Rozhovor s tanečníkem, choreografem a vítězem StarDance JANEM ONDEREM

„Už se dokážu radovat, ale cesta k tomu byla delší…“

Tanečník a choreograf, pro kterého je práce také velkým koníčkem, Jan Onder třikrát tančil v oblíbené TV taneční soutěži „StarDance… když hvězdy tančí“. A s herečkou Danou Batulkovou a atletkou Kateřinou Baďurovou Janků soutěž vyhráli.

Ve StarDance působil také jako choreograf a poradce. Řadu let pracuje s dětmi a právě jim věnoval také knížku Kdo zachrání Pižďucha?“


Pocházíte z Lokte a vyrůstal jste s bratrem. Jak jste se dostal k tanci, kterému se věnujete od svých sedmi let?

Hrozně jsem si přál tančit! Do svých šesti let jsem si dělal freestyle doma na gramofonové desky a v druhé třídě jsem si doma prosadil taneční kroužek (taneční přípravku) společenských tanců v Sokolově. Rodiče mě podporovali ve všem, co jsem chtěl…“

Vystudoval jste Pedagogickou fakultu University Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a od svých 17 let trénujete děti. Pro děti jste také natáčel TV pořad Taneční hrátky s Ondrou. Co Vás na práci pro děti a s dětmi baví?

Miluji jejich upřímnost a spontánní nadšení pro cokoli. Mám rád, když děti nadchnu pro taneční blbnutí. Děti jsou upřímné, a když se jim to s Vámi líbí, ocení to více než dospěláci… i když je fakt, že poslední dobou se mi potvrzuje, že dospělé publikum si také rádo hraje a platí na dobrou společnost stejná pravidla. Bavič musí obecně zaujmout a ,zblbnout´ lidi. Bavič musí nadchnout a přesvědčit, že se nemusíme stydět bavit se jako děti 🙂 .“

S Vaší bývalou taneční partnerkou Lucii Hunčárovou jste patřili mezi nejlepší taneční dvojice. Někde jste řekl, že společenské tance jsou těžké všechny, jsou ale krásné, protože je to pro dva. Jaký tanec máte nejraději?

S Lucií Hunčárovou jsme byli v první desítce top v ČR, byli jsme širší špička u nás. Drželi jsme se dlouho a jezdili jsme hodně do zahraničí. Celou kariéru jsem měl mindrák, že jsme nebyli na ,bedně´, ale nebylo nám to přáno, měli jsme se možná ukázat jinde. Tahle etapa je za mnou, na parketě jsem strávil půl života a soutěžní kariéra mně stála hodně úsilí i hodně peněz…

Teď tančím s Natálií Otáhalovou, špičková tanečnice, 10ti násobná mistryně ČR ve společenském tanci. Je o hodně mladší a je super, že se od ní mohu učit novému a mladistvému přístupu k našemu stylu tance. Nejkrásnější tanec, který vypráví úplně o celém životě (tedy o vztahu muže a ženy) je jednoznačně Rumba!“

V TV soutěži StarDance… když hvězdy tančí, jste  tančil  3 x, a to s herečkou Danou Batulkovou, atletkou Kateřinou Baďurovou a s oběma jste kralovali tanečnímu parketu a vyhráli první místo a s bývalou Miss Taťánou Kuchařovou jste dotančili na druhé místo. Jak vzpomínáte na své taneční partnerky?  

Tuhle otázku dostávám často. Každá partnerka byla jiná a já se musel ,nacítit´ pokaždé jinak. Zvládl jsem to a nebylo to snadné. Jiná úspěšná žena znamenala odlišný přístup. Dana Batulková geniální herečka, pohybově talentovaná s velkou životní pokorou respektovala moje instrukce a dokázali jsme si z tance udělat legraci. Dana je moje nejlepší kamarádka a druhá maminka.

Katka Baďurová Janků, vicemistryně světa ve skoku o tyči…  Super žena, vzdělaná,  krásná, podnikatelka, milující matka a k tomu všemu atletka s neuvěřitelnou silou a rozsahem… To šlo samo. Máme dodnes svůj humor, a když si voláme, je to na hodiny…

Taťána Kuchařová nádherná žena, nesmírně talentovaná, nejen tanečně! ,Americká´ zdravá ambice, miliarda nápadů… hrozně mě inspirovala. Bezvadná holka, co umí všechny okouzlit na Vídeňském plese v Opeře a taky si umí dát pivo a utopence… měl jsem štěstí 🙂 . “

Ve StarDance jste působil také jako choreograf a poradce. Co Vám soutěž dala?

Naučil jsem hlavně televizní praxi! To je hodně důležité. Tahle práce má svoje specifika. Pochopil jsem také, že se často jedná o kompromis. Ne vždy je na práci dostatek času, peněz, talentu… zkrátka v prostředí showbyznysu musíte co nejrychleji a nejlevněji udělat to nejlepší na světě!!! Jinak je to obecně krásná práce, která je navždy zaznamenána a to je pro mne velmi cenné. Vystoupení na plese, nebo divadlo je za hodinu a půl navždy minulost, televize, film a hudba zůstává…“

Dostal jste se také na divadelní prkna a na scéně „Ypsilonky“ jste se představil jako legendární hollywoodský herec a tanečník Fred Astaire v inscenaci „Variéte“ a v roli Dona Juana ve hře „Kostky jsou vrženy“. Jak se cítíte na prknech, která znamenají svět?

Fred Astaire to je moje veliká radost! Moc děkuji řediteli studia Ypsilon profesoru Janu Schmidtovi, že mě oslovil a nabídnul mi nejprve choreografii představení a následně hned vlastně hlavní roli. Je pro mne naprosto úžasné, že si můžu vyzkoušet herectví v opravdovém divadle. Hraji ještě v inscenaci ,Kostky jsou vrženy´ a strašně si to všechno užívám.

Je tam úžasná parta, neviděl jsem tolik talentovaných mladých a multifunkčních lidí. Myslel jsem si o sobě, že jsem velmi dobrý ve vnímání rytmu a hudby… když jsem poprvé pracoval s lidmi z Ypsilonky, pochopil jsem, že zdaleka nejsem jediný.“

Spolu s maminkou Zuzanou (ilustrátorkou) jste napsal knížku pro děti „Kdo zachrání Pižďucha?“, Jak se Vám spolu pracovalo a co Vás  přivedlo k napsání právě knížky pro malé čtenáře?

Já s dětmi pracuji už mnoho let a mám je rád. Líbí se mi jejich představivost a energie. Když jsem dostal nabídku napsat knihu, bylo mi jasné, že to musí být netradiční pohádky. A protože je moje mamka geniální, první pohádku jsem musel první přečíst právě jí. Když jsem ji dočetl, řekla, že chce jednu jen tak napsat taky a začali jsme se „předhánět“, kdo napíše lepší… tak jich vzniklo 16 a od některých známých vím, že je děti milují. A když někdo vyroste zrovna na vašem pohádkovém příběhu, jedná se o veliké štěstí.“

Vy jste v jednom rozhovoru přiznal, že děláte práci, která je zároveň Vašim velkým koníčkem a tanec je Váš život. A Vašim motem je: „Když se chce, tak to jde.“  Platí to vše i dnes?

Ano, platí to stále a teď, v období korona krize se po nějaké době opět dostávám do pracovního módu a jedu. Mám veliké plány a věřím jim. Chci je, takže to klapne 🙂 .“

Umíte vypnout z práce? Jak rád odpočíváte?

Odpočívám prací a živ (mentálně) jsem z úspěchu… jinak si už dnes ale umím užít i obyčejnou procházku, nebo dobré jídlo. To jsem dřív neuměl. Učím se, sice pomalu, radovat se z maličkostí a z přítomnosti dobrých lidí. Konečně se dokážu radovat jen tak, ale cesta k tomu byla delší  🙂 .“

 

 Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Jana Ondera 

  Veronika Pechová  

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»TŘI HETERÁNI« na scéně v NoDu

Nová inscenace na experimentální scéně NoD je o mužství, mužích a přátelství

Divadlo MASO, které vloni vstoupilo na divadelní scénu politickou groteskou „Všechno, co v nás zkurvili komunisti“, se vrací do pražského NoDu s druhou premiérou. Ta nese název „Tři Heteráni“. V linii autorského divadla o tématech dnešní doby pokračují „pornografickou pohádkou o skutečné povaze chlapského přátelství“. Konkrétně o vztahu mužů k ženám, k vlastnímu mužství a k pohádkám. Premiéra se uskuteční 16. září 2020 od 19.30.

V českém divadle je dost dobře etablovaná větev takzvané ,queer dramatik, která se zaměřuje na zkoumání pocitů a příběhů sexuálních menšin. Divadlo MASO jde proti tomuto trendu a přináší první čistě heterosexuální inscenaci ve 21. století,“ říká režisér inscenace (heterosexuál) Adam Skala.

Po úspěšné politické grotesce „Všechno, co v nás zkurvili komunisti“ se herci a tvůrci pod vedením autora a režiséra Adama Skaly rozhodli pustit do zkoumání důvodů, proč jsou mužští samci tak moc fixovaní na své mužství. V novém textu se vyskytují tři skvělí kamarádi, kteří si v ničem nezadají s takovými borci, jako je Vinnetou nebo Mirek Dušín. Vydávají se do světa, kde je ještě normální ženu plesknout po prdeli a za mytí nádobí je běžné požadovat „rychlovku“ na kuchyňské lince. Jenže i tahle poslední výspa civilizace, „Říše porna“, je v ohrožení. A tak našim neohroženým rekům nezbývá než vyrazit do poslední bitvy.

Společnost si v historii vždy dokázala najít obecného viníka. Nedávno tomu, kdy jím byl obecný Žid, obecný cikán nebo obecný mohamedán. V posledních měsících padla volba na bílého heterosexuálního muže – takzvaného ,heterána. ,Heterán´ silnou tendenci definovat se svým mužstvím a dávat ho na odiv jako prodlouženou část své psýché. To, co je dnes často považováno za sexuální nátlak, bývá zpravidla jen nedostatek vkusu. A i když je ,Heterán´ ze všech obecných nepřátel lidstva objektivně nejméně sympatický a protivně ubrečený, jeho ,viktimizace´ je stejně nepřípustná,“ vysvětluje Adam Skala.

,Heteráni´ jsou v podstatě příběh o klasickém mužském přátelství. Je to o knihách, na kterých jsme jako kluci vyrůstali. Je to extrakt z příběhů, které jsme si vybájili v době mezi první ejakulací a první masturbací. Samozřejmě nazíraný se značným odstupem a notnou dávkou ironie,“ dodává dramaturg Martin Satoranský.

A proč je důležité připomínat i dnešní generaci pravou sílu přátelství mezi ,heterány´? Adam Skala má odpověď i na tohle: „Muže definuje jeho smečka. Proto jsou tak důležité příběhy o přátelství jako Frodo a Sam, Čuk a Gek nebo Harry a Hermiona. Seberte muži jeho přátele a zbude jen bídný frustrát.“

O tom, jestli mají Tři Heteráni ještě dnes právo na existenci, se rozhodne už 16. září 2020 v Divadle NoD. Novou divadelní sezonu otevírá inscenace tak heterosexuální, že by se líbila i příznivcům Trikolory.

Divadlo NoD je tradiční scénou alternativního divadla v Praze, v současné době je zaměřeno výhradně na autorskou divadelní tvorbu. Kromě své vlastní produkce je otevřeno i dalším projektům a souborům se stejným zaměřením (například právě Divadlu MASO), kterým poskytuje své prostory v rámci rezidenční spolupráce.

Soubor kolem režiséra Adama Skaly je nám velmi blízký tím, že spojuje tvůrce stejné generace. A logicky tak ve svých inscenacích přináší generační výpovědi o světě, ve kterém právě žijeme. Jeho divadelní poetika je hodně radikální, ale to je další věc, kterou považujeme za podstatnou. Aby se repertoár Divadla NoD skládal z inscenací, které jakýmkoli způsobem vyzývají diváky ke společné diskuzi o aktuálních tématech, a kterých si v přeplněné divadelní nabídce Prahy rozhodně všimnete.“ říká dramaturgyně a umělecká vedoucí NoDu Natálie Preslová.

»TŘI HETERÁNI«

Hrají: Vojtěch Vodochodský, Oskar Hes, Vladimír Pokorný, Jindřiška Dudziaková
Text a inscenace: Divadlo MASO

Režie: Adam Skala

Dramaturgie: Martin Satoranský

Scénografie: Tereza Gsöllhoferová

Kostýmy: Eva Justichová

Hudba: Kryštof Blabla

Produkce: Helena Bartošová, Sara El Maghrabi


Inscenace vznikla za podpory MHMP, MČ Praha 1 a Státního fondu kultury.

Jan Urban

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Žena je věčné téma. Jaká je ta dnešní moderní žena?

Režisérka Petra Tejnorová říká: „Bylo by lepší přistupovat k lidem bez předsudků, nezávisle na tom, zda jste žena, či muž „

 

 

 

 

Žena je hlavním tématem představení  režisérky Petry Tejnorové. Jaká je dnešní žena? Plná ideálů a nadějí, čeká na zázrak  ve svých svatebních šatech. Ale  věci se  náhle mění, z bílé je černá. Hořkost se vpíjí hlouběji a hlouběji. Proč jen jsou muži takoví? Proč nám ženám nerozumí? Proč nás nutí dělat věci, které nechceme, proč, proč, proč… a náhle se ocitáme ve vězení. Zabila ho v sebeobraně. Nenáviděla ho. A nenáviděla jeho dítě, které nosila pod srdcem  (Vanda Hybnerová hraje úderný úryvek ze hry „Utrpení knížete Sternenhocha“, který ve zkratce představuje roli ženy Helgy ze stejnojmenné divadelní hry).

Tři hrdinky – Lucia, Vanda a Tereza dávají divákům možnost nahlédnout do neuchopitelné ženské duše. Uspěchaná žena, žena cvičící v posilovně, aby se vyrovnala mužům, žena s mnoha ozdobami a make-upem, hledající způsob, jak by se co nejvíce líbila. Žena dynamická, zlá, ubohá, smutná, silná, emancipovaná,  vychytralá, naivní, tvrdá, křehká, jakákoliv. A také tu existuje  lesbická láska.  Zkrátka máme  milióny možností, jaká každá žena může být. A snad i šílená.

Především ale je to žena, které společnost dává různé nálepky, žena, která bojuje s nejrůznějšími předsudky. Podle slov režisérky Petry Tejnorové, dnešní žena by možná byla nejraději, kdyby vstupovala do života s „čistým štítem“, kdyby jí tak nikdo nepodsouval, jaká vlastně je, či jaká má být. Představení je doprovázeno mluveným slovem, postava ženy doplňuje svým rozborem, jak může žena také být chápána  a  co pro ni znamená mateřství.

Život přináší zejména komické situace,  dílo Petry Tejnorové chce pobavit diváka,  ale na druhou stranu  je tu také zamyšlení  nad nekonečnou škálou předsudků, jednoduchými a rychlými  soudy, které dokáží hluboce zraňovat.

Téma žena a porozumění ženské duši je věčné. Je vůbec možné, při tolika variantách nalézt porozumění s opačným pohlavím? A rozumí vůbec někdo sám sobě? A přesto právě toto hledání  odpovědí je tím pravým kořením života. Kdyby všechno bylo ideální a jednoduché, dozajista by nás život ani tolik nebavil.

 

 Zeptali jsme se….

Bez názvu

Režisérka Petra Tejnorová

TM: Proč jste si vybrala právě téma ŽENA? Co Vás inspirovalo?

„Když jsem byla přizvaná k nově připravovanému projektu v Altě, tématem prvních úvah se stal příběh návrhářky Petry von Kantové ze hry Hořké slzy Petry von Kantové od R. W. Fassbindera. Skrze improvizace v průběhu procesu zkoušení jsme však opustili původní záměr, oprostili se od obrazu žen podle Fassbindera a dali tak vzniknout inscenaci o tématech tří konkrétních žen, která úzce souvisí s jejich osobním názorem, životem a zkušenostmi, avšak s potřebnou nadsázkou. Nechtěli jsme generalizovat téma ženství, spíš nám šlo o vytvoření  inscenace, která bude cestou do vnitřního světa tří konkrétních žen. A tak v několika obrazech, pod různými úhly pohledu odhalujete představy o ženách, které vytváří společnost, nebo představy a předsudky, které si o sobě vytvářejí i ony samotné.

TM:  Je podle Vás dnešní žena bytost křehká, či spíše emancipovaná, jinými slovy takový „babochlap“?

„Nechci generalizovat, zda je žena víc křehká či emancipovaná. Inscenace UHOZENÉ KVĚTINOU chce s diváky sdílet otázky (tedy  s diváky, kteří jsou připraveni se na vzniku představení aktivně podílet, kteří si chtějí pokládat otázky stejně jako tvůrci a chápou, že odpověď možná nenajdou v inscenaci, ale sami v sobě). Představení  UHOZENÉ KVĚTINOU se tak může stát jen částí procesu, který v divákovi možná začal dávno před návštěvou ALTY  a bude pokračovat i po ní. Křehkost žen v inscenaci UHOZENÉ KVĚTINOU je zejména ve schopnosti a touze přinést na jeviště osobní téma a sdílet jej s diváke m – to je křehké, ať už jste jakéhokoli pohlaví. Jaké jsou následky přímé konfrontace s něčím, co si nechceme přiznat, že reálně existuje? Nakolik jsme otevření a schopní překonat naše vlastní předsudky, stereotypy? Dají se mnohé označení a kategorizace lidí změnit?“

 

TM: Je běžné, že moderní žena má dvě i tři zaměstnání, rodinu, děti, koníčky.  Má na to vůbec sílu?

„To je dosti individuální a opět se to nedá nějak generalizovat. Znám několik žen, které stíhají rodinu, práci a jsou šťastné, spokojené. Návod na to nemám a obavám se, že ani neexistuje.“

TM: Moderní muž  převzal roli ženy (zůstává na rodičovské dovolené) a žena naopak roli muže (vydělává peníze). Je to podle Vašeho názoru  ideální model?

„Myslím si, že tady nejde  o respektování nebo nerespektování tradičního rozdělení rolí, jakékoli partnerství hledá svou rovnováhu a pokud ji najde, je to ideální stav. Faktory, které ovlivňují kvalitu vztahů, jako jsou např. stres a žárlivost, nedokážu asi plně posoudit, zda nabírají na síle v okamžiku, kdy se živitelem rodiny stane žena. Jsem pro genderovou flexibilitu a pevně věřím, že dnešní doba je otevřená tomu opustit pravidlo, že v manželství fungují nejlépe zastaralá pravidla…“

TM: V inscenaci „Uhozené květinou“ se také vyskytlo téma lesbické lásky. Proč?

„Toto téma zůstalo z předchozí inspirace, z příběhu návrhářky Petry von Kantové ze hry Hořké slzy Petry von Kantové. Petra se po rozvodu s manželem, kde se cítila nesvobodná, zamiluje do krásné mladičké modelky. V inscenaci UHOZENÉ KVĚTINOU se toto téma proměnilo a artikulovalo směrem ke hře s předsudky a zažitými stereotypními představami o „dvou kamarádkách“ – které v očích některých musí ihned být lesbičkami.“

TM: Může muž porozumět ženě, když mnohdy žena sama sobě nerozumí?

„Může vůbec kdokoli (nezávisle na pohlaví) dojít k porozumění sám sobě? A je potřeba plně si porozumět, nebo je lepší zůstat v procesu objevování toho, čím a kým mohu být? Zůstat v procesu překvapování sebe sama? Někdy mnohdy stačí pokusit se odstoupit od sebe a pozorovat své jednání – jako film  – a poznávat se v jevech, které mají svobodnou povahu, povahu pochybování.“

20150912_5726 20150912_5732 20150912_5744 20150912_5769 20150912_5788

Foto: archiv studio ALTA

Děkujeme za rozhovor

Taneční magazín