26. listopadu se na pražském Výstavišti uskutečnilo slavnostní předání šeku od České televize Centru Paraple. Tento rok se vybralo neuvěřitelných Kč 43.703.496,-.
„Je to absolutně neuvěřitelné. Diváci České televize opět nezklamali. Opravdu všem, kteří přispěli, za celou Českou televizi děkuji“ říká Generální ředitel České televize
Jan Souček. Přislíbil také divákům, že příští rok budou moci vychutnat atmosféru StarDance v některých městech živě.
„Je to pro nás obrovský závazek, ale také ocenění pro všechny, kteří se podílí na činnosti Centra Paraple. Za třicet let jsme dosáhli světové úrovně a těší nás, že naše služby můžeme dále rozšiřovat – např. o terénní sociální rehabilitaci, zdravotně rekondiční pobyty či odborné poradny“ sděluje David Lukeš. Dodává: „Udělal jsem maximum proto, abych mohl ten večer být přítomný osobně, i když zpětně nevím, zda to byl nejlepší nápad, nebylo mi úplně dobře, ale chtěl jsem u toho být. Nejsilnější dojem na mě udělal fakt, že se neobjevily žádné nenávistné komentáře ani to, že by peníze někdo někomu nepřál. Myslím, že to je ten nejlepší vzkaz.
Taneční pár Martina Ptáčková a Dominik Vodička (patron Kamil Fiala) pomáhají tancem nejen Centru Paraple, ale řeší také otázky šikany a bezpečnosti. Rozhodli jsme se tento pár vyzpovídat.
Kamil Fiala žije v Jihlavě s manželkou a třemi dětmi – čtrnáctiletým a tříletým synem a půlroční dcerkou.
V únoru roku 2018 se mu po úrazu v bazénu změnil celý dosavadní život.
Před úrazem pracoval jako řemeslník-obkladač, nyní působí v České asociaci paraplegiků (jeden ze zakladatelů Centra Paraple) jako peer mentor. To znamená, že sám jako zkušený vozíčkář podporuje lidi po poranění míchy. Peer mentoři lidem, kteří jsou na vozíku teprve krátce, a jejich blízkým a pečujícím, pomáhají širokým spektrem rad, informací, ale také s praktickým tréninkem soběstačnosti a v neposlední řadě jsou pro ně psychickou oporou a motivačním prvkem.
Martina Ptáčková, Dominik Vodička a jejich patron Kamil Fiala.
Kamil Fiala, patron
TM: Jak jste se vnímal skutečnost, vystoupit před tolika lidmi v přímém přenosu, přece jen člověk se asi vzdálí společnosti, když se ocitne v tak těžké situaci, nebo se mýlím?
Kamil: „No, já jsem mezi lidmi docela často, takže vzdálení od lidí tolik nevnímám, ale měl jsem obavu z přímého přenosu. Ze začátku se mi moc nechtělo, ale nakonec jsem si to užil a byl jsem rád, že jsem tady mohl být.“
TM: Jaké tedy byly Vaše pocity, když jste přicházel do StarDance?
Kamil: „První pocit byl skoro až nepříjemný, řekl bych. Ale všichni lidi kolem byli moc příjemní, takže to vlastně bylo fajn. A další těžký moment nastal v sobotu ráno, to byla ta zkouška před přímým přenosem. Když to ale postupovalo, pak už generální zkouška a tak, byl jsem paradoxně čím dál více v pohodě.“
TM: Když jste se setkal se svým tanečním párem, pociťoval jste nějaký stres?
Kamil: „Stres jsem neměl, ale vůbec jsem netušil, co od toho můžu čekat, takže jsem byl spíše stále zvědavý, co přijde.“
TM: Podělíte se o své pocity, co nejsilnějšího jste asi zažil po svém úrazu?
Kamil: „Byly takové dva zásadní momenty. První byl, když jsem si pořídil auto a začal jsem řídit, to byla cesta ke svobodě, to byl první velký zlom.
A druhý silný moment přišel, když jsme vlastně jen tak přijeli na „zabíjačku,“ já jsem tam něco dělal a večer jsem uléhal unavený z práce. Já jsem třeba dva roky byl unavený pořád, ze všeho, např. ze cvičení, jednoduše ze všeho. Ale zlomový moment byl, že jsem byl unavený z práce a připadal jsem si znovu nějak potřebný, nebo důležitý, to bylo podstatné.“
TM: Moc Vám přejeme, aby toto vydrželo napořád. Děkujeme za rozhovor
Dominik Vodička, tanečník
TM: Vy jste už ostřílený tanečník, máte zkušenosti. Bylo letos něco jinak? Nějaká novinka pro Vás?
„Letos to pro mě bylo naprosto jiné. Protože jsem doteď pracoval s lidmi, kteří sami pracovali s hudbou, měli koordinaci, rytmus apod. To bylo tento rok úplně jinak. Nejdříve jsem Martinu vůbec musel postavit do nějakého neutrálu, čili dostat ji z toho zápasnického a boxerského postavení, to v první řadě (Martina z dálky kouká, nastražené uši a oči vyděšeně vykulené..). Pak jsme teprve mohli začít pracovat na tanci samotném. Tedy jsme ztratili hodně času, abychom se dostali z křeče a ze síly do neutrality, která je běžně lidem přirozená. Vzalo nám to čas, to ano, ale na druhou stranu věřím tomu, že nám to dává body, protože právě proto nás tam lidé chtějí. Znají cestu Martiny. Tady jsou většinou všechno takoví poloprofesionálové, ale lidé právě sympatizují s Martinou, protože vidí, že je naprosto „lidská“, lidé se ztotožní s ní, každý si může říct – aha, takhle bych se to asi taky mohl naučit, takže proto je to sympatické.“
TM: Přesto ale nenávistných vzkazů si užijete také dost…
Dominik: „Mně to všeobecně připadá jako chyba dnešní doby. Není to jen v Čechách, zkrátka, sítě tvoří otevřený prostor, lidé si myslí, že si mohou psát, co chtějí, všechny „blitky“. Je to nějaká seberealizace – uškodím druhému, aby mně samotnému bylo lépe. Já doufám, že se toto někdy změní, protože to potom vede třeba i k tomu, že lidé poškozují sami sebe. Toto je téma, na které právě chceme poukázat v naší další práci, chceme ukázat na kyberšikanu, kdy jsou lidé napadáni na sociálních sítích a poté si tzv. z ničeho nic vezmou život, tedy v tom nejhorším případě. A tohle se stává častěji a častěji. Anebo se lidé sebepoškozují, zjistíte to bohužel až pozdě. Jedna věc je, když chci říct, že se mi něco nelíbí a druhá věc je někoho urážet, napadat apod.“
TM: Souhlasíme, že toto téma je velice důležité. ať se Vám daří!!
TM: Vy jste tady letos překonávala překážky, které se týkaly tance, ale pracovat s vozíčkáři je zase úplně něco jiného. Jak jste si poradila s touto výzvou?
Martina: „Pro mě je to pořád výzva, neustále. I každý tanec. Je to prostě boj a občas dostávám od toho tance pořádně „na prdel“, ale snažím se. Nejsem zkrátka tanečnice, vždycky jsem byla bojovnice. Ale každá překážka se dá nějak překonat, prostě makám, nestěžuji si, je to zkrátka těžké. Pokud jde o vozíčkáře, to jsou pořádní bojovníci. Zdraví lidé si to neumí představit, čemu všemu oni musí čelit. Já jsem před lety měla vážný úraz a lékaři mi řekli, že se na jednu nohu už nepostavím. Když jsem potřebovala se někam rychle dostat, tak mě rodiče poslali na vozíku, abych byla zkrátka rychlejší. V ten okamžik jsem si uvědomila, jak je to těžké. Nejsou všude bezbariérové přístupy, sem tam se člověk nemůže někam dostat sám, je opravdu odkázaný na pomoc ostatních. Je obdivuhodné, jak to lidé z Centra Paraple zvládají a jsou stále v pozitivním rozpoložení.“
TM: Jak vnímáte nenávistné komentáře na sociálních sítích Vy osobně? Není to pro bojovníka třeba spíše pozitivní? Řeknete si třeba, že se nedáte a ještě intenzivněji pracujete?
„Občas si něco takového říkám, ale já si ty komentáře úplně k srdci nijak neberu. Máme spoustu fanoušků a podporovatelů, lidé ví, že tančit neumím, začínám od nuly a možná se právě ve mně najdou. Třeba to někteří lidé také neumí a ocení tu odvahu, že tu vůbec jsem a snažím se. A tu druhou půlku diváků, která si myslí, že tady nemám co dělat, prostě chápu. Pokud mě srovnávají s Oskarem Hesem či s ostatními, tak je to jasné a není, co dodat. Zřejmě jsme rozdělili Českou republiku na dva tábory (smích).
TM: Taková bitva je veselá, ať vyhrajete, přeje Taneční magazín!
Bojovnice Martina
Oskar Hes a Kateřina Bartuněk Hrstková
Tereza Prucková, Patrik Hartl a jejich patronka Lucka
Text a foto: Eva Smolíková
Taneční magazín
