Mimořádná zpráva spisovatelky a novinářky Oleny Laň

„Ukrajinci se nikdy nevzdají. Nikdy“

Krvavá cesta ruských árijců

„Jak to s vámi a s Nazarem vypadá? Jaká byla noc? Máte spojení s Mykolou? Kam je převezli?“

I já chápu, že na poslední otázku mi neodpoví, a ani můj přítel, známý západoukrajinský protikorupční novinář Mykola Saveljev, nikdy neřekne své ženě pravdu. Ale jako účastník „Teritoriální obrany“ ze Lvova poleze do samého pekla. V poslední dny se zvlášť urputně rval za obranu Kyjeva. Jako za symbol Ukrajiny, i když by klidně bez přemýšlení položil svůj život i za tu nejposlednější ukrajinskou vesnici.

Tuto noc moje kamarádka Jaryna, lvovská kulturoložka, strávila se synem ve sklepě. Spali oblečeni. Když začal letecký poplach, popadli tašku s nejnutnějšími věcmi, kočku Simbu a běželi do sklepa, přičemž nezapomněli zaklepat na dveře v přízemí. Žijí tam Indové. Co když nevědí, kam přesně mají běžet? V tom je Ukrajina CELÁ. A právě proto Ukrajina NENÍ RUSKO.

Moji přátelé ze Lvova právě jedou se dvěma dětmi do Lvova. V noci spadlo na sousední devítipodlažní panelák sestřelené nepřátelské letadlo. Do metra šli nocovat zdaleka ne všichni. Sídliště se považovala za celkem bezpečná. Paralelně s nimi se západním směrem pohybují ukrajinské tanky. Je slyšet výstřely. Podél silnice v tomtéž směru jdou lidé nalehko s batohy na zádech.

„Nejdůležitější je dát děti dědečkovi. A dál se uvidí,“ říká můj druhý přítel, spisovatel a novinář Dmitrij Siňak. „Víš co, nemůžu se zbavit pocitu, že tohle všechno, co se děje, je naprosto nereálné. Tanky, ostřelování. A KDO? RUSOVÉ? Z hlavy nemůžu dostat sousední panelák… Byly tam nejspíš děti… Je to jako noční můra.“ Ano, reálná noční můra. Ukrajinci po celém světě už v noci taky nespí, sledujeme válečnou kroniku. Charkov se ubránil? Sláva bohu! A co Černobyl? Ne?! Zamořená země… Ale stejně je NAŠE!

„A co tam u vás, ve Lvově?“ volá mé kamarádce z charkovské oblasti fotograf Oleg Vragov. Ruskojazyčný jako „poleno“, ale obrovský ukrajinský patriot. „Ostřelují to tady, ale to nic, náš sklep je dobrý. Zaběhl jsem pro sousedy. Jsou „totální vata“, ale stejně jsem je vzal. Taky to jsou lidi. A teď jsou taky vyděšení.“

Ukrajinci jsou totiž dávno pomyslně rozděleni na „banderovce“, ty, kteří podporují evropskou nezávislost Ukrajiny, a na „vatniky“ (od názvu ruského pracovního oděvu „vatnik“, od slova „vata“ ve smyslu „primitivní“). Druzí vidí budoucnost Ukrajiny s Ruskem. Není jich taky málo, ale – na rozdíl od Ruska – lidi, kteří smýšlejí opačně, než je oficiální kurs země, nezavírají. Samozřejmě pokud se nechovají jako Breivik.

Rusko se vypořádává s „jinak smýšlejícími“ lidmi bez okolků. Je překvapivé, že tam vůbec někdo vyjde na náměstí a protestuje proti válce na Ukrajině. Moskva, Petrohrad, Jekatěrinburg. Lidi tam bijou, lámou jim ruce, děvčata vlečou do policejních aut za vlasy. Před několika týdny na oficiálních kanálech, týchž, které dosud vysílají o „hrozbě ze strany Ukrajiny“ a o „osvobozující operaci“, dávali docela názorný film o mučení a mlácení vězňů v ruských vězeních. Tak názorné. Aby nikoho ani nenapadlo něco vymýšlet. A stejně, lidé překonávají pochopitelný strach, podepisují petice za mír, vycházejí na ulice, vyjadřují svůj protivojenský postoj na videoblozích.

Moje kamarádka z Karélie Lidija Pobedinskaja, herečka, scenáristka, je jednou z nemnoha, kteří celou tu dobu, ještě do válečných událostí, aktivně podporovali Ukrajinu. Chodila na náměstí s hromadnými protestními akcemi. I teď přišla, v Petrozavodsku.

„Je nás málo, schází se asi 30–40 lidí. Policie je mnohem víc. Zatím nejsou agresivní. Mého kolegu, učitele filologie, zatkli a odvedli na oddělení. Ale už ho pustili. Dřív to bylo horší. Hlavně ze strany ‚opravdových Rusů‘. Co ukazují hlavní státní kanály? Kromě osvobozujících projevů Putina například pořad o tom, JAK JE ZDRAVÉ LYŽOVAT! Leno, jak já se stydím za supervelmoc!!! Je to prostě nesnesitelné. Strašný žal na duši. Stát lotrů. Už nemůžu plakat, oči mi otekly. Včera jsem v tělocvičně slyšela rozhovor dvou ženských: „Válka, no a co, manikúra bude podle plánu.“ Kurvy! Samozřejmě jsem jim řekla všechno, co si o to myslím, ale nebylo, s kým se bavit. Nemají mozek. Ale takových je stále méně. U oklamaných lidí převažuje zmatek a šok. Herci, režiséři a spisovatelé se pohnuli. Sbírají podpisy pro mír. Jak pozdě!“

Nevím proč jsem si vzpomněla, jak tato malá, ale neuvěřitelně odvážná žena recitovala před policejním kordonem na vůbec ne poklidném veřejném shromáždění na podporu Navalného Puškinovy verše:

Příteli, věř, že přijde den,

kdy světla štěstí uvidíme,

kdy Rusko opustí už sen.

A pomyslela jsem si, že v dnešním krutém, zvlčilém Rusku by ani Puškin neprošel přes face-control skinheadů, vždyť jeho pradědem byl „černý“ Abram Hannibal, syn afrického vládce.

Ale koho v Rusku zajímají něčí kořeny? I kdyby „putinovci“ smazali Ukrajinu z povrchu zemského, nebyli by schopni smazat ukrajinskou stopu v ruské kultuře. Vliv Ukrajiny na osobnosti, které dnes oficiálně reprezentují Rusko světu, je příliš velké.

Anton Čechov se narodil v Taganrogu, v době, kdy drtivá většina jeho obyvatel mluvila ukrajinsky. Při sčítání lidu sám sebe oficiálně nazýval „Malorusem“ a vykládal, že v dětství nemluvil jinak než ukrajinsky. Předobrazem Niny Zarečné z Racka byla Čechovova blízká přítelkyně, vynikající ukrajinská herečka Marija Zaňkoveckaja. (Jen pro informaci: v letech 1924–1926 Taganrog oficiálně spadal pod Ukrajinskou SSR. Podle sčítání lidu v roce 1926 v celém Taganrožském okruhu Ukrajinci tvořili absolutní většinu, 71,5 %, Rusové pouze 21,9 %.)

V rodokmenu velikého ruského spisovatele Fjodora Dostojevského jsou tatarské kořeny, ale od 16. století jeho předci žili na Ukrajině, na Volyni, a praděd Fjodora Michajloviče byl řeckokatolickým duchovním. Ukrajinskými duchovními byli i oba jeho dědové, tamtéž, na Ukrajině, se učil v církevním semináři jeho otec. Před přestěhováním do Moskvy. Co myslíte, v jakém duchu asi mohli dítě vychovávat v takové rodině?

Další veliký ruský spisovatel Nikolaj Gogol se narodil na Ukrajině ve městě Velyki Soročynci, jeho předek Ostap Gogol byl v 17. století hetmanem Pravobřežní Ukrajiny, a jeho otec psal divadelní hry pro domácí divadlo v ukrajinštině. Sám spisovatel byl sběratelem a milovníkem ukrajinského folkloru.

Vasilij Kandinskij, představitel „ruské avantgardy“, byl jedním z prvních abstrakcionistů na světě. Narodil se v Moskvě, ale už v pěti letech se odstěhoval do Oděsy. Umělecké vzdělání získal v Kyjevě, učil se u Nikolaje Pimoněnka. Později v Moskvě studoval právo a ekonomii.

Kazimir Malevič, také „ruská avantgarda“, suprematista a kubofuturista. Umělec s polskými kořeny. Narodil se v Kyjevě, první díla vytvořil pod vlivem výmaleb ukrajinských chalup a vzorů ukrajinských výšivek. Malovat začal v Konotopu. Rovněž patří ke kyjevské škole Nikolaje Pimoněnka. Při výsleších v čekistských mučírnách v Leningradě v roce 1930 oficiálně uvedl, že je „Ukrajinec“.

A kdepak se narodil celosvětově známý konstruktér kosmických raketových systémů Sergej Koroljov? V ukrajinském Žitomiru. Právě na Ukrajině udělal svoje první letecké kroky. Studium započal v Kyjevském polytechnickém institutu, později se nechal převést do Moskvy. Na vrcholu své kariéry byl na základě falešného obvinění odsouzen a deportován na Kolymu. Konstruktérovu manželku podporovali jen nejbližší přátelé. Podle vzpomínek jeho dcery známí přecházeli od manželky „nepřítele národa“ na druhou stranu ulice, dětem zakazovali hrát si s malou Natašou. V žádném případě je neodsuzuji, byla to strašná doba. I když dnešnímu Rusku je tohle všechno taky velmi dobře známo. Je zajímavé, že s Koroljovovou rodinou zůstala jejich mlaďoučká chůva z Ukrajiny Liza Kornijenková. Nejenže jim dala všechny svoje peníze, ale kompletně na sebe převzala celý dům, přičemž šetřila na všem a prakticky hladověla, zatímco Ksenija dřela ve třech pracích a peníze posílala muži do vězení. Chůva se procházela s holčičkou výhradně v zoologické zahradě.

Mimochodem, málokdo z Rusů ví, že ukrajinský nacionalista Stepan Bandera si utvořil svůj světonázor na základě filosofických prací Dmitrije Doncova. A zejména jeho, Rusa, pokládají za duchovního otce Organizace ukrajinských nacionalistů. Dmitrij Doncov se narodil v Militopolu a byl synem kupce z Voroněže. Byl to jeden z nejvlivnějších intelektuálů Ukrajiny v době mezi první a druhou světovou válkou. Novinář, politický činitel s krajně radikálními protisovětskými názory. Rusko pokládal od přírody za despotický a anarchistický systém. Aby člověk mohl být UKRAJINCEM, stačilo podle Doncova pouze přijmout myšlenku vytvoření nezávislého ukrajinského státu. S etnickým původem člověka to nemělo nic společného.

A co je třeba pro to, aby člověk mohl být dnes „Rusem“? Nechat se prodchnout myšlenkou „nezávislého Ruska“, soudě podle všeho, očividně nestačí. Ještě je třeba zničit všechny sousedy. Je třeba proměnit ukrajinská města v krvavé bahno, ale hlavně: dobýt Kyjev. Který je „Matka ruských měst“. Vždyť Rusům se tak líbí tato perifráze z Pověsti dávných let. Akorát nikdo neobrací pozornost na klíčové slovo tohoto výrazu: MATKA. Taková chronická historická nenávist k matce!

A co říkáte na tohle? Doktor historických věd Vjačeslav Nikonov, předseda výboru ruské Státní dumy pro vzdělávání, tvrdí, že současní Rusové jsou „větev árijského plemene, která odešla z Karpatských hor a pokojně osídlila Velkou ruskou rovinu“. Opravdu? To znamená, že nejenže už několikátý rok násilně podmaňujete vlastní MATKU, ale ještě navíc bombardujete „ášram“ velikoruského národa? A proč v opačném směru Rusové nejdou pokojně? Co dělají na árijské cestě čečenské jednotky?

Známý ruský spisovatel Boris Akunin (Grigorij Šalvovič Čchartišvili) oznámil, že 24. února začala nová, děsivá epocha: „Do samotného konce jsem nemohl uvěřit, že Putin začne tuto absurdní válku. Zmýlil jsem se. Vždy jsem věřil, že nakonec zvítězí rozum. Zmýlil jsem se. Zvítězilo šílenství. Umírají lidé, teče krev. Rusku vládne psychicky nenormální diktátor, a co je nejhorší, Rusko pokorně následuje jeho paranoiu. Vím, že Putinland a Rusko nejsou jedno a totéž, ale pro svět teď žádného rozdílu není.“

A má pravdu. Matky, které v této válce ztrácejí své syny, to Rusku nikdy neodpustí. A je jedno, v jakém jazyce je budou oplakávat. Na Ukrajině žijí zástupci více než 100 národností. A nyní bojují za svou vlast bok po boku. My, Ukrajinci, chápeme, že svět za našimi hranicemi se bojí třetí světové války. Ale tvrdé ekonomické sankce, za něž je ještě možné koupit životy milionů Ukrajinců, nelze UVALIT NĚKDY POTOM. „POTOM“ pro Ukrajince nebude. Protože oni se nevzdají. Nikdy se nevzdávali.

Olena Laň

pro Taneční magazín

Olena Laň je ukrajinská dětská spisovatelka a novinářka  žijící v Praze. Narodila se ve Lvově (Ukrajina). Od r. 2009 žije v České republice. Je autorkou ekologické fantasy dilogie na motivy slovanské démonologie „Burdybáč aneb Ten, který žije v botě„. Její první část byla vydána na Ukrajině a v České republice v ukrajinštině, ruštině a češtině. Je také autorkou textů a účastníkem diplomatického projektu České republiky Ukrajinci, jak je neznáte.

Je držitelka mnoha ocenění, diplomu Za mistrovství VII mezinárodního konkursu Pohádka dnes (Německo–Ukrajina, 2019).

Posel míru – laureát Mezinárodní literární prémie světa r. 2020, která jí byla udělena Mezinárodním centrem Nezávislé velvyslanectví mírotvůrců (Německo), asociacemi Pegasův most a Fórum míru (Německo, Fankfurt–Berlín), mezinárodním Art-centrem Klasʼs Arts Center San Francisco (USA, San Francisco).

Laureát literárně-umělecké prémie P. Kuliše, která jí byla udělena Mezinárodní literárně-uměleckou akademií Ukrajiny „Za moderní zpracování ukrajinské démonologie“ (2019).

Taneční magazín vyjadřuje podporu ukrajinským občanům  a odsuzuje agresivní útok ruských vojsk

Eva Smolíková

Taneční magazín

Tanečnice a „Miss Šarm“ OKSANA PETROVA, z Ruska pro TANEČNÍ MAGAZÍN:

„Tančila jsem go-go a improvizovala na jevišti“

Hudebník, kapelník, aranžér, hudební režisér, majitel studia SOKIT a v poslední době i pedagog, textař a zpěvák některých svých specifických písní EDUARD PARMA ml. má, mimo těchto svých bohatých aktivit, ještě čas sledovat zahraniční televizní soutěže krásných slečen, dam a dívek.

A jelikož spolupracoval se zpěvákem a tanečníkem JIŘÍM KORNEM, který (mezi jinými hity) zpívá píseň Ondřeje Soukupa s textem Gabriely Osvaldové „Miss Moskva“, tak se Eduard Parma mladší zaměřil na soutěže krásy v postsovětských zemích. A konkrétně na soutěži v Petrohradě pro nás zajistil speciální a jedinečný rozhovor s jednou z účastnic soutěže „KRÁSKA RUSKA“ a „OSOBNOST ROKU“. Konkrétně s „Miss  Šarm“.

Oksana před soutěží…

Dobrý den, zde TANEČNÍ MAGAZÍN, z České republiky, z Prahy. Prosím, můžete se nám představit?

Jmenuji se Oksana Petrova. A ačkoli některé mé soupeřky věk tají, já vám jej prozradím. Je mi osmadvacet let.“

…a po přeměně u stylistů

Máte krásnou štíhlou a sportovní postavu. Přímo to svádí k následné otázce: věnovala jste se někdy tanci?

Tak tancování jsem se věnovala už od útlého dětství. Tancovala jsem, s dalšími dívkami, v rytmické a taneční skupině. Hodně jsme veřejně vystupovaly. Možná právě zde jsem získala pomyslné ostruhy a odhodlání přihlásit se později do soutěží krásy.“

Kromě kolektivního vystupování jste se někdy věnovala i individuálním tanečním disciplínám?

Tančila jsem také go-go a věnovala se rovněž i improvizaci na jevišti.“

Ve společenském to Oksaně slušelo neméně

Mluvila jste o soutěžích krásy v množném čísle. Toto nebyla Vaše první taková akce?

Máte pravdu. Toto byla moje druhá soutěž krásy. Vlastně, jednalo se o můj dávný dětský sen. A sny se musí splnit. Snila jsem o tom stát se modelkou, ale moje výška mi to nedovolila, proto jsem se věnovala tanci. Tedy oboru, kde zrovna vzrůst  není natolik důležitý… 🙂 .“

A kde jste tedy již soutěžila „v oblasti krásy“?

V Moskvě mě letos v září pozvali, na doporučení, do celoruské soutěže krásy ,Top World 2020´. Casting se tady již u mě proto neočekával. A musím se pochlubit, že jsem zde získala cenu ,Miss Šarm 2020´ (původně: ,MISS CHARM´)!“

Oksana má za soutěž i svůj certifikát

Co pro Vás tato soutěžní klání přinesla pro další život?

Získala jsem na nich zkušenosti, nové známosti… A navíc to znamenalo spoustu emocí, bylo to zajímavé a zábavné. I v neposlední řadě mi to zahltilo sociální sítě nepředstavitelnou spoustou nových fotek.“

Jak se přesně jmenovala ona Vaše druhá soutěž, kde Vás vysledoval pan Eduard Parma a doporučil TANEČNÍMU MAGAZÍNU?

Této – již své druhé – soutěže jsem se zúčastnila 3.12. 2020 v Sankt Peterburgu. Jednalo se vlastně o dvě soutěže ,v jedné´, tedy v současném termínu. Ta první se pyšnila titulem ,KRÁSKA RUSKA´ (v originále: ,KRASA ROSSII´) a ta druhá probíhala souběžně pod názvem ,OSOBNOST ROKU“ (v originále: ,ČELOVEK GODA´).“

Exkluzívní snímek ze šatny soutěže krásek Ruska

U nás v Čechách se říká: „Do třetice všeho dobrého.“ Uvažujete i Vy o třetí účasti v soutěži krásných žen a dívek?

Určitě! Chci se účastnit znovu a znovu. Tedy, nejen potřetí, ale i počtvrté a dále… Protože tato atmosféra a krása kolem mě dokonale fascinuje. 🙂 .“

Děkujeme a za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU Vám budeme držet palce i pěsti v soutěžích i soukromém životě. A návdavkem Vám přejeme, zvlášť v dnešní době, tolik potřebné zdraví.

Foto: archiv Oksany Petrové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Sněhový dort pro baletní královnu

Kdo byla Anna Pavlova? A proč nesou její jméno sladké dobrůtky? A dokonce i žabí stehýnka!

Již několikrát jsem měl tu čest ochutnat dort zvaný „Pavlova“. Vždy jsem myslel, že se jedná o sladkost (koho, čeho) I. P. Pavlova. Ruský vědec, který má v Praze 2 náměstí a stanici metra i městské hromadné dopravy, totiž vyvolával u živočichů slintací reflex. A já měl dojem, že tento dort patří do kategorie těch, po nichž „blahem slintáme“… Ale pravda je jiná. Dort totiž nese jméno slavné ruské tanečnice Anny Pavlové!

Kdo byl otcem?

Anna Pavlova (často u nás psaná též Pavlovová) se narodila 31. ledna 1881 v ruském Petrohradu, jako dcera pradleny Ljubov Feodorovny. Její pravý otec není oficiálně znám.

Když byla Anna ještě velmi malá, její matka se provdala za vojáka v záloze Matvjeje Pavlova. Ten však brzy zemřel. Přesně, když byly Anně dva roky. Obě s matkou byly velmi chudé a dlouhá léta proto trávily s Anninou babičkou.

Škola se zajištěním

Anně Pavlové se zachtělo být tanečnicí již v osmi letech. To, když navštívila představení „Spící krasavice“ v petrohradském Marijánském divadle.

Anna Pavlova

O dva roky později byla Anna přijata jako studentka do Petrohradské carské baletní školy. Tato škola pro klasický tanec svým studentům nabízela navíc celoživotní materiální zajištění. A proč škola carská? Tehdejší vládce Ruska car Alexander III (1845 – 1894) byl totiž jejím hlavním mecenášem.

Ačkoli byla mladá Anna považována za křehkou a ne příliš krásnou, přesto byla velmi pružná. I dlouho působila dívčím dojmem. A hlavně, byla obratná a dokázala se snadno i pružně ohýbat a elasticky kroužit na špičkách.

Okouzlila i Maria Petipu

Nadání mladé studentky zapůsobilo na baletního mistra Maria Petipu, který se posléze stal jejím nejoblíbenějším profesorem. Pavlova se také dobře poučila od dalších slavných pedagogů a choreografů Marinského divadla, jimiž byli Christian Johanssen, Pavel Gerdt a Enrico Cecchetti.

Nejen ti, ale i choreograf Fokin,  jí poskytli klasický školní základ, založený na ruské baletní tradici. V září 1899 Pavlova debutovala v Marinskem divadle. Konkurence tam byla mezi tanečníky  vysoká. Anna Pavlova však mezi ostatními brzy zaujala poetickým výrazem a výraznou technickou kvalitou svých vystoupení.

Křest ohněm ve slavné „Met“

Pavlova se účastnila mnoha uměleckých zájezdů. Odhaduje se, že nacestovala přes čtyři sta tisíc mil!!! A to v době, kdy ještě zdaleka neexistovala letecká doprava. Viděly ji tak milióny diváků na celém světě!

V únoru 1910 se Pavlova, vystupující s moskevským tanečníkem Michajlem Mordikinem (1880 – 1944), poprvé představila v Americe. A to hned ve slavné Metropolitní opeře (zvané slangově „Met“), v New Yorku. Většina amerických diváků ji do té doby nikdy předtím neviděla. Byli z ní uneseni.

Divadlo po carevně

Ačkoli byla tato první turné Pavlovové organizována se souhlasem cara, stejně se její poslední oficiální návštěva Ruska datuje létem 1914. Potom, shodou okolností, vystupovala v Německu. Bezprostředně ji pak, cestou do Londýna, (v srpnu 1914)  zastihla zpráva o vyhlášení války Německa s její domovinou. Umění se upozaďovalo. Nastaly jiné problémy. Smlouvy a povinnosti Pavlovové  vůči carovi, školním závazkům i „jeho“ Marijánskému divadlu, tím pádem zanikly.

A proč se divadlo jmenovalo „Marijánské? Je pojmenováno po carevně Marii Alexandrovně, manželce Carla Alexandra II.

Svět ji ležel u nohou

Od těch dob až do své smrti Pavlova pokračovala v dlouhém, vyčerpávajícím celosvětovém turné. A to j se svým vlastním divadelním ansámblem. Jeho členové pocházeli z různých zemí a nebyli vždy zdaleka tak talentovaní jako šéfka.

Ještě několikrát se Anna úspěšně vrátila do Ameriky. V roce 1917 třeba úspěšně vystupovala v Americe jižní. Roku 1919 naopak navštívila Bahii a Salvador. Neopominula ani Indii.

Návštěvám Pavlové v Indii a spolupráci s tamními experty orientálních tanců se ostatně věnuje již článek o Anně Pavlove v TANEČNÍM MAGAZÍNU z 10. 10. 2013.

Její americká vystoupení v letech 1920 a 1921 již znamenala  páté stěžejní turné Pavlové  po Spojených státech během deseti let! Posléze, roku 1923, její taneční společnost cestovala do Japonska, Číny, opět Indie, Barmy a Egypta. Jižní Afrika, Austrálie a Nový Zéland naopak ležely Pavlové u nohou v roce 1926. Léta 1927 a 1928 byla věnována evropskému turné.

A právě uvedené návštěvy u protinožců mají údajně co společného s dortem…

Dort Pavlova, tentokrát s granátovým jablkem a ozdobený physalisem

Jak to bylo s dortem?

V rámci svého již zmiňovaného celosvětového turné v roce 1926 navštívila Anna Pavlova Nový Zéland.

O víc než šedesát let později autor Anniny biografie Keith Money, v souvislosti s touto událostí, zmiňuje historku o zrození dortu Pavlova. Ten dezert prý připravil šéfkuchař hotelové restaurace ve Wellingtonu. Speciálně, na počest této populární tanečnice. Sněhový dort měl připomínat její nadýchanou sukni a plátky kiwi znázorňovaly zelené růže, kterými byl její taneční kostým vyzdoben.

Anna Pavlova rovněž vystupovala v sousední Austrálii. Konkrétně v roce 1929. Baletka tehdy pobývala ve městě Perth v hotelu Esplanade. Rovněž šéfkuchař tohoto hotelu prý údajně vytvořil lehký dezert z bílkového sněhu, který pojmenoval Pavlova, protože je stejně lehoučký jako ta, co mu dala jméno.

Krinolína Anny Pavlove na archivním obrázku skutečně připomíná nadýchaný dort

Pochází ten dort z Evropy?

Nejen u našich protinožců však vznikaly pokrmy oslavující proslulou baletku. Ve Francii totiž šéfkuchaři připravovali žabí stehýnka à la Pavlova a v USA se prodávala zmrzlina Pavlova.

A podle mnoha dokladů nejen to. S největší pravděpodobností ani samotný dort Pavlova nebyl vynalezen na jižní polokouli, ale k protinožcům doputoval z Evropy přes Ameriku.

Kulinářští experti Andrew Paul Wood a Annabelle Utrechtová předpokládají, že na jih od rovníku recept na zákusek z bílkového sněhu doputoval na zadní straně krabic s kukuřičným škrobem. Do Pavlovy se často přidává trocha škrobu pro dosažení typického měkkého středu. Podle těchto „jídelních“ badatelů u protinožců dokonce nevzniklo ani pojmenování dezertu.

První recept na sladký zákusek nazvaný „Pavlova“ se prý doložitelně objevil už v roce 1911, kdy Anna Pavlova teprve zahajovala své světové turné a kdy o její slávě jižní kontinent pořádně ještě ani nic netušil.

Dort Pavlova si získal světový ohlas a s tím i mnoho obměněných variant. Toto je jeho německá verze, konkrétně schvwarzwaldská podoba.

Pozor na „Meringue“!

Záhady a nedorozumění spojené s tímto dezertem ale ještě zdaleka nekončí.

Milovníky sladkostí totiž může překvapit, že v cukrárnách či kavárnách anebo restauracích se objevuje stejný dezert, kterému se jednou říká „Pavlova a podruhé „Meringue. Rozdíl mezi těmito pojmy vysvětluje cukrářský mistr Maršálek: Meringue, to znamená bílky a cukr v různém poměru. Pro stabilitu se přidává trocha soli či pár kapek citronu. Naopak Pavlova je obohacena o větší díl octa nebo citronové šťávy a nesmí chybět škrob, který výslednému korpusu zajišťuje stabilitu. Správně upečená Pavlova je křupavá a vevnitř má spíše texturu poněkud jako marshmallow.“

Anna Pavlova s labutí (obdobný snímek má Eva Pilarová na titulu svého alba z roku 1974 „Zázrak je žít“)

Labutí píseň

Anna Pavlova aktivně tančila až do konce svého života. Počátkem roku 1931, během turné v nizozemském Haagu, bylo Pavlové sděleno, že přechodila zápal plic. A že její zdravotní stav vyžaduje léčení a operaci.

Bylo jí rovněž důrazně řečeno, že už nikdy nebude schopna tančit, pokud nebude své plicní potíže radikálně léčit. Odmítla podstoupit operaci a řekla: „Pokud nedokážu tančit, raději bych byla mrtvá.“ 

Zemřela na následky zápalu plic v ložnici vedle japonského salonu hotelu „Des Indes“ v nizozemském Haagu. Někdy  kolem půlnoci v pátek 23. ledna 1931. Tři týdny po svých 50. narozeninách. Ke smrtelnému loži si přála přinést svůj kostým z „Labutího jezera“. Poslední její slova před smrtí zněla: „Slyšíte, jak v dálce tančím?“

A závěrem recept:

Jarní Pavlova s čokoládou a čerstvým ovocem

Na korpus:

  • 240 g bílků

  • 240 g cukr krupice

  • 240 g cukr moučka

  • 1 malý citron, šťáva i kůra 

  • 20 g bramborový škrob

  • Na mramorování:

  • 100 g lesního ovoce (maliny, borůvky nebo ostružiny)

Na náplň:

  • 900 g šlehačky 33 %

  • 200 g extra hořké čokolády 80 %

Na ozdobu:

  • 300 g čerstvých malin, borůvek nebo ostružin

Postup:

100 g lesního, třeba i mraženého, ovoce rozmixujeme na jemné pyré.

Troubu předehřejeme na 100 °C. 

Bílky s citronovou šťávou ušleháme elektrickým mixerem do polotuha a po lžících zašleháme krupicový cukr, pak došleháme dotuha a nakonec lehce zamícháme směs cukru moučky, škrobu a citrónové kůry.

Hmotu rozdělíme na tři plechy vyložené papírem na pečení a stěrkou rozetřeme do kruhů o poloměru asi 26 cm. Na ty rovnoměrně rozdělíme připravené pyré a lžící vytvoříme mramor.

Sušíme 3 až 4 hodiny, nebo dokud upečená Pavlova není zcela suchá.

Na náplň si převaříme smetanu a do ní ponorným šlehačem vmixujeme hořkou čokoládu. Necháme přes noc v lednici a druhý den ušleháme do tuha. 

Na první ze tří Pavlov rozetřeme třetinu ušlehané náplně a dobře rozetřeme až do krajů. Přiložíme druhou plackou a rozetřeme další třetinu. Stejně pokračujeme i se zbývající plackou a náplní.

Povrch dobře uhladíme, hustě poklademe ovocem a na závěr pocukrujeme.

Dobrou chuť!

Foto: archiv TANEČNÍHO MAGAZÍNU

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

KAPITOLKY Z HISTORIE: Zajímavé jméno evropského tance

Pojďte se s námi ponořit do historie tance. Budeme se vám snažit přiblížit různé osobnosti i zajímavosti, které v průběhu let okořenily tanec a společnost kolem něj.

Když se procházím vilovou oázou zeleně poblíž žižkovské Ohrady, vždy se s úctou pozastavím před jistou rohovou vilou. Zde žil i měl své taneční studio velký tanečník a choreograf první poloviny dvacátého století – Remislav Remislavský.

Kdo byl dnes již polozapomenutý muž s téměř zrcadlově obdobným jménem? Narodil se v polské metropoli Varšavě 14. května 1897 jako Remislav Szymborski. Zemřel pak 22. dubna 1973 v Praze již jako Remislav Remislavský. Mezitím však naplnil až dramaticky zajímavý a umělecky plodný život

Remislav Remislavský je v odborné literatuře též uváděn jako Remislavskij, vzácně i pod (již prozrazeným) vlastním jménem Szymborski.

Jak se vyvíjela Remislavského umělecká dráha? Od sezóny, respektive školního roku, 1906 – 1907 byl žákem carské baletní školy ve Varšavě. Mezi jeho učitele patřili třeba J. Hillert anebo J. Walczak. Po absolutoriu v roce 1913 nastoupil – tehdy ještě Szymborski – své první profesionální angažmá ve Varšavě. Hned následující sezónu (1914/1915) se však orientuje směrem na východ – do Ruska. Byl totiž velkým obdivovatelem tamní taneční školy. Začíná v divadle v Kyjevě. Ale hned vzápětí následuje Tbilisi. Remislavský byl v roce 1915 rovněž krátce sólistou tanečního souboru italské opery v Petrohradě.

Roku 1916 Remislavský podnikl koncertní turné s moskevskou balerínou Tamarou Gamsarkudijou. Mezi roky 1917-1922 pak působil jako sólista a baletní mistr Státního divadla A. V. Lunačarského v Oděse.

Do pražského Národního divadla (kam přišel současně se svou žákyní Jelizavetou Nikolskou) byl Remislavský angažován jako sólový tanečník, ale i baletní mistr a choreograf. A měl zde angažmá od září 1923 do června 1927.

Z pozice šéfa baletu Národního divadla v Praze rozšířil tamní soubor na šest desítek tanečníků. Zavedl pravidelné tréninky a jako pedagog prosadil – oproti tehdy forsírované italské metodice – daleko progresivnější ruský styl. Od roku 1922 měl v Praze na Žižkově spolu s manželkou vlastní baletní školu a učil i v baletní škole Národního divadla.

Po ukončení angažmá ve „Zlaté kapličce“ šéfoval Remislav Remislavský v sezóně 1928/1929 baletnímu souboru v tehdejším divadle Varieté.

Následující sezónu 1929/1930 byl zaměstnán v Teatro Colón v Buenos Aires.

Od roku 1930, po návratu do Prahy, pracoval Remislavský pohostinsky jako choreograf ve Velké operetě a v Divadle na Vinohradech.

Nesmíme opomenout také pedagogickou práci. Remislav Remislavský vychoval řadu tanečníků a tanečnic. Zajímavostí je, že jeho žačkou byla i pozdější šéfredaktorka Tanečních listů Jana Hošková.

Na Remislavském nebyl dramatický pouze kariérní život. Odvážně vystupoval a aktivně pracoval v odboji v období německé okupace v průběhu druhé světové války. Rovněž jeho rodinné zázemí si zaslouží alespoň krátkou zmínku. První chotí mu byla (v Brně velmi populární) Aleksandra Čvanová (později, po rozvodu znovu provdaná Šarěvičová). S ní i emigroval roku 1923 z Polska do tehdejšího Československa. Po té byl manželem tanečnice Irmy Stomeové.

Role:

Carmen premiéra: sezona 1900/1901 – Španělský tanec, Španělský tanec


Coppelia premiéra: sezona 1917/1918 – Coppelius


Faust a Markétka premiéra: sezona 1918/1919 – Adagio tančí, Danse des satyres, Velké Bachanale tančí


Židovka premiéra: sezona 1921/1922 – Pas de deux, Entrée de ballet, Variace, Tarantella, Finale tančí


Labutí jezero premiéra: sezona 1923/1924 – Princ


Spící krasavice premiéra: sezona 1923/1924 – Princ Desiré


Chopiniana (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1924/1925 – Eson


Istar premiéra: sezona 1924/1925 – Tamus, Milenec


Maškarní ples (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1924/1925 – Italský žebrák, Ruský hoch


Pan Twardowski premiéra: sezona 1924/1925 – Pan Twardowski


Petruška premiéra: sezona 1924/1925 – Arab


Šeherazáda premiéra: sezona 1924/1925 – Hindostanský otrok


Doktor Faust (Mefistofela) premiéra: sezona 1925/1926 – Doktor Faust


Egyptská noc (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1925/1926 – Amon


Legenda o Josefu premiéra: sezona 1925/1926 – Josef


Ukrajinská svatba (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1925/1926 – Ženichův otec


Poesie večera (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1926/1927 – Zjev


Příhoda Harlekýnova (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1926/1927 – Harlekýn

Režie a choreografie:

Carmen premiéra: sezona 1900/1901 – choreografie


Aida premiéra: sezona 1912/1913 – 
choreografie


Coppelia premiéra: sezona 1917/1918 – 
režie


Faust a Markétka premiéra: sezona 1918/1919 – 
choreografie


Eugen Oněgin premiéra: sezona 1920/1921 – 
choreografie


Židovka premiéra: sezona 1921/1922 – 
choreografie


Prodaná nevěsta premiéra: sezona 1922/1923 – 
choreografie


Braniboři v Čechách premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie


Čertova stěna premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie


Labutí jezero premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie


Libuše premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie


Prostopášník pan Le Trouhadec premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie


Spící krasavice premiéra: sezona 1923/1924 – 
choreografie, režie


Car a tesař premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie


Cikánský tábor (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1924/1925 – 
režie, choreografie


Chopiniana (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1924/1925 – 
režie, choreografie


Ilseino srdce premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie


Istar premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie, režie


Královna loutek premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie, režie


Maškarní ples (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1924/1925 – 
režie, choreografie


Pan Twardowski premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie, režie


Petruška premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie


Příhody Lišky Bystroušky premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie


Šeherazáda premiéra: sezona 1924/1925 – 
choreografie, režie


Běh hodin (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1925/1926 – 
režie, choreografie


Doktor Faust (Mefistofela) premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie, režie


Egyptská noc (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie, režie


Hedy premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie


Hračková skříňka premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie


Legenda o Josefu premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie, režie


U Božích muk premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie


Ukrajinská svatba (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1925/1926 – 
režie, choreografie


Z pohádek naší babičky premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie


Zmatek premiéra: sezona 1925/1926 – 
choreografie


Carmen premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie


Dědův odkaz premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie


Dítě a kouzla premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie


Falstaff premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie


Kdo je na světě nejmocnější? premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie, režie


Poesie večera (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1926/1927 – 
režie, choreografie


Prometheus premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie


Příhoda Harlekýnova (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1926/1927 – 
režie, choreografie


Salambo (Škola klasického baletního umění R. Remislavského) premiéra: sezona 1926/1927 – 
režie, choreografie


Švanda dudák premiéra: sezona 1926/1927 – 
choreografie

Spolupráce na inscenacích:

Chastelard premiéra: sezona 1923/1924 – pohybová spolupráce

 

Foto: archiv TM (na titulním snímku je uprostřed Remislav Remislavský s baletním souborem Národního divadla v Praze roku 1925)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN