Pluto aneb chybující lidé v akci

Čtyři vynikající mimové na jednom jevišti, pantomima je zpět

6. března měla v Národním divadle světovou premiéru zbrusu nová inscenace Laterny magiky pod názvem Pluto. Režie se ujal Thomas Monckton, pocházející z Nového Zélandu. Jeho tvorba  se pohybuje na pomezí fyzického divadla, cirkusu a klauniády. Vybral si spolupráci s těmi nejlepšími českými mimy, tedy Vandou Hybnerovou, Annou Polívkovou, Radimem Vizvárym  a novozélandským skvělým mimem Trygve Wakenshaw. Thom Monckton se snaží přivést zpět na jeviště pantomimu, která je dnes na okraji.  Přitom právě sledování talentovaných umělců, kteří dokáží vytvářet celé světy, má své neopakovatelné kouzlo.

 

Pluto. Planeta, ale také začínající filmové studio. Jeho čtyři členové mají nadšení pro věc, odhodlání, ale žádné odborné znalosti, žádnou intuici a vůbec ne umělou inteligenci. Zkrátka chybující lidé se snaží udělat chybný produkt z chybných nápadů. A jde jim to.

 

Na začátku inscenace se na projektovém plátně objevují záběry z planety Pluto. Celkem dlouhý začátek ve mně budí nedůvěru,  zda nebude představení příliš  krátké a ošizené o  samotnou pantomimu. Ale omyl! Postupně chápu, je to film,  který se naše povedená skupinka snaží natočit.

Laterna magika | Pluto: Radim Vizváry – foto: Petr Lebeda

Laterna magika | Pluto: Anna Polívková, Trygve Wakenshaw, Vanda Hybnerová, Radim Vizváry – foto: Petr Lebeda

Komediální  talent  Anny Polívkové se nezapře už při jejím prvním vstupu na scénu. Když se představí coby režisérka a sedá si na své režisérské křeslo, začíná to v publiku šumět smíchem. Její postava, Vilma Sofia Anastasia von Spielberg, řečená Boss, jednoho dne zdědí filmové studio. Ale nikdy neplánovala stát se režisérkou. Pravděpodobně představí scénář svým dvěma účinkujícím a ti  si ho vyloží  trochu po svém. Zkrátka každý je hrdina a je rozhodně lepší než ten druhý.  Také to dávají patřičně najevo. Zde už rozehrává svůj talent  Trygve Wakenshaw  a Radim Vizváry. Pieter  (Trygve Wakenshaw) jednou zamířil na pracovní pohovor na elektrikáře, ale cestou špatně odbočil a ocitl se na konkurzu herectví. A tam potkal Gorge.  Gorge (Radim Vizváry) je nezkušený filmový herec, má talent, o kterém je přesvědčený hlavně on sám a myslí si, že kamera je jeho osud. A dále tu máme Maxe (Vanda Hybnerová), který je technikem tělem i duší. Existuje pro něj jen záře reflektorů. Jaksi ale nemá potřebnou kvalifikaci, což je občas vidět. Ve studiu to různě tříská a svítí, každý se snaží problém nějak vyřešit a naši tři hrdinové si musí se zádrhelem jakýmkolivi způsobem  poradit, tedy podlézt, nadlézt, přeskočit… Jejich úsilí pochopitelně polechtá divákovi bránici. I samotné čtení scénáře není úplně jednoduché.

Laterna magika | Pluto: Vanda Hybnerová, Radim Vizváry, Anna Polívková – foto: Petr Lebeda

Laterna magika | Pluto: Vanda Hybnerová, Trygve Wakenshaw, Anna Polívková, Radim Vizváry – foto: Petr Lebeda

Laterna magika | Pluto: Radim Vizváry – foto: Petr Lebeda

Ale konečně přichází natáčení samotné.  Obleky astronautů (velmi nápadité, dělají  z našich hrdinů ještě více už tak dost veselé postavičky). Ale obléct se do nich! I tady vyvstává problém, protože Gorge chce být vždy perfektní. Režisér má co dělat, pobíhá zleva doprava a hlavně se velmi snaží. Herci také a co všechno se dá prožít, to se musí jen vidět!  Jejich úsilí ale končí kolapsem. Max musí zachraňovat lidské životy a samozřejmě po svém. V jednu chvíli to vypadá, že z aktérů jsou spíš zombie, Max je zoufalý a nápaditě použije  raději kýbl, který má po ruce,  jednou jako přilbu na hlavu, poté nádobu na zvracení či toaletu…. Vše ale dobře dopadne a natáčení pokračuje. Snad nejúsměvnější je scénka, která má pravděpodobně  zpodobňovat  využití  tzv. zeleného plátna. To, co režisér opravdu natáčí a hlavně jakým způsobem, by jistě dohnalo k slzám i dnešní dorostence. Tak tohle nemá konkurenci.  Po natáčení přichází chvilka napětí, zda technika vůbec funguje…

A je tu šťastný konec,  ocenění, dlouhý potlesk a slzy vděčné režisérky. A také dlouhý potlesk z našich řad a slzy smíchu. Vlastně dlouhý potlesk by si zasloužilo už i samotné vzezření Radima Vizváryho (zejména účes), chytám se při tom, jak si ho zaujatě prohlížím.

 

Pluto je jedna z nejpovedenějších inscenací, které jsem v poslední době měla možnost vidět. Vřele doporučuji velkým i malým.

Pluto –  tak to vypadá, když se čtyři vynikající mimové sejdou na jednom jevišti. Bravo!

 

 

Foto: Laterna Magika, ND, Petr Lebeda

 

Eva Smolíková

Taneční magazín

Pluto

Světové premiéry v ND

Představte si čtveřici nadšenců, kteří se rozhodnou založit filmové studio motion capture. Zní to jako skvělý nápad? Možná. Je tu jen jeden drobný háček – o filmu nevědí vůbec nic.

Vítejte tak v Plutu! Ve filmovém studiu, kde je možné téměř vše a kde jedinou jistotou je chaos. Vašimi průvodci budou flegmatický technik Max, režisérka zvaná Boss, která vidí rozmazaně nejen budoucnost, snaživý herec Gorge a jeho líný kolega Pietr. Společně se pokusí vytvořit velké filmové dílo. Nebo alespoň něco, co se nerozpadne dřív, než postaví green screen. Hlavním výrazovým prostředkem této komedie je pantomima.

Laterna magika | Pluto: Anna Polívková, Radim Vizváry, Trygve Wakenshaw, – foto: Petr Lebeda

Světové premiéry 6. a 7. března na Nové scéně Národního divadla

 

PLUTO

Režie: Thomas Monckton
Výprava: Marek Cpin
Hudba a zvukový design: Ivo Gregorec Sedláček
Světelný design: Karel Šimek
AV design: Amador Artiga
Rigging: Romana Stachovičová

Účinkují:

Vanda Hybnerová

Anna Polívková

Radim Vizváry

Trygve Wakenshaw

 

Režisér Thomas Monckton o inscenaci

Pluto je začínající filmové studio, které se s nadšením vrhá na konkurenční scénu motion capture – přestože jeho tvůrci nemají žádné odborné znalosti, žádnou intuici a rozhodně žádnou umělou inteligenci. Co ale mají, je neochvějná (a notně pomýlená) naděje a odhodlání.

Pantomima, klasická umělecká forma, se v průběhu let vytratila do stínů, které vrhají jasná světla divadelních, filmových a televizních hvězd. Stejně jako bývalá planeta Pluto, i pantomima byla kdysi nedílnou součástí kolektivního vědomí, jednou z mainstreamových forem performativního umění. Dnes je však na okraji. Pluto si klade za cíl přivést pantomimu zpět. Umístit ji do moderního kontextu a představit ji publiku s radostí, lehkostí a veselím. Je to pokus připomenout si kouzlo sledování talentovaných umělců, kteří dokáží vytvářet celé světy doslova z ničeho.

Laterna magika | Pluto: Radim Vizváry a Trygve Wakenshaw – foto: Petr Lebeda

Žijeme v době, kdy technologie postupují tak rychlým tempem, že i ti nejzkušenější mají problém držet krok. Naše životy a průmyslová odvětví jsou stále více ovlivňovány rychlým vývojem technologií. Pluto zkoumá napětí mezi dokonalou přesností umělé inteligence a naprostou lidskou chybovostí. Kolik kontroly nad svým světem máme – a kolik jí vlastně potřebujeme?

Tato inscenace má mnoho vrstev, které ji činí jedinečnou. Je to příběh o skupině umělců, kteří nevědí, jak vytvořit motion capture, a přesto se rozhodnou udělat velkolepou show.

Umění napodobuje život, který napodobuje umění. Pluto je chybová show o chybujících lidech, kteří se snaží udělat chybný produkt z chybných nápadů – a právě v tom spočívá její lidskost.

Laterna magika | Pluto: Radim Vizváry – foto: Petr Lebeda

Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci

S inscenací Pluto do Národního divadla přichází pantomima. A to nejen v podání evropsky proslulých mimů Radima Vizváryho a Trygveho Wakenshawa, ale také s dcerami dvou vynikajících českých mimů  skvělými herečkami – Vandou Hybnerovou a Annou Polívkovou.

Radim Vizváry, umělecký šéf Laterny magiky o inscenaci

Pluto je pro Laternu magiku naprosto originální inscenací. Vůbec poprvé v historii souboru vznikla komedie, jejíž hlavní složku tvoří nonverbální umělecká forma, konkrétně pantomima. Jako český mim a milovník oboru mám radost, že jej mohu představit v Národním divadle, a to spolu se třemi špičkovými komiky – Aničkou Polívkovou, Vandou Hybnerovou a Novozélanďanem Trygvem Wakenshawem. Mezinárodní spolupráce se v tomto případě netýká jen účinkujících, nýbrž i režie. Té se ujal světově uznávaný tvůrce Thom Monckton. Pluto tak nejen přibližuje současnou světovou pantomimu českému divákovi, ale zároveň rozšiřuje žánrové spektrum Laterny magiky, která se touto inscenací může zařadit na mapu evropského pantomimického divadla.

 

Vanda Hybnerová a Radim Vizváry o inscenaci

O čem je Pluto pro vás osobně?

Vanda Hybnerová: Pro mě je Pluto především setkáním čtyř, vlastně pěti naprosto rozdílných osobností, které spolu dosud nepracovaly. V tomhle složení je to pro nás všechny nové. Je to velká výzva, zejména pro režiséra – pracovat s lidmi z různých zemí a rozdílných divadelních přístupů.

Radim Vizváry: Pluto je zneuznanou planetou. Tu paralelu lze v naší inscenaci hledat právě i u filmového studia nesoucí název Pluto. Ve výsledku může být také zneuznané, protože se ho chopí parta podivínů, kteří dělají něco, čemu vůbec nerozumí. Pro mě je to asi i metafora dneška. Spousta lidí má potřebu něco dělat, ale přitom tomu danému oboru či té dané činnosti vůbec nerozumí. Pro mě ten přesah je tedy právě v tomhle. Zaměřme se na své řemeslo, naučme se ho a dělejme ho nejlépe, jak umíme. A nevrhejme se nutně do všeho. Je to asi i takový trend, všichni mají na vše názor. Možná tomu pomáhají i chytré telefony, které v nás díky internetu a umělé inteligenci vyvolávají mylný pocit, že všechno víme, všechno známe a všechno umíme. Což ale pravda úplně není. A Pluto toho je komickým důkazem…

Laterna magika | Pluto: Trygve Wakenshaw a Radim Vizváry – foto: Petr Lebeda

Biografie režiséra Thomase Moncktona

Thomas Thom Monckton je umělec pocházející z Nového Zélandu, jehož tvorba se pohybuje na pomezí fyzického divadla, cirkusu a klauniády. Studoval na tamní cirkusové škole CircoArts a později na prestižní Mezinárodní škole Jacquesa Lecoqa v Paříži.

Kariéru zahájil ve své rodné zemi, kde vystupoval s Ugly Shakespeare Theatre Company a zároveň působil jako sólový umělec. Později se usadil v Evropě, kde vytváří mezinárodně oceňované inscenace. Mezi nejznámější patří The Pianist, která sklidila úspěch na festivalech po celém světě a získala cenu Total Theatre Award na Edinburgh Fringe. Další jeho show, Only Bones, se hrála ve více než deseti zemích a na NZ Fringe 2015 získala cenu Best in Physical Theatre.

Jako performer je mistrem proměny – v jediném okamžiku se z klauna stává akrobatem, aby se vzápětí převtělil v mima. Jeho tvorba je plná humoru a sebeironie, což z něj činí jednoho z nejvýraznějších představitelů současného fyzického divadla.

    Profil inscenace na webu Národního divadla:

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/pluto-asyQDy_xSomtXiAPypyJAA

Foto: Jan Lebeda 

MgA. Kateřina Ondroušková, Martina Sedláková

pro Taneční magazín

Ostravská divadelní Továrna na sny rozjíždí druhou vlnu prodeje vstupenek

15. ročník festivalu Dream Factory

Patnáctý ročník divadelního festivalu Dream Factory Ostrava odstartuje ve čtvrtek 25. května a během deseti dní představí to nejzajímavější z tuzemských divadelních počinů, doplněné také o zahraniční hosty. Hlavní program bezpochyby uspokojí fanoušky klasické činohry založené především na vynikajících hereckých výkonech, ale nezapomíná ani na odvážnější divadelní fajnšmekry, kterým nabídne alternativnější zážitky z československé nezávislé scény.

O festival je každoročně velký zájem, z čehož máme nesmírnou radost, ale to, co se stalo při spuštění prodeje letos, jsme nečekali ani v našich nejdivočejších snech. Vstupenky na představení Dejvického divadla Fifty byly kompletně pryč do dvou minut od zahájení předprodeje,” uvádí ředitel festivalu Tomáš Suchánek a dodává: „Věrní festivaloví snílci vzali útokem i mnohá další představení. Taková lavina zájmu překvapila i nás samotné. O to víc nás těší, že záštitu nad jubilejním 15. ročníkem převzal právě Ivan Trojan.” Zájemci, kteří snad v lovu vstupenek nebyli úspěšní na první pokus, nemusí truchlit, protože ve středu 3. května v 15 hodin uvolní pořadatelé zpět do prodeje nevyzvednuté rezervace a akreditační vstupenky. Kompletní program 15. ročníku najdou diváci na www.dfov.cz.

Festivalová dramaturgie se mimo ústřední téma, které letos zní Blízko od sebe, také každoročně zaměřuje na vybranou osobnost českého divadla, s níž chce ostravské publikum komplexněji seznámit. Tímto výrazným umělcem se letos stal režisér Jakub Čermák a během zahajovacího víkendu mohou diváci poznat tvorbu režisérova uměleckého gangu Depresivní děti touží po penězích na tři způsoby. O páteční předehru se postará projekce záznamu online inscenace (memento) MOR v kinosále DK Poklad, která vznikla ještě v pro divadlo nepříznivých pandemických dobách. Po Moru bude v sobotu 27. května následovat nekompromisně krutá, a přesto místy až dojemná groteska Očistec si zaslouží každý, ve které exceluje Zuzana Bydžovská v roli stárnoucího prezidenta. „Jakkoli by se mohlo zdát, že účinek politické satiry o dnes již bývalém prezidentovi může být už dávno passé, hra samotná se dotýká mnohem hlubších věcí, než jen konkrétních skandálů jistých osobností, což dokazuje i 3. místo v mezinárodní dramatické soutěži Nová drama 2022. Výsostnou předností této velmi trefně nekorektní inscenace jsou navíc skvostné herecké výkony,” doplňuje dramaturgyně Sylvie Vůjtková. Krom fantastické Zuzany Bydžovské v hlavní roli se můžete těšit na Vandu Hybnerovou coby zoufale nešťastnou, a přesto stále milující prezidentovu manželku, nebo na Daniela Krejčíka představujícího až dojemně oddaného mluvčího. Na problematické (nejen rodinné) vztahy v nejvyšších patrech politiky naváže inscenace Kdo zabil mého otce. Jevištní adaptace slavné francouzské literární zpovědi Édouarda Louise odkrývá vztah, do kterého patří stejným dílem vzájemné zraňování, neporozumění, vztek i láska. Jak ve světě plném chlapské pýchy, tvrdosti a strachu projevit cit, vám ukáže Daniel Krejčík v hlavní roli v neděli 28. května.

Témata jako nepochopení a netolerance se prolínají i dalšími inscenacemi hlavního programu. Vykouření Divadla Husa na provázku reaguje na události kolem skandálního uvedení hry režiséra Olivera Frljiće, kdy příznivci politického hnutí Slušní lidé vtrhli na jeviště a přerušili dle jejich názoru nevhodné představení. Režisér Jiří Havelka však nehraje o této ojedinělé události, ale bere si ji jako východisko, které mu slouží k vytvoření nesmírně hravého a místy dost bizarního, a přesto neskutečně výmluvného obrazu lidské omezenosti. Režisérka Daniela Špinar si ke své výpovědi zas propůjčila archetypální příběh Rusalky, který přetvořila ve zneklidňující drama lidské identity. O tom, jak je někdy těžké přiznat si, kdo jsem, a někdy zas respektovat to, čím chtějí být druzí, bude vyprávět inscenace Divadla Letí hladní vodina: Rusalka. Současnou adaptaci staršího příběhu představí také další pražské nezávislé divadlo Lachende Bestien. Novela Heinricha von Kleista vypráví příběh muže, kterému se stane křivda, a když mu v jeho boji za spravedlnost legální prostředky nestačí, uchýlí se k násilí. Michal Hába a Šimon Spišák v Kohlhaasovi nenabízí pouze novou interpretaci, ale autorský komentář, který si s předlohou hravě a poučeně pohrává. Obdobně svobodný autorský přístup ke klasické látce zvolil i Lukáš Brutovský ve své Iokasté. Tato současná adaptace je totiž pokusem o feministickou odplatu na tomto mýtu. Zatímco v antice stála královna Iokasté vždy na okraji zájmu mužů (jak divadelních postav, tak autorů) a mlčky trpěla, tentokrát se konečně dostává ke slovu a má toho hodně co říct. Jak daleko je od mýtu k #metoo? To se dozvíte v československé koprodukční inscenaci Městských divadel pražských a Slovenského komorního divadla Martin.

Ještě než dojde k samotnému zahájení 15. ročníku Dream Factory Ostrava, mohou se nedočkaví snílci na festival naladit návštěvou výstavy ve foyeru Nové radnice v Ostravě. Fotografická výstava DF / Dospívající festival Dream Factory k příležitosti festivalového jubilea je dílem fotografa Lukáše Horkého, který Továrnu na sny dokumentuje prakticky od samých začátků, a přístupná bude od 2. do 31. května během otvírací doby radniční věže.

Fotografická výstava není jediným nedivadelním bonusem letošního ročníku, bohatý doprovodný program čítá i promítání, koncerty nebo besedy. Např. od čtvrtka 25. do soboty 27. května se v rámci Dream Factory můžete vydat do herny virtuální reality, kde na vlastní oči (i prostřednictvím dalších smyslů) můžete okusit svět člověka s depresí díky animovanému VR filmu Tmání — jedná se o skutečně unikátní zážitek přístupný všem od 13 let. Další filmovou podívanou, tentokrát již s živými herci a netradičně divadelním přístupem, nabídne Idiot z produkce Činohry Národního divadla a obdobné spojení divadelně-filmového přístupu nabídnou i Depresivní děti a jejich (memento) MOR. Něžnými i divokými tóny oblaží posluchače talentovaná violoncellistka Terezie Kovalová na koncertě ve Staré aréně a muzikantský um předvedou herci Divadla Na zábradlí jako přídavek k představení Medvěd s motorovou pilou. Herci Dejvického divadla zas spojí síly s šéfredaktorem týdeníku Respekt Erikem Taberym a budou mluvit spolu, ale především s vámi o stavu naší společnosti, její nedávné historii a také o výhledech do budoucna v rámci besedy Mluvme spolu, která se uskuteční v Centru PANT. A v kavárně Staré arény se ke slovu dostanou režisérka Daniela Špinar, hudebnice Terezie Kovalová, sociolog Karel Pavlica a doktorandka genderových studií Michaela Dudová. Beseda nazvaná Blízko od sebe je inspirována stejnojmenným tématem letošního ročníku a budeme se v ní snažit dobrat toho, jak jsme na tom jako společnost, ale i jako jedinci se (sebe)přijetím a (ne)porozuměním.

Vstupenky na festivalová představení zakoupíte online na webu www.dfov.cz nebo v pokladně Divadla Petra Bezruče.

Lucie Sembolová

pro Taneční magazín

Pocta Borisu Hybnerovi

Večery slavného mima si diváci připomněli v divadle Bravo!

8.dubna proběhl v divadle BRAVO!poměrně dlouhý večer, který připomněl velikána české pantomimy Borise Hybnera.  Stalo se tak u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin (letos by oslavil své 81. narozeniny)

Večer provázela Vanda Hybnerová a Radim Vizváry

Boris Hybner hostoval v Branickém divadle od roku 1982 a jaksi neodmyslitelně k němu patřil.  Založil divácky oblíbené večery  Mim Session, umělci během představení tvořili vlastní krátké výstupy na dané téma a Boris  tyto večery uváděl a komentoval.

Letošní jedinečné představení Mim Session připomnělo tvorbu a slavné scénky Borise, vystoupili zde jeho přátelé, kolegové i žáci, vlastně tři generace umělců. Mimové, herci, artisté, klauni.  Dramaturgie večera se ujala jeho dcera Vanda a mezinárodně uznávaný mim Radim Vizváry. Nechyběla zde  ani Radimova spolužačka Dáša Zázvůrková, Anna Polívková, Adéla Stodolová Laštovková, Vojta Švejda, Števo Capko, dokonce i artisté Losers Cirque Company.

Večer začal slavnou scénkou, kdy Boris vypráví, jak malá tasemnička chce na slunce a k moři, ale maminka jí vysvětluje, že jejich místo je „tady, v pr….“, následovala akrobacie, ale pak už přišly na řadu scénky mimů a klaunů. Myslím, že kouzelné bylo čekání na vlak a následné dobrodružství  během cesty, ať už šlo o uložení zavazadla či cestu na toaletu a nezapomenutelná byla scénka s názvem „letiště“. Zoufalství současných lidí, kteří bojují při kontrolách na letištích s tekutinami a neustálým pípáním bezpečnostních rámů, zřejmě nemusíme nikomu dlouze popisovat a tudíž si naše hlavní hrdinka  vysloužila nesmírné sympatie publika.

Trošku jiné bylo „rajče a okurka“.  Oba dva druhy zeleniny si žily svým vlastním životem, který nakonec pořádně zkomplikoval déšť. I tady se divák výborně bavil.

Určitou perličkou byl ukrajinský student z Cirku La Putyka, který přiběhl ve velice svižném  tempu a jmenoval se Boris. I jeho účes připomněl Borise Hybnera.

Umělce, který přišel divákům vysvětlit, co mají lidé v hlavě (nakonec mu obrovská hlava nešla sundat, protože v ní měl příliš mnoho nesmyslů) doplnila jeho kolegyně  strašlivým, všechny smysly drásajícím zpěvem.

Úplně opačnou náladu, smutek a nostalgii, naopak přinesla na jeviště Dáša Zázvůrková se svou skladbou Jazzový anděl. Tato část uzavírala veselé scénky a večer zvážněl. Přišla opravdu důstojná pocta slavnému mimovi.

Ve druhé části představení  proběhla filmová projekce s vybranými ukázkami z tvorby Borise a také fotky z jeho  soukromého života.

Na úplný závěr  se všichni účinkující rozloučili stylově – každý se popasoval se třemi rekvizitami nezbytnými pro správného klauna, což  jsou šaty, věšák a klobouk.

Večer nelze hodnotit jinak než kladně. Pokud některý z diváků si už přesně nepamatoval tvorbu Borise Hybnera, či mu snad něco během let ušlo, měl možnost si jeho život připomenout, popřemýšlet, nahlédnout do světa mimů, neboť někdy řeč beze slov řekne mnohem víc, než slova samotná. Je nutno uznat, že Vanda i Radim Vizváry se ujali večera se ctí, představení bylo důstojné, ale právě tak zábavné i přes fakt, že se v něm odráželo trošku smutku, protože Boris při něm už bohužel chyběl. Nicméně, pokud se odněkud díval, musel být potěšený.

Foto: Divadlo Bravo!

Eva Smolíková

Taneční magazín