Sběr statistických dat pro potřeby mapování NEZÁVISLÉHO DIVADLA za rok 2019. Pospíchá! Uzávěrka 10. 11. 2020!!
V letošním výjimečném roce se na vás obracíme už podruhé – i když v jiné souvislosti. A tentokrát jménem nezávislého divadla jako celku. A to, abychom vás požádali o vaše statistická data za loňský rok 2019. Víme, že situace není růžová, ale přesto ještě jednou prosíme o spolupráci a pomoc. Stejné šetření jsme prováděli i před rokem a budeme ho provádět pravidelně každý rok. Kontinuita je ve statistice klíčová.
Formulář můžete vyplnit, nejpozději do 10. 11. 2020 právě zde.
Data získaná na jaře, kdy probíhalo mapování dopadů mimořádných opatření v souvislosti s pandemií koronaviru, měla bohužel jinou strukturu a pro mapování nezávislého divadla je třeba získat stejnou sadu dat jako za rok 2018.
Tento sběr dat vychází z potřeby získávat pravidelně přesná statistická data o fungování našeho sektoru. Tyto údaje slouží pro lepší argumentaci a rovněž jako „střelivo“ směrem k politikům a veřejné správě. Též pomáhají v advokacii za sektor nezávislého divadla. Nakonec, vědomí vlastní síly a vlastních schopností je zároveň důležité pro celý sektor.
Struktura poptávaných údajů částečně vychází ze statistik, které jste za rok 2019 už poslali NIPOSu, ale je zjednodušená a přizpůsobená našim potřebám. Vyplnění by vám nemělo zabrat mnoho času.
Prosíme vás o urychlené vyplnění a odeslání údajů. Formulář je možno vyplňovat OPAKOVANĚ pro různé druhy aktivit. A také se můžete ke svým datům vrátit a OPRAVIT je (link na úpravy ve vašem formuláři dostanete mailem po vyplnění a odeslání údajů).
Zaručujeme, že vámi poskytnutá data neposkytneme bez vašeho svolení třetím osobám a budeme je používat pouze v agregované, to znamená v anonymní, podobě.
V případě veškerých nejasností, nebo doplňujících otázek, mě, prosím, kontaktujte na e-mailu: petr.prokop@andcr.czanebo na telefonu: 608 920 937.
Legendární hudební festival „Trutnoff“ se po několikaleté pauze vrací a z Trutnova. A nyní se stěhuje do Brna. Na padesát kapel. Od metalu, přes bohoslužby až k folklóru.
Jeden z nejstarších českých hudebních festivalů se vrací na scénu a oznamuje svůj program. Ten bude možné vidět a slyšet už od 21. až do 23. srpna 2020. A to naprosto nově, konkrétně v brněnském areálu „Na Střelnici“ v Pisárkách.
Ryze tuzemský line-up nabídne 50 hudebních vystoupení. Žánrová rozmanitost zaručena, od bohoslužeb přes punk, underground, rock či metal k folklóru.
J.A.R., Bára Poláková, Visací zámek, Plastic People, Mňága a Žďorp, Michal Prokop, Framus Five a další desítky kapel se budou snažit navázat na festivalovou tradici a opět vybudovat tehdejší „trutnoffskou“ atmosféru.
Areál Na Střelnici v brněnských Pisárkách, který je s festivalem propojen nejen historicky, ale i podobou s původními lovišti v Trutnově, přivítá padesát účinkujících. Ale zároveň také – podle koronavirového nařízení vlády – omezený počet návštěvníků. Co do množství kapel půjde bezesporu o největší český open-air festival letošního léta.
Vstupenky a celý festivalový program naleznete na našem webu, případně na:www.festivaltrutnoff.cz.
Oldřich Brzobohatý
pro TANEČNÍ MAGAZÍN
TrutnOFF BrnoON Festival 2020
21. – 23.8. srpna „Na Střelnici“ u Sun River, Brno
Legendární a známý festival. Padesát kapel na třech scénách. TrutnOFF BrnoON bude největší letní open air-akcí. Spiklenecké setkání se ponese ve znamení různorodosti a pestrobarevnosti.
Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.
Knížka „Babráci“ není Vaší prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku“?
„Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“
Na křtu knihy „Babráci“ předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman
Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu výtvarnému umění dostal?
„Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“
Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?
„Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“
Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?
„Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“
Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?
„Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“
PAVEL ŠMIDRKAL (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a fotografem Milošem Burkhardtem
Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?
„Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“
Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?
„Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“
PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku „balí fidlátka“ harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…
Chodil jste v mládí do tanečních?
„Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“
Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?
„Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂 ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“
PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky „Babráci“ Petrou Skluzáčkovou
Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?
„Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“
Jaký máte názor na moderní formy tance?
„Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“
Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?
„Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“
Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?
„Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“
Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?
„Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“
Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči
Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?
„Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“
Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?
„O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“
Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA „Gustav Macoun – Balada o soumraku“ (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)
Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za „nepraktu“?
„Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.
Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“
Foto: Hana Ferrarová,archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál
