Když jsem si ještě před představením Jany Vrány „Resolution“ pročítal některé kritiky a recenze renomovaných tanečních odborníků a publicistů, přišla mi jedna věc trochu prapodivná. A dlužno říci, že byla společným jmenovatelem veškerých již publikovaných materiálů. Uznávaní kritici tuto inscenaci nemohli jaksi „pevně uchopit“ (pozor, opravdu se nejedná o pochopení!). Až na místě – v divadelní pražské tanečně experimentální Mekce NoD, při pražském klubu ROXY – mi bylo vše jasné. Celá inscenace se totiž poměrně vymyká tradičním i moderním tanečním představením. Má výrazně výtvarný náboj. Hned v úvodu proto musím vyzdvihnout i nadmíru složitou práci producentky představení Kateřiny Vítkové z NoD.

 

Možná, že jsem i byl (oproti předešlým kritikům a recenzentům) poněkud ve výhodě. Nejen tím, že jsem „Resolution“ viděl později a představení bylo již víceméně usazenější a propracovanější. Navíc, zcela jistě bez premiérové nervozity. Ale především – ač to může znít na první dojem paradoxně – „zásluhou“ defektu divadelní techniky! K technickým komplikacím došlo, při mnou sledovaném lednovém uvedení v NoDu, přibližně ke konci první čtvrtiny představení. Celý úvod se tím pádem opakoval. A já měl tím jedinečnou a neopakovatelnou možnost celé nosné nástupní entrée vidět dvakrát.

Jana Vrána v kostce hlavní ideu „Resolution“ charakterizuje ve změně. Můžeme to chápat jako změnu pohledů, náhledu na život, stylů, přístupů i v širším smyslu slova jako určitý vývoj. Jedná se však i o změny žánrové, výrazové a v hlavní řadě technické. Ať již technicky tanečně, pohybově, ale zejména v práci s jinými technicko-výrazovými médii. To vše celé bezmála hodinové představení Jany Vrány beze zbytku naplňuje. Jak již jsem úvodem nastínil, jedná se o skutečně revoluční pojetí výrazu. Nejen ilustrativně doplňujícími prvky jsou v případě Jany Vrány a je jího týmu světelně obrazové efekty a filmové dotáčky. Zde bych proto na roveň hlavní interpretky přiřadil i autora interaktivní projekce a animace Pavla Karafiáta, režiséra působivé filmové dotáčky Pavla Raeva a animátorku Elišku Podzimkovou. Vedle nich si chválu zaslouží rovnež světelný „inženýr“ Radek Pytelka, DJ Alyaz v jehož kompetenci zněla veškerá doprovodná hudba a fotograf vizuálu Michal Hančovský. Jejich práce nejen dotvářela celkový vjem i dojem, ale v mnoha momentech pro hlavní interpretku i spoluvytvářela situace a děj!

Jana Vrána celý svůj autorský scénář podmiňuje autobiografickými zážitky. A musím uznat, že je to na jejím prožitku velmi cítit. Do celé inscenace se ponořuje až po krk. Ale místo jí zbývá i na sympatický a velmi potřebný nadhled.

I když vlastní asi pětiminutovou filmovou dotáčku s hlavní protagonistkou může někdo považovat pouze za povrchní efekt, já ji tak ale vůbec nehodnotím. Jana Vrána se dostává do jiných prostředí, evokuje tím svůj konkrétní životní boj. Přibližuje divákovi svůj vlastní subjektivní příběh. A v žádném případě se zde protentokrát určitě nejedná o to, aby si oddechla mezi jednotlivými fyzicky a choreograficky (a místy až akrobaticky) složitými tanečně výrazovými čísly.

Velmi hodnotím i záblesky mírného humoru, nadhled a sebeironii hlavní představitelky, scenáristky i režisérky Jany Vrány. Možná, že někomu bude připadat mírně lascívní její „falický“ tanec s mečem. Jinému možná bude vadit a připadat mu „polopatistické“ krákání vrány ihned v úvodní hudbě? Mně to však v žádném případě nevadilo. Tanec s mečem byl vypointován. A úvodní krákání beru i jako osobitou znělku Jany, když již nosí své ptačí jméno.

Vrátím se ještě i k onomu tanci s mečem. Byl připraven vskutku kosmopolitně. Maskou mohl připomínat tradiční japonské divadlo kabuki. Jinými částmi kostýmu zase náladu a styl českého Vláčilova filmu „Markéta Lazarová“. Nicméně, diváky právě v úvodu vtahoval do vnitřního i vnějšího světa Jany Vrány. Byl nositelem nálad, zvratů i pochyb. Dokumentoval pestrost života, možnost výběru. Prostě, vše bylo – ač za použití moderní techniky – autentické a velkou měrou oslovující.

Velmi vhodným – a patrně i shodou náhod souznějícím – doplňkem představení byla nesmírně zajímavá výtvarná výstava „Trikadelia“ Jaroslavy Kadlecové, Veroniky Vlkové, Jakuba Geltnera, Jana Gemrota, Davida Možného a Jana Šrámka. Prostřednictvím videa a dalších médií oslovovala diváka stejně intenzívně jako tancem a obdobnými výtvarnými prostředky Jana Vrána.

Závěrem zbývá i vyzdvihnout kvalitně (textově, graficky i tiskem na excelentním papíru) vytvořený divadelní program.

Suma, sumárum – představení „Resolution“ patří k průlomovým na taneční scéně. Zaslouží si velkou pozornost i obdiv. A klidně by se mohlo jmenovat REVOLUTION.

 

FOTO: produkce NoD

Michal Stein

Taneční magazín