Rozhovor se zpěvačkou, loutkoherečkou a političkou JANOU HRUŠKOVOU YNGLAND

„Ráda lidi provokuji! Jsem rebelka!“

Zpěvačka, loutkoherečka, kantorka, politička – to je Jana Hrušková Yngland, která své profese nebere za práci, ale pro ní jsou to její hobby. Přiznává, že je rebelka a ráda lidi provokuje. 

Narodila se v Náchodě 30. ledna 1959 a vyrůstala v Hradci Králové. Její sestrou je herečka Eva Hrušková. Zpívala se skupinou Genese. S operním pěvcem Miroslavem Pukem nazpívala duet Discotango. Zpívala s Petrem Novákem duety – Moře, Jenom mi nelži, Co budem dělat…

Dva roky s rodinou žila v Oslu a pak dvacet let v Berlíně. V roce 2013 se vrátila do Čech. Je matkou syna Jana a s rodinou žije v České Skalici.

Narodila jste se v Náchodě, vyrůstala v Hradci Králové, kde jste hrála se skupinou Genese. Jaké bylo Vaše dětství?  

„Já si na dětství nemůžu stěžovat. Prázdniny u babičky nebo na tábor, trochu stres se školou, ale mě to tam nebavilo, hodiny piana a zpěvu, dětský sbor. Prostě paráda. Lepší dětství si ani nemůžu vymyslet.“

Vaší starší sestrou je herečka Eva Hrušková, která se v mladičkém věku stala televizní Popelkou. Ovlivnilo Vás to nějak? Chtěla jste také jako ona hrát a zpívat?  

„Popelku hrála ve svých 17 letech. Já se o to nijak nezajímala. Byla jsem tenkrát ještě malá, abych o tom měla ponětí, ale chodila jsem do ZUŠ a do sboru. To tenkrát asi skoro každý.“

Co Vás tedy dovedlo k profesionálnímu zpěvu?  

„Potkala jsem náhodou po letech svoji kamarádku ze sboru, ta mi řekla, že jedna kapela hledá zpěvačku a tak se ten řetěz rozběhl. Pak už to šlo tak nějak automaticky. „

Do povědomí posluchačů jste se dostala díky vítězství pěvecké soutěže Dluhy Hany Zagorové. A známou díky své spolupráci s Petrem Novákem, s nímž jste nazpívala několik duetů.  Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Bylo to moc fajn. Ani nevím, kdo mi řekl, abych se přihlásila do té soutěže. A pak jsem se přestěhovala do Prahy a můj manažer mi dohodil  vystupování s Petrem Novákem. Bylo to super. Petr Novák byl přející a milý člověk. S celou tou partou byla velká sranda.“

Poté  jste se vdala a s manželem koncem 80. let odjela do Osla v Norsku, kde Váš manžel působil jako novinář. Zkoušela jste tam  také zpívat?

„Ano, zpívala jsem tam s rockovou kapelou, ale pak jsme zase jeli dál….“

Po dvou letech v Oslu, jste přesídlili do Berlína, kde jste nahrála 3 CD, vystupovala v různých pořadech…  

„No a v Berlíně jsem pokračovala. Je to všechno vlastně jakoby jednoduché. Když začnete a jste aspoň trochu dobří, tak máte šanci se někam dostat.“

Po dvaceti letech jste se vrátila do Čech a začala hrát divadlo pro děti v Loutkovém divadle Evy Hruškové a Jana Přeučila. A napsala jste také pohádky s písničkami. Jak se Vám hraje se sestrou? Co pro Vás vlastně znamená divadlo?

„Se sestrou se mi hraje dobře, protože ona je velká profesionálka. Když vezme loutku, tak opravdu ožije. Hodně mě naučila. Já jsem především zpěvačka a tohle je další výzva. Napsala jsem si muziku do 3 pohádek. Z toho ke dvěma jsem napsala i texty a vůbec celou pohádku jsem si vymyslela. Texty jsem psávala už v kapele Genese v Hradci Králové.“

Stále se věnujete zpívání. Kde všude vystupujete? Někde jste přiznala, že ráda zpíváte písně 40. a 60. let…

„Už v Berlíně jsem začala s písničkami z dob dávno minulých. I mladí to mají rádi. A tak jsem si řekla, že na nějaké rockovky jsem už stará a ten rachot mě stejně už nebaví. Vzala jsem klobouk a šaty a jsem za dámu. Vystupuji na oslavách, v domovech důchodců a tak dále…“

Učíte také zpěv, který jste začala učit již za svého pobytu v Německu. Co to pro Vás znamená?

„Při učení zpěvu se toho sám hodně naučíte a hlavně zůstáváte ve formě. Baví mě to být u toho, když z lidí konečně začnou vzlétat krásné tóny. Ten proces hledání – to je moc fajn.“

Nezůstala jste jenom u umění, ale zajímá Vás také politika. Co Vás k tomu dovedlo?

„Když jsem viděla, co se děje v západní Evropě, tak mi došlo, že je to velké nebezpečí, které si u nás mnoho politiků ani neuvědomuje. Salvini, Orbán, LePenn a další jsou pro mě vodítkem. Kdyby bylo vše v pořádku, tak by se nevzrušovali a neprotestovali by proti EU. A Orbán by jistě nezavřel hranice pro nic za nic. Chrání Českou republiku a to si mnozí ani nepřipouští. Jsou naivní, lhostejní a egoističtí. Většina z nich si neumí představit žít bez vlasti. Je to ztráta identity. Oni to tak nevnímají, protože jim ji zatím nikdo nebere. Ale ten čas pravděpodobně taky nastane. Myslím si, že bude občanská válka. Vše tomu nasvědčuje. Necháme se překvapit.“

Jste zpěvačka, loutkoherečka, autorka, kantorka. Co je Vám bližší? A máte vůbec čas si odpočinout? Jak ráda relaxujete?

„Pro mě tohle všechno není práce, je to moje hobby! A proto při tom relaxuju. Když zpívám před lidmi, tak si to užívám a jsem plna radosti. Když učím, tak ráda poslouchám, jak se mí žáci dostávají dopředu a jaké pokroky dělají. Divadlo si taky užiju a pro děti jsem královna, princezna, čarodějnice, dirigent, stará babička. Jsem prostě celá pohádka a můžu si hrát, jak se mi líbí, hraju divadlo sama a tak se nemusím na nikoho ohlížet. Jsem ve všem absolutně volná – ve výuce, ve zpěvu i v divadle. A v politice taky dělám věci tak, jak je cítím. Bez ohledu na to, jestli mě někdo kritizuje. Když jdu s kůží na trh, musím počítat s tím, že se to ne každému bude líbit. Ale takový už je život. Já jsem ráda rebelka! Ráda lidi provokuji. Nechci žít nudný život a myslet na to, co o mě řeknou lidi. Ti vás zdrbou, i když se snažíte. Takže si dělám věci tak, jak to baví mě. Jsem velký egoista!“

Foto: archiv   Jany Hruškové Yngland          

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s textařem, scenáristou a publicistou MICHALEM STEINEM

„Texty a tanec, to je mazec!“

TANEC a TEXTY – TO SE RÝMUJE“

Dobře známe zpěváky, víme s kým chodí či spí, jak se oblékají v soukromí a víme toho na ně mnohem více. Méně už o těch (až na pár výjimek porotců z televizních soutěží), kteří mají, vedle skladatelů, na úspěchu hitů a tím i zpěváků velikánský podíl – textařích. I proto jsem si pozvala k rozhovoru držitele Platinové desky, textaře, scenáristu, publicistu a stále více i kurátora výstav Michala Steina.

Vzor není vzorek

Není banální začínat, jak jsi se k psaní textů dostal a kdo byl Tvůj vzor?

Vyrůstal jsem v Praze 3, na Vinohradech, na Floře. Poblíž byla dvě dětská hřiště. Jedno v místě dnešní stanice metra A. U hřbitovů. Bylo jako ony, ponuré, plné kaštanů. Stejně daleko bylo hřiště, ve Šrobárově ulici a naproti němu bydlel slavný Gottův textař Jiří Štaidl.. Jeho podpis byl také prvním úlovkem sběratele autogramů. Krátce na to tragicky zahynul.“

A kdy ses rozhodl být textařem?

Pod vlivem Jiřího Štaidla jsem to prohlásil ve čtvrté třídě!!! A znělo to trochu komicky mezi těmi zpěvačkami, kosmonauty a ošetřovateli zvěře. Je fakt, že spolužák Jiří Hanych (první manžel Veroniky Žilkové i otec Agáty) tehdy řekl, že bude filmovým režisérem. A tím je!“

A teď už k Tvým vzorům

Mimo Jiřího Štaidla je jím i textař hymny J. K. Tyl. A taky Eduard Pergner (pro změnu již mrtvý otec Terezy Pergnerové), píšící tehdy pod pseudonymem Boris Janíček. Zaujala mne jeho civilní témata i šansony pro Jitku Zelenkovou. A právě Eda Pergner mne k textařině dostal. Byl porotcem literární soutěže v divadélku Radar. Mé práce ho zaujaly. A vyzval mne zkusit napsat texty pro nadějného tenora Jiřího Hromádku a později mě seznámil s Karlem Černochem.“

Proč se při těch vzpomínkách usmíváš?

Je to paradox – v té porotě byl i divadelník dr. Pavel Bošek, s nímž jsem později pracoval v redakci divadelního časopisu. Eda Pergner tenkrát bydlel na Proseku, kde teď bydlím já. A nyní v tom divadélku Radar dělávám pravidelně poroty Divadelní Miss.“

Je taneční muzika taneční? Jeden z Tvých prvních oceněných textů „S Evelýnou“, byl přímo o tanci.

V roce 1979 jsem napsal na tango Leopolda Korbaře text o tančící dívce, která má na prsou – mapu Argentiny. Na tu dobu dost troufalé. Bez mučení přiznám, že trochu mě k tomu inspiroval jeden vtip. Nikoli o Argentině. Ale o holce v triku s mapou, tančící s klukem. Zeptá se partnera, kde bydlí. On jí to ukáže na mapě (na těle) – a ona mu dá facku!“

V současné době je nemyslitelné prodat CD s neznámými zpěváčky v počtu 20 000 kusů, a na tom „platinovém“ albu „Booong!“ je podtitul „Poslouchej, TANCUJ a zpívej…

Myslím, že právě pobídka k tanci i krásný komiksový obal na tom mají lví podíl. I proto jsem vybojoval samotnou platinovou desku i pro výtvarníka Petra Herolda. Jinak největší porci superlativů zaslouží hudební skladatel Eduard Parma mladší.“

Eduard Parma mladší a Michal Stein oslavují v baru v Poděbradech úspěch své Platinové desky

S ním máš i jiný (nikoli platinový) titul…

V roce 1999 jsme dostali nejvyšší reklamní ocenění – „Zlatý louskáček“ za rozhlasovou reklamu pro jistý obchodní dům se zbožím pro stavebníky a kutily.“

Eduard Parma ml. patří mezi nejúspěšnější autory moderních tanečních písní. Prozraď nám něco o něm.

Rád s Edou spolupracuji. Ačkoli je vystudovaný dechař, později hrál na basovou kytaru. Tím má výrazný talent napsat pulsující hudbu přímo vybízející k tanci. Nakonec, jeho deska (ještě s bratrem Jindřichem) „HIPODROM“ u nás patří k tomu komerčně nejúspěšnějšímu původnímu, co na taneční scéně vzniklo.“

Michal (vpravo) v porotě literární soutěže, po pravici mu sedí scenárista, spisovatel i herec Vlastimil Venclík a dále (s kyticí) kulturní radní Prahy 2 a výtečný muzikant Ing. Jaroslav Šolc

Jaký názor máš na výraz „taneční hudba“?

Už není používán generačně. Pod tím pojmem se kdysi mínil odpor všemu zastaralému a zkostnatělému. Prapůvodně šlo i o protiklad barytonovým kantilénám typu písně ,Tenkrát´. Později se výraz ,pop´ i ,taneční hudba´ trochu usadil na významu spíše středního proudu. A ta opravdu taneční muzika se vytratila pod výrazy ,disco´, ,techno´ či ,break´.“

Jaké žánry textuješ?

Tím, že jsme měli s Václavem Vašákem dětský megahit ,Formule z formely´, zůstávám i věrný dětem. I ve sborové tvorbě. Tam jsem textoval Emilu Hradeckému nedávno hitík ,Internetové děti´. Ten poněkud rozčeřil poklidné hladiny spíše vážnějších a vzletnějších autorů. Rád píšu pro herce (na kontě mám nahrávky s Luďkem Sobotou, Janem Přeučilem a zpívající Arabelou Janou Nagyovou), což trochu předurčuje šanson. Ve stylu mezi výrazovějším stylem a vážnou hudbou píšu se skladatelkou a bubenicí profesorkou Markétou Mazourovou. A písničky pro střední proud mimo Edy Parmy i se Zdeňkem Bartákem mladším, Pavlem Vaculíkem, Emilem Hradeckým, Františkem Horkým i jinými.“

Rádio není plně na vině!

První úspěch jsi měl v rozhlasové soutěži „Písničky pro Hvězdu“. Jsi rádiům věrný?

Na rádio jsem nedal dopustit. Byl jsem jím vpravdě odkojený. Bylo mi bližší než televize. Proto jsem byl rád, že jeden z mých prvních textů pro Janu Kratochvílovou hned získal vavříny v rozhlasové soutěži. Pravdou je, že dnes je rádií nespočet a být všem věrný – to bych se musel rozkrájet…“

Ta soutěž přinesla i dnes už nepochopitelný příběh.

Ano. ,Písničky pro Hvězdu´ byly autorskou soutěží. A mimo rozhlasových dramaturgů si i autoři sami hledali interprety. Musím uvést, že to bylo roku 1979. Nebyly žádné maily! Právě jsem poštou posílal těsně před uzávěrkou – tedy o půlnoci, z pražské hlavní pošty – noty a kotoučový pásek s takzvanou ,demonahrávkou´ na soutěž ,Děčínská kotva´. Ve stejné frontě stálo více autorů. Tím, že jsem znal Zdenka Mertu, tak jsem ho oslovil, zda by (tehdy zpěvačka jeho kapely Kardinálové) Petra Černocká nezpívala moji už postoupivší píseň ,Starý strážce majáku´ (se skladatelem Josefem Markem) na ,Písničkách pro Hvězdu´. A bylo z toho druhé místo! Ten finálový koncert byl přímo v pražském Rudolfinu! Byla to tematická soutěž. Myslím, že jsem se z tématu ,Zachránci a ochránci´ dost dobře vylhal. Dále se tam zpívalo spíše o pohraničnících a policajtech. Když se pak ,Starý strážce majáku´ nahrával studiově, byl hudebním režisérem Stanislav Procházka mladší, později známý zpěvák. Jsou to ale kuriozity.“

Myslíš, že rádia, tím, že hrají více zahraniční hudby ubírají chleba českým autorům?

To není ten hlavní důvod. Technika a moderní styl jiných médií výrazně posílají CD a tím i jejich rozhlasové šíření do propadliště dějin. Je tu však jeden velikánský problém. A tím jsou majitelé studií, aranžéři a autoři klipů. I ti si chtějí vydělat na chleba a jejich touhou je, aby písně měly jepičí život a točily se neustále nové a nové. Právě oni ovlivňují kolikrát rozhlasové dramaturgy i vyšší ,rádiové bossy´, aby raději pouštěli hodně staré hity a těm současným s novými interprety dávali minimum prostoru.“

Výtvarný svět je oázou

Co chystáš v současné době?

Pochopitelně píši stále písničky. Ale také reklamy. Scénáře dokumentárních filmů i reklam. Rovněž dělám odpovědného redaktora knížkám. I těch vychází stále méně. A mnoha výtvarníkům chystám výstavy. Uspořádal jsem expozici grafiky i filmovému režiséru Juraji Jakubiskovi V Poděbradech, profesoru AVU Romanovi Frantovi tenisové obrazy přímo ve V. I. P. prostorách pražského ,Centrálního tenisového areálu´ na legendární Štvanici, autorce paličkované krajky Janě Křepelové jsem uváděl výstavu s paličkou na maso. Ale výstavy jsem kurátoroval mnoha dalším. Je to pro mě taková oáza a pramínek vody.“

Michal se svým jménem na čepici a příjmením v podobě stejnojmenného slovenského piva

Hodně jsi autorsky spolupracoval s již zesnulým Bohuslavem Myslíkem, bývalým kapelníkem Josefa Laufra a vedoucím pěveckého sboru u Karla Gotta. Mimo Jiřího Štaidla se tím dostaneme ke třetí mrtvé veličině, které jsi textoval hudbu…

Nakonec se obloukem vracíme zpět Na Vinohrady, do Šrobárovy ulice. Mimo bratří Štaidlů tam, blíže Nemocnici na Královských Vinohradech, bydlel i Karel Zich. Na té vile je dodnes pamětní deska – jeho předka hudebního skladatele Otakara Zicha. S Karlem jsme připravovali písničku pro Denisu Kubovou. Tenkrát to nevyšlo. Od další spolupráce nás oddělila Karlova tragická smrt. Rovněž se zmíněným „Bobanem“ Myslíkem se skvěle spolupracovalo. Je škoda, že talentovaní lidé umírají brzy… S Bobanem jsme měli rozděláno několik námětů i pro Karla Gotta. Nakonec jsem mu nabídl píseň s mým sousedem z Proseku Františkem Horkým. Ten již Gottovi napsal hit-duet s Marií Rottrovou ,Najednou´. Tak třeba Zlatý slavík si vybere od nás i tu novou, modernější?“

Vraťme se na závěr k tanci. Jaký máš k němu vztah jako takovému?

Do tanečních jsem nikdy nechodil. Dostatečně mne odradila populární povídka Grosssmanna a Šimka. Jinak jsem s tanečníky psal zajímavé články. S panem choreografem a režisérem Pavlem Šmokem i kdysi do autorsky kolektivní knížky o televizi. Před několika lety jsem psal profily mladých umělců do Mladé fronty Dnes. Z tanečníků neušly mé pozornosti v orientálním stylu pracující Liza Végrová, v klasičtějším stylu dcera zakladatele Černého divadla Praha Adéla Aster Srncová, vydavatelka tohoto serveru Eva Smolíková anebo taneční mág Jan Jakl. Na vernisážích mi tančila brněnská tanečnice Simona Assionne a uznávám i potomkyni slavného malíře tanečnici z Národního divadla Evu Špálovou! A o tanci píšu někdy nejen písničky!!!! 🙂 Tanec a texty, to se prostě rýmuje.“

Děkuji za rozhovor

V porotě brněnské soutěže MISS TANEČNÍ

Foto: Eduard Parma a archiv Michala Steina

Martina Rodová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN