Do Poděbrad na mladé divadlo i pantomimu j. h.!

Taneční magazín se stal jedním z mediálních partnerů progresívního divadelního festivalu FEMAD v malebných středočeských lázních Poděbrady, který proběhne od čtvrtku 8., září do následující neděle. A jeho hostem bude i uznávaný mim Radim Vizváry. Těšit se tam můžete i na výstavu fotografii Marka Vašuta.

Konec druhého záříjového týdne v malebných středočeských lázních Poděbrady (konkrétně od čtvrtku 8. 9. do neděle 11. 9.) bude již tradičně patřit divadelnímu festivalu FEMAD. Letos již po pětačtyřicáté. U zrodu této soutěžní divadelní přehlídky stály v minulosti takové divadelní osobnosti jako dr. Pavel Bošek, dr. Jan Císař, dr. Ivan Vyskočil anebo bývalý ministr kultury Pavel Dostál. V tomto roce se ve vlastní soutěži FEMAD představí osm divadelních souborů z Čech i Moravy a celá řada mimosoutěžních hostů. Mezi ty nejočekávanější jistě patří i mim Radim Vizváry, jemuž bude patřit scéna o páteční půlnoci v přelomu z 9. 9. na 10. 9.!

1.BosekVyskocilCisar

Tři králové historie festivalu FEMAD – zleva. dr. Pavel Bošek, dr. Ivan Vyskočil a dr. Jan Císař

Zkratka FEMAD značí celý název „Festival mladého amatérského divadla“. Vznikl pod názvem „Salón odmítnutých“ v sedmdesátých letech minulého století. Po roce 1990 jaksi začal umírat na úbytě. O jeho renesanci se zasloužil někdejší televizní kulturní redaktor a současný starosta Poděbrad PhDr. Ladislav Langr. V době, kdy vedl místní Kulturní středisko, doslova vydupal ze země – za pomoci místních donátorů a pod záštitou Středočeského kraje – kvalitní podmínky pro účastníky, seminaristy i diváky. A dodal festivalu takovou prestiž a lesk, že se zas může řadit směle k těm nejúspěšnějším z osmdesátých let minulého století.

2.LadislavLangr

Současný starosta města Poděbrady, bývalý televizní tredaktor PhDr. Ladislav Langr se velkou měrou zasloužil o reneseanci festivalu FEMAD

Dobrou tradicí se staly v Poděbradech i doprovodné programy. K těm tradičním patří výtvarné výstavy. Svou expozicí kreseb a grafik zde v minulosti zaujal filmový režisér Juraj Jakubisko. Vystavovali zde skvělí divadelní fotografové Pavel Štoll a dr. Dušan Dostál, malující herec Miloš Hlavica, ale i skvělí scénografové z Činoherního klubu i dalších divadelních scén.

V letošním roce se v soutěžní části představí osm divadel. Konkrétně: Broukovcovo divadlo z České Kamenice, Divadelní soubor Kroměříž, Divadlo Stodola z rovněž moravských Jiříkovic, Divadlo ze středočeských Lázní Toušeň, pardubické divadlo Exil, divadeůní soubor Zmatkáři z Dobronína, soubor s tradičním názvem Vojan z Desné a konečně Divadlo Josefa Tejkla Jesličky z Hradce Králové.

3.JosefJanKopecky

Vzpomínka na loňský ročník festivalu FEMAD, autor článku (vlevo) předává Cenu kritiky Josefu Janu Kopeckému z Hadce Králové, ale tenkrát přebíral cenu za práci v Divadle Česká Třebová

Mimo vystoupení mima Vizváryho čeká na účastníky festivalu řada překvapení, jak se zmínil ředitel a hlavní manažér festivalu pan Jakub Charvát.

Nedílnou součástí FEMADu jsou tradiční divadelní semináře a workshopy za účasti předních lektorů z Čech, Moravy i Německa.

4.MarekVasut,jpg

Marek Vašut, tentokrát v roli fotografa

 

Taneční magazín je jedním z mediálních partnerů FEMADu, takže vás budeme pravidelněji informovat o jeho průběhu.

Michal Stein

Taneční magazín

FOTO: archiv autora

 

Hrom do Poličky!

Boris Hybner byl legendou nejen české pantomimy. Stál u zrodu mnoha projektů i divadelních festivalů a setkání. Jeden z nich brzy proběhne (v první polovině září) ve východočeském městě Polička pod názvem „Mime Fest“ a právě Borise Hybnera si významně připomene. Na úvodním večeru jeho společenský význam a uměleckou dráhu zhodnotí PhDr. Ladislava Petišková. Naopak závěrečný večer navštíví umělcova dcera, herečka Vanda Hybnerová.Mezitím se těšte na mnoho představení domácí i zahraniční mladé pantomimy. A možná přijde i kouzelník?

 

Východočeské městečko Polička přivítá v pondělí 12. září již jubilejní pátý ročník internacionálního divadelního festivalu „Mime Fest“. Současný ročník zejména uctí památku letos zesnulé legendy českých mimů Borise Hybnera. Tato osobnost nejen české pantomimy totiž stála u kolébky tohoto jedinečného a výjimečného festivalu i velice napomohla jeho prestiži mezi laickou či odbornou veřejností. Samotný festival v Poličce potrvá do soboty 17. září 2016.

Festival v Poličce se zaměřuje především na mladou generaci mimů a divadelníků. Aktivně spolupracuje s řadou domácích i zahraničních prestižních škol. Je také platformou, kde se mohou setkávat noví adepti pantomimy s řadou předních renomovaných odborníků této umělecké sféry. Proto si vytkl pravidelně pořádat řadu přednášek, seminářů, workshopů, ale vznikají zde i naprosto neformální a spontánní neplánované besedy či diskusní kroužky.

1.BorisHybner

Boris Hybner

Již první ročník festivalu „Mime Fest“ sledovalo v Poličce v září 2012 na půl druhé tisícovky diváků. Probíhal tehdy po čtyři dny. Již další ročník festivalu se tedy pro velký zájem rozšířil na týdenní program. Za minulé čtyři ročníky se „Mime Festu“ zúčastnilo přes 250 studentů rozličných uměleckých škol a účinkovaly na něm více než dvě stovky vystupujících. Zajímavostí je, že se třetí ročník „Mime Festu“ rozrostl z Poličky až do Prahy. Což mělo za následek strmý růst návštěvnosti. Prodalo se na čtyři tisícovky vstupenek! A divácký interes se neustále navyšuje. Není proto divu, že se festivalu dostalo mezinárodního ocenění v podobě prestižní známky „evropské divadelní kvality“ EFFE.

2.Radim_Vizváry

Mim a umělecký šéf festivalu „Mime Fest“ Radim Vizváry

Festival již přivedl do Poličky (a Prahy) vystupující a studenty divadelních škol z USA, Ekvádoru, Malajsie, Belgie, Německa, Francie, Finska, Gruzie, Maďarska a pochopitelně i Slovenska. Letos se diváci mohou premiérově těšit na soubor z Indie!

Závěrem k vlastnímu repertoáru letošního festivalu v Poličce. V pondělí večer jej v divadelním klubu zahájí retrospektivní koláž filmů, televizních a divadelních záznamů, vzpomínající na Borise Hybnera. Tento obrazový materiál doplní verbální vzpomínkou PhDr. Ladislava Petišková.

Od úterý do soboty se již rozjede v divadelním klubu, Tylově domě a také v otevřených prostorách na Palackého náměstí pestrá řada programů. Z domácích předních interpretů pantomimy upozorním na Radima Vizváryho či Václava Strassera. Ze slovenské mimické scény se zde představí Filip Hajduk. Zajímaví budou určitě američtí Red Bastard maďarské duo Bandart či již avízovaný soubor Nimmy Raphel z Indie.

3.MIMEfest

Plakát letošního „Mim Festu“

Na závěrečné sobotní vyvrcholení festivalu přislíbila účast dcera Borise Hybnera Vanda.

Mime Fest“ se řadí nejen v České republice, ale i v rámci Evropy k tomu nejlepšímu, co se v oblasti mladé pantomimy nabízí. Nenechte si takovou nabídku ujít i vy!

Michal Stein

Taneční magazín

Foto: archiv MimFest

Náš rozhovor s mimem ALEXEJEM BYČKEM

„Když člověku záleží na tom, co dělá, výsledky jsou nejlepší“

 

 

Alexej Byček, mim, režisér, produkční skupiny Mime Fatale

1. Vy  tvoříte v oblasti tance, pantomimy a pohybového divadla již řadu let. Jak jste začínal?

„Oba rodiče jsou profesionální hudebníci, maminka se pohybuje v operních kruzích v Národním divadle. Nasměrovalo mě to k umění. Od dětství jsem se věnoval klavíru, pak jsem se „obrátil“ k pohybu a začal tančit latinsko-americké tance, později jsem se dostal k pantomimě.“

2. Bavily Vás latinsko-americké tance? Proč jste skončil?

„Určitě bavily, ale netrvalo to tak dlouho. Tančil jsem asi 4 roky, přičemž jsem se nikdy před tím tanci nevěnoval. Dalo mi to solidní základ, který jsem mohl využít při studiu na pražské AMU. Kvůli tomu jsem také s latinou skončil – studium bylo fyzicky dost náročné, už jsem neměl čas. Moje taneční umění tak přešlo plynule do pohybového divadla.“

3. Lákalo Vás víc  pohybové divadlo než závodní tance?

„Ano, je to jiný způsob projevu. V latině se často „řeší“ sportovní projev versus umělecké vyjádření. Já jsem v tom neviděl rozpor. Latina je sice hodně bohatá, pokud jde o výraz, ale celá technika znamená přesun z jedné nohy na druhou, takže pro mě bylo zajímavé hledat i jiné možnosti. U pohybového divadla se umělec soustředí  na drama a na emoce, jde více o vyjádření děje. To vnímám jako podstatnější a mě to ve výsledku oslovuje víc než samotný tanec, ačkoliv tanec samozřejmě obdivuji. V současné pantomimě jsou  určité prvky taneční techniky, ale její jádro leží v herectví.“

03

4. Jaký rozdíl si má divák představit pod pojmy „pohybové divadlo“ a „pohybové divadlo spojené s pantomimou?

„Pohybové divadlo chápu jako širší  pojem, který zahrnuje pantomimu, fyzické a taneční divadlo, částečně i nový cirkus, který je teď u nás dost na vzestupu. Jádro vyjádření spočívá  v pohybu. Pantomimu u nás lidé znají buď v klasické formě, například díky tvorbě Ladislava Fialky v divadle Na zábradlí, anebo v klaunských podobách, které předváděli Boris Hybner, Ctibor Turba a Bolek Polívka. Později  ale zájem o toto umění upadl. Něco se muselo změnit, lidé se tolik neztotožňovali se starší poetikou a nastal posun pantomimy do moderní podoby, která je mnohem více spjatá s herectvím, psychologií. Samozřejmě se stále objevuje i banální až přisprostlý humor, který ale nemusí být v pantomimě nutně prvoplánový a může pobavit i inteligentního diváka. Obecně věřím, že pantomima je znovu na vzestupu a že lidé začínají přicházet na chuť její novým možnostem. Zjišťují, že nejde jen o tahání imaginárního lana, ale o bohatý a magický svět.“

5. Je dobře, že lidé jdou často až za hranice svých možností? Artisté se mnohdy také zabijí nebo zmrzačí. Stojí to za to?

„Jestli to stojí za to, to je na zvážení těch lidí, kteří tato vystoupení dělají. Občas k vidění jsou, někdy je to asi oprávněné, mám na mysli divadelně, umělci chtějí něco vyjádřit, např. oslovit svědomí, přimět k něčemu diváky, nebo nějakým jiným způsobem oslovit něco bytostně lidského či citového. Takové prostředky mohou posloužit velmi dobře, i když vedou až k sebeobětování herce. Druhá stránka je ta, že tyto výstupy podle mě často probíhají zbytečně. Občas se dějí, i když dramaturgie není dost silná a propracovaná, aby to stálo za to, aby intenzita a nebezpečí výkonu odpovídala dopadu na diváka. Jsou umělci (třeba i v populárním Cirque du Soleil), kteří na to doplatili životem, zdravotně nebo v rodině atd. Určitě to ale nemůže nikdo zakazovat. Odráží to dobu, vyjádření i hledání umělců by mělo být svobodné.“

6. Prožíváme sice dobu svobodného vyjádření, ale občas jsou vystoupení  vulgární, násilnická. Je to dobře?

„Je to trend. Umění zdrsnělo. Pokud lidé cítí nějakou krizi, ať už vnitřní nebo vnější, vyprahlost, vyhořelost, vždycky se to na divadelních vystoupeních zračí. Zajímavé to bylo například v souvislosti s válkou ve Vietnamu. Peter Brook tehdy nechal na konci představení US upálit živého motýla. Byl z toho skandál a až později se provalilo, že se jednalo o srolovaný papírek. Ten šok byl ale potřeba. Dnes se o něj hodně umělců snaží a já myslím, že to odráží pocity lidí. Denně slyšíme samé negativní zprávy, řešíme konflikty, lidé se asi chtějí vymezit, vyjádřit. Myslím, že je to opravdu duchem doby, který umělci ve svých dílech odráží, ne tím, že by byli sami až tak masochističtí. Někteří ale používají drsnost jako svou značku, jdou až „na dřeň“, nezastaví se před ničím. Obdivuji výkony v představeních skupin Farmy v jeskyni nebo Spitfire company, ale myslím (zejména v druhém zmíněném případě), že dramaturgicky ne vždy naplní to, co chtějí člověku říct.

04

7. V červnu, přesněji 4.června v holešovickém Studiu ALTA,  bude mít premiéru Vaše představení „Heydrich“, které je  o životě této nechvalně známé osobnosti. Je to kontroverzní téma. Nebudete podezřelý z propagandy?

„Dá se říci, že je to také vyjádření se „až na dřeň“, je to o lidském svědomí. A určitě to není propaganda. Na pražském Magistrátu i Ministerstvu kultury tento projekt získal podporu, což svědčí o tom, že můj koncept pochopili.
Je to velmi silné téma, které má velké nároky na herecké vyjádření. Nejde o to vylíčit biografii, spíše ukázat pozadí totality, které se prolíná do každé doby. Lidé často odsuzují 2. světovou válku, ale neznají příčiny, vidí jen důsledky. Co se odehrávalo v  hlavách bývalých vůdců, proč to všechno vzniklo? A pak také, co se odehrává v hlavách dnešních „dobyvatelů“, kteří nejsou jen politici nebo členové bezpečnostních složek, ale také PRisté, manažeři, ředitelé nadnárodních korporací. Všichni můžeme být manipulovatelní, zkorumpovatelní, je to v každém z nás. Myslíme si, že už se tehdejší události nemůžou opakovat, a přitom je v dnešní době kolem sebe často přehlížíme. Zamyšlení nad manipulací je velmi důležité téma. Každý člověk může zvážit sám u sebe, jestli se také nenechává ovlivňovat.
Právě pro takovéto sdělení podle mě stojí za to jít i fyzicky na hranici, protože může diváky oslovit v něčem, co je pro ně bytostně důležité. Mimochodem úžasné představení o manipulaci je „Konec Clementine“, které hrají v Akropoli.“

8. Vy jste produkční skupiny Mime Fatale. Přibližte jejich tvorbu.

„Tato skupina sestává z pěti mimek a drží se spíše populární linie. Jejich první hra „Na Plechárně“ byla pantomima o pěti prostitutkách, pokud jde o prostituci,  projevovala se  komická stránka, se kterou kontrastovaly tklivé osobní příběhy. Další představení „Push the Button“, které hrajeme v NoDu, je o dívkách, které propadly počítačovým hrám. Holky se zde proměňují na vraždící virtuální monstra a v beatboxovém doprovodu propojují pantomimu s virtuální realitou. Nejnovější dílo „Balkán“ je inspirované cikánskou a balkánskou hudbou. Je to živelná oslava, plná obrazů z cikánského života (inspirovali jsme se knihou Aglaji Veteranyi „Proč se dítě vaří v kaši“, o cikánské rodině, která utíká z Rumunska).“

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

9. Je těžké zvládnout pantomimu?

„Pantomima vyžaduje nějaký trénink, intenzivní práci, ať už na škole jako pražská AMU nebo jinde. Současná pantomima stále v mnohém vychází z té klasické,  taneční schopnosti se k ní  hodí. Pak je zde technika mime corporel Étienna Decrouxe, vytvořená ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století. Tvrdil,  že jde o geometrii ducha. Je to dobré na zvládnutí určitých hereckých a tělesných principů, ale samostatně na jevišti jen těžko použitelné. Důležité k rozdílu mezi tancem a pantomimou je, co říkal Marcel Marceau: „Tanec je o pohybu, pantomima o postoji. Postoj nese gesto a myšlenku.“
Podstatná pro pantomimu je také schopnost imaginace. Tady je důležité, jak vyjádřit nehmotný, neviditelný předmět, který má váhu a tvar. Takže toto jsou asi hlavní nároky, přičemž při současném vývoji je pro pantomimu velmi důležité herectví. Úspěšní mimové byli zároveň i dobří herci a to platí i naopak.“

10. V čem my Češi vynikáme a v čem jsme horší než ostatní národy?

„Je to propojené. Na Západě jsou umělci v některých ohledech na jiné úrovni, jsou dobrých deset nebo dvacet let napřed. My je postupně doháníme, ale současně se tvoří i svébytné věci a čeští umělci vyjíždí prezentovat svá díla do zahraničí. O některých byl natočen seriál ČT „Děti sametu“, to je šest krátkých dokumentů o umělcích, kteří začali tvořit po revoluci. U souborů fyzického a tanečního divadla je například zajímavé, že tvorba Miřenky Čechové a Spitfire company má značný úspěch v USA, pro Američany je tato „evropská“ tvorba velmi poutavá. Myslím, že to plyne také z různosti tradic – tady nejsme tolik fixovaní na komerční a populární úspěch, takže se svými představeními například právě v Americe můžeme působit exoticky. Samozřejmě jsou i další skupiny, které Česko úspěšně reprezentují (ačkoli nejsou složeni jen z českých umělců), Farma v jeskyni, Teatr novogo fronta a jiné. V Čechách se stal celkem rychle populární nový cirkus. Zájem o pantomimu ještě neroste tak rychle, ale i ten postupně ožívá.“

02

11. Máte čas na  poezii a klavír?

„Čas  mám, není ho sice moc, ale zvládnout se to dá. Dělal jsem večery „Poezie beze slov“, bylo to propojení pantomimy, klavírních skladeb a básní. Mimové (moji kolegové také) píší často poezii, pantomima je asi propojená s básnickým myšlením.“

12. Jaké máte koníčky?

„Klavír, je to  moje velká láska od útlého dětství. Částečně se hudbou také živím, občas vystupuji, rád improvizuji. Při tvorbě představení s hudbou hodně pracuji, vždyť rodiče mám hudebníky.“

13. Povedete své děti  k umění?

„Moje  žena je mimka. Mám nevlastního syna, kterému je 12 let. V některých představeních už účinkoval, chodí na lekce akrobacie, ale rozhodnutí je na něm, do ničeho ho netlačíme, je to spíš jedna z možností. Moji  rodiče mi vždy kladli na srdce, ať hlavně nejsem umělec. Nějak to tak ale dopadlo. Tíhnul jsem k tomu. Každopádně není dobré někoho k umění násilně tlačit, může to na jeho tvorbě být znát. Když člověku záleží na tom, co dělá, a dělá to ze srdce, výsledky jsou nejlepší.“

01

Foto: Archiv Alexaje Byčka

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková