Rozhovor s velmi slavnou sólistkou baletu a pedagožkou ADÉLOU POLLERTOVOU

„Balet je boží!!!“

Devět let byla členkou baletního souboru v Hamburku, pak byla sólistkou baletu ND v Praze, za své taneční kreace obdržela Adéla Pollertová několik významných ocenění. Balet je stále její velkou láskou a své zkušenosti předává dále, a to jak na HAMU, tak v Baletní akademii Adély Pollertové a učení jí přináší radost a naplnění.


Pocházíte z rodiny, kde kraluje sport a provází ji umění. Vaším pradědečkem byl operní pěvec a herec, člen ND Emil Pollert, vlastním jménem Emil Popper, pratetou Ema Švandová, která vedla Švandovo divadlo, které založil její manžel Pavel Švanda. Váš tatínek spolu s bratrem byli mistry světa ve slalomu na divoké vodě. Jak Vás  to ovlivnilo?


„Nikdy jsem nebyla do ničeho tlačená, nikdo mě do ničeho nenutil, nikdy mi nebylo předhazováno, kdo byli mí předci a všechno, co jsem kdy dělala, jsem dělala z vlastního přesvědčení a nějaké síly uvnitř sama sebe. Možná je to opravdu v genech, kterým člověk neunikne, ale ,tah na branku´ je jedna z vlastností, za kterou jsem rodičům a životu vděčná. Mám to štěstí, že se kdykoliv mohu na svou rodinu a nejbližší spolehnout a když náhodou padám ke dnu, všichni mě podrží a podpoří. Všechno v životě je týmová práce, i když si myslíte, že jste to zvládli sami.“

Od pěti let jste se věnovala moderní gymnastice a až v patnácti letech jste se dostala k baletu. Čím Vás okouzlil, že jste jej vystudovala na taneční konzervatoři?

„ Popravdě balet nikdy nebyl mým snem. Když jsem dělala gymnastiku, chtěla jsem tančit. A když přišla nabídka na Taneční konzervatoř, myslela jsem si, že to je ono – budu tančit. To, že budu stát denně u tyče a ,šmrdlat´ nohama battement tendu do zbláznění, to jsem si uvědomila sice záhy, ale to už jsem byla chycená a ze své povahy jsem nemohla vzdát vybranou cestu. Nelituji! Balet je prostě boží!!!“

 Po škole jste se stala členkou baletního souboru v Hamburku, kde jste byla devět let. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„Hamburk mi dal nejen úžasnou pracovní příležitost, ale dal mi i obrovskou školu života. Ve všech ohledech bylo toto angažmá pro můj budoucí život naprosto zásadní. Naučila jsem se samostatnosti, naučila jsem se jazyky, procestovala jsem celý svět, poznala jsem skvělé lidi, měla jsem toho nejlepšího šéfa, od kterého jsem se toho hodně naučila (i na poli šéfovství) a hlavně jsem v Hamburku právě díky Neumeierovi pochopila o čem balet opravdu je…“

Po návratu do Čech jste v roce 2005 nastoupila do baletu ND v Praze jako sólistka, kde jste za roli Julie v baletu „Romeo a Julie“ získala cenu Thálie. Jak jste jednou přiznala, byla to vždy Vaše vysněná role. A co další role, které přirostly k Vašemu srdci?

„Pražské angažmá bylo trochu jiné. Na rozdíl od Hamburku, kde má John Neumeier doslova monopol na své balety, v Praze jsem tančila v choreografiích zcela rozmanitých. Přiznám se, že tanečnici jsou tak trochu jako gladiátoři. Co vám řeknou, ať zatančíte, to prostě uděláte. Když jste v souboru, nemůžete si vybírat. Nemůžete říct, tohle se mi nelíbí, to tančit nebudu! Ale nakonec i v těch kusech, které nepatřily mezi mé hitovky, jsem si našla něco pozitivního a bylo to vlastně fajn. Takže když se ptáte, na jakou další roli kromě Julie bych vzpomenula, je jich tolik, že seznam by sahal až na konec stránky…“

 Za své taneční kreace jste obdržela různá ocenění a již v roce 1999 jste získala německé prestižní ocenění Dr. Wilhelm Oberdörffer Preis pro nejlepší tanečnici v Německu nebo o deset let později ocenění Philip Morris Ballet Flower Award za mimořádný výkon v oblasti klasického baletu. Co to pro Vás znamená?

„Získat jakékoliv ocenění je samozřejmě skvělé a kdo říká, že ho to nezajímá, tomu nevěřím. Potěšila mě jak Cena Thálie, tak třeba ocenění Klubu přátel baletu za nejoblíbenější tanečnici (teď přesně nevím kterého roku). Ale co mě vždycky zahřálo nejvíc, bylo to, když diváci odcházeli z představení spokojení. Jednou jsem byla v New Yorku na muzikálu ,Gypsy´. Lístek mě stál 200$ a hlavní hrdinka celou roli odmarkýrovala! V tu chvíli jsem si řekla, že tohle nikdy svým divákům neudělám. Byly to moje skoro nejlíp investované peníze v životě.“

Později jste ještě vystudovala baletní vědu na HAMU, kde sama učíte. S baletní kariérou jste skončila a v roce 2013 jste otevřela Baletní akademii Adély Pollertové v Praze, Na Poříčí. Co Vás k tomu vedlo? Co všechno učíte a jak se cítíte v roli kantorky?

 „Baletní Akademie je prostorem, kde doufám a věřím, se o baletu dozvíte první poslední, od samotných baletních kroků počínaje, přes historii a veškeré reálie, až po pikantnosti z baletního prostředí, jeviště, zákulisí a života tanečníků konče. Škola je určena široké veřejnosti. Máme jak děti, letos okolo 170 studentů, tak i dospělé, všechny věkové i výkonnostní kategorie.

A kantorka? To nejsem nebo se tak netituluji. Možná pedagožka.  A co mě přimělo vlastní baletní školu založit? Přiznám se, že když jsem přemýšlela, co podniknout po ukončení mé profesionální kariéry, tak mě myšlenka na tak velký projekt ani ve snu nenapadla. Byla to spíše shoda náhod, souhra okolností, které mě přivedly na téma vlastní baletní školy. Ještě při angažmá v Národním divadle jsem si přivydělávala učením a zjistila jsem, že mě to vlastně naplňuje více, než stát na jevišti a interpretovat něco, co není úplně moje. Ano, člověk do role dá sám sebe, ale stále musí dodržovat určité mantinely. Být pedagogem je daleko svobodnější, hodina je taková, jakou si ji já udělám. Když se podívám zpátky, nezměnila bych ani minutu ve svém životě. Všechno mělo smysl a všechno mě posunulo dál, ale teď si troufám říct, že jsem při učení opravdu šťastná.“

 Spolupracovala jste s řadou osobností, je někdo, kdo Vás nejvíce ovlivnil nebo s kým byste ještě ráda spolupracovala?

„Jak už jsem řekla, byl to právě John Neumeier. Ovlivnil mě prakticky ve všem. Od toho jak vnímat balet jako takový, jak na sobě pracovat, jak si stát za vlastním názorem a s pokorou vše přijímat. Strašně ráda na něj vzpomínám a čerpám z jeho myšlenek dodnes. Ovšem samozřejmě nebyl jediný, kdo mě v životě ovlivnil.“

Jste maminkou. Vedete Vaší dcerku Antonii k baletu?

„Toničce jsou tři roky, a jakým směrem se vydá, je čistě na ni. Rozhodně ji budu ve všem podporovat a budu se jí snažit byt aspoň takovou oporou a příkladem, jako jsem měla ve svých rodičích já.“

 Jak ráda trávíte volný čas? Umíte odpočívat?

„Volný čas? Asi se ptáte na to, co mám ráda mimo balet, který je opravdu provázený mým životem od A do Z a je i mým koníčkem. Ale vedle toho neskutečně rada čtu, moji novou vášní je vyšívání na stroji a samozřejmě jakýkoliv (individuální) sport na rekreační úrovni. Tím myslím běh za mou neposednou dcerou a tomu podobně.“

Děkujeme  za rozhovor

Foto: archiv Adély Pollertové

 Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s tanečnicí, třikrát úspěšnou v soutěži StarDance, LUCIÍ HUNČÁROVOU

„Po každé taneční lekci děkuji mému andělovi, že …“

Již v juniorském věku patřila mezi republikovou špičku tanečníků. Mistryně v latinsko-amerických tancích a vicemistryně Evropy Lucie Hunčárová, vystudovaná ekonomka, profesionální tanečnice, která vede taneční kurzy jak pro děti, tak pro dospělé, si třikrát zatančila ve StarDance a práce se jí stala koníčkem.

Pocházíte z Mostu, kde jste také vyrůstala. Jak jste prožívala svá dětská léta na severu Čech?

„Když se řekne, že pocházím z Mostu, tak pozorujete občas zvláštní reakce, protože spoustu lidí má Most zafixovaný jako měsíční krajinu, kde je špatné ovzduší a žijí tam nepřizpůsobivé národnostní menšiny. Tak tomu skutečně bylo ještě na začátku 90. let, ale já jsem to jako dítě nevnímala. V Mostě se mi žilo vždy dobře. Vyšla jsem ZŠ, poté pokračovala ve studiu na Obchodní akademii a nakonec jsem tam zůstala do 25 let, kdy jsem dokončila vysokou školu s ekonomickým zaměřením, která měla pobočku v Mostě. Mám tam rodiče, které navštěvuji celkem často, a Most jako takový, je nyní zelené a poměrně čisté město. Takže vždy se na sever Čech ráda vracím.“


Začínala jste jako malá mažoretka a od deseti let se věnujete tanci. Co Vás k němu přivedlo?

„Vždycky jsem se ráda nějakým způsobem hýbala a nakonec tehdy přes mou nejlepší kamarádku jsem začala navštěvovat v lidové škole umění mažoretky a ta stejná trenérka otevírala v 95. roce kroužek společenských tanců. Byl mi nějakým způsobem bližší, protože jsem se mohla projevit více individuálně. Měla jsem velké štěstí, že jsem téměř hned našla tanečního partnera, což byl i tehdy velký problém. Chlapcům se moc do tance nechce… :-). A v neposlední řadě byla důležitá psychická i finanční podpora mých rodičů, kteří se pro mě maximálně obětovali ve všech směrech, za což jim do dneška děkuji.“

 V juniorském věku jste již patřila mezi republikovou špičku tanečníků a v 16 letech jste se protančila do nejvyšší výkonnosti třídy „M“. Co to pro Vás znamenalo? 

„Vše šlo ruku v ruce, měla jsem štěstí jak na partnera, mé rodinné zázemí, tak také  na kvalitní vedení. Od juniorských let byl mým trenérem Jan Tománek, který mě krásně nastartoval a vedl mě až do mých 30 let, kdy jsme ukončili aktivní taneční kariéru s Janem Onderem a rozhodli jsme se pokračovat dál komerčnější cestou. Stále jsme se věnovali výchově juniorských tanečních párů, ale do toho přiskočilo natáčení dětského tanečního pořadu pro ČT Déčko –  ,Taneční hrátky s Honzou Onderem´. Natočilo se téměř 300 dílů a my jsme začali republiku brázdit s dětskou taneční show.“

V Barrandovských ateliérech se 29. října 2016 uskutečnil přenos VIII řady populární taneční show České televize Stardance.

S tanečním partnerem Janem Onderem, s nímž jste tančila několik let, jste byli pravidelnými semifinalisty mistrovství ČR v latinsko-amerických tancích a právě v tomto oboru jste se stala mistryní ČR a vicemistryní Evropy. Proč právě latinsko-americké tance?

„Latinsko-americké tance jsou živější a živočišnější, jestli to takto mohu nazvat. Ve standardních tancích musíte být v neustálém tělesném kontaktu s partnerem, držet si rám atd. Cítila jsem se trochu svázaně, tak proto jsem se v 17 letech rozhodla, že se budu specializovat jen na latinu, která mě naplňovala více i z hlediska projevování emocí. Jan Onder byl tehdy taky výborný latinář, takže jsme to v roce 2007 dali tanečně dohromady.“

V ateliéru 8 Barrandovských ateliérů se uskutečnil živý přenos sedmé řady taneční soutěže Stardance České televize.

V roce 2013 jste se poprvé objevila v oblíbené televizní taneční soutěži Star Dance… když hvězdy tančí, kde byl Vašim partnerem herec Pavel Řezníček. S komikem Lukášem Pavláskem jste se protančili do finále a v osmé řadě se stal Vašim partnerem italský kuchař Emanuele Ridi. Co Vám dalo působení v této soutěži? Šla byste do pořadu znovu?  

„StarDance je nezapomenutelný zážitek a jsem za tuto zkušenost velmi vděčná. Je to náročné ve více směrech. Jste pro celebritu, kterou dostanete, jak trenérem, choreografem, psychologem a v neposlední řadě také tanečním partnerem (partnerkou). Já jsem vždy začínala s daným partnerem úplně od nuly, ani jeden muž neměl žádné zkušenosti s tancem. Ono se občas přihodí, že daná celebrita se s tancem někdy setkala např. při studiu na konzervatoři, v divadle, ve filmu nebo v mládí tančila a je úplně jedno, jaký styl tance. Zkrátka i s profesionálním sportovcem to jde potom snáz, ale to bohužel nebyl můj případ. Vždy jsem si říkala, že co mě nezabije, to mě posílí, to bylo takové moje moto zejména s Lukášem Pavláskem, který byl opravdu nejtěžší oříšek ze všech. Pochopila jsem, že je to opravdu soutěž, kde nejde úplně o kvalitu pohybu, ale rozhodují sympatie, upřímnost a aura dané celebrity i možná tanečníka. Divák je chytrý a i přes kameru občas pozná faleš a hru a touhu po vítězství, což se daným párům nevyplácí. Z účinkování ve StarDance jsem si odnesla více trpělivosti a vlastně jsem získala to pravé know-how, jak rozpohybovat v krátkém čase úplného laika.

V budově České televize v Praze se 7.září 2015 uskutečnila tisková konference k nové řadě taneční soutěže Stardance VII.

Při sledování posledních 2 řad mi tak nějak došlo, že už jsem ,stará´, objevovali se tam tanečníci o 10-15 let mladší než jsem já. Jasně, já jsem v něčem třeba vyzrálejší a zkušenější, ale vůbec teď nedokáži říci, zda bych do StarDance ještě šla. Určitě bych o tom musela přemýšlet a zvážit všechna pro a proti.“

StarDance VI

Přitom všem tanečním zaneprázdnění jste stihla v roce 2005 vystudovat Obchodní akademii v Mostě a o pět let také VŠ: Proč ekonomický obor?

„Po absolvování ZŠ jsem vůbec netušila, zda budu chtít studovat vysokou školu, a tak jsem šla raději na odborně zaměřenou školu, než na všeobecné gymnázium. Studium na obchodní akademii mě bavilo a nakonec jsem se tedy rozhodla, že v mém vzdělávání ekonomickým směrem budu pokračovat. Myslela jsem na zadní vrátka, kdybych např. ze zdravotních důvodů nemohla tančit a vyučovat tanec, tak ať mám do života pojistku, že mohu dělat i něco jiného a nejsem jednostranně zaměřený člověk.“

StarDance VIII …. když hvězdy tančí. Portréty soutěžících osmé řady populární taneční soutěže České televize.

V roce 2017 jste se objevila v seriálu Mazalové v epizodě Velká pohádková loupež. Jaké to bylo, být „tak trochu“ herečkou?

„Určitě to byla pro mě zajímavá zkušenost, dost jsme se při natáčení nasmáli a byla tam fajn parta herců. Ale asi tam je taky potřeba talent a nejsem si jistá, zda ho mám…. :-). Každopádně herectví je pro mě velmi  pestrá profese a určitě bych nějakou nabídku na mini roli nezahodila a zvážila ji.

Tanec Vás provází téměř celý život. Věnujete se mu na profesionální úrovni a své zkušenosti předáváte dál díky svým tanečním kurzům pro děti, mládež i dospělé. Co všechno se můžou účastníci kurzů u Vás naučit?

„Nyní vedu taneční kroužky na základní škole ve Velké Chuchli a v Jesenici u Prahy, i přesto, že se s dětmi setkávám jednou týdně na hodinu, tak se snažím z nich dostat maximum. Vysvětluji jim, že tanec je v dnešní době sport a žádná procházka růžovou zahradou. Nemám ráda líné děti a v mém kroužku o takové děti nestojím J a ono to funguje. Děti to baví a dávají mi zpět energii, kterou já vkládám do nich a myslím, že mě mají i rády… smích

S dospělými tanečními kurzisty je to trochu snazší. Přihlásí se do kurzu, protože se skutečně chtějí naučit tančit. Jsou to většinou velmi pozitivní manželské páry s dobrou energií. Kurzy vedu trochu neformálním a uvolněnějším způsobem, chci, aby to byl pro dospěláky zážitek a aby si na mě vzpomněli vždy v dobrém. Takže občas zavtipkuji a zlehčím celou situaci. Kurzisté se učí jak standardní, tak latinsko-americké tance. Výjimkou jsou kurzy ,Latina pro ženy´, kde vyučuji sólo sestavičky do karibských tanců. Po konci každé lekce děkuji tam nahoru mému andělovi za to, že jsem zdravá, šťastná a že se mi práce stala koníčkem.“

A co chvíle volna. Jak je ráda trávíte?

„Mám ráda aktivnější odpočinek. V zimě lyžuji a na jaře začínám běhat a chodit do přírody na procházky, kde čerpám energii. Také mám ráda kruhové tréninky, kam občas zajdu, abych se udržovala v kondici. Též cestuji jak po naší krásné zemi, tak i po Evropě.“

Veronika Pechová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN