Talent nemůže být ničím nahrazen

Moderní technologie pronikají do současného světa, ale…

Moderní technologie talent nahradit neumí

Pro mladé tvůrce ale mohou být vítaným pomocníkem

Upravovat nebo skládat hudbu umožňují budoucím muzikantům nové technologie, které vtrhly jak divoká voda do všech uměleckých oborů. Přesto ale neumí vše a talent je stále to, co činí člověka jedinečným. Své by o tom mohla říci pedagožka Hana Švajdová, která mladé hudebníky vede už 30 let. Letos se již potřetí zapojila se svým studentem do stipendijního programu Akademie MenART pro nadané žáky, který jejich talent pomáhá rozvíjet díky zkušeným umělcům.

Přestože speciální programy umožňují mladým umělcům nahrávat i upravovat hudbu, a vytvářet tak jedinečné skladby i nalézat inspiraci v mnohých on-line výukových programech, osobní kontakt mezi žákem a učitelem je podle odborníků při výuce hudby potřeba a moderními technologiemi nahradit nelze. „Z použití nových technologií v hudbě prosperují především pokročilejší žáci, kteří tak mohou doplňovat a kombinovat dosažené znalosti. V počátečním stadiu výuky na nástroj je nutné k dětem přistupovat individuálně, předat jim pevné základy, aby si do budoucna nevytvořily špatné návyky. Potřeby žáků se navíc rychle mění a je třeba na ně pružně reagovat, což zvládne jen pedagog v osobním kontaktu se žákem. Na internetu jsou dostupná výuková videa s návody, které je možno použít jako doplněk výuky, ale je nutná zpětná vazba a osobní přístup učitele, který by měl žákům umožnit emocionální prožitek z hudby – ten k ní neodmyslitelně patří,“ vysvětluje Hana Švajdová. Výuková videa jsou podle ní proto vhodná spíše pro začátečníky z řad dospělých, kteří nemají možnost absolvovat lekce s učitelem a chtějí se naučit hrát jen tak pro radost. „Jinou kapitolou jsou moderní technologické postupy při tvorbě hudby jako notové či aranžovací programy, které mohou práci s hudbou výrazně urychlit a zpřístupnit. Ale i tady platí, že technika talent nenahradí,“ dodává Hana Švajdová.

Moderní technologie, k nimž by při běžném studiu neměli přístup, využívají také žáci, kteří jsou součástí programu Akademie MenART pro nadané děti. „Mentoři z řad profesionálních umělců sdílí svou zkušenost a osobní doporučení a zároveň žáky učí, jak se orientovat ve zdrojích a on-line nástrojích, kterých je nyní takřka neomezené množství,“ popisuje ředitelka MenARTu Dana Syrová. „Každopádně platí, že základem je znalost teorie a ovládnutí techniky, na tento aspekt kladou důraz všichni mentoři bez výjimky. Moderní technologie jsou následně v některých oborech velmi vítaným pomocníkem, který celý proces tvorby usnadňuje nahrát, předávat a dále na díle pracovat,“ dodává Syrová.

PhDr. Hana Švajdová pochází z hudební rodiny, hru na klavír studovala na konzervatoři v Kroměříži a Ostravské univerzitě. Na Základní umělecké škole „Žerotín“ v Olomouci učí již 24 let. „Na společné ‚muzicírování‘ s rodinou moc ráda vzpomínám. Proto se snažím podobné společné zážitky připravit i mým žákům a jejich rodinám, tak aby si spolu mohli zahrát doma i na koncertech. A najednou láska proudí beze slov,“ říká s úsměvem Švajdová.

Kromě klasické hry na klavír vyučuje také autorskou tvorbu. „Improvizaci jsem se začala postupně věnovat teprve před patnácti lety. Do té doby mi přišlo nemyslitelné jen tak si sednout ke klavíru a zahrát si pro radost. Improvizace a skládání vlastní hudby je ovšem pro umělce velice osvobozující. Nyní se v tom snažím podporovat i své studenty a dopřát jim radost z vlastní spontánní kreativity,“ říká Švajdová.

Inspiraci čerpá od stejně zaměřených kolegů i profesionálních umělců, se kterými pravidelně spolupracuje v rámci ročního stipendijního programu Akademie MenART. V klasické sekci se svým žákem Viktorem Skýpalou, který dnes už studuje na konzervatoři v Brně, zvyšovali svou profesionální i uměleckou úroveň pod dohledem pianisty Ivo Kahánka. Improvizátor David Vlček zase mohl těžit ze zkušeností saxofonisty a skladatele Marcela Bárty ve skupině volné tvorby. A letos čerpají kreativní inspiraci spolu s Danielem Hodgkinsem, čerstvě přijatým studentem oboru zvuková tvorba na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze (HAMU), ve třídě skladatelky a klavíristky Beaty Hlavenkové. „Každý z mentorů dětem předává něco jiného, ovšem každý se jim věnuje maximálně individuálně a snaží se povznést jejich talent na nejvyšší možnou úroveň z pozice svých profesionálních i osobních zkušeností. Tak intenzivní práce s výjimečnými osobnostmi svého oboru by v normální praxi ZUŠ nebyla možná, a proto je stipendijní program Akademie MenART tak mimořádný počin,“ dodává Švajdová. Poznatky z MenARTu promítá do své každodenní výuky a je v úzkém kontaktu s dalšími kolegy, kteří se programu účastní.

„Motivovaní a erudovaní pedagogové jsou tahouny celého oboru uměleckého vzdělávání. V naší Akademii jsou neodmyslitelnou součástí celého procesu, jejich práci shrnujeme v jednom z našich mott za každým úspěšným umělcem stojí minimálně jeden osvícený pedagog‘. Právě naši mentoři často s láskou vzpomínají na své pedagogy, kteří je ovlivnili. Tím se celý kruh krásně uzavírá,“ podotýká Syrová.

Moderní technologie a internet silně pronikají do uměleckého světa

Je s nimi však třeba zacházet kriticky, říkají odborníci

Pod rukama jí prošly desítky budoucích architektů, ilustrátorů a restaurátorů – na Základní umělecké škole Slavičín učí Petra Ponczová děti kreslit už 17 let. Spolupracuje s umělci z dalších kulturních oblastí a do výuky stále častěji promítá moderní technologie. Se svými žáky hledá Petra inspiraci také na internetu, ale zároveň varuje před nekvalitními zdroji a šablonovitostí moderních kreseb podle návodu. S těmi nejnadanějšími studenty se pravidelně zapojuje do stipendijního programu Akademie MenART, kde se dětem věnují kromě učitelů také mentoři z řad slavných výtvarníků, sochařů či designérů.

Moderní technologie hrají obecně ve výuce uměleckých předmětů čím dál výraznější roli. „Snažíme se dětem nabídnout co nejširší škálu výrazových prostředků. Přestože jsme malá škola, hledáme pro naše studenty ty nejvhodnější technologie pro podporu jejich výtvarného záměru. V rámci programu MenART jsme například se studentkou pod vedením Richarda Loskota vytvořily v 3D programu sochu v nadživotní velikosti a následně nám ji pomohla vyřezat místní firma profesionální frézou,“ pochvaluje si Petra Ponczová. Moderní trendy a nová média zařazuje svého programu, který se věnuje podpoře talentu mladých lidí a inspiraci pedagogů, také Akademie MenART a podle jeho ředitelky Dany Syrové spolupracuje například s umělci pracujícími s novými médii. „Letos studenti výtvarné sekce tvoří pod vedením audiovizuálního umělce Pavla Mrkuse, který digitální prvky propojuje s prostorem. Nová média nejsou cizí ani Milanovi Caisovi či uznávané ilustrátorce Galině Miklínové, oba je využívají jako vhodné pomocníky. V minulém ročníku studenty pro práci ve 3D nadchl sochař Michal Gabriel či pro specifickou práci se světlem Richard Loskot,“ popisuje.

Jak učitelé, tak odborníci z MenART ale zároveň upozorňují na fakt, že moderní technologie nenahradí proces výuky a kontakt s pedagogem. Je třeba se dobře zorientovat v dostupné nabídce a vybírat tu, která je kvalitním pomocníkem. Ve výtvarné oblasti jsou typickým příkladem různá návodná videa, jak nakreslit zvíře, oko nebo třeba krajinu. Návody však mají různou kvalitu a z jejich napodobování si řada dětí odnáší vadné návyky, které následně s pedagogy korigují. „Kresbě portrétu nebo figury v hodinách vždy předchází výuka anatomie – postavení kostry a svalstva. Základem je poctivá konstrukční kresba a pochopení výrazových možností linie. Dalším problémem návodných videí na internetu je jejich šablonovitost. Děti kopírují věci, a přestože je to technicky slušně zpracované, tak to nemá žádný obsah a žádnou přidanou hodnotu,“ vysvětluje Petra Ponczová. O inspiraci na internetu a sociálních sítích se svými žáky diskutuje a snaží se je vést k tomu, aby byli schopní moderní technologie ve své tvorbě kriticky využívat.

Petra Ponczová vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu Uherské Hradiště a poté volnou textilní tvorbu na Univerzitě Hradci Králové. „Pocházím z výtvarného prostředí. K tvorbě nás se sestrou od malička vedla maminka, která hodně šila. Sestra je grafická designérka a často úzce spolupracujeme,“ vypráví Petra. Už při studiu na vysoké škole začala na ZUŠ v rodném Slavičíně u slovenských hranic vyučovat kresbu. Práce s dětmi se jí natolik zalíbila, že u ní zůstala i po dokončení studia. „Učím děti od prvního stupně základní školy až po přípravu k talentovým zkouškám, takže jim musím umět poskytnout kvalitní základy pro studium architektury, ilustrace nebo designu,“ popisuje Petra. Se svými žáky se snaží kreativně pracovat a inspirovat je. Do výuky si proto pravidelně zve umělce z řad výtvarníků, sochařů či básníků. Již potřetí se také zapojila do ročního stipendijního programu MenART pro nadané děti. Žáci v něm mají prostor úzce spolupracovat s profesionálními umělci. „Dva studenti měli jako mentora výtvarníka Milana Caise, v dalším z ročníků dvě studentky spolupracovaly s multimediálním umělcem Richardem Loskotem a v letošním ročníku má ve své skupině naši studentku opět Milan Cais. Mentoři děti motivují a inspirují je,“ vysvětluje Petra Ponczová a dodává: „Pouští se do náročných projektů a často musí čelit překážkám, se kterými by se v ZUŠ nesetkaly. Díky MenARTu ale dostanou příležitost problém vyřešit například s podporou odborníka z Masarykovy univerzity v Brně, a tím získají nejen cennou zkušenost, ale i sebevědomí.“ Spolupráce s umělci neobohacuje pouze mladé výtvarníky, ale také jejich kantory. Samotnou Petru Ponczovou například čas strávený s Milanem Caisem motivoval k vlastní tvorbě. Vytváří ilustrace a v současnosti také pracuje na vlastní oděvní značce. Setkávání s umělci i jinými pedagogy, kteří jsou součástí projektu Akademie MenART, jí také přináší nové impulzy, které následně promítá do své výuky.

„Motivovaní a erudovaní pedagogové jsou tahouny celého oboru uměleckého vzdělávání. V naší Akademii jsou neodmyslitelnou součástí celého procesu, jejich práci shrnujeme v jednom z našich mott ‚za každým úspěšným umělcem stojí minimálně jeden osvícený pedagog‘. Právě naši mentoři často s láskou vzpomínají na své pedagogy, kteří je ovlivnili. Tím se celý kruh krásně uzavírá,“ dodává Dana Syrová.

V posledních pěti letech prošlo programem 777 stipendistů z více než 200 ZUŠ z celé ČR. Pro rok 2023/24 otevírá své třídy 16 mentorů, například klavírní virtuos Ivo Kahánek, koncertní mistr České filharmonie Jan Fišer, oceňovaná skladatelka Beata Hlavenková, divadelník a děkan HAMU Karel František Tománek, jedna z nejvyhledávanějších fotografek Štěpánka Stein a další. Uzavírka přihlášek pro letošní ročník je 31. března 2023. Podrobnosti najdou zájemci na www.menart.cz.

Mgr. Dominika Cardová

pro Taneční magazín

CAPOEIRA, RESTART, KADAMY

Cvičení, u kterých vydržíte déle než do konce ledna

Dali jste si, tak jako každý rok, předsevzetí více se hýbat? Aby neskončilo jen u něj, doporučujeme vám najít si pohyb, který vás bude bavit! Vyzkoušejte si některé ze zajímavých cvičení ve studiu Maiselovka v centru Prahy. Co byste řekli na dokonalý Restart těla i mysli, na divokou capoieru nebo na tajemně znějící KADAMY?

Studio Maiselovka je prvním oficiálním prostorem souboru současného tance 420PEOPLE, jehož členové se tady připravují na svá vystoupení. Unikátní místo v samém centru Prahy je ovšem otevřeno také veřejnosti prostřednictvím lekcí pro veřejnost. Zdejší jedinečnou atmosféru tak můžete nasát i vy na lekcích KADAMY, capoeiry či na ranním Restartu těla i mysli.

Příval energie s KADAMY

Příval pozitivní energie na vás čeká ve studiu Maiselovka na lekci KADAMY. Zcela unikátní pohybové cvičení propojuje tanec a jednoduché prvky z bojového umění, to vše v rytmu skvělé hudby. Zcela unikátní pohybové cvičení vytvořila členka souboru současného tance 420PEOPLE a známá tanečnice Francesca Amy Amante. Lekce vede v angličtině, ale k jejich pochopení podle ní není třeba slov. I bez nich KADAMY rychle podlehnete…

Capoeira, ve víru akrobacie, tance i zpěvu

Nevšední spojení boje, akrobacie, tance, hry, hudby a zpěvu. Přesně touto fúzí vzniká capoeira, unikátní afro-brazilské bojové umění s kořeny v daleké Angole a Brazílii. A vy se ji můžete naučit na lekcích v Maiselovce s Michalem Tomanem, tanečníkem a členem souboru současného tance 420PEOPLE, který je mistrem Evropy 2021 v capoeiře. Ačkoliv se jedná o bojové umění, nechybí tady ticho a procítění okamžiku, velká míra svobody a improvizace.

 

Restart těla i mysli

Restart těla i mysli je hodinová lekce, kterou vede v Maiselovce pohybová specialistka Zuzana Rybářová. Příjemnou automasáží uvolníte všechna bolavá místa – tzv. trigger pointy (bolestivé svalové uzlíky, které vznikají z přetížení), uvolníte fascie (pohybové tkáně, které prostupují celým naším tělem) a pomocí vývojové kineziologie se vrátíte ke správným a zdravým pohybům. Odpočinete si, pořádně se protáhnete, ale taky zahřejete. A relaxací uděláte dobře i hlavě.

Více informací najdete na www.420people.org/cs/studio/

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín

Kurzy afrického tance

Rytmus, zpěv a hudební doprovod

KURZY AFRICKÉHO TANCE se SADIO DIATTA (Senegal)

s doprovodem bubeníků

 ÚTERKY OD 3.5.2022

OD 19.30-21H – Masná 13, Praha 1

Africký tanec je umění pohybu ve spojení s rytmem, zpěvem a autentickým hudebním doprovodem. Jednoduché krokové variace vás naučí orientovat se dobře v rytmu. Zlepšíte si pohybovou paměť, zdokonalíte koordinaci. Pohybujete se zcela přirozeně a přitom zpevníte tělo.

Zároveň se psychicky uvolníte a pocítíte velkou radost z tance ve spojení s živými bubny, příliv energie a dobré nálady.

Seznámíte se s autentickými kořeny veškerého tance, který vznikl právě v Africe POD VEDENÍM SENEGALSKÉHO LEKTORA ISSA SADIO DIATTA spolu s Monikou Rebcovou

Pokud máte zájem o zakoupení permanentky na 8 lekcí v ceně 2.000,- prosím pošlete úhradu kurzu na č.ú.: 7273742001/5500.

Permanentka je výrazně levnější, než jednotlivé lekce placené zvlášt, protože jednotlivá lekce je 350,-CZK.

Registrace:

monika.rebcová@hamu.cz

Monika a Sadio

pro Taneční magazín

Rozhovor s hadím mužem Ludvíkem Janíčkem / Berouskem

„Znám svou hranici a tu nepřekonávám“

V současné době jediný tuzemský hadí muž. Jak jméno napovídá, pochází (napůl) z umělecké cirkusové rodiny.  Dokáže se protáhnout tenisovou raketou, „poskládat“ se do bedny velmi malých rozměrů a předvádí všechny možné i nemožné pozice se svým tělem.

Máte neuvěřitelně ohebné tělo. Po kolik generací se skládaly takové geny? Co dělali  Vaši předkové?

„Babička byla krotitelka tygrů, jediná v ČR, dědeček cvičitel medvědů.  Máma dělala artistku, když byla mladší, teď vystupuje s papoušky ara. Táta z cirkusové rodiny nebyl, ten byl gymnasta.  Jsem z dvojčat, Angelika, moje dvojče, je vzdušná akrobatka, hadí ženu nedělá.“

 Ludvík a dvojče Angelika

Ludvík s mladší sestrou Anitou 

Jak jste se tedy vlastně k této disciplíně, dá-li se to tak nazvat, dostal?

„Ve svých  deseti letech jsem byl právě  s rodiči ve Švýcarsku a  s nimi vystupoval i ruský hadí muž. Tam jsem se s ním seznámil, tehdy jsem ještě nevystupoval. Ale Angelika už ano. Moji rodiče  se s ním domluvili, aby byl mým trenérem.  Takže jsem začal. Trénoval jsem rok a poté už jsem vystupoval.“

Jak často jste musel cvičit?

„Vždy od  pondělí do pátku,  sobotu a neděli jsem měl volnou, trénovali jsme dvě nebo dvě a půl hodiny, jak kdy.“

Jak jste ten trénink coby kluk vnímal, těšil jste se na něj  nebo to bylo nepříjemné?

„No,  ze začátku jsem měl radost, že mám trenéra, ale později jsem  okusil, že to hodně bolí, ty začátky byly skutečně velmi bolestivé. Byl jsem vlastně ještě dítě, při těch trénincích jsem plakal, chtěl jsem skončit, ale rodiče to nedovolili.  Takže jsem trénoval dál. Nebyl jsem na to zvyklý, nabolelo to dost, ale teď jsem už v úplné pohodě. Protahuji se tenisovou raketou, zalézám do malé bedny z plexiskla atd. Úplná „normálka.“

Ale tahle „normálka“ by asi nebyla pro každého, nebo ano? To se snad ani nedá nacvičit, pokud k tomu člověk nemá už dané dispozice, že?

 „Já si myslím, že jsem  potřebnou pružnost a ohebnost  měl, s tím jsem se  trošku narodil. Zkoušel jsem  toho ruského hadího muže  napodobovat, vzal jsem si nohu a strčil jsem ji za hlavu, to ano, trošku jsem už   ohebný byl, ale všechno ostatní  mě už naučil on.  Ale asi by to pro každého opravdu nebylo

Žít u cirkusu není úplně běžné.  Jak to vlastně máte se studiem?

„Já jsem se narodil v Itálii, rodiče tam zrovna pracovali.  Studoval jsem doma s rodiči, na sezonu jsme vždy odjeli, třeba právě do Itálie, do Německa či Holandska, poté jsme se vrátili do Česka a dělali zkoušky ze všech předmětů. Dostali jsme vysvědčení a zase jsme se vrátili na sezonu do zahraničí.“

Cítíte  se být víc Čech nebo Ital?

„Tak  Itálii mám opravdu hodně rád.  Miluji italskou kulturu, mluvím italsky, dá se říct dobře, ale pořád bych řekl, že se cítím víc doma tady u nás v České republice.

Tedy studia, tréninky, zahraničí. Jak vlastně vypadá takový „všední den“ hadího muže?

„Sezona  začíná většinou v březnu a prakticky skončí  na konci listopadu. Když  skončí, tak někdo zůstává doma anebo si jezdí ještě na angažmá někam do zahraničí na vánoční vystoupení. Já jsem třeba teď měl jet do Německa, ale vzhledem k této covidové  situaci, kterou zrovna prožíváme, mi moji cestu zrušili. Ale  např. moje sestra  v tuto dobu v Německu právě vystupuje.

Můj běžný den asi vypadá takto:  po snídani jdu třeba běhat, sportuji, protahuji svaly. Dále  mám nějaký trénink, chvilku je volný čas, ten využívám podle situace. V současné době už třetím rokem pracuji u hororového cirkusu a vystoupení začíná  až v 19 hodin večer. Jsem-li v nějakém městě, jdu si je prohlédnout,  za 14 dní jsem třeba v nějakém úplně jiném městě, takže se tam trošku porozhlédnu a večer je vystoupení.“

Kolik cizích zemí  jste  vlastně projel? 

„Samozřejmě několikrát Itálii, tam to mám opravdu  moc rád, zejména severní Itálie se mi líbí,  hodně jsem toho projel díky rodičům,  vystupovali  jsme např. ve Francii, Německu,  Holandsku , Belgii, Švýcarsku, nejdál jsem byl na Islandu.“

Když se řekne hadí muž, zní to fantasticky atraktivně. Máte pružnost, perfektní svaly.  Ale co za pár let, nepřemýšlíte také o tom, že se třeba zraníte, nebo že Vaše zdraví jednoho dne vypoví službu?

„Správná otázka. Já o tom právě teď nějak opravdu začínám přemýšlet. Taky slýchávám hodně často, že až budu starý, nebudu moci chodit, klouby nebudou funkční, opravdu hodně lidí mi něco takového říká, myslívám na to.“

Děláte něco pro to, abyste takové předpovědi zabránil?

„Zatím je to tak, že se snažím  vytrvat. Stravuji se tím způsobem, abych moc nepřibral a dokázal se tedy protáhnout tenisovou raketou, rourou, zalézám do malé bedny z plexiskla. Pokud totiž přiberu více svalové hmoty, tím se mi ty triky dělají hůře, nebo by nešly udělat vůbec.“

Hm. Ale přece ‚chlapák‘  by  nějaké svaly mít měl, ne?

„Ano, ..ale já jsem takový štíhlý chlapák, žádná ‚korba‘, ale  úplně hubený nejsem!

Souhlasím.

Pořád mi nesedí jedna věc. Nějakou dobu to všechno jde. Ale může přijít okamžik, ať už svalnatý nebo hubený, může na takové cvičení doplatit zdravím. Možná mají zlé jazyky pravdu…. Nebojíte  se?

„Bojím. Už jsem si hledal nějaké přípravky na klouby a vazy.“

Asi to budí hrůzu, přijít o fyzickou  schopnost, pokud je člověk na tom ve své profesi závislý, že?

„To ano. Myslím, že  např. pro člověka, který je super extra třída, je mnohem a mnohem strašnější o svou  fyzickou schopnost   přijít, než pro toho, kdo takovou schopnost ani nikdy nepoznal. Rozhodně ho to bolí mnohem a mnohem víc, že už ty věci nezvládne, to je holý fakt. Já  bych asi tohle chtěl dělat tak  do 45-ti let, snažit se udržovat v kondici a vypadat mladě…

Když se rozhlédnete  kolem sebe v cirkuse, je hodně takových lidí, kteří by se  třeba protáhli tenisovou raketou  jako Vy?

„Řekl bych, jak kdo.  U každého je to  trošku jiné.“

Kolik je hadích mužů v ČR?

„Jsem sám.  Ale v zahraničí je jich více.“

Aha. Asi je to přesně tak jednoduché, jak to vypadá (smích)…..

Cirkusoví umělci se také často zraní. Jiří Berousek (v Tanečním magazínu máme rozhovor), přiznal, že už je prakticky „sešroubovaný“ celý.  Jak to je  u Vás?

„U  cirkusu se občas stane nějaká nehoda. Záleží na mnoha faktech.  Třeba setra vystupovala na vzdušné hrazdě, tam se to přihodí. Ona měla opasek  a za ten je přivázaná lonž. To znamená, že pokud spadne, nic se jí nestane.  Ale pokud někdo  vystupuje bez lonže a bez lana,  tak sem tam  samozřejmě k úrazu  dojde.  Já  jsem asi za svou kariéru nic takového nezaznamenal,   jednou mi vyskočilo  rameno, s tím byl problém, ale pak už to zase bylo dobré, takže nic převratného.“

 Dnešní doba hledí hlavně na výkon, to je známé. Mnoho umělců ať už cirkusových nebo třeba tanečníků  jde  až za hranu svých možností. Děláte také  něco takového? Snažíte se až překročit hranice lidských  možností?  

„Všeobecně  si myslím, že každý by měl tu svou hranici znát a tu nepřekonávat.  Snažím   se zlepšovat, ale já své hranice znám a  přes ty nejdu,  abych si  nijak neublížil.“

Jsou i tací, kteří přejdou Niagarské vodopády bez jištění, či dělají jiné kousky bez jakéhokoliv jištění. Co  si o tom myslíte?

„Tyhle lidi vnímám jako frajery, ale určitě by na sebe měli dávat pozor. Vím,  že  jsou profi a dělají to pravidelně a několik desítek let, ale ono se říká, že i Mistr tesař se někdy utne.  Já osobně bych  bez nějakého  ochranného lana do výšek asi nelezl, já bych se bál.  Říkám to otevřeně.“

Jak jste  prožíval či prožíváte dobu pandemie?

„Ze dne na den jsem zůstal bez práce, ale nejen já,  i mnoho dalších umělců. Zkoušel jsem chodit po brigádách, dostal jsem nabídku na  točení reklamy, na energy drink, takže jsem poprvé natočil reklamu atd.“

V jakém cirkusu vlastně vystupujete, máte nějaký  svůj „domácký“?

„„Jsem artista, který je spíše na volné  noze,  můj domovský cirkus je „Ohana horor cirkus“.  Dříve  jsem jezdil hodně do zahraničí,   vystupuji v různých cirkusech. A  nejenom tam, také na soukromých akcích, v divadlech, v kabaret show, nebo třeba na narozeninách Dalibora Jandy, občas někde  v televizi, v pořadu  Česko Slovensko má talent, v show Jana Krause apod.“

Vystupujete také na křtech CD? (Smích)

(Smích). „Ano, také na křtu CD „Bouří, tmou“ šéfredaktorky Evy Smolíkové…“

Jéé, a nejste Vy takový ten blonďatý, co si dává nohu za  krk?

„Tak možná myslíte mě…. Jéé, a nejste Vy taková ta blonďatá, co zpívá?“

„Tak možná myslíte mě…“

Foto: Mirek Malec

 

Ať se Vám daří a děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Ludvíka Janíčka/Berouska

Eva Smolíková