Dáma ČR 2024 – styl a elegance

Finalistky soutěže podpořili zpěváci i slavný atlet

Styl a elegance – to jsou dvě hlavní kritéria soutěže Dáma České republiky, které se mohou zúčastnit ženy ve věku 35 až 50 let. Případné zájemkyně však mají letos smůlu, štěstí mohou zkusit v některém z dalších ročníků. Dvanáctka letošních finalistek už má totiž za sebou soutředění v Chorvatsku a před několika dny se dokonce představila novinářům během tiskové besedy v pražském cafe baru Locál v Gorazdově ulici. Příjemné a zároveň veselé odpolední setkání moderoval zpívající spisovatel Richard Sacher, který všechny dámy vtipně vyzpovídal.

Richard nebyl jedinou známou tváří, která do kavárny Locál dorazila. Finalistky soutěže Dáma České republiky 2024 (zkráceně Dáma ČR 2024) přišli podpořit také rocková zpěvačka Ina Urbanová, kapelník skupiny Maxíci a bývalý člen Maxim Turbulenc Pavel „Kyklop“ Vohnout a atletický mistr Evropy Jiří Mužík, který v současnosti pořádá sportovní kempy pro děti a mládež a také tréninky pro různé věkové kategorie.


Poté, co Richard Sacher položil několik otázek každé soutěžící, předal mikrofon zmíněným osobnostem. Ina Urbanová složila všem dvanácti ženám hold za jejich odvahu a prozradila, že si nedokáže představit, že by se do soutěže aktivně zapojila. „Moje taneční vystoupení v rámci volné disciplíny by bylo opravdu zlatým hřebem programu,“ zasmála se a dodala, že raději zůstane v roli porotkyně. Mimochodem – finále soutěže Dáma ČR 2024 se uskuteční ve středu 18. prosince ve Strašnickém divadle v Praze za účasti veřejnosti a poroty složené z umělců, sportovců, spisovatelů a podnikatelů.

Atlet Jiří Mužík pronesl několik inspirativních vět na téma sport a zároveň pozval všechny přítomné a jejich příbuzné na svoje tréninky a kempy. Kyklop z kapely Maxíci se svěřil, že u něj mají šanci všechny dámy, poněvadž nemá žádný vyhraněný typ. Na tiskovou besedu přispěchal doslova na poslední chvíli, protože ho zdržely pracovní povinnosti a navíc měl problém najít volné místo k parkování.

„Všechny finalistky se nedávno zúčastnily soustředění v chorvatském Drveniku či Trpanji. Natočily svoje medailonky, které se objeví na webových stránkách a také je promítneme během slavnostního finále ve Strašnickém divadle. Chybět nebude ani umělecký program. Vstupenky jsou již nyní k mání na oficiálních internetových stránkách. Výtěžek z akce poputuje na děti z dětských domovů,“ prohlásila Lucy Junk ze společnosti StockholmDream Production, která soutěž pořádá ve spolupráci se spolkem Galerie Silných Srdcí.

A pozor – Dáma České republiky má svoji „starší sestru“! Pravidelně se totiž koná také soutěž Dáma roku. Ta je pro změnu zaměřena na ženy, kterým již bylo 50 let. Finále letošního ročníku se odehraje rovněž ve Strašnickém divadle, ale již ve čtvrtek 24. října 2024.

Foto – StockholmDream Production

Taneční magazín

Bleskový rozhovor s KATEŘINOU BROŽOVOU

„Mám já ten tanec zapotřebí?“

Známí tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová opět v roce 2020 rozjíždí svůj autorský projekt Roztančené jeviště – aneb Souboj divadel Praha. Čtenářům TANEČNÍHO MAGAZÍNU asi není třeba nic dále vysvětlovat.

Zeptali jsme se jedné z letošních účastnic soutěže na její pocity…

Kateřina Brožová

Jaký máte všeobecně vztah k tanci?

„Blízký. Líbí se mi to,  obzvláště, když to někdo umí na profesionální úrovni. Je to potom opravdu veliká radost dívat se.

Já jsem měla poměrně velkou část svého života možnost sledovat  profesionální tanec z trošku jiného úhlu, protože moje maminka byla sólistkou baletu ND. Balet mě provázel životem docela dlouhou dobu. Pamatuji si to od dětství, když jsem pozorovala kariéru mojí maminky a sama jsem chodila do baletu jako maličká. Později, když maminka učila na konzervatoři, tak jsem chodila na její hodiny i vystoupení, na to mám velmi krásné vzpomínky.“

Proč jste se tedy nerozhodla pro tanec, ale pro herectví?

„Protože tanec  mi maminka nedoporučovala. Je to  opravdu velká dřina. Abyste v této profesi prorazila tak, že se  třeba stanete  sólistkou, musíte mít velký talent a velké dispozice. A ty dispozice jsou dané i tělesnými parametry, např. já jsem vysoká. Maminka mě rozhodně do tohoto netlačila, radila mi spíše dělat tanec jen pro radost a asi to tak mělo být. Tatínek byl sólovým houslistou,  umění bylo každodenní součástí mého života. Byla jsem často v divadle a vyústilo to  nakonec v  hereckou profesi.“

Věnovala jste se během života ještě tanci nebo ne?

„Spíše nárazově, dělala jsem jazz dance, aerobik, ale  vlastně tanci jako takovému jsem se nevěnovala. Když jsem byla přijatá na školu, tak potom v rámci studií ano, ale samostatně  ne. Ale  není tajemstvím, že jsem byla jedna z prvních  soutěžících  úplně první řady taneční soutěže Let´s  Dance na Slovensku.“

Máte na soutěž vzpomínky spíše  negativní nebo  pozitivní?

„Já mám  negativní vzpomínky na bulvár. A  celkově negativní v uvozovkách také proto, že jsem byla ve velkém časovém presu, zároveň jsem během nacvičování tanců přebírala roli Dolly (muzikál Hello, Dolly!),  v Čechách  jsem natáčela  ,Pojišťovnu štěstí´, navíc jsem měla svá představení v divadle, takže sice jsem to všechno zvládla, ale sáhla jsem si opravdu na dno. Velikou oporou mi byl tanečník Matěj Chren, který měl vždy vymyšlenou dokonalou choreografii a uměl mě tak skvěle vést, že jsem se všemu velmi rychle přizpůsobovala.  Ale  bylo to i tak  těžké. Myslela  jsem si, když  mám taneční dispozice po mamince a taneční ruce, tak mi to přece půjde snadno, ale soutěžní tanec je  opravdu sportovní disciplína, je to obrovský stres.“

Je tedy těžké  tančit jiný taneční styl než ten, který člověk vystuduje?

„Říká se, že každý styl tance má své základy v baletu. Třeba studium moderního tance obsahuje jednu baletní přípravu. Základ tam je,  ale já netvrdím, že každý tanečník musí nutně absolvovat balet. Určitě to jde i jinak.“

Jaký taneční styl je Vám nejbližší?

„Určitě ten, který  vychází z potřeby vyjádřit se, tzn. asi improvizace. Je mi to, myslím,  nejbližší. Na škole nás trápili se „špičkami, patami“, člověk je tak nucen se přizpůsobovat něčemu, co mu není úplně vlastní.  A za to jsme potom hodnocení.  Ale tanec coby vyjádření emocí a citů je pro mě na té nejvyšší příčce.“

Máte zkušenosti ze Slovenska, věděla jste tedy teď, do čeho půjdete. Co  jste si myslela v prvním okamžiku, když Vám bylo nabídnuto  zúčastnit se projektu Roztančené jeviště?  

„Říkala jsem si: ,Mám toto zapotřebí?´  (Smích) Ale   později  jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že nejde přece o půlroční práci, jde o dva tance. Je to „hrozně fajn“ projekt, líbí se mi to. Potkám se s báječnými lidmi, navíc  projekt probíhá v mém domovském divadle, byla jsem oslovena jako reprezentant mého divadla, takže  všechno toto   byly okolnosti, které sehrály svou roli při mém konečném rozhodování.“

Jak vůbec vnímáte soutěže všeobecně? Jste soutěživý typ? Jde Vám také o výhru?

„Ale vůbec  nejsem soutěživý typ. A současně mám za sebou  celkem nedávno právě soutěž ‚Tvoje tvář má známý hlas‘, což je ještě těžší než taneční soutěž.“

V čem konkrétně?

„V první řadě naučit se vůbec danou  píseň, perfektně. Máme na to strašně málo času, je to obrovský stres. A jak říkám, já opravdu  NEJSEM soutěživý typ, já mám hroznou trému, bylo to úplně šílené. Ale současně to bylo i  krásné, takže mám protichůdné pocity.

Teď to budu brát tak, že se zúčastním,  a když to náhodou vyjde, tak to bude skvělé! 🙂

Držíme palce!

 

Text a foto: Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN