televize – Taneční magazín

Pluto

Světové premiéry v ND

Představte si čtveřici nadšenců, kteří se rozhodnou založit filmové studio motion capture. Zní to jako skvělý nápad? Možná. Je tu jen jeden drobný háček – o filmu nevědí vůbec nic.

Vítejte tak v Plutu! Ve filmovém studiu, kde je možné téměř vše a kde jedinou jistotou je chaos. Vašimi průvodci budou flegmatický technik Max, režisérka zvaná Boss, která vidí rozmazaně nejen budoucnost, snaživý herec Gorge a jeho líný kolega Pietr. Společně se pokusí vytvořit velké filmové dílo. Nebo alespoň něco, co se nerozpadne dřív, než postaví green screen. Hlavním výrazovým prostředkem této komedie je pantomima.

Světové premiéry 6. a 7. března na Nové scéně Národního divadla

PLUTO

Režie: Thomas Monckton
Výprava: Marek Cpin
Hudba a zvukový design: Ivo Gregorec Sedláček
Světelný design: Karel Šimek
AV design: Amador Artiga
Rigging: Romana Stachovičová

Účinkují:

Vanda Hybnerová

Anna Polívková

Radim Vizváry

Trygve Wakenshaw

Režisér Thomas Monckton o inscenaci

Pluto je začínající filmové studio, které se s nadšením vrhá na konkurenční scénu motion capture – přestože jeho tvůrci nemají žádné odborné znalosti, žádnou intuici a rozhodně žádnou umělou inteligenci. Co ale mají, je neochvějná (a notně pomýlená) naděje a odhodlání.

Pantomima, klasická umělecká forma, se v průběhu let vytratila do stínů, které vrhají jasná světla divadelních, filmových a televizních hvězd. Stejně jako bývalá planeta Pluto, i pantomima byla kdysi nedílnou součástí kolektivního vědomí, jednou z mainstreamových forem performativního umění. Dnes je však na okraji. Pluto si klade za cíl přivést pantomimu zpět. Umístit ji do moderního kontextu a představit ji publiku s radostí, lehkostí a veselím. Je to pokus připomenout si kouzlo sledování talentovaných umělců, kteří dokáží vytvářet celé světy doslova z ničeho.

Žijeme v době, kdy technologie postupují tak rychlým tempem, že i ti nejzkušenější mají problém držet krok. Naše životy a průmyslová odvětví jsou stále více ovlivňovány rychlým vývojem technologií. Pluto zkoumá napětí mezi dokonalou přesností umělé inteligence a naprostou lidskou chybovostí. Kolik kontroly nad svým světem máme – a kolik jí vlastně potřebujeme?

Tato inscenace má mnoho vrstev, které ji činí jedinečnou. Je to příběh o skupině umělců, kteří nevědí, jak vytvořit motion capture, a přesto se rozhodnou udělat velkolepou show.

Umění napodobuje život, který napodobuje umění. Pluto je chybová show o chybujících lidech, kteří se snaží udělat chybný produkt z chybných nápadů – a právě v tom spočívá její lidskost.

Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci

S inscenací Pluto do Národního divadla přichází pantomima. A to nejen v podání evropsky proslulých mimů Radima Vizváryho a Trygveho Wakenshawa, ale také s dcerami dvou vynikajících českých mimů – skvělými herečkami – Vandou Hybnerovou a Annou Polívkovou.

Radim Vizváry, umělecký šéf Laterny magiky o inscenaci

Pluto je pro Laternu magiku naprosto originální inscenací. Vůbec poprvé v historii souboru vznikla komedie, jejíž hlavní složku tvoří nonverbální umělecká forma, konkrétně pantomima. Jako český mim a milovník oboru mám radost, že jej mohu představit v Národním divadle, a to spolu se třemi špičkovými komiky – Aničkou Polívkovou, Vandou Hybnerovou a Novozélanďanem Trygvem Wakenshawem. Mezinárodní spolupráce se v tomto případě netýká jen účinkujících, nýbrž i režie. Té se ujal světově uznávaný tvůrce Thom Monckton. Pluto tak nejen přibližuje současnou světovou pantomimu českému divákovi, ale zároveň rozšiřuje žánrové spektrum Laterny magiky, která se touto inscenací může zařadit na mapu evropského pantomimického divadla.

Vanda Hybnerová a Radim Vizváry o inscenaci

O čem je Pluto pro vás osobně?

Vanda Hybnerová: Pro mě je Pluto především setkáním čtyř, vlastně pěti naprosto rozdílných osobností, které spolu dosud nepracovaly. V tomhle složení je to pro nás všechny nové. Je to velká výzva, zejména pro režiséra – pracovat s lidmi z různých zemí a rozdílných divadelních přístupů.

Radim Vizváry: Pluto je zneuznanou planetou. Tu paralelu lze v naší inscenaci hledat právě i u filmového studia nesoucí název Pluto. Ve výsledku může být také zneuznané, protože se ho chopí parta podivínů, kteří dělají něco, čemu vůbec nerozumí. Pro mě je to asi i metafora dneška. Spousta lidí má potřebu něco dělat, ale přitom tomu danému oboru či té dané činnosti vůbec nerozumí. Pro mě ten přesah je tedy právě v tomhle. Zaměřme se na své řemeslo, naučme se ho a dělejme ho nejlépe, jak umíme. A nevrhejme se nutně do všeho. Je to asi i takový trend, všichni mají na vše názor. Možná tomu pomáhají i chytré telefony, které v nás díky internetu a umělé inteligenci vyvolávají mylný pocit, že všechno víme, všechno známe a všechno umíme. Což ale pravda úplně není. A Pluto toho je komickým důkazem…

Biografie režiséra Thomase Moncktona

Thomas „Thom“ Monckton je umělec pocházející z Nového Zélandu, jehož tvorba se pohybuje na pomezí fyzického divadla, cirkusu a klauniády. Studoval na tamní cirkusové škole CircoArts a později na prestižní Mezinárodní škole Jacquesa Lecoqa v Paříži.

Kariéru zahájil ve své rodné zemi, kde vystupoval s Ugly Shakespeare Theatre Company a zároveň působil jako sólový umělec. Později se usadil v Evropě, kde vytváří mezinárodně oceňované inscenace. Mezi nejznámější patří The Pianist, která sklidila úspěch na festivalech po celém světě a získala cenu Total Theatre Award na Edinburgh Fringe. Další jeho show, Only Bones, se hrála ve více než deseti zemích a na NZ Fringe 2015 získala cenu Best in Physical Theatre.

Jako performer je mistrem proměny – v jediném okamžiku se z klauna stává akrobatem, aby se vzápětí převtělil v mima. Jeho tvorba je plná humoru a sebeironie, což z něj činí jednoho z nejvýraznějších představitelů současného fyzického divadla.

Profil inscenace na webu Národního divadla:

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/pluto-asyQDy_xSomtXiAPypyJAA

Foto: Jan Lebeda

MgA. Kateřina Ondroušková, Martina Sedláková

pro Taneční magazín

StarDance 2023 vyvolala největší divácký ohlas od roku 2007

Dvanáctá řada soutěže oslovila bezmála 4,5 milionu diváků, finálový večer sledovalo 1,81 milionu diváků

Finálový večer dvanácté řady StarDance přilákal k TV obrazovkám a PC monitorům 1 milion a 678 tisíc dospělých diváků a 131 tisíc dětí 4 až 14 let. Podíl na sledovanosti činil 43,73 %. Celková průměrná sledovanost dvanácté řady dosáhla na 1 milion a 596 tisíc dospělých plus 118 tisíc dětí, při podílu 41,97 %. Právě skončená dvanáctá řada vyvolala mezi diváky největší ohlas od druhého ročníku v roce 2007.

Dalších 19 tisíc diváků starších čtyř let se na taneční show dívalo živě na internetu a průměrně 45 tisíc si ji na internetu v následných 7 dnech pustilo odloženě. Celkový zásah dosáhl bezmála na 4,5 milionu (4+).

„Zájem diváků, jejich hodnocení a komentáře vůči kvalitě pořadu ukazují, že StarDance na veřejnoprávní Českou televizi jednoznačně patří, ostatně stejně jako původní formát na veřejnoprávní BBC. Rok od roku se navíc daří pořad zkvalitňovat a inovovat, což velmi pomáhá držet pozornost diváků a status tohoto pořadu v rámci českého televizního trhu,“ uvedl po skončení aktuální řady StarDance ředitel divize Program České televize Milan Fridrich.

Jako velmi povedený hodnotí dvanáctý ročník soutěže i její režisér Jan Fronc: „Je pro mě radost pracovat s partou velkých profesionálů, ať už se jedná o štáb či taneční páry. Každý ve své profesi do toho dal maximum. Bylo vidět, že práce na StarDance všechny baví, a i díky tomu mohu hodnotit letošní ročník jako naprosto skvělý.“

Ve finálovém večeru dvanáctého ročníku oblíbené taneční soutěže o vítězství usilovaly tři dvojice – Vavřinec Hradilek s Kateřinou Bartuňek Hrstkovou, Eva Adamczyková s Jakubem Mazůchem a Darija Pavlovičová s Dominikem Vodičkou. Posledně jmenovaný pár si za vítězství v soutěži odnesl křišťálový diamant na skleněném podstavci. Celosvětově úspěšný pořad britské veřejnoprávní BBC vysílá ČT od roku 2006 a v uplynulých jedenácti ročnících uspělo devět hereček či herců a dva sportovci. Všech deset přímých přenosů dvanácté řady StarDance nabídl v hlavním vysílacím čase program ČT1.

Foto: Mikuláš Křepelka, Čt

Vendula Krejčová

pro Taneční magazín

Výborný nápad

Premiéra „This is not a love song“

Kdysi v dětství jsem si pletl dvě pražská vršovická kina s „leteckými“ názvy – „Pilotů“ a „Vzlet“. Byla blízko sebe a později byla i dlouho uzavřena. V kině „Vzlet“ pak býval sklad filmových plakátů. Nyní obě ožila. „Pilotů“ se vrátilo k původní filmově promítací roli. A „Vzlet“ má patřit širším, zejména divadelním, aktivitám. A právě v něm se v pondělí 28. června odehrála zbrusu nová premiéra progresívního souboru Ufftenživot pod titulem „This is not a love song“.

Jednalo se v podstatě o premiéru na druhou. Jednak o klasickou premiéru divadelní. A za druhé i o režijní celovečerní debut Sáry Arnsteinové. Ta si k úzké spolupráci vybrala herečky Natašu Bednářovou, Kateřinu Císařovou a Lucii Čižinskou a muzikantskou i autorkou osobnost – Báru Zmekovou. Rovněž volba scénografky i dramaturgyně v jedné osobě Natálie Rajnišové byla velmi podstatná. Jak titulek napovídá, tentokrát se vycházelo ze skvělého nápadu: vytvořit určitý hyperbolický nadhled na slavné láskyplné světové hudební hity.

Nebudu zde polemizovat (jako by jistě teď začal populární hudební kritik a dnes i moderátor talk show Honza Dědek) nad výběrem a dramaturgií jednotlivých písní, které bezesporu oblétly svět. Ty zde sice tvořily kostru celého představení, ale byly zde spíše výrazovým prostředkem než hlavním účelem.

Výraznou roli pro celkové vyznění sehrála i nápaditá scéna. Využívala maloplošné (na televizní obrazovce Sony) i velkoplošné projekce na plátně. Takže vlastně i částečná renesance původní funkce někdejšího kina!

Dalším výrazným stavebním prvkem představení „This is not a love song“ jsou kreativní kostýmy. Zde se tvůrkyně skutečně vyřádily. O čemž, v neposlední řadě, svědčí i ohromující počet využitých párů bot. Protagonistky se tak nejen klasicky převlékaly, ale také velmi často přezouvaly!

I tři mušketýři byli čtyři. Tou čtvrtou (nikoli vzadu ani stranou) byla vynikající zpěvačka, skladatelka, textařka i aranžérka Bára Zmeková. Naopak. To ona hudební dramaturgií i kontrastní (tentokrát ne pouze vyplňující) scénickou hudbou dodala celému „This is not a love song“ náladu a zejména gradaci.

Každá premiéra většinou bývá ještě tak trochu rozpačitá. Dílo ještě nebývá usazené. Tentokrát to však nelze jednoznačně říct. Vše bylo připravené a sehrané bez nervozity, výrazných hluchých míst a s potřebným temperamentem. Pouze bych měl jisté připomínky k dramaturgické vyváženosti. Zhruba ve druhé polovině, kdy jsme svědky „módní přehlídky“ se představení začíná poněkud smyslově propadat. A úplný závěr – namísto pointy – vyznívá spíše do ztracena. Náležitou gradaci mu dala teprve vytleskaná, opakovaná přídavková píseň.

TANEČNÍ MAGAZÍN musí zcela na místě ocenit nápaditou choreografii. Zejména tance ve vysokých „korkáčích“ či na jehlových podpatcích jsou doslova nenapodobitelné!!! Výborným nápadem je rovněž simulace mobilního telefonu prostřednictvím – (jak jinak) dámské lodičky.

Typické přezouvání, tentokrát v podání Lucie Čižinské

V úvodu zmíněné filmové předtáčky (patrně od – v doprovodných textech utajeného – Jiřího Šimka?) také zcela jistě celé představení okořenily. A dodaly mu další humorný rozměr.

Nikoli v poslední řadě však musím vyzdvihnou herecké a muzikální výkony sebeironické Nataši Bednářové, temperamentní a pěvecky skvělé Kateřiny Císařové i pohybem fascinující Lucie Čižinské. Režijní ruka Arnsteinové dokázala jejich individuální přednosti spojit v jeden životaschopný celek. Samozřejmě, výrazný podíl na celém projektu „This is not a love song“ nese Bára Zmeková. Osobně jsem od ní předem čekal výraznější autorský podíl… Ale musím uznat, že se tentokrát plně podřídila celku a smyslu představení.

Kateřina Císařová, Lucia Čižinská a Nataša Bednářová

Klasické divadelní programy (alespoň při premiéře) nahradily vtipné pohlednice s protagonistkami. Postrádaly však bližší informační údaje. Je otázkou, zda je to v dnešní „internetově googlovací“ době ještě vůbec potřeba?

Ačkoli jsem úhlavním nepřítelem anglických (i jiných cizojazyčných) názvů u českých inscenací, tak musím po pravdě uznat, že tentokrát byl nadmíru funkční i dostatečně vypovídající. Prostě, režijní prvotina Sáry Arnsteinové „This is not a love song“ stojí za to!

„This is not a love song“

Hrají: Nataša Bednářová, Kateřina Císařová, Lucia Čižinská

Režie: Sára Arnsteinová

Hudba: Bára Zmeková

Scénografie a dramaturgie: Natálie Rajnišová

Lightdesign: Štěpán Hejzlar

Produkce: Tereza Tomášová

Psáno z premiéry 28. června 2021.

Foto: Facebook Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Oskara inspirovaly taneční hodiny

Vejde na Smíchově ten pravý? Švandovo divadlo uvede drama o lásce, dospívání, šikaně a upírech. Anděl tělocvikářem. A Buchta bude mít obchod se sladkostmi!

Hru „Ať vejde ten pravý“, podle světoznámé předlohy, uvede, ještě před koncem sezóny, pražské Švandovo divadlo. Inscenaci, stojící na pomezí severské detektivky, upírské romance a psychologického dramatu režíruje Jan Holec, mladý divadelník s výborným renomé. V roli ústřední dvojice se představí dva nejmladší členové smíchovského souboru Denisa Barešová a Oskar Hes. Ti jsou známí publiku i ze svých filmových a televizních rolí. Dramatizace švédského románu od Johna Ajvide Lindqvista, který už dvakrát zpracovali i filmaři, bude mít českou premiéru 29. května ve Velkém sále Švandova divadla. Titul je zároveň hlavní novinkou „Léta ve Švanďáku“, na jehož programu se objeví 16. a 17. srpna.

Oskar (Oskar Hes) je osamělý chlapec, který je ve škole terčem šikany. Se svou matkou žije v paneláku na předměstí. Eli (Denisa Barešová) je zvláštní dívka, která se přistěhuje naproti. Vypadá zanedbaně a přes den nikdy neopouští byt. Oba mladé vyděděnce to k sobě táhne, zatímco okolím otřásá série tajemných zločinů. Z koho nebo z čeho je ale potřeba mít strach? Odkud Eli přišla a kdo je Hakan, její ochránce?

Upír, láska, násilí a blízkost

Režiséra Jana Holce nejvíc upoutal silný příběh nabízející divákovi hned několik přitažlivých žánrů. „Důležitou roli tu hraje motiv upíra. Nejedná se však o klasický horor. Lindqvistův upír je oduševnělý a spíše hledá pochopení v lidském světě. I naším hlavním tématem je spíše lidská jinakost a krize identity,“ vysvětluje režisér Jan Holec, respektovaný umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče, který už ve Švandově divadle nastudoval Fassbinderovu hru Kočkožrout. „,Ať vejde ten pravý´ je zkrátka napínavý, originální a také velmi jímavý a láskyplný příběh. Samozřejmě se zabývá i upírským vražděním, ale mnohem trýznivější je přítomná šikana. Fyzická i psychická. Lidská krutost je schopna předčít tu upírskou,“ dodává režisér.

S tím souhlasí i dramaturg David Košťák: „Drama zasazené do 80. let 20. století řeší téma násilí a rozplétá se ve stylu severských detektivek. Téma izolace a ztráty vazeb, kdy se lidé před obcházejícím nebezpečím pokusí uzavřít do svých příbytků, nabízí s dneškem nečekané, silné paralely. Podobně rezonuje i selhávání autorit, které nejsou schopné těm slabším a vystrašeným poskytnout bezpečné zázemí. Je jen málo titulů, které pojednávají o šikaně tak naléhavým způsobem. Příběh s fantaskními motivy a zajímavě pojatými postavami je však podle mého především psychologickým dramatem o dospívání a potřebě lidské blízkosti,“ naznačuje dramaturg.

Šikana a monstrum

Ústřední postavou příběhu je Oskar, dospívající chlapec vyrůstající bez opory dospělých. Jeho hraje nejmladší člen hereckého souboru Oskar Hes. „Jeden ze silných motivů, který se v příběhu objevuje, je šikana. Šikana, o které se tak nějak na škole ví, ale nikdo ji aktivně neřeší. Ono se totiž většinou neví jak. I ze svých vlastních zkušeností mohu říct, že se jedná o opravdu frustrující problém. V případě Oskara mě děsí hlavně jeho pocit nikdy nekončícího utrpení,“ říká Oskar Hes. Ten se při ztvárnění své role soustředil hodně na Oskarovo fyzické vzezření. „Celý život se hýbu a už od školy na nás při tanečních hodinách apelovali, abychom správně drželi tělo. Tuto připomínku si držím dodnes a snažím se hýbat a vypadat esteticky. Oskar žádnou taneční ani pohybovou průpravu nemá, a proto by tak ani neměl působit,“ říká herec.

Téma násilí v mezilidských vztazích oslovilo i Denisu Barešovou. „Nejvíc mě děsí, jak moc jsme schopni ubližovat někomu slabšímu a kolik toho člověk dokáže vydržet. Není to nic, co bych nevěděla, ale pokaždé to se mnou zacloumá,“ říká herečka, která se objeví v úloze věčně mladé upírky Eli.

Svou postavu přesto nevnímá jako monstrum. „Za monstrum považuji někoho, kdo vědomě a záměrně škodí a páchá zlo. Sám si ho vybírá. Eli si své upírství nevybrala a snaží se přežít za každou cenu, bohužel k tomu potřebuje lidskou krev. Snaží se to však dělat tou nejmírnější cestou. Eli není v první řadě upír, ale bytost s emocemi a lidskými vlastnostmi,“ je přesvědčena Denisa Barešová a chválí si spolupráci se svým hereckým kolegou Oskarem Hesem, což je podle ní „skvělý, připravený a talentovaný herec.“

Mladý pár doplní Tomáš Petřík v roli dívčina opatrovníka Hakana a Marie Štípková v úloze bezradné Oskarovy matky. Detektiva Halmberga ztvární Jan Grundman, Oskarovy kruté spolužáky Mickeyho a Johnnyho ztělesní sehraná herecká dvojice Jacob Erftemeijer a Tomáš Červinek. Pana Avilu, tělocvikáře přehlížejícího bezpráví, hraje Matěj Anděl, jako samotářský majitel obchodu se sladkostmi se představí Petr Buchta.

Inspirace filmem

Výtvarník inscenace Ján Tereba využil při tvorbě scénografie točnu, umožňující střídat různá prostředí s téměř filmovou lehkostí. V duchu severských krimi se na scéně uplatňuje i sníh a krvavé efekty. A severskou vintage estetikou, známou z populárních skandinávských seriálů, jsou inspirované také kostýmy. Poetickou a křehkou osobní rovinu vyprávění podtrhne instrumentace oceňovaného skladatele Jiřího Hájka, známého prací i pro film. „Diváci se mohou těšit na speciální vizuální efekty, a především na filmové masky, s nimiž se musí vypořádat maskérky Švandova divadla. S upírským žánrem se přeci jen na jevišti nesetkávají každý den. A autor si pro ně připravil větší výzvy, než je jen pár kapek krve,“ láká na představení dramaturg David Košťák.

Po premiéře 29. května následují první tři reprízy za speciální vstupné (31. května, 14. a 15. června) a diváci poté titul uvidí i o prázdninách: v rámci Léta ve Švanďáku je naplánován na 16. a 17. srpna.

Více informací na webu: www.svandovodivadlo.cz

Foto: Patrik Borecký

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN