Nabitý premiérový SEJF v Teplicích

Prezident Jakub Kraus i Jan Žižka a mnozí další se objevili poslední víkend v září v lázních Teplicích! Nový festival zde probíhal dokonce i v kostele!

28. a 29. září 2018 se v Teplicích konal první ročník studentského uměleckého festivalu SEJF. Festival se odehrával v sedmi lokacích, napříč centrem lázeňského města. Představil více než padesát programových bodů. Diváci mohli o posledním zářijovém víkendu navštívit čtyři divadelní hry od tří studentských uskupení, poslechnout si sedmnáct hudebních formací a shlédnout čtyři bloky studentských filmů a osm celovečerních snímků. Součástí festivalu byla i sekce volného umění, která představila několik soutěžních i nesoutěžních výstav a vystoupení.

Ústředním místem festivalu se stal odsvěcený kostel Bartholomeus, kde byl festival slavnostně zahájen a zakončen. Prostor zároveň hostil divadelní představení studentských spolků napříč republikou. Zastoupeni zde byli studenti z pražské DAMU i brněnské JAMU. Na terase před kostelem se navíc v sobotu konal SEJF Market, tedy přehlídka regionálních prodejců.

Mekkou volného umění se na víkend stala budova Telecomu na teplickém náměstí Svobody. Studentským organizátorům se tak podařilo veřejnosti otevřít desítky let uzavřené prostory a přetvořit je v duchu moderního umění. Odehrála se zde mimo jiné dvě audioperformativní vystoupení od zahraničních umělců Barryho Wana či dvojice Poliny Khatsenka s Jana Krombholze a také tuzemských tvůrců. Návštěvníci mohli obdivovat fotografie Petra Hricka, olejomalby Jana Žižky, space-artové grafické kresby Josefa Bartoně a mnoho dalších. Ve třetím patře se pak promítaly bloky studentských filmů. V Telecomu také proběhla módní přehlídka značky s teplickými kořeny – Hololatex.

Zahradní dům nabídl hudební vystoupení kapel z celé republiky. Diváci si mohli poslechnout místní matadory, mezi kterými nechyběly kapely jako Furyant, Public Fusion nebo Urban Turban, ale i olomoucké PneumothoraX. Teplice svou návštěvou poctil i místní rodák Vojtěch Urbánek a představil návštěvníkům střípky z právě připravovaného alba.

Ze Zahradního domu si návštěvníci festivalu mohli odskočit do nedalekého Café Schönau. V pátek zde pokřtil svou novou desku DJ Oftopik, v sobotu pak uvedl svou novou básnickou sbírku a album písničkář Cermaque, který ve svém rodném městě spojil síly s přáteli Davidem „Dejvem“ Vinklerem, Lukášem „Zulou“ Rejchrtem a Lukášem „Srpikem“ Srpem, pohybujícími se kolem nově vznikajícího rapového uskupení.

Festival pokračoval i v nočních hodinách. V industriálním prostoru a vnitrobloku za klubem Candy se ve večerních hodinách představily další studentské kapely a noc pak návštěvníci protančili pod taktovkou lokálních i pražských DJs. V pátek se o přízeň diváků utkali básníci Slam poetry – Anatol Svahilec a Dr. Filipitch – a představili Teplicím český vrchol improvizované poezie. Na ně navázala electro-rapová kutnohorská formace Ptakz a o den později ostravská ambientní senzace Šamanovo zboží.

Dále byly promítány filmy v Kině Květen, instalovány výstavy v Regionálním muzeu Teplice. V lázeňském domě Beethoven se divákům představili úspěšní absolventi Gymnázia Teplice a v podchodu v ulici U Keramiky představili za podpory MolotowTM své sprejerské umění zástupci teplické graffiti scény.

V sobotu večer pak proběhlo slavnostní zakončení festivalu v kostele Bartholomeus. „Na zakončení každého festivalu přichází chvíle, kdy se oznámí datum dalšího ročníku. Musím vás zklamat, to se nestane. SEJF bude určitě pokračovat, možná i jako festival. Víme ale, že Teplice si zaslouží kulturu a život. Neříkám, že zrovna my toho dosáhneme, ale vynaložíme veškeré síly, abychom tento cíl naplnili. Proto zakládáme kulturní platformu SEJF, která bude pravidelně pořádat kulturní akce menšího rozsahu,“ napověděl prezident festivalu Jakub Kraus, jakým směrem by se SEJF měl ubírat v budoucnu.

Během ceremoniálu byli vyhlášeni vítězové soutěžních sekcí – betonovou cenu za volné umění od značky GURĒ si odnesl student teplického gymnázia Václav Švestka, skleněná cena za film z dílny Vure Dynamics poputuje do Olomouce za Ditou Stuchlíkovou, režisérkou filmu „Egosánek“ a studentkou uměleckých oborů na UPOL.Dřevěná cena od Bohewo směřuje do rukou souboru studentů čtvrtého ročníku magisterského studia pražské DAMU, kteří na SEJFu odehráli dvě inscenace dramat Václava Havla.

Prezident Kraus také poděkoval partnerům festivalu, mezi kterými figuruje statutární město Teplice, Ústecký kraj, společnost Marius Pedersen, Zahradnictví Dvořák a syn, sklářský nadnárodní koncern AGC, Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, stavební firma JTH, Severočeské vodovody a kanalizace, společnost Dignitary Service a turistické centrum Visit Teplice.

Foto: SEJF

Matěj Senft

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Odešel velký herec

Zemřel herec, otec dlouholetého člena dozorčí rady Pražského komorního baletu.

Ilja Racek

(* 24. června 1930 – † 2. srpna 2018)

Jak sdělil tiskovým agenturám jeho syn, zemřel dne 2. srpna český herec Ilja Racek. Na plátně se poprvé objevil již jako konzervatorista v roce 1948. Hrál pak v mnoha filmech. Kupříkladu: Stříbrný vítr, Kdo chce zabít Jessii, Kronika žhavého léta či Malostranské humoresky. Zahrál si také ve snímku Vrchní, prchni anebo v televizních seriálech Arabela se vrací, Zlá krev či Hříšní lidé města pražského i mnohých dalších.

Již v mládí Ilju Racka okouzlilo divadlo s loutkami. Během druhé světové války pracoval jako technik v pražském divadle „Říše loutek“. Po válce se přihlásil ke studiu činoherectví na konzervatoři v Praze. Ta byla krátce potom administrativně přeměněna na Divadelní fakultu múzických umění.

Po absolutoriu DAMU začínal Racek v divadle Olomouci, od roku 1960 přesídlil natrvalo do hlavního města, kde nejprve po šest let hrál na scéně Divadla Emila Františka Buriana. Od roku 1966, kdy jej angažoval pan František Pavlíček, působil jako člen hereckého souboru vinohradského divadla až do roku 1990.

Díky svému výraznému hlasu se Racek dokázal prosadit také v dabingu. Daboval například slavné americké herce Marlona Branda či Genea Hackmana. Čeští diváci si také mohou pamatovat jeho hlas z velkofilmu Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy, kde namluvil Reneho Belloqa v podání Paula Freemana – hlavního nepřítele Indiana Jonese.

Jeho syn Ilja Racek mladší se etabloval spíše jako politik. Působil rovněž ve funkci náměstka ministra kultury Pavla Dostála a křeslech divadelních ředitelů (Plzeň, Opava, Ostrava) i ředitele České televize Ostrava nebo Janáčkovy filharmonie. Ilja Racek mladší byl rovněž dlouholetým členem dozorčí rady Pražského komorního baletu.

Filmografie Ilji Racka:

– 2013 Jedlíci aneb Sto kilo lásky

– 2013 Sanitka 2 (TV seriál)

– 2005 Náves (TV seriál)

– 2004 Stavovské rozdíly (TV film)

– 77 (TV film)

– 2003 Strážce duší (TV seriál)

– 2001 Člověk v ZOO

– 1998 Atentát na ministra financí (TV film)

– 1998 Na lavici obžalovaných justice (TV seriál)

– 1998 Stříbrný a Ryšavec (TV film)

– 1997 Četnické humoresky (TV seriál)

– 1996 Konec velkých prázdnin (TV román)

– 1996 Srdeční slabosti (TV film)

– 1996 Tři blázni v jednom (TV film)

– 1995 Malostranské humoresky

– 1995 O Šedivákovi (TV film)

– 1994 Hvězdopravcův dar (TV film)

– 1994 Laskavý divák promine (TV seriál)

– 1994 Zapomenuté tváře (TV film)

– 1992 Náhrdelník (TV seriál)

– 1991 Hodina obrany (TV film)

– 1991 Honorární konzul (TV film)

– 1990 Arabela se vrací (TV seriál)

– 1989 Případ pro zvláštní skupinu (TV seriál)

– 1989 Zlatý ostrov (TV film)

– 1988 Lovec senzací

– 1987 Motovidla (TV film)

– 1987 Vltavská víla (TV film)

– 1986 Panoptikum Města pražského (TV seriál)

– 1986 Zlá krev (TV seriál)

– 1985 O Honzovi a princezně Dorince (TV film)

– 1985 Rozpaky kuchaře Svatopluka (TV seriál)

– 1984 Bandité (TV film)

– 1984 V bludisku pamäti

– 1984 Vrak

– 1984 Zjasnělá noc (TV film)

– 1983 Lekár umierajúceho času (TV seriál)

– 1983 Netopýr (TV film)

– 1983 Radikální řez

– 1983 Svědek umírajícího času

– 1982 Schůzka se stíny

– 1981 Ubohý pan Kufalt (TV film)

– 1981 Upír z Feratu

– 1980 Hadač od Saidovy zahrady (TV film)

– 1980 Had z ráje (TV film)

– 1980 Útěky domů

– 1980 Vrchní, prchni!

– 1978 Vražedné pochybnosti

– 1978 Ve znamení Merkura (TV seriál)

– 1974 Padla kosa na kámen (TV film)

– 1974 Princ Chocholouš (TV film)

– 1973 Kronika žhavého léta

– 1970 Hrabě Drakula

– 1970 Neboť nevědí, co činí (TV film)

– 1968 Hříšní lidé města pražského (TV seriál)

– 1966 Kdo chce zabít Jessii?

– 1966 Transit Carlsbad

– 1966 Když se čerti rojili (TV pohádka)

– 1964 Marie

– 1964 Pět hříšníků

– 1963 Ďábelská jízda na koloběžce

– 1962 Tarzanova smrt

– 1961 Reportáž psaná na oprátce

– 1959 Křižovatky

– 1959 Zkouška pokračuje

– 1958 Touha

– 1955 Ztracená stopa

– 1954 Stříbrný vítr

– 1948 Návrat domů

Foto: archiv TM

TANEČNÍ MAGAZÍN

„Origami“ na TANCI PRAHA – hold modernímu cirkusu

Poblíž sochy Jana Žižky z Trocnova jsme sledovali nekonvenční „Origami“. Nejčastěji hrané a v nejvíce místech uvedené představení TANCE PRAHA 2018.

TANEČNÍ MAGAZÍN si vybral pražský Vítkov. I když původně toto velmi zajímavé představení pomýšlel vidět v parku Peliny v Chocni… Nicméně i pro ilustrační fotografie jsme si – kromě svých vlastních žižkovských – vybrali symbolicky ty z Tábora. Když už jsme tedy sledovali program ve stínu sochy Jana Žižky…

Stejně jako již v TANEČNÍM MAGAZÍNU recenzovaná hříčka „Neboj“ v nedalekém žižkovském tunelu, bylo i „Origami“ – ještě navíc mimo přehlídky TANEC PRAHA 2018 – součástí velkého letního karlínského a žižkovského festivalu „Landscape“. Ten vrcholí ve středu 21. 6. rovněž na vrchu Vítkově ohromným multikulturním vystoupením.

Světová premiéra představení „Origami“ se konala již před více než třemi lety na festivalu „Biennale de danse du Val-de-Marne“. Tedy přesně v březnu roku 2015. To je zcela jistě vidět na všech protagonistech i jejich (zde velmi nezbytných) technických spolupracovnících. Myslím onu vyzrálost a vyhranost. Z druhé strany je třeba kladně hodnotit jejich zápal i chuť, odhodlání i hledání stále něčeho nového. Prostě, že za ty desítky, ba stovky repríz se pro ně „Origami“ nestalo rutinou…

Origami“ je technicky hravou inscenací. Na ohromném návěsu – i s koly – se odehrává velká artistická show hlavní protagonistky Satchie Noro. Více než půlhodinovým sólovým akrobatickým výstupem vzdává hlavní a jediná protagonistka hold novodobému cirkusovému umění.

O co v zásadě jde? Chladný kovový kontejner v divákovi evokuje stavby a hlavně přístavní doky s jejich překladišti globalizovaného obchodního světa. Zároveň jsou jeho kola symbolem kinetiky. A do třetice, a to zejména, tento návěs připomíná moderní káru. Tedy to, čím odjakživa historicky jezdili kočovní herci a pouťoví umělci za svými diváky. Tato industriální romance nás donutí k zamyšlení se v čase, ponoření se do svého vlastního, ryze poetického azylu uprostřed každodenní šedi a stereotypu.

Japonsko-francouzská performerka Satchie Noro však vnímá kontejner ještě jinak. Dodává mu hravost, dynamiku i určitou poezii všedního dne. To vše v důmyslném konstrukčním řešení Silvaina Ohla.

Kontejner totiž může být v zásadě rozložen na tři díly. Ale toto jeho přetváření umožňuje množství alternativních variací. A tak návěs vytváří působivou dekoraci, divadelní scenérii, v níž se pomalu a promyšleně pohybuje tanečnice i akrobatka v jedné osobě. Ta nehledá efekt, ale přesnost v každém okamžiku, její pohyb i akrobatické prvky jsou hybnou silou metamorfózy – v dynamických proměnách perspektivy umělčina těla a prostoru.

Je zajímavé, že toto představení vznikalo v průběhu několika rezidencí: Le Citron Jaune – Centre National des Arts de la Rue, Port Saint Louis du Rhône Les Noctambules – Les Arènes de Nanterre, Fabriques de culture Ile de France. A na výsledném uměleckém tvaru se to bezesporu podepsalo.

A závěrem musíme i představit umělkyni. Satchi Noro je tanečnicí, choreografkou, vzdušnou akrobatkou a spoluředitelkou uměleckého prostoru „Les Noctambules“ (platformy pro nový cirkus) ve francouzském Nanterre. Po klasických studiích tance si vyzkoušela tradiční i alternativní scénu v Berlíně i jiných místech. Aby se vrátila do Francie, kde navíc propadla novému cirkusu, a později též komunitní práci umělců. V roce 2002 založila vlastní soubor „Furinkaï“. Hnací touhou pro ni bylo, aby mohla nezávisle zkoumat pohyb v nekonvenčních prostorách. Zajímal ji vztah objektu, těla a hudby. Podmanily si ji performance i instalace a později sociální projekty. V roce 2013 poprvé ve spolupráci se Silvainem Ohlem rozvinula práci s kontejnerem, aby pokračovala v chilském Valparaisu a uvedla premiéru „Origami“ na „Biennale de Val-de-Marne“ s hudbou saxofonisty a skladatele Freda Costy.

V některých místech uvedení následovala po představení „Origami“ projekce filmu „Retour a Ominato“.

Retour a Ominato“ je názvem filmu, který Satchi Noro natočila roku 2012. Vydala se nákladní lodí z Marseille do japonského města Ominata, kde se narodil její otec. Šlo tehdy o podobnou trasu, kterou kdysi její otec absolvoval v opačném směru, když ho v roce 1961 vyslal jeho japonský mistr šířit aïkido v Evropě i Africe. Plavba trvala 42 dny, které umožnily ponořit se zcela do filosofie těla a ducha, souhry naprosto přirozené, hluboké a nekonečné, jak to původní formy aikida nabízejí. Tady se začala rodit i vášeň Satchi Noro pro kontejnery…

V rámci TANCE PRAHA 2018 bylo „Origami“ uvedeno postupně v Českých Budějovicích, Táboře, Jihlavě, Chocni, Pardubicích, Brně, Olomouci, Ostravě, Praze a Plzni.

ORIGAMI

Projekt, koncept: Satchie Noro a Silvain Ohl
Konstrukce: Silvain Ohl a Eric Noël
Tančí: Satchie Noro
Původní hudba: Fred Costa se zpěvem Maia Barouh
Prostorová produkce: Vincent Mallet
Kostýmy: Karine De Barbarin
Koprodukce: Centro Cultural Teatro Container Valparaiso / Les Noctambules de Nanterre /, Institut Français de Santiago du Chili / La Briqueterie, CDC du Val-de-Marne /, Le Centre culturel de La Norville / Le Théâtre d’Arles, scène conventionnée
pour les nouvelles écritures / With help from Arcadi Île-de-France, Dispositif
d’accompagnements / With support from Conseil Général de l’Essonne and la
Direction Régionale des Affaires Culturelles d’Île-de- France – Ministère de la
culture et de la communication /

Ve spolupráci s: Centro Cultural Teatro Container.
Asistence a podpora: Le Citron Jaune, Centre National des Arts de la Rue/ Les Noctambules de Nanterre / Brand & Nuance / Groupe F / Le Théâtre Brétigny / Sud Side and their workplace / Ciudad Abierta

Za podpory Francouzského Institutu v Paříži.

Foto: autor a TANEC PRAHA (Tábor)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Tanečně výstavní premiéra SOBOTKY v Olomouci hned nadvakrát!

Umělecký fotograf Jakub Sobotka vystaví v Olomouci netradiční portréty současných tanečníků netradičně.

V olomoucké kavárně divadelního klubu Moravského divadla na Horním náměstí bude od 30. května do 29. června 2018 ke zhlédnutí cyklus fotografií Jakuba Sobotky „Performers“. Přijďte si i vy prohlédnout netradiční civilní portréty tanečníků, předních českých i zahraničních souborů současného tance, ideálně hned dvakrát. Po dvou týdnech budou totiž vystavené fotografie vyměněny za další z rozsáhlého cyklu portrétů více než čtyřiceti umělců.

Jde mi o člověka, chci, aby se portrétovaní před objektivem otevřel, odložil masku, byl sám sebou. Na druhou stranu respektuji osobnost umělce, který je výjimečný. Vše ostatní je upozaděno, aby neodvádělo divákovu pozornost,“ dodává Sobotka ke svému cyklu černobílých fotografií. Zašovský fotograf totiž stál u zrodu festivalu současného tance TANECVALMEZ ve Valašském Meziříčí, který má letos za sebou již 11. ročník.

Vlastní taneční portréty Jakuba Sobotky začaly vznikat v roce 2015, což byl pro TANECVALMEZ přelomový rok. Tehdy na festivalu vystoupil norský soubor Jo Strømgren Kompani s kultovní „Taneční poctou fotbalovému umění“, a soubor 420PEOPLE s českou premiérou obdobně sportovního tématu „Taneční pocta ping-pongu“, rovněž z dílny Jo Strømgrena. Při nácviku této choreografie začaly vznikat první Sobotkovy portréty.

Z instalace výstavy Jakuba Sobotky „Performers“, která proběhla počátkem roku 2018 v předsálí pražské scény moderního tance JATKA78

K tanečníkům z Jo Strømgren Kompani a 420PEOPLE postupně přibývali další špičkoví umělci – DEKKADANCERS, Burki&Com, polští Witamina T či francouzští tanečníci kolem choreografů Kadera Attou a Andrew Skeelse. Všechny spojuje to, že vystoupili na festivalu TANECVALMEZ. A samozřejmě, že všichni pózovali Jakubu Sobotkovi.

Pro komorní galerii v prostorách divadelní kavárny jsem vybral portréty nejznámějších tanečníků z domácí i zahraniční scény. Každý zde bude zastoupen pouze jednou fotografií, a navíc po dvou týdnech výstavu kompletně obměním. Jsem zvědav, jak v tomto stísněném prostoru návštěvníci přijmou až fyzický kontakt s vystavenými obrazy, které jsou v mírně nadživotní velikosti,“ popisuje Sobotka.

Samotná výstava bude zahájena 30. května v 17:00 hod., úvodní slovo pronese David Kresta a průvodní slovo MgA. Milada Borovičková, ředitelka festivalu TANECVALMEZ. Expozici si můžete prohlédnout do 29. června 2018.

 

Foto: Jakub Sobotka

Bára Sobotková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN