Rozhovor s velmi slavnou sólistkou baletu a pedagožkou ADÉLOU POLLERTOVOU

„Balet je boží!!!“

Devět let byla členkou baletního souboru v Hamburku, pak byla sólistkou baletu ND v Praze, za své taneční kreace obdržela Adéla Pollertová několik významných ocenění. Balet je stále její velkou láskou a své zkušenosti předává dále, a to jak na HAMU, tak v Baletní akademii Adély Pollertové a učení jí přináší radost a naplnění.

Pocházíte z rodiny, kde kraluje sport a provází ji umění. Vaším pradědečkem byl operní pěvec a herec, člen ND Emil Pollert, vlastním jménem Emil Popper, pratetou Ema Švandová, která vedla Švandovo divadlo, které založil její manžel Pavel Švanda. Váš tatínek spolu s bratrem byli mistry světa ve slalomu na divoké vodě. Jak Vás  to ovlivnilo?

„Nikdy jsem nebyla do ničeho tlačená, nikdo mě do ničeho nenutil, nikdy mi nebylo předhazováno, kdo byli mí předci a všechno, co jsem kdy dělala, jsem dělala z vlastního přesvědčení a nějaké síly uvnitř sama sebe. Možná je to opravdu v genech, kterým člověk neunikne, ale ,tah na branku´ je jedna z vlastností, za kterou jsem rodičům a životu vděčná. Mám to štěstí, že se kdykoliv mohu na svou rodinu a nejbližší spolehnout a když náhodou padám ke dnu, všichni mě podrží a podpoří. Všechno v životě je týmová práce, i když si myslíte, že jste to zvládli sami.“

Od pěti let jste se věnovala moderní gymnastice a až v patnácti letech jste se dostala k baletu. Čím Vás okouzlil, že jste jej vystudovala na taneční konzervatoři?

„ Popravdě balet nikdy nebyl mým snem. Když jsem dělala gymnastiku, chtěla jsem tančit. A když přišla nabídka na Taneční konzervatoř, myslela jsem si, že to je ono – budu tančit. To, že budu stát denně u tyče a ,šmrdlat´ nohama battement tendu do zbláznění, to jsem si uvědomila sice záhy, ale to už jsem byla chycená a ze své povahy jsem nemohla vzdát vybranou cestu. Nelituji! Balet je prostě boží!!!“

 Po škole jste se stala členkou baletního souboru v Hamburku, kde jste byla devět let. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Hamburk mi dal nejen úžasnou pracovní příležitost, ale dal mi i obrovskou školu života. Ve všech ohledech bylo toto angažmá pro můj budoucí život naprosto zásadní. Naučila jsem se samostatnosti, naučila jsem se jazyky, procestovala jsem celý svět, poznala jsem skvělé lidi, měla jsem toho nejlepšího šéfa, od kterého jsem se toho hodně naučila (i na poli šéfovství) a hlavně jsem v Hamburku právě díky Neumeierovi pochopila o čem balet opravdu je…“

Po návratu do Čech jste v roce 2005 nastoupila do baletu ND v Praze jako sólistka, kde jste za roli Julie v baletu „Romeo a Julie“ získala cenu Thálie. Jak jste jednou přiznala, byla to vždy Vaše vysněná role. A co další role, které přirostly k Vašemu srdci?

„Pražské angažmá bylo trochu jiné. Na rozdíl od Hamburku, kde má John Neumeier doslova monopol na své balety, v Praze jsem tančila v choreografiích zcela rozmanitých. Přiznám se, že tanečnici jsou tak trochu jako gladiátoři. Co vám řeknou, ať zatančíte, to prostě uděláte. Když jste v souboru, nemůžete si vybírat. Nemůžete říct, tohle se mi nelíbí, to tančit nebudu! Ale nakonec i v těch kusech, které nepatřily mezi mé hitovky, jsem si našla něco pozitivního a bylo to vlastně fajn. Takže když se ptáte, na jakou další roli kromě Julie bych vzpomenula, je jich tolik, že seznam by sahal až na konec stránky…“

 Za své taneční kreace jste obdržela různá ocenění a již v roce 1999 jste získala německé prestižní ocenění Dr. Wilhelm Oberdörffer Preis pro nejlepší tanečnici v Německu nebo o deset let později ocenění Philip Morris Ballet Flower Award za mimořádný výkon v oblasti klasického baletu. Co to pro Vás znamená?

„Získat jakékoliv ocenění je samozřejmě skvělé a kdo říká, že ho to nezajímá, tomu nevěřím. Potěšila mě jak Cena Thálie, tak třeba ocenění Klubu přátel baletu za nejoblíbenější tanečnici (teď přesně nevím kterého roku). Ale co mě vždycky zahřálo nejvíc, bylo to, když diváci odcházeli z představení spokojení. Jednou jsem byla v New Yorku na muzikálu ,Gypsy´. Lístek mě stál 200$ a hlavní hrdinka celou roli odmarkýrovala! V tu chvíli jsem si řekla, že tohle nikdy svým divákům neudělám. Byly to moje skoro nejlíp investované peníze v životě.“

Později jste ještě vystudovala baletní vědu na HAMU, kde sama učíte. S baletní kariérou jste skončila a v roce 2013 jste otevřela Baletní akademii Adély Pollertové v Praze, Na Poříčí. Co Vás k tomu vedlo? Co všechno učíte a jak se cítíte v roli kantorky?

 „Baletní Akademie je prostorem, kde doufám a věřím, se o baletu dozvíte první poslední, od samotných baletních kroků počínaje, přes historii a veškeré reálie, až po pikantnosti z baletního prostředí, jeviště, zákulisí a života tanečníků konče. Škola je určena široké veřejnosti. Máme jak děti, letos okolo 170 studentů, tak i dospělé, všechny věkové i výkonnostní kategorie.

A kantorka? To nejsem nebo se tak netituluji. Možná pedagožka.  A co mě přimělo vlastní baletní školu založit? Přiznám se, že když jsem přemýšlela, co podniknout po ukončení mé profesionální kariéry, tak mě myšlenka na tak velký projekt ani ve snu nenapadla. Byla to spíše shoda náhod, souhra okolností, které mě přivedly na téma vlastní baletní školy. Ještě při angažmá v Národním divadle jsem si přivydělávala učením a zjistila jsem, že mě to vlastně naplňuje více, než stát na jevišti a interpretovat něco, co není úplně moje. Ano, člověk do role dá sám sebe, ale stále musí dodržovat určité mantinely. Být pedagogem je daleko svobodnější, hodina je taková, jakou si ji já udělám. Když se podívám zpátky, nezměnila bych ani minutu ve svém životě. Všechno mělo smysl a všechno mě posunulo dál, ale teď si troufám říct, že jsem při učení opravdu šťastná.“

 Spolupracovala jste s řadou osobností, je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil nebo s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Jak už jsem řekla, byl to právě John Neumeier. Ovlivnil mě prakticky ve všem. Od toho jak vnímat balet jako takový, jak na sobě pracovat, jak si stát za vlastním názorem a s pokorou vše přijímat. Strašně ráda na něj vzpomínám a čerpám z jeho myšlenek dodnes. Ovšem samozřejmě nebyl jediný, kdo mě v životě ovlivnil.“

Jste maminkou. Vedete Vaší dcerku Antonii k baletu?

„Toničce jsou tři roky, a jakým směrem se vydá, je čistě na ni. Rozhodně ji budu ve všem podporovat a budu se jí snažit byt aspoň takovou oporou a příkladem, jako jsem měla ve svých rodičích já.“

 Jak ráda trávíte volný čas? Umíte odpočívat?

„Volný čas? Asi se ptáte na to, co mám ráda mimo balet, který je opravdu provázený mým životem od A do Z a je i mým koníčkem. Ale vedle toho neskutečně rada čtu, moji novou vášní je vyšívání na stroji a samozřejmě jakýkoliv (individuální) sport na rekreační úrovni. Tím myslím běh za mou neposednou dcerou a tomu podobně.“

Děkujeme  za rozhovor

Foto: archiv Adély Pollertové

 Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou JITKOU MORÁVKOVOU – ŠVANDOVOU

„Se sestrou Janou Švandovou jsme si společně nezahrály, ale snad to ještě přijde“

Jitka Morávková – Švandová (sestra Jany Švadové)  tři desítky let hrála loutkové divadlo, které bylo její velkou láskou. Když přestala hrát, začala se věnovat poezii a pravidelně vystupuje na etno večerech Jiřího Šámala v Art space. Práci s dětmi zůstala ale věrná a již řadu let učí  na ZUŠ na Proseku literárně dramatický kroužek.

Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste se dvěma sestrami. Díky profesi tatínka, který byl vojákem z povolání, se Vaše rodina často stěhovala. Jak vzpomínáte na svá dětská léta?

Narodila jsem se sice v Praze, ale bydleli jsme v Mladé Boleslavi. Nejranější vzpomínky mám na dvorek mezi vojenskými domy, které tam dodnes stojí, a když jedu za prostřední sestrou do Jilemnice, tak jsou vidět z hlavní silnice. Stěhovali jsme se často, protože tatínka  často někam přeložili. Chvíli jsme také bydleli ve Staré Boleslavi, pak v Liberci, kde jsem začala chodit do 1. třídy a ve druhé třídě jsme se stěhovali do Pardubic, kde jsem vychodila celou základní školu a navštěvovala tenkrát LŠU. Učila jsem se hrát na klavír, to bylo přání maminky, sama jsem si našla kreslení a hlavně dramatický obor, který mě bavil nejvíc. Můj vztah k loutkám se vlastně projevil už ve 4. třídě, paní učitelka nám dovolila s mou kamarádkou místo Psaní, což byl tenkrát předmět, hrát pro spolužáky loutkové divadlo. Loutky jsme si vyráběly s kamarádkou Irenou samy, hlavička byla silonová punčocha vycpaná vatou. Jeviště nám vyrobil její tatínek, který vyráběl také krabičky na medaile a ze stejného materiálu, jeviště pro loutky, uvnitř byl samet! Měli jsme na druhém stupni na ZŠ Slovenského povstání i recitační soubor, kde nás vedla pí učitelka Svatoňová, recitovali jsme básničky a naše maminka nám k tom u hrála na klavír.“

Vy jste se od dětství zúčastňovala recitačních soutěží, navštěvovala dramatický kroužek a ve škole hrála loutkové divadlo. Již tehdy jste se rozhodla pro herectví?

Několikrát jsem se  zúčastnila soutěže STM (soutěž tvořivosti mládeže) v recitaci (dnes je to Pražské Poetické setkání) a vždy jsem ve své kategorii postoupila z obvodu do kraje. Poslední mou básní byla Nerudova Balada česká, vyhrála jsem krajské kolo v Hradci Králové a těsně předtím jsem přijela z Brna z přijímacích zkoušek na konzervatoř. Myslím, že jsem o herectví uvažovala mnohem dříve než moje starší sestra Jana, protože ta se rozhodla až po maturitě, když se zúčastnila konkurzu a poté hrála v pardubickém muzikálu Líbej dál. Ale o možnosti jít studovat dramatický obor na konzervatoř v Brně, jsem se dozvěděla právě od ní, když už tam studovala na JAMU. Jana byla vždy můj rádce a vzor. Když jsem ještě studovala na konzervatoři, ona byla v angažmá v Českých Budějovicích.“

Herectví jste nakonec vystudovala stejně jako Vaše sestra herečka Jana Švandová. Zahrály jste si spolu na scéně nebo před kamerou?

Když jsem byla v 1. roč. konzervatoře, Jana končila JAMU a byla na koleji Na Veveří – dodnes tam myslím jsou koleje pro JAMU. Často jsem za ní a Eliškou Havránkovou – Balzerovou chodila pro různé rady a odreagovávat se z našeho puritánského internátu v Mozartově ulici, kde jsem musela být do 20 hod., pokud jsem neměla návštěvu divadla. S Janou jsme bohužel nehrály, jen jsme se alternovaly v  povídkách W. Allena v roli paní Bovaryové. Bylo to představení agentury J. Hanzlíčka. Byla pro mě velká čest, že jsem si mohla zahrát s Aloisem Švehlíkem, Oldou Víznerem a Ivanem Vyskočilem. Hrála jsem za Janu hlavně v době, kdy byla na studijním pobytu v Americe. Ale několikrát jsme spolu vystupovaly v TV v pořadu Prima jízda, kde jsem představovala i své loutky. Také jsme byly v Prásku i s naší prostřední sestrou Květou. V pořadech Zlatíčka, Kurňa, co to je?, v Exklusivu Kateřiny Brožové. Doufám, že se nějaká spolupráce ještě může objevit!“

Vy jste vystupovala v loutkovém Obrázkovém divadle a pak v Divadýlku Piky Piky (hry Pohádky pro malá kůzlátka, O třech prasátkách, Kašpárkovy pohádky). Čím je Vám loutkové divadlo blízké a kde Vás mohou diváci vidět?

V roce 1984 jsme s Olgou Mášovou založily Obrázkové divadlo, hráli s námi další loutkáři – Honza Hanžlík, Pavel Vangeli a zasvěcovali mě do práce s loutkou. Opravdu jsme dětem po představení dávali obrázky s písničkou z pohádky, kterou právě děti viděly. Hráli jsme pod agenturou PKS, měli jsme zájezdy do jižních Čech a pro velký počet představení jsem odešla tenkrát ještě z LŠU, protože jsem nestíhala obě profese. Během revoluce jsme řešili spor, zda pro děti hrát nebo stávkovat a vlastně jsme se v té době rozpadli. V roce 1990 jsme s Vláďou Vyskočilem založili Divadýlko Piky-Piky a přestali jsme hrát kvůli jeho nemoci asi před 3 roky. Uvažovala jsem, že budu pokračovat sama, dokonce mám vybranou pohádku a vyrobené loutky, ale v současné dopravní situaci hrát po Praze a sama jezdit už bych nezvládla. Moc mě ale těší, že v době kdy jsem přestávala hrát, jsem se mohla věnovat další mé lásce a to Poezii. V roce 2014 vznikl pořad, kterého si nesmírně vážím. ,Žebřík do nebe´ pro Jana Skácela s Radkou Tesárkovou, hudebníkem Jirkou Šámalem a Alfredem Strejčkem, který je pro mě něco jako recitátor polobůh a hlavně skvělý člověk. Pravidelně vystupuji na Etno večerech Jiřího Šámala v Art space, vždy 2. středu v měsíci, vždy od 19.30 kromě prázdnin.“

Působíte také v dabingu (My z Kačerova, Gumídci, Pohádky bratří Grimmů, Mikulášovy patálie, Popínavé květy, Sběratel polibků…) Jak jste se dostala k dabingu?

K dabingu jsem se dostala těsně před revolucí, kdy mě tam vzal můj kolega a kamarád, skvělý dabingový herec a člen divadla Minor Honza Hanžlík. Ze začátku jsem se učila pracovat jen ve sboru a dostávala jsem malé roličky. Pak jsem se zúčastnila hlasových zkoušek na role do pohádek Walta Disneye. Na hlasové zkoušky – na konkurs opravdu přijeli zástupci Walta  Dysneye a vybírali podobné barvy hlasů, jako měli jejich herci. Měla jsem velkou radost, že jsem získala roli Báry v Gumídcích. Bylo to 60 dílů, takže se to točilo asi půl roku. A po několika letech se dotáčely ještě nějaké díly, už ne v ČT, ale ve studiu Virtual. Ještě jsem podobný konkurz dělala na Šípkovou Růženku, to byl muzikál a dostala jsem roli jedné ze sudiček. V té disneyovské měly sudičky docela velký prostor. Krásná práce byla i na roztomilém francouzském animovaném seriálu Mikulášovy patálie, kde jsem mluvila 3 role: holčičku Lojzičku a 2 menší role kamarádů Mikuláše – Viktorína a myslím Fridolína. To byla má poslední větší práce v ČT, což mě dost mrzí, práce v dabingu, mě moc baví.“

Hlavně učíte na ZUŠ na Proseku literárně dramatický obor a jedním z Vašich žáků byl i talentovaný Jan Cina. A v podstatě celý svůj profesní život se věnujete dětem. Jak se Vám s nimi pracuje?

Na ZUŠ Prosek učím 30 let. Pochopitelně smyslem práce pedagoga dramatického oboru není vychovávat budoucí herce, ale rozvíjet jejich osobnost přes mluvené slovo, poezii a vztah k literatuře. Když se objeví tak talentované dítě jakým Honza Cina byl odmalička, je radost s ním pracovat. U něj bylo samozřejmé, že se bude orientovat na umění. Byl výborný ve všem, mohl jít na taneční konzervatoř nebo zpěv všude by jistě uspěl. Má také obrovské zázemí ve svých rodičích. Už jako dítě natáčel a stále zůstal tím skromným férovým klukem. Do nižšího ročníku chodila i Míša Doubravová, vystupovali spolu ve velikonočních programech. Asi největší radost mám, když si na mě po letech vzpomenou dospělí lidé, úplně jiné profese a chtějí se stavit nebo někde sejít. Nedávno se mi ozvala jedna lékařka se Znojma, má bývala žačka, že je na otočku v Praze. V tu chvíli si uvědomím, že pro ně ten dramaťák asi něco znamenal, když na něj vzpomínají po letech. Z jednoho žáka je významný antropolog a kulturolog Doc. PhDr. Martin Soukup, přednáší na dvou univerzitách a je Laureát ceny Neuron pro mladé vědce. Dvakrát se hlásil na konzervatoř obor herectví a dostal se do 2. kola a pak neuspěl. Už před lety jsem byla na jeho přednášce a v závěru citoval povídku Jiřího. Suchého, kterou měl právě na ty přijímačky. Takže pro něj byla výhra, že nebyl přijat na herectví, ale rétorika ho provází celý život.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí a herečkou ADÉLOU MAŠÍNOVOU – SRNCOVOU

„Moje taneční sny nikdy nekončí“

Adéla Srncová. Od malička má ráda pohyb, balet se stal jejím osudem a našla se v improvizaci. V uměleckém prostředí se díky rodičům Adéla Srncová pohybuje celý život a nejen s Černým divadlem procestovala svět. Tančila na různých místech po světě. A nedávno se stala maminkou.

Jste tanečnice tělem i duší. Dočetla jsem se, že o svém baletním osudu jste se rozhodla již ve 14 měsících …

„Myslíte, že se lze rozhodnout tak brzy? 🙂 Spíš jsem to možná už tak malá ze sebe vyzařovala, byla jsem nadšenec do pohybu a tance. Moje hračky, převažovaly panenky, putovaly celým domem a učily se tančit a posléze spolu s nimi i moje sestřička, což už si pamatuji, co ale bylo před tím, ví lépe rodiče a prarodiče a opravdu se to tak o mně říkalo a říká.“

Váš tatínek je všestranně nadaný umělec, zakladatel Černého divadla, Jiří Srnec a maminkou je tanečnice a herečka Dana Asterová Srncová. Talent a nadání jste zdědila po nich. Čím Vás okouzlil tanec a co pro Vás tanec znamená?  

„Tak trochu jsem Vám už odpověděla, mám ho v sobě jako takové předurčení. Věřím, že vesmír tančí a naslouchá stejně jako my velcí malí tanečníci. Já jsem v něm našla svobodu a radost a  tím největším je možnost právě tuto euforii radosti ze života, přenést na lidi kolem sebe. Samozřejmě velkou inspirací mi v mnohém byli a jsou rodiče, ale určitě se obohacujeme navzájem a děkuji jim, že ve mně už tenkrát uviděli můj dar a výjimečnost.“

Vystudovala jste taneční konzervatoř. Jak vzpomínáte na studia a na své působení v tanečním souboru Bohemia Balet, který založil ředitel konzervatoře, Mgr. Jaroslav Slavický?  

„Určitě jsem chtěla být umělkyní a tato škola mně přišla na cestě v tanci tou nejlepší. Zpětně jsem si uvědomovala, jak moc mě konzervatoř ovlivnila, je to osm let drilu a každodenní disciplíny, současně také protančené mládí a za to jsem nesmírně vděčná, že nám právě pan ředitel Jaroslav Slavický umožnil. Nejednalo se tedy pouze o studium, ale měli jsme možnost už tenkrát vystupovat a externě působit, třeba právě v baletech ND.“

Po škole jste se v roce 2007 stala členkou Černého divadla Jiřího Srnce, kde jste předtím hostovala a dnes děláte v divadle také choreografii. Čím Vás oslovilo Černé divadlo? 

„Černý kabinet je můj domov a vždycky tomu tak bude, rádi se vracíme do našich domovů celoživotně, znala jsem naše divadlo převážně jako pozorovatel a divák a přála jsem si jednou zakusit s divadlem ten každodenní běh a to se mi také splnilo, mohl za to tenkrát sice spíš “zásah z hůry”, než moje rozhodnutí, protože jsem tehdy měla na škole v osmém ročníku úraz, nemohla tančit na špičkách a skákat vysoké skoky, rozhodla jsem se proto, žít nějaký čas pro naše divadlo a také pro něj moct něco stvořit.“

S divadlem jste vystupovala v mnoha zemích, která na Vás nejvíc zapůsobila a čím?

„Když jsem do souboru nastoupila, podívala jsem se s divadlem na měsíc do Mexika, byla jsem fascinovaná tamější kulturou a začala jsem o to víc toužit cestovat a poznávat a k tomu jsem se snažila dopátrat toho, proč na světě vlastně jsme. A tak každá zem přinesla něco nového. Cestovala jsem současně také s Bohemia Baletem. V této době dalekých, měsíčních a dvouměsíčních opakujících se zahraničních turné na mě nesmírně zapůsobila Čína, kam jsem se podívala poprvé s baletem a o pár let později na delší dobu také s divadlem a v nejstarší provincii Henan jsem byla učarovaná chrámy a posvátnými místy.“

Také jste vystupovala v baletu ND v Praze. Jaké to je stát na scéně ve Zlaté kapličce? 

„Vždycky jsem tam byla už od dětství nesmírně ráda, měla jsem pocit, jako bych do sebe nadechovala divadelní múzy a cítila se vděčně pokaždé, že je právě moje poslání reprezentovat naši českou zem, kulturu a tanec. Byla jsem tam tak často, že jsem měla dokonce různé rituály před představením, které jsem si právě odsud odnášela dál. Též mě s tímto místem váže mnoho krásných zážitků a nezapomenutelných vzpomínek.“

Máte za sebou mnohá sólová taneční vystoupení a ráda improvizujete. Kde všude jste tančila, kromě divadla a tanečního sálu? Dočetla jsem se, že také v hrobce.  

„Měla jsem možnost tančit na mnoha jevištích pražských, posléze českých a potom i těch světových. Ale v mém poslání je tančit pro radost lidem a to lze kdekoli, s Jaroslavem Tůmou jsme hudbou a tancem rozezněli mnoho kostelů a jednou také zmiňovanou hrobku v Kuksu, kde lítali netopýři a diváci ve zpětné vazbě vzpomínali na jedinečný mystický zážitek. Tehdy jsem tančila jen v jednom bočním světle a při svíčkách. A to je právě co mě na improvizaci tolik baví. Inspirace atmosférou, publikem. Z dalších výjimečných míst pražských můžu jmenovat třeba klášter svaté Anny, tehdy ještě žil Václav Havel a seděl přímo přede mnou v první řadě. Úžasný zážitek byl také tanec při rozbřesku na Karlově mostě a asi úplně naposled 🙂 jsem přitančila k oltáři při mé vlastní svatbě.“

Máte nějakou vysněnou roli, nebo se Vám již splnily Vaše taneční sny? Co Vás čeká v dohledné době? 

„V dohledné době budeme spolupracovat s Jaroslavem Tůmou, čeká nás zajímavá spolupráce v propojení přenosové techniky a múzických umění tedy v našem podání hudby a tance. A moje taneční sny nekončí 🙂 dokud budu svým tancem schopna přinášet radost.“

Objevila jste se také na filmovém plátně a to v pohádce Dešťová víla v roli jedné z tří ohnivých víl nebo v TV pohádce O spanilé Jašince v roli meluzínky. Rýsuje se nějaká další role před kamerou?  

„Něco je právě v jednání a chystám se na jednu roli, víc ovšem zatím neprozradím, protože to se u filmu nevyplácí :-)“

Od roku 2013 spolupracuje s varhaníkem Jaroslavem Tůmou. Oba jste mistři improvizace ve svém oboru. Co připravujete nového? 

„Již zmiňovaná spolupráce pro HAMU, dál máme projekt, který bychom rádi realizovali, ale to se ještě uvidí.“

 Během své kariéry jste spolupracovala s řadou osobností, která z nich Vás nejvíce ovlivnila a čím?   

„Mám mnoho vzorů tanečních, lidských, ale i duchovních. V umění je to po mé velké rodině určitě Jiří Kylián, jelikož jsem do hloubky studovala jeho choreografii, se kterou jsem měla čest také vystoupit v ND, tedy setkala jsem se s jeho prací osobně a na jevišti nám rozdával ještě před představením nezapomenutelné připomínky. Lidským vzorem je pro mě každý, kdo dokáže těšit slovem a pomoci činem a je tomu tak nezištně od srdce. Duchovních učitelů mám také pár, protože věřím, že na poli mysli, se máme mnohému co učit.“

V baletu se našla i Vaše mladší sestra Anna Srncová, která je členkou baletního souboru J. K. Tyla v Plzni. Už jste se spolu v nějakém projektu potkaly nebo něco plánujete?

„Z Aničky se raduji, dokázala ztvárnit Julii v plzeňském baletu Romeo a Julie tak, že mi tekly slzy po tváři, v první části z dojetí a v druhém jednání z bolesti nad tím, co Julie musela prožít. Byl to krásný zážitek. Věřím, že tím že jsme spolu tvořily choreografie doma a bavilo nás to, čeká nás to jednou společně i na jevištích.“

Jelikož jste velice zaneprázdněná prací, máte čas na koníčky, na soukromí? A co láska? Jste šťastná?   

„Na koníčky si čas najdu vždy, protože z nich čerpám pro další tvoření a bez nich bych nebyla tím, čím jsem. Láska se nám tento rok zhmotnila, skrze ni k nám připlulo miminko. Bylo to pro mě nezapomenutelných devět měsíců.“

Díky své profesi často cestujete. Co pro Vás znamená domov a kde je ten Váš? 

„Pociťuji jako domov celou Zemi, ale kořeny mám v české krajině, naše příroda je jedinečná, tady je mi dobře, tady rozumím, ale srdce mám otevřené všemu tvořivému a objevnému.“

Děkuji za rozhovor

Veronika Pechová

 

 

Foto: archiv Adély Srncové
TANEČNÍ MAGAZÍN