Silný milostný příběh plný emocí: seriálový herec Jiří Hána stráví léto v roli Karla Čapka v inscenaci Čapek a Olga. Tu bude od 12. července hrát pražské Divadlo Mana na své letní scéně v Heroldových sadech v pražských Vršovicích a to pod širým nebem. „Chceme našim divákům nabídnout to, co si tato doba žádá. Ujištění, že i těžké časy je možné zvládnout s nadhledem,“ říká Věra Mašková, dramaturgyně a umělecká ředitelka divadla MANA.
Hra Čapek a Olga je příběh o vztahu dvou mimořádných osobností naší historie v podání známých herců. Představí se v něm osobitá Máša Málková a právě charismatický Jiří Hána. Režisérem je Pavel Khek. „Život Karla Čapka, spisovatele a novináře, se vymykal životu běžných lidí. Přestože on sám se snažil žít co nejobyčejněji. Jako příval mladistvé energie a elánu se pak objevila herečka Olga Scheinpflugová, jeho osudová žena. Vášnivý příběh ale záhy utrpěl obrovskou trhlinu. To když Čapek uvěřil nesprávné diagnóze, že ho čeká krátký život, jehož část prožije na invalidním vozíku,“ popisuje Mašková inscenaci, která zachycuje turbulence doby i zvraty osudové lásky.
Víra a láska s kouskem naděje
Divadlo MANA představí i další premiéru. Ta nese název Víra! Láska! Naděje?. V rámci Letního hraní ji diváci uvidí 6. července. Příběh lásky v osudově rozpolceném světě je adaptací klasického románu Aloise Jiráska Temno. Inscenaci nastudovali mladí tvůrci. Nabízí ryze současný pohled na klasickou látku. Akcentují téma dvou nesmiřitelných principů víry, které stojí v cestě lásce. Ptají se, zda z tohoto marasmu vede nějaká cesta k naději. Kardinální otázkou představení je pak věta: „Proč nemůžeme žít v souladu?“
Režisérem inscenace Víra! Láska! Naděje? je Josef Kačmarčík. Hlavní role Helenky se ujala mladá herečka Terezu Vítů. Alternuje ji Yvona Stolařová. Roli Jiřího si zahraje Matěj Vejdělek. Spolu s nimi ve hře účinkují Tomáš Novotný, Lucie Domesová, Libor Hruška a Jakub Kropáček.
Na programu Letního hraní je také je také oblíbená komedie Vršovice jsou zlatý s Jiřím Lábusem v unikátních dvaceti rolích. Stejně jako i další lákavé tituly mezi jinými hra Gin Game se Zuzanou Kronerovou.
Václav Neckář a další muzikanti „mezi svými“ v pražských Vršovicích
Jako poděkování za diváckou přízeň připravuje divadlo také první velký koncert Václava Neckáře v pražských Vršovicích, který je plánován pod širým nebem na čtvrtek 15. července se začátkem ve 20.00. V koncertním pásmu Mezi svými představí legenda české populární hudby své nejznámější hity, ale i komorní písně a balady ze svých nejnovějších alb.
Jako dalšího hudebního hosta v rámci letního hraní uvede Vršovické divadlo MANA na své letní scéně Ondřeje Škocha (exChinaski) a jeho nový hudební projekt: kapelu Napořád v pátek 2. července. Na své si přijdou i děti v unikátním Škochově hudebním programu Edurockshow. Léto ve Vršovicích tak bude patřit nejen divadlu, ale i hudbě.
Legendární autorka textů předních zpěvaček i zpěváků Jiřina Fikejzová zemřela
Stala se doslova legendou. Ačkoli své písňové texty nikdy nechrlila jako na běžícím pásu. Anebo právě proto?
Jiřina Fikejzová pocházela ze severu Čech. Konkrétně z Lomu u Mostu. Možná, že právě tento drsný kraj jí dal do vínku citlivou, ale občas i elegantně drsnější, ženskost jejích textů?
V mládí se věnovala vrcholově lehké atletice. Převážně sprintům. Na lehkoatletickém hřišti se seznámila i se svým manželem Jaroslavem, reprezentačním skokanem do dálky. Ale nevyhýbala se ani ostatním sportům. Pochlubila se mi, že na kurtech pražského Meteoru (kde jsem o mnoho let později hrával), získala i svou první a poslední tenisovou trofej. Za turnaj ve čtyřhře.
Vedle sportu paní Fikejzová vystudovala i vysokou školu. Nejprve i sama zpívala, ale pak se věnovala tomu, co nejlépe ovládala – psaní textů. Jedním z jejích prvních profesionálních textů byl ten pod sloganem „Půvabná a svěží“. S ironií sobě vlastní vzpomínala na to, jak jí slavný kapelník Karel Vlach řekl: „A napíšete nám také něco bez věže?“
Cokoli Jiřina Fikejzová napsala, tak se téměř vždy stalo hitem. Stačí výčet těch nejznámějších titulů: „To mám tak ráda“, „Markétka“, „Dominiku“, „Řekni, kde ty kytky jsou“, „Massachusetts“, „Akropolis, adieu“, „E 14“, „Já do hry dávám víc“, „Sedm dostavníků“, „Měsíční řeka“, „Romantická“ či „Děvče, smůlu máš, je můj“.
V sedmdesátých letech byla paní doktorka Fikejzová i autorkou pravidelné rubriky v jednom časopise pro mladé. V ní udílela čtenářům a zejména čtenářkám rady – spíše z oboru psychologie. Její články byly milé, nevtíravé a psané spíše fejetonistickou formou.
Na archivním snímku s Karlem Gottem
Pracovala také přímo v hudebním vydavatelství Supraphon. Na pozici dramaturgyně. Ale nikoli české hudby (kde by třeba mohla ovlivnit vydávání svých textů), nýbrž v zahraniční redakci. Její zásluhou vyšla v naší republice, tedy tehdy za „železnou oponou“, alba Simona a Garfunkela i dalších pěveckých a muzikantských hvězd první velikosti.
Můj první kontakt s Jiřinou Fikejzovou byl do jisté míry kuriózní. Jednou u nás doma zazvoní telefon a v něm se ozve: „Dobrý den, tady Jiřina Fikejzová…“ Málem mi vypadlo telefonní sluchátko z ruky. Zatelefonovala mně jako členka poroty dětské písničkové soutěže. Kvůli mému textu. Říkala: „Víte, nám skoro všem se hodně líbila ta vaše (poznámka autora: malé „v“, protože s hudebním skladatelem Václavem Vašákem) písnička ,Žvýkačkový vlak´. Ale v porotě mezi námi byli povinně zastoupeni učitelé. A ti byli proti, protože prý děti ve škole lepí žvýkačky na spodní části desek lavic!?? My jsme si říkali, že byste to mohli předělat. Ale já sama chápu, že je na těch žvýkačkách postavena celá písnička. A já osobně bych to ve Vaší roli asi taky neudělala…“ A tak se taky stalo.
Od té doby jsme se s Jiřinou Fikejzovou setkali více než dvacetkrát. Dokonce byla v komisi, která mne přijímala do Ochranného svazu autorského. Často jsme se vídali ve vinárně U Šuterů, naproti Supraphonu, kde jsme kolikrát až do večera probírali moje texty. Nesčetněkrát jsme se potkali na výstavě jejího oblíbeného karikaturisty „Kobry“ Kučery. Ale dodnes nezapomenu, když jsem s ní psal rozhovor pro časopis „Domov“, jak při autorizaci vážila každé své slovo. S tím jsem se ještě nikdy nesetkal. Ani dodnes. Naposledy jsem se s ní viděl osobně, když jsem si k ní domů šel nechat podepsat její knížku „Povolání textařka“. Bydlela na pomezí pražských Vinohrad a Vršovic v krásné funkcionalistické vile po herci Jindřichu Plachtovi.
Na paní Fikejzové jsem, kromě profesionality a životní moudrosti, oceňoval zejména smysl pro humor. Nezapomenu, jak byla mírně zděšena, že se silnice E 14 z jejího textu stala později „rájem lehčích žen“. Anebo, jak přiznala, že v Tesaříkově textu u písně Yo Yo Bandu „Rybitví“ si v pasáži: „…znám taky jednu z Dejvic/Ta tam toho má nejvíc/Tak ta je tedy má.“, vykládala to poslední „má“ ve významu: „Tak ta je tedy moje“. Ve své životopisné knížce na sebe přiznala mnohé. Prostě, byla vždy dámou, ale také trochu v ní zůstala ta holka ze severu Čech i sportovkyně.
Před třemi lety jsme s Jiřinou Fikejzovou mluvili naposledy. Jaksi symbolicky také telefonicky. Přál jsem jí k významnému životnímu jubileu.
Exkluzivní koncert k nedožitým osmdesátinám hudebního skladatele Karla Svobody
Událost sezóny!
Hudební divadlo Karlín připravuje exkluzivní koncert k nedožitým 80. narozeninám fenomenálního hitmakera Karla Svobody. Nejslavnější skladba Karla Svobody „Lady Carneval“ se proslavila v šestatřiceti zemích po celém světě!
Na koncertu zazpívají Karel Gott, Lucie Bílá, Helena Vondráčková, Hana Zagorová, Eva Pilarová, Michal David, Daniel Hůlka, Jiří Korn, Václav Neckář, Josef Vojtek, Petra Janů, Ilona Csáková, Leona Machálková, Pavel Vítek a mnoho dalších.
Karel Svoboda ukončil předčasně svůj život v lednu 2007, koncert ale připomíná datum, kdy se narodil – 19. prosince!
Umělecký šéf divadla, Mgr. Pavel Polák se ujal scénáře koncertu, a právě tak Radan Dolejš, muzikolog , hudební historik a známý dramaturg koncertů a zábavních pořadů. Moderuje vtipný a oblíbený Libor Bouček.
Koncert bude dělen do tematických bloků, vyvrcholením koncertu bude samozřejmě blok písní nepřekonatelného Karla Gotta a závěrečná píseň všech účinkujících.
Při této příležitosti byl také namalován obraz Joe Muczka jr., který nemůžeme opomenout. Ztělesňuje genialitu skladatele, inspiraci, světlo, ale i příchuť slz, která zůstává ve vzpomínkách.
Zamyšlený výraz skladatele vyjadřuje jeho životní postoj, kdy jasně definuje všechny události kolem sebe a dívá se na svět shora. Přesně tak na něj umělci i vzpomínají.
Šachovnice na plátně vyjadřuje umělcův řád a strategii, se kterou tvořil každé své dílo a promýšlel každý následující krok, i přesto, že okolní svět tyto myšlenky vnímal jinak. Obraz je namalován v zářivých barvách, které evokují pocit štěstí, radosti a euforie právě tak, jako je přinášely umělcovy skladby do našich životů. Klavír a houslový klíč reprezentují tvorbu, houževnatost a disciplínu, bez které nelze tvořit.
Jak vzpomínají české hvězdy na fenomenálního Karla Svobodu? V čem je oslovil? Čím je doslova uhranul? Zeptali jsme se….
Helena Vondráčková
„Karel byl především melodik. Jeho písničky byly od prvopočátku zapamatovatelné, v podstatě jednoduché, ale přitom nádherné a lidé je ihned vnímali, vstřebali do sebe a pamatovali si je. V tom spočívala jeho síla. A samozřejmě i v tom, že byl pracovitý a houževnatý.
Na koncertu budu určitě zpívat „Lásko má, já stůňu“ . Zpívám ji na každém svém koncertu a lidé se mnou! To je opravdu nádherná melodie. Dále také zazní „Ještě světu šanci dej“ . A další nechám jako překvapení.“
Taneční magazín: Budete také tančit?
„Možná na skladbu „Ještě světu šanci dej“ ještě nějaký pohyb udělám… (smích)“
Pochybujete? Vždyť Váš koncert Helena „70“ byl fantastický a stepovala jste s Mistry Evropy ve stepu … Jak si udržujete kondičku?
„Cvičím, plavu, hraji tenis. Zkrátka, udržuji se. Dokonce i tančím. Snažím se být prostě fit.“
Děkujeme
TM: Jaké vzpomínky mají Václav a Jan Neckářovi ?
JanNeckář: „Karel uměl napsat melodii tak, že se „uhnízdila“ každému posluchači v paměti. Uměl napsat krásné melodie nejen pro Karla Gotta či Vaška, ale právě tak i pro Helenu Vondráčkovou či Martu Kubišovou, Evu Pilarovou a další.
„Já mám nejraději písně z jeho raného období, kdy hrál jako klavírista a varhaník v Rokoku. Jeho první hity se mi líbily asi nejvíce, protože najednou byly úplně jiné.“
Václav Neckář: „Karel byl skvělý hitmaker. Na slavnostním koncertu budu zpívat „Stín katedrál“, tuto skladbu jsme zpívali s Helenou v divadle Rokoko v roce 1966. Poprvé to bylo na premiéře 1.ledna ve hře „Čekání na slávu“, kterou napsal Jan Schneider, básník, textař a můj kamarád. Moc se na koncert těším.“
Děkujeme
TM: Proč jste obdivovala Karla Svobodu? Měl také nějaké záporné „lidské“ stránky?
Leona Machálková:
„Karel byl komplexní osobnost. Zkrátka přijdete do místnosti, je tam sto lidí, ale Karla Svobody si určitě všimnete, i kdyby nemluvil. Měl tak výraznou mimiku! Byl to hezký, zajímavý, sympatický, energický muž. Zaujal mě svou komplexností, když promluvil, všechno mělo svůj smysl. Byl to gentleman, který věděl, o čem hovoří a který se uměl vyjadřovat. Z rozhovoru s n&iac ute;m Vám všechno podstatné utkvělo v mysli. Karel Svoboda měl rád život, uměl nad malichernostmi mávnout rukou, uměl věci perfektně pojmenovat, vyřešil je a šel dál, zbytečně se nezaobíral něčím, co si to vlastně ani nezasloužilo. Uměl napsat krásnou baladu právě tak skvěle jako skladbu typu „Dlouhá bílá žhoucí kometa“.
Na koncertu na jeho počest budu zpívat píseň z muzikálu Monte Cristo (role Mercedes). Tu skladbu miluji, je krásná, takže se moc těším na její provedení se symfonickým orchestrem. Karel byl možná netrpělivý, nebo občas výbušný, ale beru to jako součást jeho osobnosti, nevidím v tom vůbec nic negativního.“
TM: Bude se na tomto velkém koncertu také tančit?
„Já předpokládám, že ano. Karel napsal spoustu senzačních, rytmických věcí, těším se na jejich novou podobu, předpokládám, že určitý posun do současného moderního soundu tady bude, takže určitě se bude i tančit!“
Tančíte při zpěvu ráda?
„Ano. Sice jsem se zpěvu věnovala více než tanci, takže v této oblasti jsem více doma, ale tančím moc ráda. Spojení tance se zpěvem, obzvláště, když si někdo dá tu práci a připraví hezkou choreografii, to mě vždycky baví. Já jsem měla to štěstí, že mi připravoval choreografie Richard Hess, Pavel Strouhal, Ladislav Beran, to jsou úžasní lidé.“
Děkujeme
TM: Jaké jsou Vaše vzpomínky na Karla Svobodu?
Pavel Vítek:
„Jen ty nejlepší! Pojil nás nejen profesní vztah, ale i kamarádství. Navíc byl u křtu mého prvního hitu „Má svůj den, má sedmnáct“ , tehdy mi prorokoval, že z té písně bude hit a ze mě bude hvězda.“
Věřil jste tomu?
„Tak napůl. Přál jsem si, aby se mu toto proroctví splnilo. Když jsme se potkali o deset let později na muzikálu ‚Dracula‘, tak mi to připomněl… Byl jsem rád, že se mu jeho proroctví splnilo. Karla vnímám jako skvělého hitmakera a současně velice blízkého člověka. Navštěvovali jsme se a nyní mám tu čest být na koncertu k jeho nedožitým 80-tinám. Jsem moc rád.“
Dokážete rozkódovat v čem spočívalo jeho kouzlo?
„Karel přišel na jeden základní recept psaní hitů pop music! Psal hity přímočaře, psal je klenutě, takže ‚rozvibrovávají‘ v lidech určité pocity. Lidé si je chtějí zpívat, jeho hity jsou průzračné. Současně jsou těžké pro zpěv, i když vypadají jednoduše, ale jsou těžké. Ne každý je může zpívat. Většinou mají poměrně velký rozsah. Karel vycházel ze spec ifické slovanské melodiky, a protože psal hity pro Karla Gotta, vyžadoval od zpěváků, aby měli velký rozsah. Za průzračnými melodiemi a průzračnými tóny se za nic neschováte, musíte je prostě průzračně zazpívat.
Má srdeční záležitost je píseň „Do věží“, kterou mi Karel Svoboda v polovině 90. let věnoval na mé první muzikálové album. Byl jsem první zpěvák po Waldemaru Matuškovi, který ji směl nazpívat. Vrátil jsem ji tím vlastně do rádií.“
Děkujeme
HDK Karlín uvede koncert KAREL SVOBODA 80 19. prosince 2018 v 19.oo hodin.
Vstupenky v běžné distribuci sítě Ticket Art, v pobočkách Čedok, v pokladně divadla a online na www.hdk.cz.
Úspěšný muzikál režiséra Radka Balaše s názvem Mýdlový princ můžete v současné době vidět v divadle Broadway. Rozhodně se postarejte o lístky s předstihem, neboť je téměř stále vyprodáno. A není divu. Hlavní postavy ztvárnili známí oblíbení herci, pro tanečníky dlužno uvést, že mohou vidět Terezu Kostkovou či Jitku Schneiderovou, spojené neodmyslitelně se Stardance.
V hlavní roli se představí Martin Dejdar (kterého jsme také mohli vidět v taneční soutěži, rozhovor s Martinem nejen o tanci najdete v Tanečním magazínu), který ztvárňuje smolaře a lháře, zkrátka neúspěšného člověka, na kterého je dokonce uvalena exekuce. Obelhává herce i své přítelkyně.
Myšlenka příběhu je prostinká, až pohádková, už mnohokrát ohrané téma: dědictví s podmínkou. Tentokrát s podivnou podmínkou, chce-li smolař Martin dědit, musí se věnovat divadlu a oživit zašlou slávu divadelního spolku Šumavan. Série trablů se rozbíhá.
Výkon herečky Jany Synkové (J. Synkovou jsme již zmiňovali dříve v Tanečním magazínu v nezapomenutelné roli Ginger, v inscenaci Chytání větru s Janem Onderem v hlavní roli), je i zde nepřehlédnutelný. Osoba, dělající si nárok na vedení herecké společnosti, intrikující a věčně skřehotající své nároky, částečně připomíná postavy Louise de Funèse, sympatického škodiče, jehož vlastnosti jsou ale tak lidské, že ho divák miluje.
Smolař Martin je samozřejmě divákovi buď sympatický či naopak. Možná by ho jeden s chutí udeřil, ale Martin rozhodně ve svém zoufalém úsilí zachránit divadelní spolek spíše vyhrává divákovy sympatie. Postava učitelky Zuzany, která není nijak výrazná, nedává Tereze Kostkové (v alternaci Jitce Schneiderové) příliš prostoru, aby vzbudila u diváků silné emoce. Nudná „správňačka“.
Naproti tomu Jaromír Nosek (jednou z cen fotosoutěže Tanečního magazínu bylo setkání s herci Michalem Slaným a Jaromírem Noskem) je v roli homosexuálního majitele cukrárny jednoduše opět okouzlující. Silnou stránkou Jaromíra Noska je jeho schopnost vcítit se do každé role. Bohužel ale daní tomuto daru je, že dostává role komplikovaných, záporných hrdinů, tedy vypočítavé hejsky, lidi méně chápavé, extravagantní či jinak orientované. A některému divákovi tedy nemusí být právě sympatický. Ale zdá se, že Jaromír Nosek zůstává nad věcí.
Ačkoliv základní myšlenka příběhu Mýdlový princ není nikterak hluboká, přesto je tu mnoho peripetií a nekonečných zápletek, které vytvořily dokonalé podmínky pro užití písní Václava Neckáře, příběh je mistrně vložen do písní (zpívané jsou ale herci samotnými, takže dojem je poněkud jiný než dojem z originálních písniček). Oprášily se tu staré hity, které by možná dnešní mladí lidé už ani nechtěli poslouchat, ale během muzikálu si třeba náhle uvědomí, jak byly tyto písně půvabné. Fotky V. Neck&a acute;ře, které jsou v pozadí na plátně, do příběhu sice nezapadají, ale jsou jakousi poctou zpěvákovi Václavu Neckářovi, který si ji opravdu zaslouží. Tomuto počinu se nedá nic vytknout.
Tři hodiny jsou celkem dlouhá doba, ale diváci jsou nadšení, vesele si pozpěvují staré písničky, podupávají, potleskávají, komické situace dotváří radostnou atmosféru. Je snad v sále někdo, komu se Mýdlový princ nelíbí? Ne, řekněme si upřímně, rozhlédneme-li se kolem.
