Slovo harém pochází pravděpodobně ze slova “haram”, což znamená zakázaný. Postupně získalo i nový význam, chráněný, vyhrazený. Po celá staletí neměli cizinci přístup do těchto prostor, proto vznikaly různé vymyšlené příběhy o ženách v harému, fantazie neznala mezí. Na starých malbách můžeme vidět, jak si naši předkové představovali tajemný život v harému. Krásné dívky a ženy tančí pro potěšení sultána.
Dívky byly koupeny nebo darovány sultánovi, obvykle cizinky. Je totiž zakázané otročit ty, kdo jsou stejné víry. Favoritky toužily dát prvního syna sultánovi, protože toto je opravňovalo se stát jednoho dne paní harému. Samozřejmě docházelo i k intrikám, dokonce k vraždám. Jistě stojí za zmínku, že každý sultán byl vlastně potomek otrokyně. Pozoruhodné také je, že sultán se jen zřídkakdy ženil, takže nebyly žádné královské svatby, které známe v křesťanských zemích.
Pokud dívka byla poctěna přízní sultána, měla svou vlastní komnatu, kde celé dny čekala na noc se sultánem. Není divu, že ženy se nudily a vymýšlely si různou zábavu. Právě tanec představoval nejpříjemněji strávený čas. Navíc formoval postavu, udržoval ženy zdravé. Nebude náhodou, že pohyby břišního tance jsou vlastně pohyby, které ulehčují porod. Tyto moudrosti a znalosti si ženy tancem předávaly mezi sebou. Fantazie o tom, že ženy tančily sultánovi se sice nedají jednoznačně vyvrátit, je ale mnohem pravděpodobnější, že ženy tančily pro své vlastní potěšení, pro zdraví a pro snadný porod.
