V současné době jediný tuzemský hadí muž. Jak jméno napovídá, pochází (napůl) z umělecké cirkusové rodiny. Dokáže se protáhnout tenisovou raketou, „poskládat“ se do bedny velmi malých rozměrů a předvádí všechny možné i nemožné pozice se svým tělem.
Máte neuvěřitelně ohebné tělo. Po kolik generací se skládaly takové geny? Co dělali Vaši předkové?
„Babička byla krotitelka tygrů, jediná v ČR, dědeček cvičitel medvědů. Máma dělala artistku, když byla mladší, teď vystupuje s papoušky ara. Táta z cirkusové rodiny nebyl, ten byl gymnasta. Jsem z dvojčat, Angelika, moje dvojče, je vzdušná akrobatka, hadí ženu nedělá.“
Ludvík a dvojče Angelika
Jak jste se tedy vlastně k této disciplíně, dá-li se to tak nazvat, dostal?
„Ve svých deseti letech jsem byl právě s rodiči ve Švýcarsku a s nimi vystupoval i ruský hadí muž. Tam jsem se s ním seznámil, tehdy jsem ještě nevystupoval. Ale Angelika už ano. Moji rodiče se s ním domluvili, aby byl mým trenérem. Takže jsem začal. Trénoval jsem rok a poté už jsem vystupoval.“
Jak často jste musel cvičit?
„Vždy od pondělí do pátku, sobotu a neděli jsem měl volnou, trénovali jsme dvě nebo dvě a půl hodiny, jak kdy.“
Jak jste ten trénink coby kluk vnímal, těšil jste se na něj nebo to bylo nepříjemné?
„No, ze začátku jsem měl radost, že mám trenéra, ale později jsem okusil, že to hodně bolí, ty začátky byly skutečně velmi bolestivé. Byl jsem vlastně ještě dítě, při těch trénincích jsem plakal, chtěl jsem skončit, ale rodiče to nedovolili. Takže jsem trénoval dál. Nebyl jsem na to zvyklý, nabolelo to dost, ale teď jsem už v úplné pohodě. Protahuji se tenisovou raketou, zalézám do malé bedny z plexiskla atd. Úplná „normálka.“
Ale tahle „normálka“ by asi nebyla pro každého, nebo ano? To se snad ani nedá nacvičit, pokud k tomu člověk nemá už dané dispozice, že?
„Já si myslím, že jsem potřebnou pružnost a ohebnost měl, s tím jsem se trošku narodil. Zkoušel jsem toho ruského hadího muže napodobovat, vzal jsem si nohu a strčil jsem ji za hlavu, to ano, trošku jsem už ohebný byl, ale všechno ostatní mě už naučil on. Ale asi by to pro každého opravdu nebylo
Žít u cirkusu není úplně běžné. Jak to vlastně máte se studiem?
„Já jsem se narodil v Itálii, rodiče tam zrovna pracovali. Studoval jsem doma s rodiči, na sezonu jsme vždy odjeli, třeba právě do Itálie, do Německa či Holandska, poté jsme se vrátili do Česka a dělali zkoušky ze všech předmětů. Dostali jsme vysvědčení a zase jsme se vrátili na sezonu do zahraničí.“
Cítíte se být víc Čech nebo Ital?
„Tak Itálii mám opravdu hodně rád. Miluji italskou kulturu, mluvím italsky, dá se říct dobře, ale pořád bych řekl, že se cítím víc doma tady u nás v České republice.
Tedy studia, tréninky, zahraničí. Jak vlastně vypadá takový „všední den“ hadího muže?
„Sezona začíná většinou v březnu a prakticky skončí na konci listopadu. Když skončí, tak někdo zůstává doma anebo si jezdí ještě na angažmá někam do zahraničí na vánoční vystoupení. Já jsem třeba teď měl jet do Německa, ale vzhledem k této covidové situaci, kterou zrovna prožíváme, mi moji cestu zrušili. Ale např. moje sestra v tuto dobu v Německu právě vystupuje.
Můj běžný den asi vypadá takto: po snídani jdu třeba běhat, sportuji, protahuji svaly. Dále mám nějaký trénink, chvilku je volný čas, ten využívám podle situace. V současné době už třetím rokem pracuji u hororového cirkusu a vystoupení začíná až v 19 hodin večer. Jsem-li v nějakém městě, jdu si je prohlédnout, za 14 dní jsem třeba v nějakém úplně jiném městě, takže se tam trošku porozhlédnu a večer je vystoupení.“
Kolik cizích zemí jste vlastně projel?
„Samozřejmě několikrát Itálii, tam to mám opravdu moc rád, zejména severní Itálie se mi líbí, hodně jsem toho projel díky rodičům, vystupovali jsme např. ve Francii, Německu, Holandsku , Belgii, Švýcarsku, nejdál jsem byl na Islandu.“
Když se řekne hadí muž, zní to fantasticky atraktivně. Máte pružnost, perfektní svaly. Ale co za pár let, nepřemýšlíte také o tom, že se třeba zraníte, nebo že Vaše zdraví jednoho dne vypoví službu?
„Správná otázka. Já o tom právě teď nějak opravdu začínám přemýšlet. Taky slýchávám hodně často, že až budu starý, nebudu moci chodit, klouby nebudou funkční, opravdu hodně lidí mi něco takového říká, myslívám na to.“
Děláte něco pro to, abyste takové předpovědi zabránil?
„Zatím je to tak, že se snažím vytrvat. Stravuji se tím způsobem, abych moc nepřibral a dokázal se tedy protáhnout tenisovou raketou, rourou, zalézám do malé bedny z plexiskla. Pokud totiž přiberu více svalové hmoty, tím se mi ty triky dělají hůře, nebo by nešly udělat vůbec.“
Hm. Ale přece ‚chlapák‘ by nějaké svaly mít měl, ne?
„Ano, ..ale já jsem takový štíhlý chlapák, žádná ‚korba‘, ale úplně hubený nejsem!
Souhlasím.
Pořád mi nesedí jedna věc. Nějakou dobu to všechno jde. Ale může přijít okamžik, ať už svalnatý nebo hubený, může na takové cvičení doplatit zdravím. Možná mají zlé jazyky pravdu…. Nebojíte se?
„Bojím. Už jsem si hledal nějaké přípravky na klouby a vazy.“
Asi to budí hrůzu, přijít o fyzickou schopnost, pokud je člověk na tom ve své profesi závislý, že?
„To ano. Myslím, že např. pro člověka, který je super extra třída, je mnohem a mnohem strašnější o svou fyzickou schopnost přijít, než pro toho, kdo takovou schopnost ani nikdy nepoznal. Rozhodně ho to bolí mnohem a mnohem víc, že už ty věci nezvládne, to je holý fakt. Já bych asi tohle chtěl dělat tak do 45-ti let, snažit se udržovat v kondici a vypadat mladě…
Když se rozhlédnete kolem sebe v cirkuse, je hodně takových lidí, kteří by se třeba protáhli tenisovou raketou jako Vy?
„Řekl bych, jak kdo. U každého je to trošku jiné.“
Kolik je hadích mužů v ČR?
„Jsem sám. Ale v zahraničí je jich více.“
Aha. Asi je to přesně tak jednoduché, jak to vypadá (smích)…..
Cirkusoví umělci se také často zraní. Jiří Berousek (v Tanečním magazínu máme rozhovor), přiznal, že už je prakticky „sešroubovaný“ celý. Jak to je u Vás?
„U cirkusu se občas stane nějaká nehoda. Záleží na mnoha faktech. Třeba setra vystupovala na vzdušné hrazdě, tam se to přihodí. Ona měla opasek a za ten je přivázaná lonž. To znamená, že pokud spadne, nic se jí nestane. Ale pokud někdo vystupuje bez lonže a bez lana, tak sem tam samozřejmě k úrazu dojde. Já jsem asi za svou kariéru nic takového nezaznamenal, jednou mi vyskočilo rameno, s tím byl problém, ale pak už to zase bylo dobré, takže nic převratného.“
Dnešní doba hledí hlavně na výkon, to je známé. Mnoho umělců ať už cirkusových nebo třeba tanečníků jde až za hranu svých možností. Děláte také něco takového? Snažíte se až překročit hranice lidských možností?
„Všeobecně si myslím, že každý by měl tu svou hranici znát a tu nepřekonávat. Snažím se zlepšovat, ale já své hranice znám a přes ty nejdu, abych si nijak neublížil.“
Jsou i tací, kteří přejdou Niagarské vodopády bez jištění, či dělají jiné kousky bez jakéhokoliv jištění. Co si o tom myslíte?
„Tyhle lidi vnímám jako frajery, ale určitě by na sebe měli dávat pozor. Vím, že jsou profi a dělají to pravidelně a několik desítek let, ale ono se říká, že i Mistr tesař se někdy utne. Já osobně bych bez nějakého ochranného lana do výšek asi nelezl, já bych se bál. Říkám to otevřeně.“
Jak jste prožíval či prožíváte dobu pandemie?
„Ze dne na den jsem zůstal bez práce, ale nejen já, i mnoho dalších umělců. Zkoušel jsem chodit po brigádách, dostal jsem nabídku na točení reklamy, na energy drink, takže jsem poprvé natočil reklamu atd.“
V jakém cirkusu vlastně vystupujete, máte nějaký svůj „domácký“?
„„Jsem artista, který je spíše na volné noze, můj domovský cirkus je „Ohana horor cirkus“. Dříve jsem jezdil hodně do zahraničí, vystupuji v různých cirkusech. A nejenom tam, také na soukromých akcích, v divadlech, v kabaret show, nebo třeba na narozeninách Dalibora Jandy, občas někde v televizi, v pořadu Česko Slovensko má talent, v show Jana Krause apod.“
Vystupujete také na křtech CD? (Smích)
(Smích). „Ano, také na křtu CD „Bouří, tmou“ šéfredaktorky Evy Smolíkové…“
Jéé, a nejste Vy takový ten blonďatý, co si dává nohu za krk?
„Tak možná myslíte mě…. Jéé, a nejste Vy taková ta blonďatá, co zpívá?“
„Tak možná myslíte mě…“
Foto: Mirek Malec
Ať se Vám daří a děkujeme za rozhovor
Foto: Archiv Ludvíka Janíčka/Berouska
Eva Smolíková
