Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Kliknutím na “Povolit vše” povolíte všechny cookie.
Customise Consent Preferences
We use cookies to help you navigate efficiently and perform certain functions. You will find detailed information about all cookies under each consent category below.
The cookies that are categorised as "Necessary" are stored on your browser as they are essential for enabling the basic functionalities of the site. ...
Always Active
Necessary cookies are required to enable the basic features of this site, such as providing secure log-in or adjusting your consent preferences. These cookies do not store any personally identifiable data.
Functional cookies help perform certain functionalities like sharing the content of the website on social media platforms, collecting feedback, and other third-party features.
Analytical cookies are used to understand how visitors interact with the website. These cookies help provide information on metrics such as the number of visitors, bounce rate, traffic source, etc.
Performance cookies are used to understand and analyse the key performance indexes of the website which helps in delivering a better user experience for the visitors.
Advertisement cookies are used to provide visitors with customised advertisements based on the pages you visited previously and to analyse the effectiveness of the ad campaigns.
čtvrtek 14. 9. v 17h, Česká a ukrajinská dílna – pro děti od 6 do 12 let
výtvarná a pohybová dílna, kterou povedou ukrajinské lektorky, například choreografka Yana Reutová
pátek 15.9., Tanec školám
tanečně- pohybová výchova, ukázka projektu, který je určen žákům na 1.stupni ZŠ, probíhá 3 měsíce
Většina lekcí bude provázena moderováním či následnou diskuzí, je nutné se na místě aktivně zapojit.
Veřejnost se seznámí s plánovanými aktivitami včetně nahlédnutí do tvůrčího procesu podzimních premiér
PONEC – divadlo pro tanec zahájí 10. září již 22. sezonu a spolu s kulturní veřejností oslaví rozšíření žižkovského kreativního hotspotu o nové prostory Art Centra Krenovka
V rámci openingu bude mít veřejnost možnost seznámit se s plánovanými aktivitami divadla včetně nahlédnutí do tvůrčího procesu očekávaných podzimních premiér českých i zahraničních umělkyň a umělců, jako jsou Marie Gourdain a Lukáš Karásek, Temporary Collective, Tereza Lenerová, POCKETART neboOstružina. „Program divadla se bude konat nejen v divadle PONEC, ale i v jeho blízkém okolí a vyvrcholí uměleckou prohlídkou rodícího se Art Centra Krenovka,“ vysvětluje Markéta Perroud, umělecká ředitelka divadla PONEC.
Na Žižkově v blízkosti divadla PONEC vzniká nové umělecké centrum a Tanec Praha z.ú. je hrdým partnerem tohoto projektu. Projekt s oficiálním názvem „Usedlost Krenovka na pražském Žižkově – nové centrum pro současné umění a komunitu“ umožní inovativní využití kulturní památky Krenovka. Naváže na celkovou stavební rekonstrukci objektu a v urbanisticky problematické lokalitě dolního Žižkova přispěje ke vzniku centra pro tvorbu a prezentaci umělců a komunitní aktivity spojené s kultivací a oživením okolí. Tanec Praha zde našel administrativní zázemí a hlavně svůj historicky první zkušební sál – Studio Krenovka.
„SUDOP Real a.s., osvícený majitel Krenovky, se rozhodl investovat do umění a postavil nám nádherné studio, které jsme díky Fondům EHP mohli vybavit kvalitní taneční podlahou a vytvořit i vhodné zázemí pro umělce a náš tým. Téměř čtvrtina objektu tak slouží tanečnímu umění a vzniká zde i dočasný ‚creative shelter’ pro umělce z Ukrajiny, to vše v synergii s čítárnou Unijazzu a výtvarnými ateliéry Trať 42,“ vysvětluje Yvona Kreuzmannová, zakladatelka a ředitelka Tance Praha z.ú.
Jak jste připravovali festival v této nelehké době, na pozadí všeho je válečný konflikt, peníze pro kulturu určitě nepřibývají. Jak vidíte situaci nyní?
„Není to vůbec jednoduché, řekli jsme si, že už nebudeme dělat dvě fáze festivalu jako v předchozích letech, ale zkusíme být nějakým způsobem flexibilní tak, jako jsme celé dva roky v pandemii byli. Zkusíme zrealizovat co nejvíce projektů, a to nejen v Praze, ale i v regionech, což je velký úkol a já chci říct, že moc a moc děkuji manažerskému týmu, který odvádí vskutku neuvěřitelnou práci.
Když do všeho toho našeho snažení vstoupila válka, mnozí z nás, já jsem toho příkladem, okamžitě ubytovali ukrajinské umělce u sebe doma, Začali jsme jim pomáhat a hledat pro ně uplatnění. Jsem moc ráda, že Duncan centrum konzervatoř nám vyšla vstříc a mohou tam docházet studentky ve věku 13- 18 let, podařilo se nám propojit se s různými studii, které své prostory nabídly zadarmo pro zkoušení těchto umělců. Je pravdou, že nic není jednoduché, teď otevřeme, chvála Bohu, studio Krenovka a zase i tam vytváříme prostor pro jejich práci, kde by mohli nastudovat svoje díla natolik, aby je mohli uvést na Fokus Ukraine tak, jak si přejeme a v co nejlepší kvalitě.
Situace je těžká a po rozhovoru s ministrem kultury p. Martinem Baxou si všichni uvědomujeme, že příští rok může být o hodně horší a může dojít k zásadním škrtům a budeme muset asi utlumovat program.
Utlumovat program je možné, ale s tím, že se to opravdu dozvíte v předstihu jednoho roku a ne, že se takovou informaci dozvíte měsíc předem, to je prostě nefér vůči umělcům.
Takže já bych nechtěla porovnávat letošní situaci, která byla velmi šokující, s tím, co možná bude příští rok, protože se na to zřejmě můžeme připravit a můžeme jít do toho krácení, které pravděpodobně asi nastane.“
Přes gymnastiku se dostala ke své velké lásce, k současnému tanci, který Yvonu Kreuzmannovou tak okouzlil, že se mu nejen sama věnovala, také vystudovala teorii tance, i když původně chtěla studovat choreografii. Založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalů TANEC PRAHA a Česká taneční platforma a je ředitelkou tanečního divadla PONEC.
Vyrůstala jste se sestrou v Praze v rodině experta na tropické dřeviny. A do sedmnácti let jste se vrcholově věnovala sportovní gymnastice. Jenže pak jste měla úraz a se sportovní kariérou byl konec. Jak vzpomínáte na období svého dětství a dospívání? Čím jste chtěla být?
„Já mám vzpomínky na dětství krásné, bydleli jsme nejprve na internátě v Thomayerově nemocnici, kde pracovala má matka, takže jsme trávili spoustu času v Krčském lese, pak jsme se přestěhovali do Strašnic, kde se teprve pomalu stavělo sídliště Skalka, takže jsem tam zažila ještě zelené pláně – pro nás byl kontakt s přírodou zásadní. Vyjížděli jsme vláčkem různě za Prahu a pak často jezdili do Brd, prázdniny jsme trávili nejvíc na jihu Čech a Vysočině, pod stanem, na kolech, různě. Hledali jsme své ostrůvky svobody uprostřed pokryteckého světa za železnou oponou. Neměla jsem žádnou konkrétní představu, kam mě ten režim pustí, tak jsem se snažila najít svou cestu ve světě umění. Měla jsem kliku, ale taky velkou disciplínu.“
S gymnastikou jste skončila a našla jste se v současném tanci a začala se mu věnovat amatérsky. Čím Vás okouzlil, že jste mu tak podlehla?
„Tanec byl pro mě vysvobozením, byla jsem vždycky hyperaktivní a bez pohybu si neuměla život představit. Najednou jsem ale objevovala nové dimenze pohybu, jeho možnosti, propojení s dechem, nešlo už jen o dril či techniku, ale mnohem víc. Neskutečně mě bavilo improvizovat.“
Po gymnáziu jste dva roky pracovala v cestovní kanceláři a přitom dálkově studovala cestovní ruch na VŠE. Jenže byla tu Vaše láska k tanci, a tak jste to zkusila na HAMU na taneční vědu. Proč jste si vybrala právě teorii tance?
„Já jsem šla k ‚talentovkám‘ na choreografii, byla jsem plná nadšení pro tvůrčí práci, ale taky jsem měla maturitu z klasického gymnázia, jazykový talent a k němu matematické myšlení. Bíba Brodská si mě všimla, vysvětlila mi, že bez profesionální praxe v divadle na choreografii jít nelze, ale pozvala mě na druhý den ke zkouškám na teorii tance. Moc jsem si toho pod tím pojmem neuměla představit, ale neváhala jsem a dobře, že tak. Nasávala jsem vědomosti na různých fakultách, nejen hudební, bavilo mě psát, překládat, bádat v archivech, ale stejně mě to táhlo zpátky k praxi. Sametová revoluce mi otevřela dveře do Evropy a na stipendiu v Paříži jsem pochopila, že současný tanec je to, co chci s diváky v naší zemi sdílet, bylo tu na co navazovat, ale až po pěti desetiletích izolace, to je velká mezera a já ji chtěla zaplnit.“
V roce 1991 jste založila občanské sdružení Tanec Praha, které je pořadatelem festivalu TANEC PRAHA. Podle čeho vybíráte účastníky festivalu a kdo se na festivalu již představil a na koho se můžou diváci ještě těšit?
„Festival byl prvním, co mi dávalo smysl. Vozit sem světové špičky, ale i objevovat nové talenty, motivovat naše umělce a otevírat jim možnosti mezinárodní spolupráce. Logicky jsem proto o pár let později založila druhý festival – Česká taneční platforma – a pak už jen hledala vhodný prostor pro taneční divadlo. Vybírat program festivalu je velká dřina, musíte zhlédnout stovky děl, ideálně naživo, zdaleka ne vše vás nadchne. Rozhodující je pro mě nejen zkušenost, ale hlavně intuice. Musím být o díle přesvědčená, umět si ho představit v českém kontextu – to není vždy tak jednoduché, naši diváci nebyli zvyklí na jinou estetiku než klasický balet a folklor… První léta byla velmi náročná, čelila jsem i mnohým předsudkům naší odborné veřejnosti, ale to vše je jen otázkou času a víry. Já věřím, že současný tanec je neskutečně zajímavý, bohatý a má neustále co nabízet. Nejde jen o hvězdy, které se nám daří vozit, jejich výčet je dlouhý, například Jiří Kylián, Maguy Marin, Bill T. Jones, Ohad Naharin, William Forsythe, Trisha Brown, Akram Khan, Sidi Larbi Cherkaoui, Alain Platel, Joseph Nadj, Lin Hwai-Min a další… Jde i o středně velké a malé produkce, kde se umělci nebojí experimentovat a hledat nové cesty i nezvyklé lokality pro tanec. Na ty se vždy můžeme těšit a snažíme se nabídnout také zcela nová jména, například Dimitris Papaioannou v Praze ještě nebyl…“
Yvona Kreuzmannová a Jiří Kylián u příležitosti uvedení jeho inscenace East Shadow v divadle PONEC v rámci festivalu TANEC PRAHA 2018 ( foto Vojtěch Brtnický)
Později jste založila také taneční divadlo PONEC zaměřené na současný tanec a pohybové divadlo. Co Vás přivedlo k založení této taneční scény?
„V celé ČR nebyly profesionální podmínky pro prezentaci současného tance, zatímco skoro každá evropská metropole se chlubí Domem tance či jinými scénami dobře vybavenými právě pro náš obor. Promýšlela jsem, jak lze napomoci dalšímu rozvoji naší scény, což nadále trvá, protože skutečný Dům tance potřebuje i zkušebny, dílny, solidní podmínky pro tvůrčí proces. A tak po dvaceti sezonách divadla PONEC se dočkáme v roce 2021 vlastní zkušebny – Studia Krenovka – a do toho nás čeká náročný projekt rekonstrukce bývalých žižkovských lázní, kde plánujeme 4 zkušebny, dílny, co-working space, wellness pro rehabilitaci a snad i zvukové studio, to vše v těsné blízkosti PONCE, což je velká výhoda.“
Díky svým pracovním aktivitám jste spolupracovala s řadou osobností. Na koho ráda vzpomínáte a s kým byste ještě ráda spolupracovala?
„Mám za sebou nezapomenutelná setkání s velkými osobnostmi světové scény, za všechny Bill T. Jones, Trisha Brown, Ohad Naharin nebo neuvěřitelně skromný Merce Cunningham… a asi největší zážitky mi přinesl Jiří Kylián, ta jeho lidskost, smysl pro humor a velkorysost. Potkala jsem ale i lidi, kteří zdaleka tolik „nejsou vidět“, přesto za nimi stojí spousta práce a výsledky, bez nich bychom ta známá jména vlastně neměli šanci objevit. Ať už to byl Sam Miller v USA, Bob Palmer nebo John Ashford v UK, měla jsem štěstí na skvělé lidi a mám ho i tady v Čechách. Nejvíc mě určitě ovlivnil můj otec, ale zrovna tak si vážím svého týmu, bez něj bych toho nikdy tolik nedokázala. Baví mě práce s mladým týmem i fakt, že mám komu ty zkušenosti i vize předávat.“
V roce 2003 jste byla prezidentem Francie jmenována Rytířem za zásluhy. Co to pro Vás znamená?
„To byla velká pocta, celkově vnímám, že si mé práce v zahraničí velmi cení, protože tam má náš obor prostě delší historii a uznání. Ale i u nás se pohled na současné taneční a pohybové umění s lety mění, a to je dobře.“
Umíte vůbec odpočívat? Někde jste přiznala, že ráda hrajete volejbal…
„Právě volejbal je fantastická forma aktivního odpočinku. Zrovna tak miluju moře, potápění, ale taky lyžování nebo pobyt v přírodě u nás v Čechách, to si vždy „vyčistím hlavu“. Faktem je, že jsem ,workoholik´, ale není to neléčitelné. Mým dětem už je přes dvacet a stále nás baví jezdit spolu na dovolenou, tam mám od nich zákaz otevřít počítač. Nicméně patřím ke generaci, která si silně uvědomuje cenu svobody, musela jsem si ji vydobýt a dobře vím, že svoboda stejně jako nezávislost znamená také velkou odpovědnost.“
Yvona Kreuzmannová se narodila 21. 4. 1963 v Praze jako Yvona Nováková, ale známá je jako Yvona Kreuzmannová po svém prvním manželovi herci Františku Kreuzmannovi. Vystudovala gymnázium a teorii tance na HAMU a na ročním stipendiu ve Francii na pařížské Sorbonně a na Univeristé Paris VIII. V roce 1990 byla tiskovou mluvčí festivalu Tanec Praha. V roce 1991 založila občanské sdružení Tanec Praha, které se stalo pořadatelem festivalu TANEC PRAHA a ona jeho ředitelkou a dramaturgyní, provozuje taneční divadlo PONEC. Absolvovala řadu zahraničních stáží a ve Francii byla jmenována Rytířem řádu za zásluhy. Má dvě děti.
