem dostal deku a grog. Kdežto po poslední klapce ve filmu Učitel tance, po scéně, kde umírám, jsem šel do šatny se odlíčit a jel jsem domů. Bylo pro mě těžké vrátit se do reality.“
10. Máte k tanci nějaký vztah?
„Ano, mě tancování vždycky bavilo, protože je to nějaký výraz, nějaké vyjádření vztahu, nebo pocitu, navíc mě baví nejen tančit, ale hlavně se dívat na tanec spontánní. Mockrát raději, než na takové to dokonalé, hlavně soutěžní tancování. Je to samozřejmě dřina, ale pro mě to ztrácí „šmrnc“. Je to tak dokonalé, že to je vlastně nuda. Je to hezké, podívám se, ale radějí se podívám na „Tančírnu“, kde lidé zdánlivě jako tančit neumí, ale přitom tančí nádherně. Takový tanec má nějaký cit, nějaký náboj, nejsou to stroje.“
11. Myslíte spontánní tanec jako třeba divoké skákání na diskotékách, nebo by ten člověk měl mít trošku taneční průpravy?
„Líbí se mi jakýkoliv styl, ale ne úplně nekoordinovaný pohyb. Člověk by trošku něco umět měl, ale vůbec nevadí, že to není dokonalé.
Je jedno, jestli je člověk hubený, nebo silný, hlavně, že tančí s radostí, někteří lidé jsou opravdu ladní, předvádí nádhernou práci s tělem. Spousta lidí zase naopak tančí dokonale, ale vůbec necítí rytmus, je prostě nudné se na ně dívat. Ale když má tanec nějaký „šmrnc“, tak je to prostě nádhera.“
12. Ale vy jste soutěžil, že? Kde?
„Tančil jsem v Bailandu na Slovensku.“
13. To byly přece soutěžní tance…
„Ano, byly. Ale už když mě „lanařili“, upozorňoval jsem tvůrce pořadu, že nehodlám být dokonalým soutěžním tanečníkem. Ani to neumím a hlavně mě to nebaví.
Snažil jsem se i s mojí partnerkou vždy ještě něco vnést do tance. A potvrdilo se mi, že je to dobrá myšlenka.
Ze začátku jsme dřeli rumbu a celý tanec byl – „hlavně ty boky, budou dobře nebo ne?“ A hned v prvním kole se rozhodovalo, jestli nás vyhodí nebo ne.
Nevyhodili. A já jsem si řekl, že budu tvrdě trvat na svém, snažili jsme se vnést třeba nějakou srandu do tance a dostali jsme se až do finálového večera.
Lidé, kteří dělají tanec, musí vycházet z lidí. Ne z toho, že tanec má nějaká pravidla. Jirka Lábus není schopen zatančit ani valčík. Ale dělal mnoho a mnoho choreografií a byly skvělé.“
On prostě nechce pravidla.
„Ne. A s pravidly, které Vás někam tlačí, je ten Váš tanec hloupý, špatný. Kdežto, když je tanec přizpůsoben člověku, navíc mu dáte nějakou volnost, přizpůsobíte choreografii jeho pohybu, jeho vkusu, jeho výrazovým prostředkům, tak je to potom úplně skvělé, třeba i vtipné. Dotyčný zazáří jako tanečník a ještě si lidé řeknou: “Hergot“, ten se dobře hýbe!“
Ale nemůžeme lidi uvěznit do nějakých takových přesných pravidel.“
14. Ne, to nemůžeme. Ale sport má pravidla. Stále ještě hrajete hokej?
„Ano, funguje to. Hraju hokej, už je to 6 let. Hrajeme, jezdíme, trénujeme.
Člověk sport potřebuje, protože potřebuje nějak vyčistit hlavu, a sport je proto ideální. Navíc užitečný. Dostanete se mezi lidi a tím,že děláme naše exhibice charitativní, pomáháme, což je dobré a podstatné. Proto pořád hrajeme, po České republice a snažíme se dostat i do zahraničí.“
15. Máte tedy v sobě nadání pro pohyb umělecký i sportovní……
„Vždyky měl sport bavil. Kdybych nebyl z malého města, kde jsem si sport držel jen na takové nižší úrovni, možná jsem skončil někde jinde, jako profesionál. Bavilo mě to a šlo mi to. Ale stal jsem se hercem, to také není tak špatné.“
16. Myslím, že jako herec dáváte lidem mnohem víc. Co děláte ve volném čase, pokud vůbec nějaký máte?
„Svůj volný čas se snažím věnovat rodině, děti stárnou rychle, takže se jim musím věnovat.
Ležení u vody by nikoho z nás nebavilo, my jsme takoví „akční“. Takže ležení zatím ne. Třeba to přijde, ale teď to ještě není to pravé ořechové. Raději odpočíváme aktivně, děláme sport, vyhledáváme adrenalinová centra, milujeme přírodu, lezení, kola.“
17. Jak vypadá běžný pracovní den Martina Dejdara?
„V půl sedmé vstávám, pokud jsem v Praze, tak téměř na sto procent vozím děti do školy, protože se nechci připravit o ty chvíle s nimi. Nevadí mi ani vstávání.
Dále záleží na tom, co mám v programu. Pokud mám natáčení, nebo divadlo, jdu na zkoušku, to mi většinou zabere celý den. Večer hraji představení. Někdy mám nějakou úplně jinu práci, třeba po celé republice. Anebo jsem doma. Je to takový normální život. Záleží na tom, jaká práce to zrovna je.
Sportovní exhibice děláme většinou o víkendech. Pokud syn Matěj nemá zrovna zápas, protože také hraje hokej, tak jede s námi.
A když mám nějaké natáčení – teď nás například čeká Česko-Slovensko má talent, tak jsem třeba 14 dní mimo Prahu. Musím spát po hotelích, ale můj život a můj rytmus je neměnný, všichni si na to zvykli, mají to jako standardní, takže nikoho v tomto směru už nic nepřekvapuje.
U nás doma je jedno, jestli je sobota nebo středa, protože každý den je v nějakém směru pracovní. Všichni už si zvykli, u nás je to běžný standard.“
18. Býváte také někdy připodobňován k Vladimíru Menšíkovi. Chtěl byste se mu podobat, je to váš vzor?
„Pokud to někdy někdo řekl, pak je to pro mě čest. Moc neuznávám vzory a připodobňování se k někomu, to už potom spíše zavání plagiátorstvím. Takovým způsobem se někomu začít podobat, to by určitě nebylo dobré.
Vladimír Menšík je u mě na žebříčku oblíbenosti herců mezi prvními pěti z naší české herecké plejády. Ale já jsem se s ním bohužel nikdy nesetkal osobně a to mě mrzí. Znám ho vlastně jen z vyprávění, hlavně od Jiřiny Bohdalové. Vždycky mě to bude mrzet, že jsem neměl šanci se s ním setkat osobně a nepoznal jsem ho jako člověka.“
Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková