studio ALTA – 39. stránka – Taneční magazín

CEVICHE – světová premiéra v ALTĚ

Za vyvrcholení letošní (nejen pražské) divadelní noci lze bez nadsázky nazvat světovou premiéru improvizační performance „Ceviche“ s živou hudbou kapely Zrní v pražské ALTĚ

CEVICHE – světová premiéra v ALTĚ aneb Vyvrcholení divadelní noci

Každá správná noc má mít své pořádné vyvrcholení, natož ta divadelní. Za vyvrcholení té letošní (nejen pražské) divadelní lze bez nadsázky nazvat světovou premiéru improvizační performance „Ceviche“ s živou hudbou kapely Zrní v pražské ALTĚ. Uznávaná nadnárodní taneční skupina VerTeDance v choreografii venezuelského improvizačního mága Davida Zambrana ani tentokrát nikoho z diváků nezklamala.

Na industriální scéně pár desítek metrů od pražského holešovického Výstaviště, pobl& amp; iacute;ž nové lezecké stěny však divadelní noc pojali – celodenně! Již od deváté hodinny ranní jste zde mohli přijít na snídani z menu z celého světa, spolupořádanou iniciativou Hate Free Culture. Poté již čekalo menu divadelní v podání tanečního studia Light s drobnou punkovou hříčkou pro děti „Pan Brum a jeho dům“ na motivy knihy Paula Gruvese. Tu vystřídal dětský work-shop. V podvečer čekala zájemce prohlídka veškerých prostor někdejší továrny s odbornou přednáškou architekta Tomáše Meda o bývalém industriálním potenciálu a jeho využití pro kulturu. Zlatým hřebem pak byla večerní světová premiéra „Ceviche“.

Odkud pochází název improvizační inscenace? Iniciátor a choreograf Zambrano se v něm odvolává na své kořeny v latinské Americe. Jedná se totiž o tradiční latinskoamerický pokrm z ryb, jež se marinují v citronové šťávě a pak míchají s dalšími ingrediencemi. „A právě obdobně jsem pracoval s tanečnicemi i muzikanty. Chci vytvářet improvizované představení, které pohladí všechny divákovy smysly,“ uvádí propagátor nových tanečních technik Flying Low a Passing Through a choreograf ze zkušenostmi z celého světa.

Pokud bych psal recenzi na fotbalový mač, tak bych mohl směle uvést, že se jednalo o Ligu šampiónů, respektive šampionek. Jedna ze čtyř protagonistek a umělecká vedoucí studia ALTA Lucia Kašiarová je Tanečnicí roku 2012 a nositelkou CenyČeské taneční platformy 2012, další sólistka Tereza Ondrová byla Tanečnicí roku 2010, třetí ze sólistek Bára Látalová má bohaté podiové i pedagogické zkušenosti z Norska. A konečně čtvrtá vystupující Martina Hajdyla Lacová má bohaté zkušenosti s improvizací na živou hudbu, její choreografie se souborem ME-SA reprezentovala prestižní Českou taneční platformu na významných mezinárodních festivalech a sama Martina je čerstvou Tanečnicí roku 2015! Takže vlastně i ony špičkové světové fotbalové týmy trochu (hodně) připomíná nadnárodní česko-slovensko-venezuelská sestava.

Podstatnou součástí týmu je i kladenská kapela Zrní, která společně hraje již od 23. června 2001 a to stále v nezměněném složení, zpěvák a kytarista i flétnista Jan Unger, kytarista a zpěvák Jan Juklík, houslista a zpěvák Jan Fišer, zpívající baskytarista Jan Caithaml a Ondř ej Slavík ovládající bicí, akordeon, zpěv i beatbox.

„Céviche“ je neustálým sedmdesátiminutovým gejzírem choreografických nápadů, inspirace tanečnic hudbou i následné inspirace muzikantů tanečním vjemem na pódiu. Na malém prostoru jej nelze detailně popisovat.

Nesporný podíl na kvalitě představení má Katarína Ďuricová, jejíž světelný design nikdy není samoúčelnou exhibicí, vhodnědoplňuje dění v prostoru, umocňuje jej a v těch správných místech vytvoří naprosto vhodný př eděl mezi jednotllivými (sou)částmi performace.

V samotné inscenaci zaujaly i střídmé černé kostýmy, pouze lehce zdobené jemnými „diskotékově parodickými“ flitry a sukénkami. Dravě púsobily i natur nenalíčené tv&aa cute ;ře protagonistek. Nejpůsobivěji vyzněly při verbálních nekoordinovaných výkřicích a přerývan&a mp;eacute ;m dýchání. Zde navodily, ruku v ruce s kostýmy, dokonalý kontrapunkt se živočišnou Knihou džunglí, která maně diváka v ten moment napadne.

Podstatným rysem celé jevištní produkce je i scatový zpěv beze slov a finální zapojení se kapely pohybově mezi tanečnice.

„Céviche“ zejména zaujme jemným a laskavým humorem, který není divákům prvoplánově vnucován či podsouván. Kupříkladu jsou naprosto skvělé delší variované sekvence běhů pozpátku, které nesmírně citlivě parodují známá čísla z krasobruslení anebo krasojízdy. Milé pousmání navodí i variace na lesbický kontakt, který o bzvláště v tanečním prostředí dostává další rozměr. Naprosto nedostižné jsou r& amp;aa cute;doby vlezlé pokusy o kontakt s diváky, kdy protagonistky přiběhnou až před první řadu, ale dívají se pohledy skrze ně. Jak náramně si zde podaly ony estrádní „roztleskávače“ a zpěvá(č)ky vyzývající obecenstvo, aby se přidalo.

Zambrano si i chytře a protřele poradil s industriálním prostorem bez horizontu a (čtvrt)arénovým hledištěm, z nichž n aopak udělal výhodu.

Myslím, že „Ceviche“ je současně představením pro tanečníky-odborníky, ale zároveň pro běžný lid. Ta první skupina ocení brilantní provedení složitých prvků, nuance choreografie i nasazení protagonistek. Méně tanečně odborné obecenstvo – jako já – ocení (výše uvedenou) nápadistost i filosofii jednotlivých scének, práci se světly i hru kapely Zrní.

V samotném závěru musím pochválit střídmý, leč nápaditý popremiérový raut mezinárodního stylu a zejména svrchně kvašené pivo typu Red Ale na místním baru. Jak úžasné osvěžení mezi pivními ležáky jinde! Věřím, že zde nešlo pouze o mimořádnou nabídku?

Tím, že je „Ceviche“ z valné části improvizační, bude de fakto každá další repríza svým způsobem vlastní premiérou. Proto si je nenechte ujít.

Michal Stein

Taneční magazín

Od etikety k tanci

Golden Evil – představy moderní společnosti o kráse, eleganci a dokonalosti

22.října uvedlo pražské Studio ALTA představení Golden Evil, které přivezla norská choreografka Karen Foss. Jak píší autoři, inscenace si bere na mušku různé představy moderní společnosti o kráse, eleganci a touze po dokonalosti, a staví je do kontrastu s arogancí jako jakýmsi protipólem výše zmíněných vlastností. Jak tanečníci tyto představy ztvárnili?

Na scéně byl béžový koberec a čtyřmetrový kovový přístřešek s lustrem. Celkově poněkud dekadentní vizuál pak dotvořili čtyři interpreti, kteří přišli v dlouhých zlatých parukách. Tři tanečnice elegantně kráčející prostorem doprovodil tanečník, který se sice držel elegantní chůze, ovšem v ruce si pohrával s igelitovým sáčkem, kterým záměrně shazoval povznesenou a bohémsky vyladěnou situaci. V podobném duchu pak interpreti pokračovali, když si hráli s hlasovým výrazem slepice: jedna z tanečnic žádala ostatní, aby kvokali intenzivněji a smutně, jakoby plakaly. Absurdita takových situací kontrastovala s vážností a nadneseností, s jakou podobné scénky přehrávali. K tomu se postupně přidal také pohyb, kdy například gesta a pohybový rejstřík renesančního tance tanečníci využili k plácnutí si ve stylu „hi five“.

V podtextu takto vyladěných scén byl cítit smutek a někdy až výčitka autorů vůči dnešní době, kdy, jak v představení i slovně poukázali, postrádáme soucit. Myšlenka, že někdy etiketou zakrýváme svoji aroganci nebo, že zdvořilost může omezit naši svobodu, je zajisté jedním z nejpodstatnějších sdělení inscenace. Milé na tom je, že skrze vyobrazování situací, kdy tanečníci někdy působili jako „sloni v porcelánu“, vznikaly i velmi komické momenty. Tanečníci byli velmi dobře disponováni, což je nezbytný předpoklad k tomu, aby si mohli dovolit jednotlivé klasické techniky tance „shazovat“. Celková stopáž více než hodinu a deset minut však byla t ěžko udržitelná a tak hlavní, co se dá představení vytknout je trochu vleklý rytmus v druhé polovině. I tak Golden Evil promluvilo o důležitých otázkách a je dobře, že prostory jako studio ALTA představují českému publiku významné světové autory jako Karen Foss.

Foto: archiv Studio ALTA

Alexej Byček

Demokracie aneb jak krájet cibuli bez pláče

Jsme svobodní nebo zmanipulovaní?

23.10. uvedlo studio Alta „politický tanec“ choreografky Helene Weinzierl pod názvem „Democrazy or How to Peel an Onion without Crying“

(Hrají: Lucia Kašiarová, Yuri Korec, Honza Malík, Viviana Escalé)

Rakouská choreografka Helene Weinzierl dokonale ztvárnila boj politiků a politických stran o své voliče. Kouzelným způsobem nám její představení ukazuje, jak je s běžným člověkem stále manipulováno. A jaké nefér hry s námi politici neustále hrají? Jakékoliv. O zájmy voliče jde až v poslední řadě. Představení „Democrazy“ je do detailu propracované, nasloucháme-li pozorně, uvědomíme si do hloubky mnohé pravdy, které nám v běžném denním životě a při našich starostech unikají.

„Ať žije svoboda rozhodování!“ hřmí politici. Ale je to tak? Jsme svobodní nebo zmanipulovaní? Naše rozhodování představuje v této hře cibule. Každá vrstva cibule je jedna možnost. Můžeme krájet bez pláče? A snědli bychom třeba i cibuli, kdyby se tím něco v politice změnilo? Jak jsi na tom, čtenáři, Ty? Snědl?

Na počátku představení jsou diváci vyzváni napsat své politické názory, či přání. Čtyři „lídři politických stran“ si takto rozdělili své následovníky a přívržence. Každý divák patří do nějaké skupiny a celé představení se politici snaží získat co nejvíce svých příznivců.

Zpočátku sledujeme běžný kolotoč, manipulace, jednání, hádky politiků. Politik před svými voliči leží, padá, stojí, přesně tak, jako to bývá s popularitou. Padá a stoupá. Politik se vydává cestou vzhůru. Přichází ale také samota a smutek.

A politik také řeční. Řeční nahlas a rád. Je to jeho hlavní poslání, které nese své ovoce. Silná slova, přesvědčování. Máme spousty možností, můžeme se vzdělávat, rozhodnout se , koho si vzít, komu věřit, máme demokracii. Co je svoboda? Jsi svobodný, drahý voliči. Musíš se rozhodnout, jak žít. Jak chceš. Každý jak chce. Ale …. to je jen iluze.

Politik slibuje. Čím více slibů, tím lépe. Je přesvědčivý. Možná svým vlastním slibům i chvíli sám věří, možná ne. Politici křičí jeden přes druhého, uplácí voliče, přetahují se o každého jedince, perou se, rozdávají dárky (diváci dostávají čokoládu).

„Budete mít zaměstnání Vašich snů, více peněz, více finančních prostředků pro tanec, bojujeme za práva žen, slibujeme Vám i jedno roční období po celý rok…“ Namítáš něco, drahý voliči? Výhrůžky nebo tisíce nesmyslných argumentů Tě umlčí.

Politik je také unavený. A tak… jde se do sauny. Nevadí, že se lídři přes den hádají, v televizi, na veřejnosti. Přece jen žijí v jakési komunitě a tráví spolu i spoustu času. Chvíli se sice dohadují i v sauně, chvíli hlasitě hádají, ale možná se i na něčem společně usnesnou a při dalším veřejném jednání sklízí potlesk voličů.

Disco, techno, laser show. Politici si také získávají mladé voliče.

A máme tu lídra, který chvíli vítězí, má nejvíc přízně diváků. Ale zbylí tři číhají na svou příležitot jako černé stíny. Plazí se, rvou se o své příznivce, dávají úplatky, dávají dárky, vyhrožují, zastrašují, umlčí jeden druhého, hádají se na veřejnosti mezi sebou, boj o voliče je čím dál agresivnější a agresivnější.

A další metoda – dejte, voliči, peníze. Dávejte štědře, je to na podporu demokracie!

Mezitím ale vidíme politiky, jak … co? Každý s každým? Doslova sexuální orgie? Nicméně žena, která bojuje za práva žen, se tomuto řádění chce vzepřít. No tohle. Tak ji muži chvíli pronásledují, chvíli se jako správní samci perou mezi sebou, ale … proč tolik námahy? A tak nakonec tito muži končí spolu při sexuálních hrátkách. Naše bojovnice mezitím prchá napůl oblečená či svlečená, upocená, uřícená, prchá jako o život. Ale kam doběhne? A dá se z tohoto kruhu vůbec někam utéct, drahý voliči?

Eva Smolíková

Foto: archiv studio ALTA

Taneční magazín

„Heydrich“

4. června proběhla ve Studiu ALTA premiéra hry „Heydrich“ herce a režiséra Alexeje Byčka.

Umělci na začátku představení mlčky stojí a uctí oběti války. Za doprovodu houslí a v kostýmech, (které jsou oboustranné) věrně až mrazivě dokreslujících dobu a atmosféru války, se začíná odvíjet příběh jednoho z německých vůdců.
Jaká byla opravdu tato nechvalně proslulá bytost? Zpočátku možná velmi citlivá duše umělce, milujícího hudbu. R. Heydrich ovládal hru na housle, jeden z nejobtížněji zvládnutelných hudebních nástrojů. Byl houževnatý, cílevědomý, silný, pravidelně cvičil, byl disciplinovaný a tvrdý sám k sobě. Jenže osud tomu chtěl a on se pomalu dostával k moci. Nechal se jí doslova „opájet“. Miloval ten pocit, že se ho lidé bojí a uctivě kloní hlavy. Pocit, že může všechno mít, všechno, nač si vzpomene, ať je to žena, či dobré víno, zkrátka všechno, nač ukázal. Nikdo si nedovolil říct ne.

Alexej obratně vtahuje diváky do svého představení, vlastně jimi také manipuluje. Není mnoho těch, kteří odmítnou. Proč si například člověk nechá vzít židli doslova „pod zadkem“ a nebrání se? My všichni jsme vlastně slabí, nezkušení, nevědomí. Pokud nejsme právě „agresoři“, obvykle ustoupíme. O to lépe se s námi manipuluje těm agresivnějším z nás. V případě, že okolnosti napomohou a nikdo Vám vlastně ani nesmí odporovat, stáváte se jakýmsi „monstrem“. Člověkem, který se cítí mocný jako Bůh, ale zároveň ztrácí jakoukoliv soudnost a soucit. Jakoukoliv lidskost.

V představení také vidíme, jakými záchvaty vzteku R. Heydrich trpěl. Pro mocné vůdce bývá tento rys typický. Cítí se snad občas bezmocní? Kde vybít tyto záchvaty? Ale válka dává dokonalý prostor pro vybití svých vzteků, neboť vězni byli nablízku. A jaké ukrutnosti jsou lidské bytosti schopny, to nemusíme připomínat.
Alexej Byček podává ve svém představení pravděpodobný vývoj duše člověka, které se dostalo možnosti být nesmírně mocný. Atˇ si to chceme připustit nebo ne, dané podmínky by udělaly to stejné nelidské monstrum možná i z 80 procent běžných lidí. Strašná představa, že? Přesto tak pravdivá.

Alexej Byček se hloubkou svého díla dotýká neznámých koutů naší duše, těch vlastností, o kterých nikdy nechceme přemýšlet a jednoduše je odsoudíme. Diváci jsou nabádáni k zamyšlení nad vlastními rysy, povahou, manipulovatelností. Během nedlouhého představení si tak odnášíme pořádnou nálož pocitů a mučivou otázku: A jaký bys byl diváku ty, stát na Heydrichově místě? Na odpověď se člověk bojí i pomyslet.