Tomáš Petřík – Taneční magazín

Divoká kachna

Nejdivočejší hra ve Švandově divadle

Robert Jašków, Luboš Veselý, Jacob Erftemeijer, Tomáš Petřík, Marie Štípková, Bohdana Pavlíková, Barbora Křupková a další členky a členové Švandova divadla se potkají v nové inscenaci Divoká kachna v režii Martina Františáka, uměleckého šéfa smíchovské scény. Slavné drama Henrika Ibsena (1828-1906) nabídne divákům silné herecké obsazení i napínavou podívanou plnou kontrastů. „Divoká kachna je asi nejdivočejší a nejvtipnější Ibsenovou hrou,“ říká Františák, který se režiím děl norského dramatika dlouhodobě věnuje. V překladu Františka Fröhlicha s původní hudbou Matěje Kroupy a výpravou Marka Cpina se Divoká kachna ve Švandově divadle poprvé představí 12. dubna ve Velkém sále Švandova divadla.

Gregers Werle (Jacob Erftemeijer) se po letech vrací do domu svého otce, továrníka Werleho (Robert Jašków). Potkává tu svého dávného známého Hjalmara Ekdala (Tomáš Petřík), syna Starého Ekdala (Luboš Veselý). Starý pán byl původně Werleho obchodním společníkem. Po uvěznění za finanční machinace, z nichž Werle obratně vyklouzl, je teď pan Ekdal zcela závislý na továrníkově blahovůli. Většinu času tráví v ústraní na půdě, kde chová i divokou kachnu – nevinného tvora, jehož Werle zmrzačil při lovu… Gregers navíc zjišťuje, že jeho otec ochromil a zmanipuloval i život Hjalmara a jeho ženy Giny (Marie Štípková). A že ve tmě nevědomosti tápe také jejich dcera Hedvika (Barbora Křupková), dívka trpící stejně jako továrník Werle nevyléčitelnou oční chorobou. Rozhořčený Gregers nejprve vmete otci do tváře všechny jeho zlé skutky. A pak se rozhodne, že půjde s pravdou ven. Otevře lidem oči, aby konečně spatřili věci tak, jaké ve skutečnosti jsou. Jak ale Ekdalovi takové „dobrodiní“ unesou? A je vůbec možné je unést?

Pravda a lež, slepota a prozření

„Zásadní otázkou Ibsenovy hry je, jestli je dobré lidi zbavovat jejich životních lží – a pokud ano, do jaké míry to dělat,“ říká režisér Martin Františák. Podle něj je Divoká kachna napínavým dramatem složeným z ostrých kontrastů. „Souboje o své životy a duše tu svádějí rodiče i jejich děti. Pere se tu pravda a lež, světlo a tma, vznešenost a vulgarita, slepota a prozření,“ líčí Františák.

Za velké téma inscenace považuje režisér také divokost a její ztrátu. „Jejím symbolem je samozřejmě ona postřelená kachna, z níž si Hedvika udělá svého mazlíčka,“ upozorňuje režisér. A dodává, že svět mužů je ve hře vylíčen jako svět lovců, kořistí a pastí. „Mužskou umíněnost a dravost vyvažují v Ibsenově geniálně napsané hře sympaticky zemité ženské figury,“ míní Františák.

Otcové, synové, ženy

V novince Švandova divadla se lze rozhodně těšit na silnou hereckou sestavu. Továrníka Werleho, cynického pragmatika vítězícího nad svými bližními úskoky i hrubou silou, hraje Robert Jašków. „Řekl bych, že továrník Werle dobrým otcem asi nikdy nebyl a asi ani nikdy nebude,“ říká Jašków. „Pokud jde o jeho otcovství nebo celkové vnímání života, myslím, že pro něj je hlavní on sám a jeho firma,“ míní herec, který je trojnásobným otcem a k péči o své potomky se vždy hrdě hlásil.

Protipólem Werleho je slabý a poddajný Starý Ekdal v podání Luboše Veselého. „Ekdalovy postoje a činy jsou sebeobranné. To, co se mu nehodilo nebo nehodí, jakoby nebylo. Utíká od přítomnosti i od minulosti. A k těmto útěkům mu pomáhá i alkohol,“ uvádí Luboš Veselý. „Už během zkoušení mě těšily výkony mých kolegů a kolegyň. Myslím, že na to by diváci mohli být zvědaví,“ zve na inscenaci Veselý. A přidává ještě jeden postřeh: „Při přípravě inscenace jsem si uvědomil, že nejenom Hedvika, ale i ostatní postavy jsou vlastně takovou postřelenou divokou kachnou, která táhne jedno křídlo po zemi. A co s tím? I to je otázka, která by mohla diváky zajímat.“

Dvojici patriarchů doplňují jejich neméně zajímaví synové. Mužem vystaveným osudové zkoušce je mírný a poddajný Hjalmar Ekdal (Tomáš Petřík), Hedvikou zbožňovaný tatínek žijící dosud v příjemném sebeklamu. „Hjalmar Ekdal je Ibsenova jízlivost. Je nutné hledat důvod, proč ho mít rád! Je to postava tragická i zábavná,“ říká Tomáš Petřík. Na otázku, jakou úlohu by si třeba někdy příště chtěl v této hře zahrát, odpovídá Petřík jednoznačně: „Teď jsem tak ohromen postavou Hjalmara, že o jiné bych snad ani neuvažoval.“

Hjalmarovo pohodlí přichází rozmetat umanutý Gregers Werle (Jacob Erftemeijer). Inteligentní muž činu je přesvědčen, že všechny dokonale „prokoukl“ a své „vize“ jim chce vnutit doslova za každou cenu. „Myslím, že Gregers může být pro diváky přitažlivý svým způsobem přemýšlení. Dovede svému okolí nastavovat zrcadlo a pokládat velmi přímé otázky, kterými ostatní vyvádí z rovnováhy,“ popisuje Erftemeijer. A jakou postavu by si – třeba někdy příště – v Divoké kachně chtěl zahrát on? „Rád bych si zahrál samotnou divokou kachnu… Protože má své korýtko,“ prozradil herec.

Jako doktora Rellinga, největšího Gregersova oponenta, uvidíme Jakuba Tvrdíka. Trpělivou Hjalmarovu manželku Ginu hraje Marie Štípková, Paní Sørbyovou Bohdana Pavlíková. V úloze dospívající Hedviky se představí Barbora Křupková. Bývalého teologa Molvika ztělesní Jan Mansfeld, továrníkova sluhu Pettersena hraje Miroslav Hruška. Další postavy ztvární členové rezidenčního souboru Peškovky – kreativní scény, která je se Švandovým divadlem úzce spojena – Ductus Deferens.

Účinek dramatu podtrhuje původní hudba skladatele Matěje Kroupy. Výpravu navrhl Marek Cpin, který do scény a kostýmů promítl i „lovecký“ charakter předlohy.

Vina, stud a troll

Jak připomíná dramaturgyně Johana Součková Němcová, Divokou kachnou pokračuje Švandovo divadlo v uvádění výrazných skandinávských titulů. K nim aktuálně patří i dánská komedie Chlast v režii Thomase Zielinského. „Ibsen ovšem patří k dramatické klasice,“ dodává dramaturgyně.

„Ibsenova dílem realistická, dílem symbolistní hra je mimo jiné varováním, jaké zlo může vzejít z lidské hlouposti, omezenosti a pokrytectví,“ říká dále Součková Němcová.

„Pod Ibsenovými moderními, divácky stále velmi přitažlivými dramaty o lidských povahách a vztazích teče vždy temný proud nevyřčených sil a vášní. V jeho hrách je tak prý vždy ukryt troll, nevyzpytatelná přírodní bytost známá ze severské mytologie. V Divoké kachně ho teď chceme najít,“ uzavírá režisér Martin Františák.

Magdalena Bičíková, Richard Moučka

pro Taneční magazín

Divoká kachna

Švandovo divadlo uvede drama o rodinných lžích

Pravda a lež, slepota a prozření

Otcové, synové, ženy

Dvojici patriarchů doplňují jejich neméně zajímaví synové. Mužem vystaveným osudové zkoušce je mírný a poddajný Hjalmar Ekdal (Tomáš Petřík), Hedvikou zbožňovaný tatínek žijící dosud v příjemném sebeklamu. Ten hodlá rozmetat umanutý Gregers Werle (Jacob Erftemeijer). Inteligentní muž činu je přesvědčen, že všechny dokonale prokoukl a své „vize“ jim chce vnutit doslova za každou cenu.

„Všichni takové lidi známe, ať už ze svého okolí nebo z politiky: některé z těchto rolí v různé míře zaujímají třeba Elon Musk, Donald Trump a mnozí další,“ upozorňuje na aktuální momenty Ibsenovy 141 let staré hry Martin Františák.

Jako doktora Rellinga uvidíme Jakuba Tvrdíka. Ginu Ekdalovou hraje Marie Štípková, Paní Sørbyovou Bohdana Pavlíková. V úloze dospívající Hedviky se představí Barbora Křupková. Zběhlého teologa Molvika ztělesní Jan Mansfeld, továrníkova sluhu Pettersena hraje Miroslav Hruška. Další postavy ztvární členové rezidenčního souboru Peškovky – kreativní scény, která je se Švandovým divadlem úzce spojena – Ductus Deferens.

Účinek dramatu podtrhuje původní hudba skladatele Matěje Kroupy. Výpravu navrhl Marek Cpin, který do scény a kostýmů promítl i „lovecký“ charakter předlohy.

Vina, stud a troll

„Ibsenova dílem realistická, dílem symbolistní hra je mimo jiné varováním, jaké zlo může vzejít z lidské hlouposti, omezenosti a pokrytectví,“ říká dále Součková Němcová.

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Chlast

Od mejdanu po drama. Ve Švandově divadle připravují Chlast, divadelní adaptaci stejnojmenného kultovního filmu

Divadelní adaptaci snímku Chlast oceněného v roce 2021 Oscarem za nejlepší cizojazyčný film uvede v české premiéře koncem dubna Švandovo divadlo v Praze. Autory adaptace jsou režisér filmu Thomas Vinterberg a Claus Flygare. Ti svou divadelní verzi Chlastu postavili na ústřední pánské čtveřici: kamarádech, kteří jsou na hraně vyhoření a potýkají se s krizí středního věku. Na smíchovské scéně je ztvární Robert Jašków, Jacob Erftemeijer, Tomáš Petřík a hostující Petr Stach. Režie se chopil Thomas Zielinski, renomovaný divadelník, který vytvořil řadu inscenací v českých i německých divadlech. Hořká komedie Chlast bude poprvé uvedena 29. dubna ve Velkém sále Švandova divadla, kde se divákům představí v české premiéře. Účast na ní přislíbil i spoluautor divadelního scénáře Claus Flygare s manželkou, dánskou herečkou Tinou Gilling Mortensen.

Může půl promile alkoholu v krvi změnit život k lepšímu? Proč muži vlastně pijí a čím mohou trpět? Pomáhá řízená opilost k úspěchu, sebejistějšímu vystupování nebo ke šťastnějším vztahům? Čtveřice hrdinů inscenace Chlast se to pokusí zjistit…

Radost, úžas, uvolnění

Vše spustí zdánlivě nevinná glosa na oslavě čtyřicátin Nikolaje (Jacob Erftemeijer), středoškolského učitele psychologie. Ten se svým třem kolegům a kamarádům zmíní o teorii filosofa a psychiatra Finna Skårderuda. Podle ní člověku chybí od narození půl promile alkoholu v krvi k tomu, aby byl kreativnější, energičtější a šťastnější. Brzy to v praxi vyzkouší Martin (hostující Petr Stach), učitel dějepisu, kterého trápí nejen apatie studentů, ale i rozpadající se rodina. Záhy jej následují Nikolaj i další dva přátelé – poněkud ušlápnutý učitel hudby Peter (Tomáš Petřík) a Tommy (Robert Jašków), učitel tělocviku, který už, jak se ukáže, o popíjení něco ví. Výsledky jejich „vědeckého pokusu“ jsou tak překvapující, že se čtveřice učitelů rozhodne zajít ještě dál. Potvrdí se, že navýšení promile úměrně zvýší i pozitivní dopady? A co nastane, když se dopracují k takzvanému zážehu?

„Divadelní adaptace Chlastu je podle mne příběhem o vztazích – k sobě a svým nesplněným ambicím, k pití, ke kamarádům a také k ženám, ať už skutečným nebo těm vysněným,“ říká režisér Thomas Zielinski. „Jde také o generační příběh – o moment, kdy čtyřicátník či padesátník začne bilancovat. V jednu chvíli se přestane hnát dopředu, ohlédne se a dostaví se deprese… Rád bych zároveň, aby tato inscenace vyzařovala i radost, nával energie, pocit uvolnění a také úžas, že nad přízemní existenci se lze aspoň chvíli povznést. I tyto emoce totiž ke stavům mírného podroušení patří,“ říká Zielinski.

Když muži nemají co ztratit

Podobně jako režisér vnímají Chlast skrze své postavy i sami herci. „Martin má práci, která ho už moc nenaplňuje, respektive studenty zajímají mnohem více jejich mobily než jeho výklad dějin,“ říká o své postavě Petr Stach. „Má rodinu, která se mu rozpadá; manželku de facto nevidí a raději moc nezjišťuje, co znamenají její ´noční´… Už nemá, co by ztratil, tak prostě zkusí onu permanentní hladinu půl promile. A je to velká paráda. Alespoň ze začátku,“ naznačuje vývoj příběhu Petr Stach.

Snadné to v životě nemá ani hrdina v podání Jacoba Erftemeijera: „Nikolaj je čtyřicetiletý učitel psychologie, má tři děti, které pořád někam lezou, krásnou mladou ženu, která má vlivného otce a v životě nestíhá nic jiného než každý den zařizovat nákupy. Už dlouho se dobře nevyspal,“ poznamenává herec.

Přednosti a slabiny své postavy přesně popisuje také Tomáš Petřík: „Peter – svobodný, bezdětný pětačtyřicátník, který učí hudebku, miluje klasickou hudbu a její poslech. Je přátelský, společenský, pořádný, ne moc odvážný. Touží po dítěti, ale seznamování se s ženami mu dělá problém.“

A bez příkras a současně s pochopením nahlíží na svého hrdinu i Robert Jašków: „Tommy je unavenej, samaritánsky založenej učitel těláku, co pořád miluje svou Mette, psa Labana a pivko… Pije asi nejvíc ze všech, vlastně pořád. Jedinou útěchu – kromě pití – v tomhle životě, kterej za nic nestojí, mu přinášejí malí kluci fotbalisti, zejména pak malý, ne právě šikovný čutálista Brejla.“

Žádaný společník alkohol?

„Stejně jako filmová i divadelní verze Chlastu je lomeným žánrem,“ doplňuje dramaturgyně Martina Kinská. „Od téměř nespoutaného mejdanu a čiré komedie přechází v tragikomedii až drama, aby konec zůstal v jistém smyslu otevřený a každý z diváků jej mohl uchopit po svém. I díky tomu se vyvarujeme černobílému či moralistnímu kázání,“ dodává.

Podle ní Švandovo divadlo sáhlo po látce i proto, že téma alkoholu jako součásti našich životů považuje za velmi důležité. „Alkohol je v naší společnosti snadno dosažitelný prostředek k uvolnění, často funguje dokonce jako ´náhrada´ lehčích antidepresiv či prášků na spaní. Tolerance pití alkoholu v naší, respektive ve většině západní společnosti, je velmi vysoká. Dokonce v určitých situacích když nepijete, jste divní,“ připomíná Martina Kinská. „Vedle samotného sledování, co se s člověkem v různých fázích užívání alkoholu děje – a nelze popřít, že zprvu nás mírné množství opravdu umí zbavit úzkosti a dopadající tíhy stresu; později bohužel je daň za toto ´osvobození´ neúměrně vysoká – nás proto zajímalo i to, co stojí za potřebou, touhou či tlakem začlenit alkohol do svých každodenních životů. A právě zde nalézáme oporu i ve filmu a hře Chlast,“ říká dramaturgyně.

Martina Kinská zároveň připomíná, že v divadelních adaptacích severských filmů má Švandovo divadlo tradici: „K těm nejúspěšnějším patřila komedie Kdo je tady ředitel?, na níž navázal Kurz negativního myšlení a poté v předloňské sezóně Adamova jablka.

Kouzlo divadelního prostoru

Výhodu divadelního ztvárnění vidí Thomas Zielinski v možnosti naplno využít kouzla divadelního prostoru. „Podívaná se tu – na rozdíl od filmu – odehrává ve 3D a umožňuje nám tak citlivě vtáhnout do děje i diváky. Ti zde představují studenty, kteří alkoholovým „výkonům“ svých učitelů přihlížejí,“ říká režisér.

Prostředí střední školy – třídy i sborovny – inspirovalo režiséra Zielinského a scénografa Lukáše Kuchinku k zasazení hry do minimalistického prostoru se školními, bílými, magnetickými tabulemi. „Ty slouží hrdinům k zaznamenávání experimentu, umožňují ale i projekce a posun ve vnímání reality, jež se s užíváním alkoholu pojí – víc bychom zatím neradi prozrazovali,“ říká Martina Kinská.

Také Andrea Králová jako výtvarnice kostýmů respektuje čistotu a jednoduchost. A i ona pro diváky nachystala jisté překvapení…

Z obvyklého klišé, spočívajícího v okázalém padání a hulákání „opilých“ postav, pomohla hercům najít nevšední východisko choreografka Jana Burkiewiczová. Odborným poradcem, který dlouhodobě pracuje s lidmi trpícími alkoholovou závislostí, je psychiatr Jakub Šimek.

Náhled do křehké mužské duše

Na otázku, proč do Švandova divadla na Chlast přijít, odpovídá režisér Zielinski jednoznačně. „Protože Chlast je především o vztazích a ty jsou v životě to nejdůležitější. Mužům, těm už bilancujícím i těm teprve na prahu kariéry, nabízí vážné téma podané v podobě chytré a netuctové zábavy. A ženám zas umožňuje nahlédnutí do křehké mužské duše,“ uzavírá režisér.

Premiéra je 29. dubna ve Velkém sále Švandova divadla, nejbližší volné reprízy jsou naplánovány na 29. května a 15. a 22. června.

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Velký bratr tě sleduje

Švandovo divadlo uvede inscenaci 1984, adaptaci slavného románu George Orwella

Jednu z nejdůležitějších knih 20. století, román 1984 George Orwella, uvede na divadelních prknech Švandovo divadlo v Praze. Adaptace a režie se ujme Dodo Gombár, který dříve u Švandů působil jako umělecký šéf. Inscenaci tak vytvořil přesně na míru smíchovskému hereckému souboru. Slavný Orwellův román pojal Gombár jako drama o volání po svobodě i jako příběh velké lásky. Hlavní postavu, Winstona Smithe, hraje David Punčochář, jeho záhadného kolegu O´Briena ztělesňuje Tomáš Petřík. V úloze Julie, Smithovy o generaci mladší přítelkyně, uvidíme Anežku Šťastnou. Premiéra je 28. ledna ve Velkém sále Švandova divadla.

Winston Smith je nenápadný muž, který pracuje pro Ministerstvo pravdy. Upravuje zde archivní záznamy: vymazává a přepisuje je podle toho, co si přeje vládnoucí strana. Píše se rok 1984 a on žije v Oceánii, v jedné ze tří mocností, mezi něž se rozdělil poválečný svět. Lidem zde vládne Velký bratr, moudrý i přísný vůdce, který na vše dohlíží a všechno ví. A jeho tajná Ideopolicie všechny neustále sleduje. Kdo se odchýlí od státní ideologie, je vaporizován. To znamená, že je fyzicky a psychicky „vymazán“… Jenže Smith se odváží přemýšlet – a začne o systému pochybovat. Od kolegy O´Briena si půjčí zakázanou knihu. A zamiluje se. Což je také trestné. Velký bratr ho však sleduje. A ví, co je pro odpadlíka nejlepší…

Příběh svobody i velké lásky

„V inscenaci se soustřeďujeme na dramatický příběh Winstona Smithe, který je podle mne hlasitým voláním po svobodě,“ říká autor divadelní adaptace a režisér Dodo Gombár. „Chceme vyprávět o bytostné potřebě člověka svobodně myslet i žít – navzdory systému i jeho vlastním omezením. 1984 je zároveň příběhem velké lásky, která nezná konvence ani ideologie. I láska totiž nabourává systémy stojící na odosobnění, špehování a zotročení,“ uvažuje Gombár.

Podle něj příběh hlavního hrdiny obsahuje také naději. „Proč lidé stále čtou Orwella, autora, který se narodil v roce 1903, tedy před sto dvaceti lety? Proč je pořád baví písně Rolling Stones, kapely založené v 60. letech? Protože jde o ostré, přímočaře podané výpovědi o těch nejzásadnějších a nejhlubších věcech člověka. A ty v každé nové generaci znovu ožívají. V inscenaci 1984 tak chceme jít až na dřeň: jde nám o syrovost, ostrost a živelnost výpovědi, z níž paradoxně vyrůstá zvláštní poezie. I herecké výkony půjdou na hranu. Naším cílem je zkrátka divadlo, které nenechá diváky lhostejné,“ říká Gombár.

V adaptaci vyšel Dodo Gombár z výtečného překladu Evy Šimečkové. Ta Orwellův román v letech 1983-1984 přeložila do češtiny. „Zatímco v první části inscenace sledujeme silný dramatický příběh svobody, lásky i zrady; ve druhé jsme svědky Smithova zápasu o jeho vlastní já, o jeho rozum i duši. Právě hledání identity – kdo jsem já – skrz svoji osobní paměť, ale i skrze lásku, blízkost a důvěru k někomu druhému, jsou témata, která v inscenaci naléhavě vyvstávají,“ naznačuje režisér.

Válka je mír, nevědomost je síla

Hlavní postavu Winstona Smithe hraje David Punčochář, v roli jeho nečekané, o mnoho mladší lásky Julie uvidíme Anežku Šťastnou. Roli ďábelsky proměnlivého O´Briena ztvárňuje Tomáš Petřík. Starého vetešníka Charringtona hraje Miroslav Hruška, všechny další ženské role ztělesňuje Andrea Buršová. V inscenaci se dále objeví Matěj Anděl, Petr Kult, Jacob Erftemeijer a Jan Mansfeld. Ten v jedné z rolí naživo zahraje i na elektrickou kytaru.

„George Orwell ve svém posledním románu popsal nejhorší formu totality, jakou si v roce 1948, kdy román psal, uměl představit,“ říká dramaturgyně Martina Kinská. „Autor vyšel ze svých zkušeností z Barmy, kde působil jako koloniální policista. Především však čerpal ze zážitků ze španělské občanské války, stejně jako ze zpráv ze stalinského Sovětského svazu.“

Důležitým tématem příběhu je podle dramaturgyně neustálé sledování, jemuž lidé nemohou uniknout. „Místo, kde není tma – na němž se Smith s O´Brienem mají sejít, a také se tam sejdou – je de facto do důsledku uplatněný princip, jaký používá věznice typu panoptikon: ze strážní věže je na odsouzeného kdykoli vidět, on však nemá šanci zjistit, kdy je skutečně pozorován. Až příliš to připomíná dnešní dobu s všudypřítomnými kamerami, čipy, stahováním dat o uživatelích sociálních sítí a tak dále, “ upozorňuje Kinská.

Také v popisu ´zpětné´ cenzury ve fiktivní Oceánii a dokola omílaných heslech jako ´válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla´ projevil autor až nečekaně přesný odhad a předvídavost. „Nejen totalitní státy se svými obyvateli manipulovaly či stále manipulují,“ říká dramaturgyně. A zdůrazňuje ještě jeden moment, který Orwell považoval při líčení extrémní totality za podstatný. „Systém, který vládne lidem skrze strach a úzkost, logicky musí ovládnout i mysl lidí. Ničí podstatu pojmů a nutí člověka k deformovanému uvažování a přijetí zcela odlišných, často protichůdných pravd. Orwell pro to zavádí pojem doublethink,“ uvádí Martina Kinská.

Křivý obraz v zrcadlech, plechové kádě na cokoli

Výtvarník inscenace Jaroslav Milfajt vytvořil na scéně konstrukci z lešenářských trubek. V tmavém zrcadlovém stropě se pokřiveně a převráceně odráží vše, co se pod ním děje. „Trubky připomínají ohradu a jsou na nich pověšeny tlampače. V zadní části konstrukce jsou těžké ocelové dveře. Objeví se zde i barový pult hospody nebo čelo postele, která se nachází v úkrytu milenců nad vetešnictvím,“ líčí Martina Kinská. V popředí jeviště stojí tři plechové kádě. „Snad na odpadky, na součástky z výroby, ale možná i na krev,“ dodává Kinská.

Herce výtvarník oblékl do barevně i střihově podobných obleků, odrážejících vnucenou jednotvárnost názorů a vkusu. Výraznými výtvarnými prvky jsou i železné křeslo užívané u výslechů připomínající trůn a „mučicí“ koruna, odkazující na Kristovo utrpení.

Pozoruhodnou hudbu k inscenaci vytvořila Gabriela Vermelho, skladatelka, zpěvačka a herečka.

Člověk a společnost znovu na tenké hranici

„Kdybych měl říct, proč na 1984 jít právě teď, asi bych řekl: protože nám to, co tak jasnozřivě popsal Orwell, opět hrozí,“ uvažuje Dodo Dombár. „Jako jednotlivci i jako společnost se znovu ocitáme na tenké hranici, kdy námi vybudovaný systém hrozí ztrátou svobody člověka. Deformování jazyka, rozostření základních pojmů jako je pravda a lež, sledování prováděné zdánlivě v našem nejlepším zájmu i útok na naši identitu, abychom dosáhli správné image, pod níž už ale není místo pro žádný obsah a vnitřek – to všechno jsou přece věci, s nimiž se denně potýkáme,“ uzavírá Dodo Gombár.

Premiéra inscenace 1984 je v sobotu 28. ledna 2023, reprízy jsou naplánovány na 30. ledna a na 6., 11. a 17. února.

Víte, že…

… autor divadelní adaptace a režisér Dodo Gombár nechal do popředí vystoupit silný dramatický příběh, čímž respektoval přání uměleckého vedení Švandova divadla? Jen na pár místech scénář mírně zaktualizoval a do několika replik doplnil citaci z knihy Psychologie davu (1895) Gustave Le Bona. Ten jako první popsal znepokojivé změny v chování jednotlivců, když se stanou součástí davu.

… už v roce 1949 v dopise Francisi A. Hensonovi uvedl George Orwell toto? „Nemyslím, že společnost, jakou jsem popsal, musí nutně přijít, ale obávám se, s ohledem na to, že tato knížka je satira, že něco podobného by přijít mohlo. Rovněž jsem přesvědčen, že totalitní ideje zakořenily v myslích intelektuálů všude na světě a já jsem se snažil dovést tyto ideje do jejich logických důsledků… Totalita, pokud se proti ní nebude bojovat, může zvítězit všude,“ napsal Orwell.

… George Orwell (vlastním jménem Eric Arthur Blair, 1903-1950) se při psaní románu 1984 inspiroval dílem Konec civilizace, jehož autorem je spisovatelův učitel francouzštiny Aldous Huxley? Ještě silnějším zdrojem byla však kniha Jevgenije Zamjatina My z 20. let minulého století, kdy už v tehdejším Rusku řádil stalinismus. Utopický Zamjatinův román popisuje budoucnost lidstva jako děsivou dobu nesvobody, uniformity a strachu. Lidé už sice netrpí bídou, místo jmen jsou však označováni pouze písmem a číslem a na jejich životy dohlíží Úřad Strážců. Ve skleněných domech neexistuje žádné soukromí, nad člověkem stojí kolektiv a i na dítě musí rodiče získat povolení, jinak jsou popraveni.

… román 1984 zaujal mimo jiné i Orwellovým „vynálezem“ newspeaku? Jde o zjednodušenou angličtinu (v překladu češtinu), jíž je na konci knihy věnován vysvětlující slovník. Ministerstvo pravdy je Pramini, lepší je vyjádřeno slovem dobřejší, dělníci jsou proleti, tábor nucených prací je joycamp atd. I zde se autor inspiroval skutečností, zejména novými zkratkami užívanými v Sovětském svazu.

… odpovědi, proč Orwell zvolil pro název románu zrovna rok 1984, se různí? Podle jeho nakladatele prý autor pouze prohodil poslední dvě číslice roku, kdy román vznikl. Mohlo jít ale i o letopočet z básně o budoucnosti, jíž napsala Orwellova první žena Eileen. Kniha vyšla v roce 1949 v nevídaném nákladu 25 000 kusů a i následné dotisky po 10 000 kusech byly ihned vyprodány. Antiutopický román se – vedle Farmy zvířat vydané v roce 1945 – stal Orwellovou nejúspěšnější knihou. V bývalé Československé socialistické republice byl autor samozřejmě zakázán. Oficiálně jeho knihy začaly vycházet až po roce 1989.

… jako režisér je Dodo Gombár, dříve umělecký šéf Švandova divadla, u Švandů podepsán pod řadou výrazných a úspěšných titulů? K těm patří například Bratr spánku, Lámání chleba, Krysař, Betonová zahrada, Crash u potoka, Merlin aneb Pustá zem a další. Jako autor či spoluautor se podílel na titulech Dům bez boha, Proměna, Nebe nad Berlínem, Gottland, Smíchoff-on ad. Vždy ho zajímal zápas člověka o svobodu, o vlastní pravdu i nesmrtelnou duši.

Foto: Tomáš Vrána, Michal Hančovský

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín