Artelier zná vítěze

Díla mladých českých umělců obohatí ČT art

Artelierná vítěze. Díla mladých českých umělců obohatí ČT art

Odborná porota výtvarné soutěže Artelier určené mladým výtvarníkům a výtvarnicím do 33 let vybrala vítěze. Do projektu, který kanál ČT art vyhlásil loni v září, se přihlásilo 450 umělců a umělkyň. Vítězná díla čtyř umělců v každé z pěti kategorií obohatí vizuální podobu kanálu ČT art letos na podzim. Jejich autory pak ve vizitkách představí web ctart.cz.

 „Nebývá běžné, aby se lidé z veřejnosti podíleli na vizuální podobě jakéhokoliv televizního programu, ale právě to jsme chtěli projektem Artelier změnit. Nabídli jsme mladým umělcům prostor ve vysílání a vyzvali jsme výtvarníky a výtvarnice z řad našich diváků, aby se spolupodíleli na vizuální podobě kanálu ČT art. Odezva nás velmi mile překvapila, porota vybírala vítěze ze 450 přihlášených umělců. První část projektu jsme právě uzavřeli a já se těším, až diváci uvidí vítězné práce v podobě jinglů od září na ČT art,“ říká generální ředitel České televize Jan Souček.

Mladé výtvarníky, absolventy či studenty výtvarných škol od 18 do 33 let oslovil kanál ČT art loni v září s nabídkou, aby zaslali do televize fotografie svých děl v pěti kategoriích: malba/kresba/grafika, fotografie, socha, sklo/porcelán/keramika a instalace/intervence. Odborná sedmičlenná porota z řad pedagogů vysokých škol, kurátorů, kunsthistoriků a publicistů z nich právě teď vybrala ty nejlepší a nejzajímavější.

V porotě zasedli proděkan Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně Ústí nad Labem Michal Koleček, historička umění na Vědecko-výzkumném pracovišti Akademie výtvarných umění v Praze Terezie Nekvindová, pedagog Institutu tvůrčí fotografie na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě Tomáš Pospěch, ředitel Moravské galerie v Brně Jan Press, kritik, publicista, pedagog a kurátor Fotograf Gallery v Praze Jiří Ptáček, výtvarná kritička a teoretička Noemi Purkrábková a kurátorka, teoretička a pedagožka katedry teorie a dějin umění Fakulty umění Ostravské univerzity Kateřina Rathouská Štroblová.

„Díla vítězů nyní natočíme do podoby několikavteřinových jinglů, které se stanou nedílnou součástí vysílání ČT art mezi jednotlivými pořady. Vznikne tak unikátní galerie děl současných mladých autorů a autorek vizuálního umění, která se dá neustále rozšiřovat. Projekt bude mít i svou podobu na webu ctart.cz, kde jednotlivé autory a jejich díla více představíme formou rozhovorů, vizitek a natočených medailonků,“ dodává výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl. Hotové jingly obohatí vysílání kulturního kanálu od září 2025.

 

Artelier Dominika Dobiasova Hunter, Witch and Picker kategorie Malba kresba grafika

Artelier Barbora Švejnochová Wawe Flower Sun kategorie fotografie

Vítězní umělci soutěže Artelier

Malba/kresba/grafika
Dominika Dobiášová, FAVU: Hunter, Witch and Picker
Jakub Dvořák, FAVU: Křižovatka za kruhovým objezdem
Olga Krykun, UMPRUM: Days, Months, Years
Martina Zatloukalová, FU OU: Do hypnotického spánku a zpět

Fotografie
Jiří Kostiha, Střední škola designu a módy Prostějov: Současná městská estetika česká
Emma Lea Nikodýmová, Vysoká škola kreativní komunikace, Praha 4: Tekutá modernita
Barbora Švejnochová, FAMU: Wave, Flower, Sun
Michal Lukáč, FUD UJEP: O dokumentaci performance

Socha
Rozálie Vlachová, FUD UJEP: Honor to Invisible Creators
Lucie Medřická, FUD UJEP: Na kraji jiný krajiny
Josef Hakl, FDULS: Koupající se figura
Marie Zandálková, FAVU: Protaetia – Uprchlíkům hmyzí říše

Sklo/porcelán/keramika
Marie Nakonečná, UMPRUM: Na houby
Pavlína Šváchová, FDULS: Totem No. 3
Anna Jožová, UMPRUM: Gaia
Tomáš Černý, FDULS: Do králičí nory

Instalace/intervence
Jan Slanina, AVU: DTJ 2.4
Klára Čermáková, UMPRUM: Ruce (a jiné produkty práce) 2.0
Nina Sibinská, AVU: Máš čas?
Anna Šimralová, FUA TUL: Obraz prostoru

Vendula Krejčová , Čt                                    

pro Taneční magazín

Rozhovor s Vladimírem Gončarovem, sólistou baletu

„Dělej to, co miluješ, a miluj to, co děláš.“

Tanečník, choreograf, pedagog, kterého balet okouzlil již v dětství Vladimír Gončarov, sólista baletu v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem, držitel Ceny Thálie, patří k těm, pro které je jejich profese také koníčkem. A jak sám říká: „Dělej to, co miluješ, a miluj to, co děláš.“

Balet Vás přitahoval od dětství, ale Vaši rodiče si nepřáli, abyste se stal tanečníkem. Ale Vám se tanec líbil a nakonec se Vám podařilo rodiče přemluvit a v deseti letech jste balet začal studovat na konzervatoři v Alma-Atě, odkud jste přešel na taneční konzervatoř do Permu, kde jste pak získal také své první angažmá v Akademickém divadle P. I. Čajkovského. A co další zájmy, měl jste na ně čas? 

„Než jsem se rozhodl jít na balet, neměl jsem výrazné zájmy. Keramika, flétna, hokej – všechno mě šťastně minulo. Když mi bylo šest, chvilku jsem se věnoval krasobruslení. Ale opravdu krátce, protože brzké vstávání nebo cvičení pozdě večer, bylo pro mě náročné a možná ještě více pro rodiče. Během studia na konzervatoři „další zájmy“ jako sportovní aktivity vůbec nebyly vítány. V naší rodině zas nebyli zapálení sportovci, takže ok. Jedině na konzervatoři jsem přišel na chuť hře na klavír. To mě zůstalo dodnes.“

Rok jste byl jako sólista ve Velkém divadle v polské Poznani a od listopadu 1998 jste v baletním souboru Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem, kde jste od roku 2000 sólistou. Jak jste se do tohoto souboru dostal?  

„Je to zajímavá shoda náhod. Jednoho dne vrátný poznaňského divadla volal do pánské baletní šatny, že je na vrátnici nějaký Rus, jestli se ho někdo může zeptat, co potřebuje. Hledal spolužáka, který už v Poznani nepracoval, ale já jo, tak jsme spolu prohodili pár slov. Byl z Ústí a tak jsem zjistil, že Ústí hledá tanečníky. Potom jsem zkusil konkurz v Ústí a vzali mě. Zábavné na tom je, že on přijel po zkoušce, když už všichni odešli. Kdybych se převlékl o něco rychleji a odešel o chvíli dřív, nevěděl bych nic o ústeckém souboru a můj život by šel jiným směrem. Náhody.“

Zde jste si zatančil řadu rolí. Byl jste např. Albertem v Giselle, Princem Rudovousem v Labutím jezeře, Romeem v Romeovi a Julii, mladým Casanovem v Casanovi, Čobanem v Cikánských kořenech. Splnil jste si své taneční sny? Někde jste řekl, že Vaší vysněnou rolí Romea jste si již zatančil.

„Popravdě, neměl jsem taneční sny. Ale dá se říci, že jsem si splnil i sny, které jsem neměl. Kdysi ještě v Alma-Atě jsme měli zajímavou profesorku na gymnastiku. Měla poetický dar a každému ze třídy věnovala báseň. V mé stálo, že budu Princem v Labutím jezeře a Albertem v Giselle. Takové šťastné proroctví. Opravdu zvláštní. A když se vrátím k tomu všemu, co jsem zatančil, tak když jste na jevišti, každá role by měla být protančena jako vysněná. Záporné a kladné postavy – všechny jsou zajímavé. Jen musíte být na ně zvědav. Umění interpretace spočívá v tom, že ukážete tak trochu i svůj pohled na postavu, kterou hrajete, nemám pravdu? Žádnou roli bych nevyměnil, s žádnou jsem se nenudil.“

Role Čobana v Cikánských kořenech Vám vynesla Cenu Thálie, tak i Cenu za nejlepší scénický výkon na soutěžní přehlídce současné taneční tvorby. V roce 2011 jste se stal osobností roku Ústeckého kraje v kategorii Kultura a o dva roky později jste obdržel Cenu hejtmana Ústeckého kraje v kategorii Kultura. Co to pro Vás znamená?  Je to nejen radost, ale i závazek zároveň?

„Co znamená? Velká pocta a uznání. Závazek? Ano, odpovědnost. Nikdy jsem netoužil po cenách. Jen jsem tančil a dělal vše, co patří k naší profesi, tím myslím dřinu a odříkání. Ocenění, obzvlášť tak významná, dávají člověku tíhu odpovědnosti. Ale i určitou hrdost. Za to, že nejen za 25 let v Ústí, jsem vydechl kvanta CO2, a byl přece přínosem pro kulturu v ústeckém kraji. Lidi si toho všimli. Je to milé a povzbuzuje. Cítím (a vždy budu) nesmírnou vděčnost a úctu za ceny.

A teď jinak. Jak se Vám líbí myšlenka, že každý divák dává pomyslnou cenu potleskem po představení? Mně moc. Cena jeho, čili diváka, duševní přízně, cena spokojenosti a naplnění. Neocenitelná cena, tak bych to řekl. Moc si vážím všeho.“

Nezůstal jste jen u interpretace, ale věnujete se také choreografii, a to nejen na své domovské scéně, kde jste spolupracoval na inscenacích – Othello, Komedianti, Cosi fan tutte, La Traviata, Limonádový Joe, Krásná Helena, Zvonokosy, tak i v zahraničí,  choreografie představení Modrý květ v německém Freibergu. Co Vás baví na choreografii? A co Vás k ní přivedlo?

„Zjistil jsem, že ve všem, včetně choreografie, mě baví samotný proces tvoření. A choreografie je pouze další způsob interpretace. Od ztělesnění cizích myšlenek, jsem postupně přešel ke ztvárnění vlastních. Tanečník je přece orámován choreografickým textem a občas jsem se cítil svázán a neměl jsem prostor a možnost říct víc. Navíc, je to úžasný pocit přivést k životu nějakou vizi. Pociťují to jako přivést k životu dítě. Nebylo nic, a teď je toho plné jeviště. Zázrak zrození a zázrak tvoření. Za mě jsou lepší dva „rodiče“. Například, režisér a choreograf. Probíhá výměna myšlenek, názoru. Rád pracuji v tandemu s Margaritou Pleškovou. Je obrovským profesionálem s citem pro krásu. Doplňujeme se navzájem.“

Věnujete se také pedagogické činnosti. V divadle vedete baletní studio a učíte pohybovou výchovu na Konzervatoři v Teplicích. Čím Vás práce pedagoga naplňuje? Je to ta možnost předávání svých zkušeností dále a přitom se také něco nového sám naučit?

„Přesně, jak říkáte – předávání zkušeností. Mám co předat, rád to předám. Z učení mám  fascinující zážitky. Beru své studenty jako mladé umělce se vším všudy. Říkám jim mladší kolegové. Mám je rád, takové jací jsou. To jsem se naučil. Pohybová výchova pro studenty zpěvu je obsáhlý předmět. Učit zpěváky pohybu je v určitém smyslu výzva. Chtěl jsem učit, měl jsem obavy, ale zkusit něco nového – to je to správné slovo. Teď už vím, pedagog musí v první řadě získat důvěru žáků, spojit  prospěšné se zajímavým. Hodně jsem se toho musel naučit mimo obor. A stále se učím. Na Teplické konzervatoři mám perfektní zázemí a podporu vedení, více – mám důvěru vedení. Daří se mi u studentů vzbudit zájem k pohybu, k tanci, k herectví, to je pro mě důležité. Děláme projekty, co nás baví, to je také důležité. Studenti mě doslova obohacují. Učím je a učím se od nich. A učím se, jak je mám učit! Toto u mě může být dokonce téma na přednášku. 🙂

Čím je pro Vás balet dnes? Jednou jste řekl: „Balet je krása, ladnost pohybu a souznění všech složek v dokonalé harmonii. Klasický balet je pro mě pilíř baletu. Balet je pro mě také velkou radostí, kdyby nebyl, tak bych ho nedělal.“

„A stále to platí. Plus k tomu, ten, kdo ví, co všechno obnáší balet, ví také, že bez obrovské lásky se to dělat nedá. Takže, plus láska.

Balet je krásománie.“

Patříte mezi ty šťastlivce, kteří si můžou říct, že jejich profese je také jejich koníčkem?

„Samozřejmě. Dělej to, co miluješ, a miluj to, co děláš. Recept na štěstí? Asi tak nějak to bude.“

Dočetla jsem se, že rád hrajete na klavír a také rád navštěvujete galerii starých mistrů v Drážďanech. A co další koníčky? Jak rád trávíte chvíle volna?

Volno? Co když odpovím, že nemám volno? 🙂 Pořád něco dělám. A to nejsem workoholik. To byste se divila, kolík všeho je na práci. Život přináší různé podněty a zaplňuje můj čas. Sám se divím, jak je to šikovně zařízeno vesmírem. Zdá se, že vesmír nesnáší prázdno. Klavír, obrazy, čtení a, především, zpěv mé úžasné ženy – to jsou léčivé momenty mého volného času.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Vladimíra Gončarova 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

!GG!

Taneční představení se silným uměleckým příběhem

Brněnský spolek ORBITA, který se věnuje rozvoji současného tance a performance v oblasti nezávislé taneční scény, uvede své představení !GG! v industriálním prostoru Divadla X10 v neděli 6. října. Premiéra představení proběhla v komorním prostoru bývalé palírny Distillery v Brně na Pekařské ulici loni v zimě.

Inscenace zkoumá témata svobody a spoutanosti prostřednictvím osobního příběhu Igora Vejsady a jeho neviditelného alter ega Michala Nagyho. Režie a choreografie jsou dílem Terezy a Lukáše Lepoldových, kteří spolu s tvůrčím týmem vytvořili působivou atmosféru doplňující příběh o vzpomínkách, překážkách a hledání cesty. Jakub Tajovský vytvořil scénu, jejíž součástí jsou vizuální projekce reagující na jednotlivé obrazy inscenace. Hudební doprovod propojuje konkrétní zvuky s citacemi známých i méně známých motivů, čímž vzniká výrazný hudební podklad reflektující téma svobody. Představení nabízí divákům komplexní pohled na osobní i kolektivní vzpomínky a emoce.


„!GG! je o zkušenostech duše, o překážkách, které jsme museli překonat. Je to příběh o hledání sebe sama v nekonečném labyrintu života,“ říká Lukáš Lepold, jeden z autorů konceptu.

Igor Vejsada, renomovaný tanečník, pedagog, baletní mistr a choreograf, se v tomto projektu vrací na jeviště ve zralém věku, po ukončení aktivní taneční kariéry. Jeho role v představení vychází z jeho osobních zkušeností a uměleckého vývoje. Tento bývalý sólista baletu je jednou z nejvýraznějších osobností české taneční scény. Má za sebou bohatou uměleckou kariéru, kterou zahájil v Národním divadle v Brně, kde vytvořil řadu sólových rolí. Po angažmá v maďarském Györi Balletu a izraelském Kibbutz Dance Contemporary Company se stal šéfem baletního souboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde vytvořil mnoho významných inscenací, včetně Coppélia a Romeo a Julie. V současnosti působí jako baletní mistr Pražského komorního baletu. Jednou z jeho nedávných tanečních rolí byla Chvilka POEzie Marka Svobodníka.

„Myšlenka inscenace vznikla z potřeby vyjádřit své emocionální procesy a zkušenosti, které jsem nasbíral během své dlouholeté baletní kariéry. Inspirovala mě kniha Ad Honorem Igor Vejsada, která reflektuje různé etapy mého života,“ vysvětluje Igor Vejsada, hlavní aktér představení.

„Iniciativa přišla od společnosti Orbita, konkrétně od Terezy a Lukáše Lepoldových. S radostí jsem jejich nabídku přijal,“ dodává Vejsada. O svém pocitu po prvním uvedení inscenace v Brně říká: „Pocity byly smíšené, ale cítil jsem v sobě štěstí a pokoru. Bylo osvobozující povídat tancem o tématech, jako jsou svoboda, nesvoboda, láska a nenávist. Mým mottem se stala slavná věta Beatles: Vše, co potřebujeme, je láska.“

O důvodu, proč představení přenést do Prahy, Igor Vejsada doplňuje: „Po sedmi letech se uzavírá další etapa mé kariéry a chtěl jsem Praze vyjádřit díky za všechny umělecké příležitosti a krásné chvíle, které jsem zde zažil. Děkuji všem v Orbitě za příležitost a také organizátorům pražského Divadla X10 za zprostředkování a možnost toto představení uvést jako poděkování a rozloučení s důležitou etapou mého života.“

Jakub Tajovský pracuje s médiem malby, které volně spojuje a rozvíjí v dalších audiovizuálních formách. Jeho práce se zaměřuje na zkoumání „designu“ malby, s důrazem na specifické materiální praktiky v malířství. Jeho výzkum se zabývá proměnami v malířských stylech a technikách.

Kdy: 6. října 2023 v 19:30

Kde: Divadlo X10, Praha

Vstupenky: https://www.divadlox10.cz/cs/repertoar/gg?e=865

Událost FB:  https://www.facebook.com/events/477412308410412


Denisa Motalová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem 420people a pedagogem Filipem Staňkem

„Tančit myšlením a myslet tancem, čeho víc lze dosáhnout?“

Filip Staněk

 „Tanec je tím, co mě drží v sladkém zajetí,“ přiznává tanečník Filip Staněk, člen 420people, který se realizuje také jako pedagog, vede taneční lekce a vyvinul vlastní pohybovou metodu Smart Body, jejímž cílem je být univerzální tréninkovou metodou, pro veřejnost i pro profesionály. 

Od mala jste se hodně věnoval sportu, ke kterému Vás vedli rodiče a zkusil jste jak tenis, tak dokonce i horolezectví. Jak jste se dostal k tanci?

„Jsem ze sportovně založené rodiny. Hodně jsme lyžovali a, jak zmiňujete, vyzkoušel jsem si mnoho sportů. Vždy mě to ale táhlo k tanci, k umění obecně, mám pocit, že odjakživa. První, co si vybavuji, je obdiv k Michaelu Jacksonovi, kterého jsem v dětství napodoboval. Pak přišly taneční kroužky a nakonec – nebo vlastně na začátek – konzervatoř. Studium tance a baletu bylo to, co jsem hledal, po čem jsem toužil. A nemýlil jsem se, tanec mi poskytl šťastné mládí.“

Na ostravské Janáčkově konzervatoři jste studoval jak klasický tanec, tak později i herectví, také loutkoherectví a o prázdninách step. Uvažoval jste o herecké profesi? Co Vás přivedlo ke stepu?

„Vystudoval jsem tanec a herectví, součástí toho druhého byl i předmět loutkoherectví, který mě velmi bavil. Když mi bylo asi třináct, starší spolužáci chodili na hodiny stepu, kam jsem ale ještě neměl přístup. Jednou jsem se tam šel podívat a zeptal jsem se učitele, jestli bych nemohl chodit. Souhlasil, a tak jsem se začal učit stepu. Po několik let jsem se mu věnoval docela intenzivně. V létě jsem pak pravidelně jezdil na různé taneční školy, workshopy, baletní i stepové. Herectví jsem si ve škole přibral po čtyřech letech (taneční studium je osmileté, herecké čtyřleté). Respektive, chtěl jsem přejít z tance k herectví a trochu tajně udělal talentové zkoušky. Jenže se to rozkřiklo a z tanečního mě nechtěli jako kluka pustit. Nakonec vymysleli, že bych mohl studovat obojí. Byl jsem takový první pokusný králík, nikdo přede mnou to nikdy nezkusil. Bylo to náročné, jakmile jsem se v tom ale naučil chodit, šlo to. Když jsem byl vyčerpaný, řekl jsem na tanečním, že mám herectví, na hereckém, že mám tanec, a šel jsem do hospody. O herecké profesi jsem nikdy vážně neuvažoval, nemám pro ni vlohy ani zápal, tanec je tím, co mě drží v sladkém zajetí.“

Po škole jste nastoupil do baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (Sněhurka a sedm trpaslíků, Giselle, Mrazík), kde jste byl pět let. Pak jste na dva roky odjel do Monaka, kde jste působil jako instruktor tance a fitness. Pak jste se do Čech vrátil a od roku 2017 jste tanečníkem v 420people (The Watcher, Máj, INspiraCE, Ever). V jednom rozhovoru jste řekl, že tím, že tančíte v této company, jste si splnil sen. A co role, splnil jste si své taneční sny? 

„Ano i ne. V divadle v Ostravě jsem měl skvělé příležitosti i role. Ale po zranění páteře jsem si uvědomil, že v klasickém baletu nikdy nebudu světovou hvězdou a s ničím menším jsem se nemohl spokojit. Taky mi došlo, že současný tanec je tím, k čemu celý život tíhnu a co mi i lépe jde. Napnul jsem všechny síly, abych se dostal do nějakého zahraničního souboru; mým snem bylo vždycky tančit v zahraničí. Absolvoval jsem desítky konkurzů, nikdy to však nevyšlo. Když jsem nakonec sebral odvahu zkusit to na volné noze a nastoupil do 420people, byl to splněný sen. 420people mi splnilo všechny touhy, o nichž jsem v taneční kariéře mohl snít: spolupráci se Sidi Larbi Cherkaouim, cesty do zahraničí – do Japonska, prvotřídní kolegy, od nichž jsem se mohl učit a sdílet s nimi jeviště. A taky velkou tvůrčí svobodu, která mi chyběla. Až ona pro mě znamenala výrazný umělecký rozvoj a nalezení vlastního výrazu. Abych pravdu řekl, někdy se mi ale po velkém divadle a jevišti, bouřlivém potlesku po náročné klasické variaci zasteskne.“

Čím je pro Vás tanec dnes? Je Vám bližší klasický nebo současný tanec?

„Převážně obživou a radostí. Myslím, že tanec má ohromný potenciál, přesto je umělecky i společensky opomíjen. Jsem přesvědčen, že tanec může nabídnout něco, co nedovede žádný jiný druh umění ani aktivity. Jak pasivnímu divákovi, tak aktivnímu adeptovi. Na jednu stranu je magický, vzrušující, nenahraditelný, na druhou ale vysoce náročný, k jeho ocenění je potřeba dlouhá léta tříbit vkus, zcitlivět vnímání. Možná i proto je opomíjen; lidé chtějí věci rychle, snadno a navíc takové, které přinášejí kvantifikovatelný, viditelný užitek. Bližší je mi určitě současný tanec.“

Během Vaší rekonvalescence, když jste nemohl ze zdravotních důvodů tančit, jste začal psát povídky, nejdříve jen na své webové stránky Povídky z pod fousu a psaní Vás velice bavilo a v roce 2020 Vám vyšla prvotina Křehká struna. Připravujete další knížku?

„Ano, literatura je mou láskou. Od dětství stále něco sepisuji, deníky, příběhy, komiksy. Jsem neukojitelný čtenář. Když jsem byl zraněný, dva roky bez pořádné práce, potřeboval jsem umělecký přetlak nějak ventilovat, zkusil jsem se psaní věnovat vážněji. V průběhu let vzniklo několik povídek, z nichž většina vyšla v knížce Křehká struna. Psaní beru docela vážně a je to něco, čemu bych se rád věnoval. Kromě kratších textů, které píšu pro různá internetová média, mám v plánu i něco většího. Bude ale potřeba si ještě trochu počkat.“

Kromě tance a psaní se realizujete jako pedagog. Pořádáte workshopy a vyvinul jste vlastní pohybovou metodu Smart Body, která nás učí vnímavosti k vlastnímu tělu i k okolí. Cílem je najít radost a svobodu v pohybovém projevu. Co Vás přimělo k tomu, vytvořit právě tuto pohybovou metodu „chytrého těla“? Jaký je o Vaše pohybově-taneční kurzy zájem?

„S učením tance jsem začal hned po škole, vedl jsem kurzy pro veřejnost v Ostravě, nyní mám své taneční lekce v Praze. Začínal jsem kopírováním mých tanečních vzorů a postupem času se vykrystalizoval jak taneční styl, tak pedagogická metoda. Citlivou a autokorektivní zkušeností. Obojí je sepnuto mým pohledem na pohyb a tanec obecně. Toto sepnutí, jakýsi filosofický náhled tance, pohybový slovník a zároveň metodu, jsem nazval smart body. Jednak abych se od ostatních kurzů odlišil, jednak abych sám sebe přinutil principy, kterým věřím, formulovat a dále rozvíjet. Smart body nevzniklo ze dne na den, ale spíš postupným vývojem. Co se mi líbilo a fungovalo, ze všech tanečních i mimo tanečních systémů, s nimiž jsem přišel do styku, jsem ukradl, co se mi nelíbilo, jsem vyhodil, co mi chybělo, jsem přidal. Smart body je otevřený, stále se měnící koncept, který si klade za cíl být univerzální tréninkovou metodou, jak pro veřejnost, tak pro profesionály. Mechanismy a techniky, které používá, mají pak doufám přesah i do běžného života.

O kurzy je docela zájem, zejména pak o intenzivní workshopy. Ne všichni ale u pravidelného tréninku vydrží, přece jen nejde „jen“ o bezmyšlenkovité tancování, smart body klade na tanečníky vyšší nároky. Kdo vytrvá, je – věřím – náležitě odměněn.“

A co choreografie, neláká Vás?

„Ne.“

Dočetla jsem se, že studujete filozofii na FF UK v Praze. Co Vás přivedlo k tomuto studiu?

„Nejspíš literatura. Čím více čtu, tím víc mám pocit, že ničemu nerozumím. Politice, vztahům, životu, sobě. Jsem ambiciózní člověk, který rozumět chce, ale nedůvěřuji autoritám, vše si musím vyzkoušet a promyslet sám. Hledal jsem, kde bych mohl najít nějaké odpovědi. Motal jsem se kolem univerzity několik let, chodil neoficiálně na přednášky, četl jak o život. Ale chtělo to systematický kontext, strukturu a hlavně bič, abych se do toho ponořil závazně a naplno. Jako tenkrát před dvaceti lety v případě konzervatoře, následovat instinkt bylo správné rozhodnutí, filosofie byla přesně tím, co jsem hledal. Odpovědi sice stále nemám, spíš více otázek, ale alespoň se cvičím v tom, pokoušet se je artikulovat. Filosofie a tanec jsou podle mě skvělou kombinací, jak ze sebe vychovat nadčlověka, kterým se chci stát. Ovládat mysl i tělo, tančit myšlením a myslet tancem, čeho víc lze v psychofyzické rovině dosáhnout? A holky říkají, že ta kombinace je i sexy.“

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Umíte odpočívat?

„Nikdy jsem neuměl rozlišovat mezi prací a koníčky. Čemu se věnuji, mě zajímá i baví, naštěstí mě to i jakžtakž živí. Lidský čas i síly jsou omezené, nevidím důvod, proč obojím mrhat kvůli něčemu, co mi nedává smysl.

Odpočívat samozřejmě umím. Jsem líný člověk, v podstatě kavárenský povaleč. Kdyby bylo po mém, sedím jen v kavárně a od rána do večera si čtu. Jenže něco mě bůhvíproč pořád žene dál. Chci dobře vypadat, musím cvičit, chci rozumět, musím přemýšlet a číst, chci umět tohle a tamto, musím tomu zkrátka obětovat úsilí a čas. A tak jsem v neustálém rozporu. Ale vím, že nevzdělaný, chudý a obézní bych si ten odpočinek moc neužil.“

Filip Staněk:

Narodil se 4. 10. 1989 v Ostravě. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě (2002 – 2010). Pět let tančil v baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Od roku 2017 je tanečníkem 420people. Působí jako pedagog, pořádá taneční a pohybové workshopy. Vyvinul vlastní pohybovou metodu Smart Body. Je trenérem v 3D Fitness Gym. Je autorem povídkové knihy Křehká struna.

 

Foto: Archiv Filipa Staňka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín