Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Kliknutím na “Povolit vše” povolíte všechny cookie.
Customise Consent Preferences
We use cookies to help you navigate efficiently and perform certain functions. You will find detailed information about all cookies under each consent category below.
The cookies that are categorised as "Necessary" are stored on your browser as they are essential for enabling the basic functionalities of the site. ...
Always Active
Necessary cookies are required to enable the basic features of this site, such as providing secure log-in or adjusting your consent preferences. These cookies do not store any personally identifiable data.
Functional cookies help perform certain functionalities like sharing the content of the website on social media platforms, collecting feedback, and other third-party features.
Analytical cookies are used to understand how visitors interact with the website. These cookies help provide information on metrics such as the number of visitors, bounce rate, traffic source, etc.
Performance cookies are used to understand and analyse the key performance indexes of the website which helps in delivering a better user experience for the visitors.
Advertisement cookies are used to provide visitors with customised advertisements based on the pages you visited previously and to analyse the effectiveness of the ad campaigns.
Losers připravují novou pestrou show „Konkurz“ v choreografii Tomáše Pražáka. Její vlastní průběh ovlivní zároveň i diváci!
Novocirkusoví Losers Cirque Company zvou na novou akrobatickou show „Konkurz“. Tentokrát si v inscenaci, jejíž průběh ovlivní sami diváci, vzali na mušku soutěživost, posedlost vítězstvím i cenu, kterou je za úspěch člověk ochoten zaplatit. Show, pestrou jak vylhaný životopis, poprvé uvedou 14. června v Divadle Bravo!. Ta se pak, na letní sezónu, přesune do Anežského kláštera, kam mohou diváci zavítat hned 15., 22. nebo 23. června. Režisérem „Konkurzu“ je Petr Horníček, který je – spolu s Matějem Randárem – i autorem scénáře. Choreografie je dílem Tomáše Pražáka. O hudební doprovod se postaral kytarista a skladatel Kirill Yakovlev.
Rámcem inscenace, plné úchvatné akrobacie, tance a živé hudby, je konkurz na nedefinovanou pozici. Nikdo předem neví, o co se vlastně usiluje a jaké podmínky a předpoklady jsou nutné k vítězství. Každý se proto snaží projevit veškerý svůj talent a schopnosti, být nejlepší. Od příchodu, kdy se osobnost účastníků zredukuje na pořadové číslo, jsou všichni navzájem rivalové. Společné zážitky ale jejich vztahy promění…
Tím, kdo podporuje stále houstnoucí atmosféru nejistoty a nervozity, je postava porotce. Jako zlý loutkář zneužívá své postavení a s rozkoší demonstruje nadvládu nad uchazeči. Provokuje je k posouvání jejich fyzických, duševních i morálních hranic. Svým přístupem probouzí v uchazečích temné stránky jejich osobností, takže v prostředí bez stabilních pravidel postavy začnou pochybovat, zda něčeho dosáhnou, budou-li hrát fér.
Přímými účastníky „Konkurzu“ se stanou samotní diváci. Nejen, že sami rozhodnou o vítězi konkurzu, ale někteří se na okamžik ocitnou ve skupině jeho konkurentů.
„V běžném životě se čím dál častěji dostáváme do situací, kdy musíme dokazovat svou kvalitu, kvalifikaci nebo sílu,“ říká principál Loserů, autor, režisér a scénograf „Konkurzu“ Petr Horníček. A dodává: „S narůstajícím trendem, kdy za život vystřídáme hned několik zaměstnání, se o to častěji ocitáme přede dveřmi, do kterých chce naráz vstoupit více lidí. V době, kdy je navíc spousta lidí vlivem pandemie koronaviru nucena změnit obor, vnímáme toto téma jako velmi aktuální.”
Víte, že startuje unikátní sbírka a soutěž na vytvoření monumentu Gregora Johanna Mendela na jeho náměstí v Brně?
Mít svou DNA vpravenou do monumentu oslavujícího jednu z největších českých a světových osobností – otce genetiky Gregora Johanna Mendela? Žádná utopie, ale reálná možnost pro ty nejštědřejší. Otevírá se právě veřejná sbírka na dílo, které bude vědce a jednu z největších mezinárodních osobností připomínat. Největší dárci dostanou šanci v něm otisknout svou genetickou informaci. Dnes startuje i soutěž na zhotovení tohoto díla, kterou vyhlašuje – stejně jako sbírku – obecně prospěšná společnost Společně.
„Je to dosud největší a unikátní soutěž v České republice, kdy se na zhotovení díla kombinuje sbírka a příspěvek z veřejných peněz. Vzhledem k osobnosti, která položila základy genetiky, jsou na tento projekt upřeny oči vědců a architektů z celého světa. Mendel, od jehož narození uplyne v příštím roce 200 let, proslavil naši zemi ve světě více, než si dokážeme představit,“říká Jakub Carda, ředitel Společně, o.p.s.
„Jsme rádi, že se můžeme podílet na této historické události k poctě nejen našeho bratra Gregora,“ říká nejvyšší představený Augustiniánského řádu v České republice otec Juan Provecho. Ochotu darovat peníze už předem avizovali například genetici ze Společnosti lékařské genetiky a genomiky České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Společně, o.p.s., také osloví vědce a filantropy z celého světa. Augustiniánské opatství obešle svoje bratry v zahraničních klášterech. Nabídku přispět dostane autor knihy o Mendelovi – Mendelův trpaslík – anglický spisovatel Simon Mawer. Sbírka by měla přinést 15 milionů korun, další prostředky dodá město Brno. „Socha bude stát na Mendlově náměstí, které se město Brno u příležitosti 200 let od jeho narození rozhodlo opravit, aby bylo přívětivější pro obyvatele a návštěvníky. Stejně tak chceme umožnit instalaci unikátního díla, které vzejde z této soutěže, do krásného prostředí. Na dílo samotné chceme přispět 10 miliony korun,“říká náměstek brněnské primátorky Petr Hladík.
Náměstek brněnské primátorky pan Petr Hladík
Významným soukromým podporovatelem je například firma STAVOS Brno.
Jak bude monument vypadat, se veřejnost dozví po 21. září tohoto roku, kdy vítězný návrh vybere porota. Ta se skládá z devíti porotců z řad zástupců Augustiniánského opatství, biologů, etiků, historiků umění, architektů a města Brna. Členem poroty je například bývalý předseda norské akademie věd genetik a biolog z univerzity v Oslu prof. Nils Christian Stenseth. „Projekt je naprosto unikátní tím, že se jedná o umělecké ztvárnění věnované celosvětově známé a uznávané osobnosti. Architektům a umělcům soutěž navíc nechává volnou ruku v tom, jak monument pojmout. Nejsou zde žádná výrazná omezení, co se materiálu nebo podoby týče. Dílo, jež vznikne, získá pozornost světové veřejnosti, a pro vítěze soutěže tak může jít o vstupenku k dalším mezinárodním projektům,“ říká uznávaný architekt a vysokoškolský pedagog prof. Ing. arch. Zdeněk Fránek, který je zároveň předsedou odborné poroty. Vítěz bude mít na zhotovení díla 18 měsíců. Monument bude stát v centru již rekonstruovaného Mendlova náměstí v Brně.
V podmínkách soutěže dávají vyhlašovatelé účastníkům prostor v tom, zda do monumentu zapracují vodní prvek nebo elektřinu. Požadují však trvanlivosti a odolnosti vůči klimatickým vlivům a možným vandalským zásahům, a to po dobu minimálně 20 let.
Účastníci soutěže musí také myslet na to, že uvnitř díla bude veřejnosti nepřístupný prostor pro schránku s DNA největších donátorů. Další dárci se najdou jmenovitě na plaketě u monumentu.
Lidé mohou přispívat na transparentní účet, bližší informace naleznou na:http://sochapromendela.cz.
O Gregoru Johannu Mendelovi
Gregor Johann Mendel je světově proslulou osobností pro své slavné pokusy s hrachem, jež prováděl za zdmi augustiniánského opatství. Výsledkem byla publikace „Pokusy s rostlinnými hybridy“, jež položila základy moderní genetiky. Přelomový význam publikace však odborná veřejnost docenila až 16 let po Mendelově smrti.
Většina lidí zná Mendela především jako vědce – otce genetiky, méně známý je jako meteorolog, učitel a včelař. Hlavním tématem publikací, které vydal, byla meteorologie. Mendel byl dokonce první na světě, kdo vědecky popsal tornádo, stalo se tak v roce 1870, kdy se tornádo přehnalo nad Brnem. Proslavily ho jeho pokusy s hrachem, kde zkoumal, jak se jednotlivé znaky a vlastnosti dědí z rodičů na potomstvo. Mendelovy zákony o dědičnosti znaků platí dodnes. Mendel studoval na univerzitě ve Vídni matematiku, fyziku a přírodní vědy. Jako první pak ve své práci aplikoval matematické metody v biologickém výzkumu (biostatické metody).
Gregor Johann Mendel vykonal většinu své práce za zdmi Augustiniánského kláštera na Starém Brně. Zde byl vysvěcen na kněze a později, po smrti opata Nappa, se sám stal opatem. Na zahradě opatství se stále nachází základy skleníků, ve kterých prováděl své průkopnické pokusy, zachoval se zde i včelín, jenž Mendel nechal vystavět. Nejcennější památkou je originál Mendelova rukopisu, ve kterém popsal zákony dědičnosti.
„Snažím se všechno negativní zúročit a změnit v pozitivní!“
Dívky pozor! Adam je příjemný švihák, vůbec není pyšný a mohl by, během našeho rozhovoru se za ním nejedna dívka či žena otočila! Přesto zůstává skromný a svůj. Jak se vyvíjel jeho osud od roku 2013, kdy se probojoval do finále v SuperStar? A co vlastně dělá nyní?
Jak vzpomínáte na soutěž Superstar?
„Rozhodně mám pozitivní i negativní vzpomínky. Ale i ty negativní záležitosti, se kterými se tam člověk potýká, dnes vnímám jako pozitivní, protože to v každém případě byla skvělá škola, která mě toho spoustu naučila. Dobré i špatné jsem zúročil ve svůj prospěch. Já se takhle vlastně snažím v životě dělat úplně všechno. Pokouším se i to zlé, co mě potkává, proměnit spíše v to dobré.“
Adam v době, kdy zpíval v Superstar
Co jste považoval za negativní stránku soutěže?
„Především se Vám dostává obrovské pozornosti. Tedy to není samo o sobě určitě negativní, ale člověk se musí naučit se s tím nějak vypořádat. Záleží už potom jen na vás, jestli využijete té příležitosti, že vás najednou tolik lidí zná anebo jestli se na všechno „vykašlete“ a nebudete pokračovat.
Já jsem tam šel primárně s myšlenkou, že chci dělat hudbu a soutěž může být určitá pomoc. Nepočítal jsem samozřejmě s tím, že se mi zadaří a dostanu se takhle daleko. Přece jen mi bylo 16 let a neměl jsem ty věci sám v sobě uspořádané, tak jak bych chtěl. Možná jsem tam šel příliš brzy. Zkušenosti jsem nabyl mnohem dříve, než bych je nabyl během normálního postupu. Dost věcí jsem už věděl. Ale jak opravdu hudební průmysl funguje“, tak to jsem se dozvěděl mnohem dříve než někteří lidé. Ti to zjistí až v průběhu své kariéry. Hudební průmysl je hodně tvrdý a nekompromisní, jsem rád, že jsem to pochopil takhle brzy, teď vím, s čím mohu počítat a vím, do čeho jdu.“
Byli jste coby účastníci SuperStar kamarádi nebo rivalové?
„Nevnímal jsem nás jako rivaly. Takhle jsme to nebrali. Ale je pravda, že čím méně nás bylo, začaly se věci měnit, byla to spíše ‚ponorka‘. Protože jsme spolu bydleli v jedné vile, kde jsme prožívali všechny naše aktivity, tak jsme si už ‚lezli trošku na nervy‘, to je pravda. Ale rozhodně jsme si nijak neškodili. Já jsem určitě v těch ostatních žádné nepřátele neviděl.“
Když jste slyšel verdikt poroty, rozčílilo Vás někdy něco nebo jste byl rád za jejich slova?
„Jejich názor byl vlastně ten hlavní důvod, proč jsem tam šel. Vždyť jsem chtěl znát názor lidí, kteří jsou v hudebním průmyslu. Zajímalo mě, jestli to, jak zpívám, je dobré. Jsem člověk, který ví, že udělá nějakou chybu a plně si to uvědomuje. Pak mě tedy ještě navíc trápí, když mě na to ostatní upozorňují, vždyť já se už dost trápím sám J Ale pokud to byla konstruktivní kritika, ať už od porotců nebo od kohokoliv, tak jsem si to bral k srdci a snažím se chyby neopakovat. I když se stalo, že kritika byla pro mě negativní, já jsem to stejně zúročil i ve svůj prospěch a snažil jsem se už znovu to samé neopakovat. Rad jsem dostal mnoho a hodně mi to celkově pomohlo při vystupování, to musím uznat.“
Pro Vás tedy nebylo zřejmě žádné zklamání, že jste nevyhrál?
„Vůbec ne. Když už jsem se začal probojovávat takhle dopředu, pokud už tedy použiji toto slovo, tak pro mě byla největší meta vystoupit alespoň na jednom živém přenosu. A to se mi nakonec splnilo, těch přenosů bylo možná deset nebo jedenáct a tam už to bylo docela náročné a rozhodně to pro mě nebylo zklamání. Třetí místo přece není zklamání, zvláště jdete-li s cílem poslechnout si něčí názor a ne zrovna vyhrát. I když jsem i před tím zpíval, ambice vyhrát jsem neměl žádné. Chtěl jsem si jen zkusit , jak to chodí.“
Dobře, ale názor někoho si můžete vyslechnout ledaskde, třeba i doma. Ovšem postavit se před národ, to musí být pěkný stres, ne?
„Samozřejmě, je to obrovský stres. To je také možná jeden z těch negativních faktorů. Právě v těch mých 16–ti lech si nesmíte připustit, že se na Vás divá milion lidí. Jakoukoliv chybu uděláte, lidé vidí, slyší a strašně rádi kritizují. Je to opravdu šílený tlak. Ale člověk si musí zejména uvědomovat důvod, proč tam vlastně je. Držel jsem se myšlenky, že hlavní důvod je zpěv. Takže jsem usiloval hlavně o to, aby písničky byly dobré. A ten zbytek, na to jsem se už nesoustředil. Vlastně jsme o tom okolním světě ani tak moc nevěděli. Ani nebyl čas. Až po soutěži jsem si uvědomil všechny ty pikantnosti a zprávy, které o mně vyšly. A bylo nesmírně zajímavé vidět, jak se lidé, kteří mě znali takovou dobu, mění….. Bylo to opravdu „super“, tedy s nadsázkou řečeno, sledovat, jak okolí reagovalo. Já mám pocit, že jsem zůstal pořád stejný, ale lidé kolem mě se na mě najednou dívali jinak. Cokoliv jsem udělal, tak bylo špatně. Nic nebylo nikdy správné! A já jsem byl v té době na ‚gymplu‘, takže vrstevníci a puberta, to šlo ruku v ruce. Názory se prudce měnily, celé to bylo pro mě nesmírně zajímavé!“
Jak jste pokračoval po soutěži? Je snadné poté svou kariéru správně uchopit, je to snazší než pro ostatní zpěváky nebo ne?
„V mém případě toto byl asi ten klíčový faktor. Nebyl jsem v soutěži s tím, asi jako většina zpěváků, že už mají nějakou svou kariéru a soutěž jim pomůže jejich písničky protlačit mezi ostatní nebo mezi profesionály. Já jsem si to bohužel šel jen vyzkoušet a neměl jsem toho tolik nachystaného, ačkoliv jsme svoji kapelu už měli. Ale neměli jsme nic správně podchyceno. To je právě jeden z těch důvodů, proč jsem své šance dostatečně nevyužil. Jedna věc byla i věk, nepočítal jsem s tím, že to dojde takhle daleko. Jsem nesmírně vděčný za to, že je pořád dost těch, které i po takové době zajímá, co dělám, ať už jsou ti lidé ze Slovenska nebo z Česka. Pořád mi to dělá neuvěřitelnou radost a vlastně díky takovým lidem pokračuji dál. Ovšem po soutěži to rozhodně nebylo žádné zlaté období, člověk se jednak musí se vším vypořádat psychicky, což je asi ten největší výkon vůbec a je na něj vyvinutý mnohem větší tlak, než kdyby do soutěže vůbec nešel. Zkrátka lidé od vás hodně očekávají. A to mi způsobovalo v hlavě trošku stres, neměl jsem toho tolik nachystaného… Zkrátka, bylo to každodenní žití s tím, že se třeba zrovna nic neděje a dít by se mělo a vám prostě ujíždí vlak.
A znovu zdůrazňuji – za ty všechny lidi, kteří vydrželi a netrpělivě čekají na to všechno, co vydáme dál, jsem vděčný.“
A co maturita? Myslíte, že Vám soutěž uškodila?
„Nemyslím, ale nedostal jsem nic zadarmo. Ale za to jsem samozřejmě rád, valná většina učitelů byla ‚férových‘. Vše, co jsem zameškal, jsem si musel dohnat. V době Superstar jsem žil v Praze a do Brna jsem se vůbec nedostal, bylo to myslím zrovna ve ‚druháku‘, takže jsem všechno doháněl, abych mohl postoupit dál. A maturitu už jsem zvládl normálně. V tu dobu, kdy jsem se vrátil, což byl zrovna konec školního roku, to opravdu jednoduché nebylo. Ale učitelé byli vstřícní a nesnažili se mě potopit.“
Takže jste se nějakou dobu protloukal, ale dnes už máte pevné základy. Kde Vás tedy posluchači mohou najít? Jsou nějaká CD?
„Tak Cd bohužel ještě nejsou, protože v současné době vydávat nosiče je hodně problematické. Takže vydáváme singly, k těm jsou také videoklipy. Vlastně trošku proti mé vůli se kapela jmenuje po mně, ale řekli jsme si, že jméno Kukačka se docela dobře pamatuje, takže jsme nás pojmenovali jako ‚Adam Kukačka band‘. Děláme vlastní písničky, rozhodli jsme se pro tvorbu v češtině Působím v orchestru , který se jmenuje Red Socks Orchestra, což je skupina muzikantů v mém věku. A tam je také slušně našlápnuto. Působím tam asi rok a půl, je to pro mě úžasná zkušenost. Do této doby jsem se setkával s různými kapelami, potkal jsem dobré i špatné muzikanty, což člověka poučí. Když jsem o tom tak přemýšlel, nabídka přišla zrovna v době, kdy jsem moc rád řekl ‚ano‘ a dnes jsem za to vděčný.“
Proč jste se rozhodli zpívat v češtině a ne v angličtině? A hraje to vůbec nějakou roli?
„Je to vlastně trošku paradox, protože já jsem odjakživa zpíval anglicky a nebudu ani zastírat, že mi angličtina i více vyhovuje. Když jsme se ovšem s kapelou rozhodli dělat autorské písničky, tak jsme se ptali sami sebe, pro jakou cílovou skupinu se zaměřujeme. A čeština je přece jen pořád čeština. Porotce pan Soukup na klasické dilema „Tak písničky v češtině nebo v angličtině?“ odpověděl úplně přesně to, co mi řekli i doma: „Máš zpívat tak, jak ti zobák narostl! “ Takže já jsem se i přes svůj vlastní boj rozhodl pro tvorbu v češtině. Ale teď je zrovna jedna písnička, kterou chystáme, v angličtině. Věděl jsem, že mi to v češtině nezní, tak jsme se rozhodli k anglické verzi. Chtěli jsme to alespoň jednou vyzkoušet.“
Píšete si i v angličtině text sám?
„Autorem textu jsem já a částečně i autorem hudby, s kolegou Mirkem Čiháčkem se podílíme na hudbě. Někdy je to tak, že hudbu i text vymyslím já, ale někdy spolupracujeme. Tady to zrovna zůstalo na mně. Napsat text v angličtině je mnohem jednodušší než v češtině, to říkám naprosto upřímně. V angličtině texty často vůbec nemusí mít tak hluboký obsah jako v češtině, protože slabiky jsou libozvučné, slova lépe zní, když se podíváte na texty známých písní, nijak hluboký text nemají, jen prostě hezky zní. Kdežto v češtině, pokud je to úplný nesmysl, tak to člověk vnímá a jednoznačně si řekne, že je to bezduchá hloupost. Je těžké vymyslet text, aby nebyl úplně hloupý a měl něco v sobě. A je těžké to poté i zazpívat. Mimochodem, pro dnešní interprety zpívat česky je skoro nepředstavitelné. Pro mě to takový problém není, i když jsem se angličtině věnoval více. Ale napsat český text? Kohokoliv z autorů oslovím, tak mi asi dají za pravdu, že je to opravdu náročné.“
Jaká největší úskalí číhají na začínajícího zpěváka v Čechách?
„Zřejmě vůbec to, aby u zpěvu vydržel. Já opravdu nemám rád ‚plýtvání potenciálem‘. Ať už jde o hudbu nebo nějaký jiný talent. Potkal jsem mnoho nadějných, skutečně šikovných zpěváků a zpěvaček, ale nevydrželi u toho. Třeba se báli nebo jen nevěděli, jak dál. V začínající kariéře zpěváka dojde k bodu, kdy neví, jak pokračovat. Pokud vůbec vydrží, tak se začne seznamovat, jak hudební průmysl ‚funguje‘ a to je další nástraha. Nenechat se odradit, pokračovat a skutečně to není žádná legrace. Ale myslím, že pokud má člověk talent, tak by se neměl nechat odradit vůbec ničím.“
Věnujete se jen hudbě nebo ještě něčemu jinému?
„Já jsem vlastně hudbu nikdy nestudoval a teď mám čerstvě po ‚státnicích, bakalářských‘. Studuji jazyky, angličtinu, němčinu a vyučuji jako lektor. Vždycky jsem se bál studovat hudbu, měl jsem strach, že mě to od ní odradí. Bohužel jsem nebyl ten typ, kterého rodiče od 5-ti let tlačili do klavíru, takže jsem vzdělání úplně nedostal, všechny zkušenosti jsem si musel nějak získat sám. Hudba pro mě sice byla vždy ‚číslo jedna‘, ale jazyky mě bavily také. Když jsem přemýšlel, kudy dál, řekl jsem si, že zůstanu u studia jazyků. Druhá věc je, časově ty obory vůbec skloubit.“
Co byla pro Vás největší rána, z toho, co jste se sám o sobě dočetl? Z čeho jste se tak nejvíce „rozsypal?“
„(Úsměv) To byla taková dlouhodobá záležitost, jedna z ‚nejprobíranějších‘ věcí byla moje váha. Určitě. Bylo to zvláštní. A potom samozřejmě můj soukromý život. Já jsem ani jednu z těchto záležitostí na veřejnosti řešit nechtěl, protože jsem člověk, který si vždy hlídal soukromí. Bohužel se mi to úplně nepodařilo. Ale opět – negativní věc se stala pozitivní. I díky ;své váze jsem byl celkem nepřehlédnutelný, takže i toto mělo svá pozitiva! Rozčílilo mě to, ale to jsem čekal. Každý, kdo vstoupí do showbyznysu, se musí trochu obrnit a být připravený na to, že ho lidé budou kritizovat ze všech stran a budou to omílat stále dokola. Snažil jsem se to neřešit, protože jsem na to byl zvyklý. Řešil jsem jen to, kvůli čemu v soutěži doopravdy jsem. Ale úplně příjemné to nebylo. Ale – možná někteří lidé, kteří vypadali jako já – se se mnou ztotožnili a třeba dokázali i zhubnout! A ne všichni byli nepříjemní! Někteří zase, když jsem zhubl, tak jim moje postava chyběla! Já jsem nezhubl přirozenou cestou, musel jsem na sobě makat, změnit hodně věcí, třeba životosprávu. Mě už to samotného začalo dost trápit, nikdy jsem svou váhu neměl rád. Když se člověk nemá rád, je to dost velký problém. I když já jsem takový ‚věčně nespokojený člověk‘, i co se týče hudby. Na jednu stranu může být nespokojenost třeba i pozitivní záležitost, ale na druhou stranu vám to snižuje sebevědomí. Tak jsem si řekl, když jsem se už i fyzicky přestal cítit dobře, že musím něco udělat. No a daří se, takže je to fajn!“
Co nápor fanynek? Příjemná nebo stresující záležitost?
„ I přesto, že jsem vypadal, jak jsem vypadal, byl jsem zavalitější, tak ty fanynky byly! A nemůžu říct, že fanynek nějak přibylo s úbytkem váhy!“ (smích)
Jak prožíváte lásku? Jste ‚stálý nebo přelétavý‘?
„Ačkoliv moje jméno je Kukačka, což je takový přelétavý pták, tak já takový nejsem. Měl jsem dlouhodobý vztah (přes čtyři roky). Ačkoliv možností bylo dost, tolik, až mi ostatní říkali, že jsem hloupý, tak já jsem spíš na tu lásku. Nechci tím říct, že se na někoho upnu, ale potřebuji mít člověka opravdu rád. Pro mě láska bez citů nemá smysl. Samozřejmě všechno potom hodně bolí, když je člověk zamilovaný. Ale já neumím žít bez citů, nejde to. Jsem tak založený. Později jsem měl ještě jeden vztah, který trval delší dobu, no, ale zkrátka – nejsem ‚dívkař‘ (úsměv).
Tedy jednoduché to také nebylo?
„Vůbec ne. Nejen pro mě, ale ani pro tu dotyčnou slečnu. Je bezvadné pro zpěváka mít pozornost. Pokud člověk má rád ženy (a já je rád mám a mám také rád tu pozornost), tak to pro mou slečnu muselo být těžké. (Vždy jsem si rozuměl se staršími ženami a také na mě ty starší i často letěly!) Já jsem si to neuvědomoval, ale když se na vše dívám zpětně, tak to nebylo lehké. Měl jsem vlastně štěstí, mé partnerky byly tolerantní. A já bych samozřejmě měl být taky!“
O co se zajímáte ve svém volném čase?
„Zajímá mě všechno. Kultura, sport. Hodně mého času teď zabírá sport. S úbytkem hmotnosti se musím snažit sportovat. Nejsem typ člověka, který by vydržel třeba běhat pravidelně, to jsem věděl hned od počátku, že nevydržím. Ale vždy jsem rád chodil. Nedávno jsem si koupil kolo, pro mě je kolo takový malý splněný sen, protože než sám sebe k něčemu ‚dokopu‘ a něco si vyberu, tak to strašně dlouho trvá. A samozřejmě jazyky, architektura, umění jako takové, ale zajímá mě v podstatě úplně všechno. Pokud jde o něco, co nevím a nadchne mě to, tak já se určitě nebráním poznávat.“
Děkujeme za rozhovor a ať se daří!
Eva Smolíková
Foto: Archiv Adama Kukačky
Eva Smolíková
Odkazy na autorskou tvorbu:
Adam Kukačka Band:
Vzdálená
Naslouchej
Než přijde den (nejnovější; spolupráce s Peter Bažík a Golden Entertainment (Stano Guláš) )
„Hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je unavený.“
Tenorista slovenského původu Štefan Margita si získal uznání nejen v Čechách, ale i v zahraničí, působil na scénách nejslavnějších operních domů např. v milánskéLa Scale, londýnské Covent Garden či v newyorskéMetropolitní opeře.
28.října 2017 převzal z rukou českého prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy.
Co bylo ve Vaší kariéře nejtěžší a za co si vnitřně svého vyznamenání ceníte nejvíce?
„To je těžká otázka. Začátky pochopitelně vždy nějak proběhnou, ale potom se udržet… , to je nejtěžší. Ten boj, myslím, to bylo pro mě to největší úskalí, a proto mě cena velice potěšila. Navíc nejsem v žádné politické straně a nikoho nepodporuji. Bylo tedy zvláštní, když mi bylo oznámeno, že dostanu medaili Za zásluhy. Byl jsem skutečně šťastný. Myslím si, že jsem medaili získal asi za mé mezinárodní úspěchy.“
Co Vás na Vaší životní dráze nejvíce těší?
„Asi to, že můžu v 62-ti letech ještě pořád vystupovat a zpívat. Jsem šťastný, že lidé přijdou, když dělám koncert. Dostávám i tak potěšující zprávy, že můj koncert je vyprodaný do 14 dní. To pro mě asi znamená ještě více než medaile samotná.“
Se Zlatou deskou Supraphonu za úspěšný prodej CD
Foto: Patrik Ratajský
V které zemi se Vám nejlépe zpívá?
„Nejkrásnějším zážitkem pro mě zůstává Metropolitní opera v New Yorku, tam jsem zažil tak nádhernou atmosféru, teď mám na mysli přístup vedení ke zpěvákům, krásnou práci, to bylo opravdu nezapomenutelné. Rád se tam kdykoliv vracím.“
Se Stingovým kamarádem a v současnosti nejslavnějším světoým basbarytonistou Brynem Terfelem v New Yorku v Metropolitní opeře
archiv p. Štefana Margity
Přístup vedení ke zpěvákům je v New Yorku lepší než v Čechách?
„Takhle to nemyslím. Velký podíl na tom všem mají finance, protože v New Yorku mají mnohem více peněz a mohou si dovolit ty nejlepší dirigenty, inscenátory, a to hraje pochopitelně velikou roli. Ale musím říct , když jsem se po deseti letech vrátil do Národního divadla, zažil jsem před dvěma roky tak krásnou inscenaci a současně i klidnou práci, že to byla radost dělat.“
Jak hodnotíte české publikum, hovoříme-li o opeře? Mají lidé v Čechách operu rádi, nebo je spíše v pozadí zájmu?
„Opera je oblíbená. Čím dál více Čechů chodí na klasickou hudbu, teď už se stává, což mě velice těší, že i mnoho mladých lidí začíná chodit do divadla a na koncerty. Je to krásný pocit, když vstoupíte na jeviště a vidíte plný sál. Koncert skončí, mnozí se postaví a začnou ‚řvát a dupat‘, tak jak to v cizině bývá, ale někteří diváci jsou v šoku, tvrdí, že to není důstojné. Ale podle mého názoru to důstojné je, protože my umělci pracujeme právě pro ten aplaus, to je naše odměna. Pracujeme pro lidi, kteří sedí v hledišti, ti jsou pro nás to nejdůležitější, pro ně přece zpíváme.“
Na jak dlouhou dobu dopředu už máte zaplněný svůj pracovní kalendář
„V tuto chvíli je zaplněný do roku 2021. Opera opravdu pracuje tři nebo čtyři roky dopředu, už nyní vím, že v sezoně 2020 a 2021 budu v New Yorku dělat novou inscenaci ‚Káti Kabanové‘, teď nejblíže na mě čeká premiéra ‚Benjamin Britten‘ v Národním divadle, pár repríz a hned odlet do Londýna, Covent Garden, poté z Londýna rovnou přiletím do Prahy, točím novou šansonovou desku ‚Mapa lásky‘ a zase odlétám do San Franciska…“
Foto: Petr Kurečka, Supraphon
‚Proboha‘, máte vůbec někdy volno?
„Když se zkouší, volno není. Ale volno začíná ve chvíli, kdy se hrají představení a mezi nimi bývají tři nebo čtyři dny volna. V tu dobu sice umělci musí dávat pozor, aby nenastydli a celkově byli fit, ale máme už příjemné volno.“
Tanečníci v určitém věku většinou svou kariéru končí, ale jak to chodí u operních pěvců? Nejsou žádné mikrofony, které by Vám pomohly, musíte všechno ustát sami. Do kdy je to možné zvládnout?
„To je individuální. Záleží na technice, kterou zpěvák má. Znám skutečně mnoho mladých lidí, kteří končí brzy a je to věčná škoda. Začínají totiž zpívat dramatický repertoár ve velmi mladém věku. Pokud si zpěvák umí vybrat repertoár a zpívá správě technicky, pak může opravdu zpívat klidně do 70-ti let. Nic se nedá uspíšit. Jestliže začínáte zpívat jako ‚Mozartovský zpěvák‘, tak nemůžete hned zpívat ‚Wagnera‘. Pokud ano, tak zatěžujete hlas, což v mládí ještě vydržíte, ale takový zpěvák brzy svou kariéru kon í. Zvolíte-li správnou cestu a vybíráte-li si správně, tak ke zdárnému konci určitě dospějete.“
V roli kapitána Vera v opeře Billy Budd (pražské Národní divadlo)
Foto: Hana Smejkalová
Pozná zpěvák, co je pro něho správné?
„Sám musí vědět. Musí si být vědom, jaký hlasový obor zpívá a jaký má svůj vlastní hlas. Rozlišujeme např. lyrický hlas, melancholický atd. Nejlepší je opravdu začínat u ‚Mozarta‘ a dozpívat se postupně k dramatickému hlasu, pokud dotyčný zpěvák vůbec chce. Jsou i pěvci, kteří celý život zpívají jenom ‚Mozarta‘.
Chodil jste také během své kariéry na hodiny zpěvu?
„Ano a pořád chodím. To jsou právě ty technické stránky…“
Ještě stále chodíte? Každé představení cvičíte zvlášť?
„Samozřejmě. Pokud připravujete nová představení, můžete během nácviku nabrat nějaké technické chyby, které člověk sám u sebe neslyší, ale dobrý pedagog je slyší a hned odstraňuje. Je to nesmírně důležité.“
Jak se díváte na jakékoliv podpůrné prostředky pro hlasivky?
„No, podpůrné prostředky vůbec nepomáhají. Někteří tvrdí, že žloutky z vajíček jsou výborné, ale to je úplná blbost, to vůbec nikdy ‚nefungovalo‘, nevím, kdo to vymyslel. Musíte s profesorem pracovat na správné technice, to znamená, že po představení hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je fyzicky unaven. Není-li hlas unavený, je to známka toho, že zpěvák večer dobře zpíval. A druhý den může jít na jeviště a zpívat znovu.“
Co je na profesi operního pěvce nejtěžší?
„Udržet se dlouho.“
Jak je to s rivalitou? Jste přátelé či soupeři?
„Jsme přátelé. Pokud děláme v cizině inscenaci, tak spolu dva měsíce pracujeme, zkoušíme od rána do večera a vždy v pauze nebo po zkoušce si kolektiv jde někam posedět. Takže v tu chvíli se vytváří úžasné přátelství. Někdy se po letech potkáme, což je hezké, nebo si jen voláme na Nový rok či na Vánoce, během roku třeba jen napíšeme sms zprávu, a to přátelství trvá. Když jsem dělal svůj galakoncert k šedesátinám a zavolal jsem jedné světově známé zpěvačce a ptal se, zda přijede zazpívat, odpověděla, že ano. A to byl úžasný moment, kdy jsem si uvědomil, že moji kolegov&eacu te; jsou ti opravdoví přátelé. Ale rivalita samozřejmě existuje a já si myslím, že je to tak dobře. Bez ní bychom na sobě nepracovali a dělali bychom všechno jednostranně, nebylo by to hezké. Pokud slyšíte někoho výborně zpívat, řeknete si, že to chcete dělat také tak.“
Jak to dnes doopravdy vypadá se zpěvem? Může zpívat každý? Trošku se to doladí současnými technickými vymoženostmi….
„Ne, to není pravda. Popoví zpěváci sice mají mikrofon, protože nemají takovou sílu, nejsou operně vychovávaní, ale každý zpívat nemůže. Když slyším některé ty současné soutěže, tak mi je opravdu špatně. Já se vůbec divím, že jsou mnozí schopní jít do televize a zpívat. Spousta lidí vůbec neodhadne, jak si stojí. Když vystupuje např. mladý kluk, který dobře vypadá, v tu chvíli mladé holky hlasují samozřejmě pro něho, protože nemají ani tušení o zpívání, ale ten zpěv je pak katastrofa. Nedá se to poslouchat. A na druhé straně stojí takoví, např. Karel Gott, kteří i v pokročilém věku zpívají stále geniálně.“
Souhlasíte s tím, že operní zpěv je mnohem těžší než populární hudba?
„Ano, to je pravda.“
Operní zpěvák se přece moc nepohybuje u zpěvu, je to alespoň v tom snazší?
„To se ale změnilo. Takhle to bývalo před mnoha lety. Teď jsem pracoval v Paříži a režiséra vůbec nezajímalo to, jestli vidím na dirigenta nebo nevidím. Režie se nesmírně posunula dopředu. Dnes musíte představení rozehrát, to už nejde, aby někdo stál v pravém či v levém portálu a zpíval. Nejde ani to, aby někdo vážil 120 kg. To už režiséři nechtějí. Dnes se představení rozehrávají a já si myslím, že je to správné, protože divadlo je od slova dívat se a lidé chtějí vidět divadlo….“
Jak můžete zpívat operu a ještě u toho tančit?
„Musíme. U nás v opeře nic nahraného dopředu neexistuje a nikdy v životě neexistovalo. Všechno je živě a musíme se i otáčet, tančit, cokoliv.“
To je tedy pěkně těžké…
Musíte mít dobrou fyzickou kondičku?
„Ano. Denně cvičím, ráno vstanu a 20 minut cvičím. Kondička je nezbytná, zkoušíme třeba 8 hodin denně a to člověk bez kondičky prostě vůbec nemůže vydržet.“
Popové hvězdy zažívají i negativní stránku své popularity a lidé na ně na ulici útočí. Zažil jste někdy něco podobného?
„Zlé útoky ne. Pozitivní ohlasy ano, lidé za mnou přijdou, zastaví se, chtějí se vyfotit, chtějí podpis, to je moc hezké.“
Jak vás vnímali spolužáci, když jste s operou začínal? Nesmáli se?
„V období, kdy jsem byl na umělecké průmyslovce, jsem se vůbec nezabýval tím, že budu zpívat vážnou hudbu. Chtěl jsem fotografovat a to jsem dělal. Až později se náhle rozhodlo, že půjdu na konzervatoř, protože naši známí se vrátili ze Švýcarska a dotyčná paní začala učit zpěv. Kdysi v dětství mě slyšela zpívat, takže to se mnou zkusila. Nastoupil jsem na konzervatoř, kde klasická hudba byla, spíše tedy mně to připadalo trapné, než mým spolužákům. Ti brali klasiku jako samozřejmost, ale když jsem já slyšel operní zpěv, tak se mi to vůbec nelíbilo. Ale pomalu, pomalu jsem k tomu dospíval. Měl jsem úžasné spolužáky, kteří mi pomáhali a přáli mi, abych uspěl.“
Festival Zlatá Praha
Foto: Eva Smolíková
Proč jste se pro konzervatoř vůbec rozhodl?
„Bylo to tím, že po ukončení umělecké průmyslovky jsem se dostal do komunálních služeb a dělal jsem fotografie na pas a občanský průkaz. Poté, co jsem jich denně udělal šedesát, začal jsem si myslet, že někoho zabiju. Pochopil jsem, že to není práce pro mě a nechci se tomu věnovat. K mému štěstí jsem zkusil zpěv.“
Zpíval jste v dětství také pro veřejnost?
„Ne, zpíval jsem jen doma. Zpěv pro diváky byla pro mě novinka. Naštěstí jsem ve znamení lva, takže hodně pracuji a pracuji.“
Co byste si přál do roku 2018?
„Hanu Zagorovou. Ale tu už mámJ Tak bych si přál, aby se nic nezměnilo.“
