Hra Hrdinů

Audiovizuální multikanálová videoinstalace na jevišti Studia Hrdinů

Vizuální umělkyně Tereza Velíková připravila audiovizuální multikanálovou videoinstalaci pro jeviště Studia Hrdinů v Praze. V případě Hry Hrdinů si vypůjčila scénáře z nově uvedených inscenací této scény během dvou divadelních sezón, z nichž vypreparovala úryvky nabízející sestavení do nového útvaru. Projekci uvedeme v premiéře 24. listopadu 2021.

„Režisérku“ Hry Hrdinů Terezu Velíkovou (*1979) dlouhodobě zajímají vztahy, které mohou vznikat při zmnožení zdrojů obrazu a zvuku. To ji postupně dovedlo k dialogickým videoinstalacím a následně k využívání již existujících výňatků z divadelních her, v nichž jsou právě dialogy jedním ze základních komunikačních prostředků. Fascinují jí možnosti obsahových transformací a formálních napětí, jež vyplývají ze spojení plynoucího divadelního provedení, filmového záznamu, jeho střihu a montáže. Velíkové postup jako by vycházel z představy, že v souboru jakýchkoliv příběhů a vyprávění jsou ukryty příběhy a vyprávění další, potenciální a čekající na objevení. Autorská role se od psaní posouvá k vyhledávání a následnému sestavování slov a gest v nový obsah. Je docela dobře možné, že v nastudovaných představeních Studia Hrdinů takto čekají ještě jiné příběhy, které Velíková nezahlédla, jenže právě u tohoto typu práce nezáleží pouze na analýze textu a jeho scénickém provedení, ale také na příčném řezu, který je osobní a individuální.

Ve Velíkové divadelním mash-upu se jejími slovy řečeno „odrážejí témata hrdiny, divadelního hrdiny nebo možná hrdiny Studia Hrdinů, který právě prochází krizí své vlastní tvorby. Krizí svého postavení jako umělce ve společnosti, ale i krizí své vlastní identity“. Témata jako vyhoření, demotivovanost, otřes z uvědomění si vlastní průměrnosti, nebo přinejmenším z uvědomění si, že o své výjimečnosti nemáme už ani snít, ovšem aktuálně hýbou nejen uměleckou debatou a zdaleka nejsou ani výhradním projevem nástupu středního věku. Pro Velíkovou, která se svými pracemi vždy snaží prokreslit stratigrafii psychologického pole, které modeluje naše myšlení a jednání, se Hra Hrdinů stává platformou, na níž tato témata může pojednat v živé a překvapivě se ubírající konverzaci.

Herce a herečky Studia Hrdinů nechala Velíková hrát role způsobem, jakým jsou zvyklí z původních nastudování. Jsou divadelními postavami, které se dosud nepotkaly a jejich první vzájemný rozhovor je tím ovlivněn. Divák je tak vystaven neustálému procesu  dohledávání souvislostí v toku slov, pohybů, obsahů a emocí. Naplno je nucen užívat svou schopnost chápat narážku, metaforu či analogii. Pro Terezu Velíkovou je však právě tento přístup ke splétání obsahu z různě silných, barevných a dlouhých nití příznačný. Podobně jako nemáme přestat vnímat, že jsme se ocitli v prostoru mezi hrami z repertoáru divadla, nemáme přestat vnímat ani to, že sdělení není to, co je hned vidět či slyšet, ale leží někde mezi větami, co vyslovíme, a emocemi, jež dáme znát navenek.

Koncepce a režie: Tereza Velíková
Střih, postprodukce: Tereza Velíková
Kamera: Ivan Svoboda
Zvuk: Petr Zábrodský
Zvuková postprodukce: Stanislav Abrahám
Dramaturgie: Jan Horák
Externí konzultace: Jiří Ptáček
Realizace scény: Matěj Al Ali
Technická podpora: tým Studia Hrdinů

Hrají: Agáta Červinková, Cyril Dobrý, Julie Goetzová, Jakub Gottwald, Eva Hacurová, Vendula Holičková, Ivan Lupták, Gabriela Míčová, Kateřina Neznalová, Marek Pospíchal, Petr Reif, Johana Schmidtmajerová, Pavlína Štorková, Halka Třešňáková

Poděkování: Jan Horák a Michal Pěchouček, Miroslav Bambušek, Ivan Buraj, Iga Gańczarczyk a Magda Jiřička Stojowska, Jiří Adámek a kolektiv, Katharina Schmitt

Projekt byl finančně podpořen ze Stipendijního programu Ministerstva kultury ČR a Státním fondem kultury ČR.

Studio Hrdinů je financované v roce 2021 Magistrátem hlavního města Prahy částkou 5.400.000 Kč a Ministerstvem kultury.

Madla Horáková Zelenková

pro Taneční magazín

Když robotická ruka ovládá piano

Signal chystá performance v Divadle Archa

Signal Festival chystá audiovizuální experiment v Divadle Archa

Signal Festival se blíží. Vedle hlavního programu na 4 trasách čeká návštěvníky 9. ročníku také bohatý doprovodný program. Audiovizuální performance V E K T R O S K O P nabídne živou hudbu, piano ovládané robotickou rukou, programované mobilní objekty, fyzickou improvizaci i laserové paprsky. Během čtyř denního programu od 14. do 17. října tak vystoupí pod režií audiovizuálního umělce Davida Vrbíka skladatelka, pianistka a zpěvačka Beata Hlavenková, zvukový designér a hudebník Stanislav Abrahám nebo performer na modulární syntezátor Leoš Hort (HRTL). Za realizací stojí Signal Festival společně s kreativní dílnou PrusaLab a Divadlem Archa.

Signal je festival digitální a kreativní kultury. Spojuje současné vizuální umění, městský prostor a moderní technologie. Stal se nejnavštěvovanější kulturní událostí v České republice. Program je tvořen renomovanými zahraničními i českými umělci z oblasti light designu, vizuálního a digitálního umění, umělé inteligence a konceptuálního umění. Festival rád vzdělává sebe i návštěvníky. Spojuje historické kulisy milované Prahy s nejnovějšími technologiemi a současnými společenskými tématy. Signal Festival je jedním z největších producentů současného umění u nás. Podporuje nejmladší české tvůrce, stál u vzniku více než osmdesáti originálních instalací, které byly vytvořeny speciálně pro festival. Pořádá doprovodné programy pro děti, odbornou veřejnost i studenty. Spolupracuje s celou řadou zahraničních festivalů a kulturních institucí.

Vzájemný dialog tvůrců hudebních a vizuálních projektů vytváří nová a nečekaná sdělení. V E K T R O S K O P je oslavou audiovizuální korelace, setkáním trendsetterů a archeologů medií. Špičkoví umělci jazzové a taneční elektronické scény budou konfrontováni účinkováním programovaných a robotických objektů. Společným prvkem večerního programu se stane kinetická socha Reflexe. Tento velký kinetický zrcadlový objekt je výsledkem otevřené výzvy Signal Calling, kterou pořádá Signal Festival ve spolupráci se společností PrusaLab na podporu nejmladší generace českých audiovizuálních, světelných a digitálních umělců. Dvojice architektů Adam Cigler a Petr Vacek vytvořila počítačem ovládanou mobilní sochu, která úspěšně debutovala na Signal Festivalu v roce 2019.  V prosinci roku 2020 se dílo stalo součástí prvního unikátního testovacího experimentu v Divadle Archa. V rámci programu Nehrajeme, tvoříme! reagujícího na pandemickou situaci měli umělci možnost po několik dní zkoumat a testovat různé možnosti práce se světly, s precizním laserem a se zvukem generovaným sochou samotnou. Audiovizuální performance V E K T R O S K O P, která proběhne od 14. do 17. října vždy od 20:00 do 21:30 hodin, tak navazuje na tato dřívější kreativní setkání.

Během čtyř denního programu sestaveného audiovizuálním umělcem Davidem Vrbíkem vystoupí choreograf, tanečník a performer Tomáš Krivošík, skladatelka a pianistka Beata Hlavenková, umělkyně Soňa Koutová, audiovizuální umělec Ondřej Skala (JTNB), audiovizuální performer Stanislav Abrahám a Leoš Hort (HRTL) a další.

„Naším cílem je navrhnout publiku ukázku, jak se mohou setkat audiovizuální, taneční a prvky fyzického divadla a prostřednictvím svých charakteristických prostředků komunikovat na různých úrovních prostorů, kvalit, impulzů a fyzikalit. Chceme prozkoumat tanečně tělesné postupy a jejich vztah k objektům a audiovizuálnímu umění,“ popisuje audiovizuální umělec a režisér projektu David Vrbík.

Vstupenky na představení v Divadle Archa lze pořídit za 290 Kč.

Studentská vstupenka stojí 190 Kč, držitelé festivalového Signal Passu zaplatí 220 Kč.

9.ročník Signal Festivalu proběhne od 14. do 17. října 2021
Každý den od 19:00 do 24:00 hodin

Více informací na www.signalfestival.com

Facebook: www.facebook.com/SignalFestival

Instagram: www.instagram.com/signalfestival/

Festival digitální a kreativní kultury Signal vzniká za laskavé podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Ministerstva pro místní rozvoj ČR, městských částí Praha 1, Praha 7, Praha 8

 

Foto: Dušan Vondra

Nikola Lörinczová

pro Taneční magazín

„LUHOVANÝ VINCENT“ se blíží

11. ročník multižánrového festivalu je doslova přede dveřmi. ֍ Performance, divadlo, film, výstavy i přednášky. ֍ Bez nánosu v tanci a životě. ֍ Dojde i na poťouchlost v české filmové kritice. ֍ Na místě i jmenovec hrdiny populárního seriálu „Ulice“ TV Nova. ֍

Ve dnech 24. 27. 6. se v Luhačovicích uskuteční již 11. ročník festivalu „Luhovaný Vincent“. I přes svá kapacitní a prostorová omezení spojená s přetrvávající epidemií koronaviru, zůstává tento kulturní svátek věrný všem programovým sekcím, které znají návštěvníci z dřívějška. V programu tak budou zastoupena divadelní představení, taneční kreace, hudební a zvuková vystoupení, literární čtení, stejně jako výtvarné a performativní umění.

Divadelní sekce letos nabývá především komorní podoby a to například prostřednictvím opakované multisenzorické performance „Lžička pod nos“ (MoreThanThat), určené vždy třem účastníkům. Zasáhne všechny smysly a také fantazii návštěvníka. V rámci festivalových dnů vystoupí nad pramenem Aloiska soubor POCKETART se svou performancí „Treatment of Remembering“, odehrávající se v pomyslném světě, ve kterém již neexistuje příroda, a vystupující se na ni v tanečních obrazech rozvzpomínají. Nevšední zážitek přinese také kurátorovaný blok Festivalu tanečních filmů – „Bez nánosu v tanci a životě“, inspirovaný tématem letošního ročníku. Dostane se i na dětské publikum, které se spolu se svým dospělým doprovodem může těšit na loutkovou inscenaci pražského Studia Damúza: „Řeka“, jež se odehraje v Japonské zahradě.

V rámci nezapomenutelné atmosféry letního kina na střeše městské plovárny bude letos k vidění mezi jinými film britského režiséra Petera Stricklanda na pomezí komedie a hororu – „Takové krásné šaty“ či filozofická esej Ondřeje Vavrečky „Osobní život díry“. Diváci se mohou těšit také na výběr krátkých animovaných filmů minulého ročníku filmového festivalu Brněnská Šestnáctka.

Jako součást doprovodného programu se v tomto roce představí „Audiovizuální sauna“ vznikající ve spolupráci s platforou Young Film Fest. Jedná se o projekt, který kombinuje veřejné přednášky a diskuse s uzavřenými workshopy pro studenty a mladé tvůrce. Veřejnost se v rámci tohoto bloku dočká například přednášky Ondřeje Pavlíka „Poťouchlost v české filmové kritice“. Ta nabourává představu o tom, že fanouškovská a profesionální kritika jsou v digitální éře oddělené. Dojde i na debaty mezi profesionálními kritiky a kritiky fanoušky na téma „Jak se pozná dobrý film“.

Velká část programu se uskuteční přímo na lázeňské kolonádě a u blízkých pramenů. Jako například koncert hudebnice Marie Ladrové v hale Vincentky, která posluchačům zahraje na těremin a nabídne jim také možnost si tento netradiční nástroj vyzkoušet. V rámci hudební sekce se dále představí slovenský skladatel inspirovaný přírodou – Patrik Korinok vystupující pod jménem I AM PLANET, melancholický a osobitý bard Oldřich Janota, experimentálně tvůrčí manželé Irena a Vojtěch Havlovi, překvapivě sourodé duo klasicky vzdělaného houslisty Daniela Meiera a milovníka melancholického drone Václava Dobiáše aka Sweeps04 či ambientní projekt Miloše Dolinského – „Černý tesák“. Na hranici hudby, zvukového projevu a léčebné metody pak stojí tvorba Stanislava Abraháma. Umělec a zvukový designér Českého rozhlasu nabídne propojení muzikoterapeutického gongu s elektronickým dronem z modulárního syntezátoru. V sobotu si budou moci návštěvníci vyzkoušet jeho unikátní sonické lehátko. V neděli pak v hale pramenu Vincentka rozezní také kameny.

Zvuková sekce je na festivalu přítomna vůbec poprvé. Jméno Stanislava Abraháma v ní doplní například zvuková dílna s Michalem Kindernayem a kontaktními mikrofony. Anebo unikátní přednáška trojice hudebních publicistů – Karel Veselý, Miloš Hroch, Pavel Turek na lázeňské téma „hudební wellness“. Vyvrcholením této sekce je pak nedělní luční hostina v těsné blízkosti pramene Aloiska, kterou připravuje umělecké uskupení Hadaikum (Nela Britaňáková a Adéla Chorá). Umělkyně reagují na letošní téma festivalu – „Bez nánosu svérázně“. Pro svoji performance zvolily místo, do nějž v minulosti žádný z bodů programu nezasahoval. Diváci si zde odpočinou při poslechu děl vzniklých během literárních rezidencí spisovatelek Kláry Vlasákové a Terezy Semotamové a autora Petra Borkovce.

Na téma „Bez nánosu“ reaguje také výstavní program. Zadáním pro umělce byla reakce na umělecká díla, památníky a další místa, které v městském prostoru vytváří trvalý historický a ideový nános. Autoři Tomáš Moravec, Vladimír Turner, Martin Zet a William Costa představí v prostoru lázní své site-specific umělecké instalace a performance. Ilustrátor Jan Šrámek pro festival připravuje ilustraci Luhačovického zaniklého památníku v rámci dlouhodobého projektu „Zvláštní okolnosti“.

„LUHOVANÝ VINCENT“ a blahodárná minerálka Vincentka

Součástí sobotního programu bude performance s příběhem a vařením z místních pramenů umělecké dvojice Stonytellers. Již tradičně proběhne také projekce výběru současných videí z produkce Přehlídky filmové animace a současného umění – PAF Olomouc, letos s úvodem kurátorů Tiny Poliačkové a Lumíra Nykla.

Jmenovec hrdiny seriálu Lumír Nykl

Foto: archiv LUHAČOVICKÝ VINCENT

Štěpánka Ištvánková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

ENOLA na houpačce (dějin)

E jako Enola. E jako Eliška. Výrazné memento pro lidstvo jako takové. I pro jednotlivce. A to vše navíc umocňující milieum místa a jeho názvem – STUDIO HRDINŮ.

TANEČNÍ MAGAZÍN se málokdy vrací k již jednou recenzovanému představení. Tentokrát však musíme udělat výjimku. Autorské představení ENOLA Elišky Brtnické jsme navštívili s více než tříletým odstupem od premiéry a zejména v naprosto odlišném divadelním prostoru. A co nás k tomu vedlo? Speciálně to, že ENOLA byla vybrána do prestižní Top 50 Czech Performance Collection.

Jihlavská rodačka, absolventka doktorandského studia z HAMU i dramaturgických studií na prestižní francouzské cirkusové škole CNAC v Châlons-en-Champagne, Eliška Brtnická se sama charakterizuje jako cirkusová umělkyně. Její projekty, jako například EMILY, inspirována dílem Jindřicha Štýrského či spolupráce s Adamem Halašem na projektu LOST dosvědčují, že její akční rádius již překročil pomyslné cirkusové šapitó. Což plně potvrzuje i ENOLA. Rodinné dispozice a talent koneckonců dosvědčuje i bratr Elišky – Vojtěch Brtnický. Již renomovaný fotograf, který se také objevuje i v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Ten na představení ENOLA aktivně spolupracuje.

ENOLA je ponurá. Přivítá nás naprosto strohý prostor. Mimo reflektorů se zde neobjevuje jediný divadelní náznak. Pouze rekvizity. Houpačka, velký hrnec plný papírových svitků, hrníček a menší miska, která zprvu může evokovat i nočník s fekáliemi. Nad tím vším kladkové závěsné zařízení s „nekonečnou“ rolí bílého nepopsaného papíru.

ENOLA zdaleka není pouhou akrobatickou exhibicí. Naopak. V úvodní dvacetiminutovce představení zde Brtnická pracuje s prvky stínového divadla, pantomimy, černého divadla (nikoli luminiscenčního!) a výrazového tance. Motiv samotného stínového divadla se – v již obnaženější podobě – vrací i v závěrečné sekvenci představení.

Mimo hlavní aktérky tohoto one woman show se na podobě ENOLY výraznou měrou podepsal hudební skladatel Stanislav Abrahám. Jeho pulsující hudba záměrně polarizující s reálnými zvuky dodává představení nejen celkem tradiční dramatický náboj, ale konkrétně i tempo a švih. Osvětlení Karla Šimka dosvědčuje, že méně někdy znamená více. Zkrátka, exhibice a originalita v rámci light designu, nemusí sloužit k výslednému prospěchu celku.

Na konečné vyznění ENOLY však má vliv celý tvůrčí tým. Bez rozdílu národnosti i profese.

ENOLA má velkou sílu a dopad. Eliška Brtnická v ní dokázala nejen evokovat „japonskou“ atomovou vlnu. Divák si jistě vzpomene na boj princezny Diany proti nášlapným minám. Anebo na „humanitární bombardování“ Jugoslávie?

Jak již výše uvedené potvrzuje, celé představení je nejen náročné fyzicky a koordinačně (nejen pohybově 🙂 ). Také navíc svými odlišnými výrazovými polohami vytváří pro Elišku Brtnickou vpravdě složitou úlohu.

Papír se v jedné z vrcholných scén objevuje mimo cívku, roli. Důležité však je, že mimo roli ani na okamžik během celého večera nebyla hlavní a jediná aktérka!

Důležitou složkou ENOLY je i výtvarný dopad. Nikoli pouze na bázi scény a kostýmního vyznění. Brtnická sama originálně vlasy pomalovává „nedotčený“ papír.

Jedinou výtku bych uvedl k dispozičnímu uspořádání diváckých sedadel. Studio Hrdinů skýtá poměrně strmé hlediště, umožňující exkluzívní vjem. Bohužel, sedadla tentokrát byla nízko a nevyužila tuto možnost. Navíc, pokud před vámi seděl někdo vyšší, museli jste se různě naklánět a stejně vám unikly některé scény na zemi. Sedadla mohla být s většími rozestupy a výš. Obzvlášť, když se nejedná o divadlo detailu… Naopak, scény na houpačce by byly možná i efektnější s větším diváckým odstupem…

Ale to jen pouze spíše pro příště…

ENOLA skutečně stojí za vidění. A zejména za vnímání. Kdo si ji nechce nechat ujít, má nejbližší možnost, pro změnu v prostorách divadla DISK, opět v úterý, tentokrát 11. června, v rámci studia Pražského Quadrriennale 2019.

ENOLA

Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Hudba: Stanislav Abrahám
Pohybová spolupráce: Minh Hieu Nguyen, Ilona Jäntti, Jana Vrána
Kostým: Yumi Hayashi
Light design: Karel Šimek
Foto: Vojtěch Brtnický
Grafika: Prokop Vondruška
Trailer: Petra Bučková
Produkce: Dagmar Bednáriková
Projekt podpořili: KD Mlejn, Cirqueon, Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha
Zvláštní poděkování: Albin Warette, Denisa Vostrá, divadlo Yarmat, Jan Kohout
Premiéra: 9. 2. 2016 NoD, Praha

Video: Petra Bučková

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN