PETR KELLNER bez servítků, bez kávy i bez ztráty kytičky

Brněnské divadlo FESTE uvádí v bývalých mrazírnách nadmíru aktuální titul. Po Havlovi, Klausovi a Pithartovi tentokrát na scéně miliardář. U něj, ke tradičně aktuální politické tematice, protentokrát FESTE přidalo i tu ekonomickou. Představení s dlouhatánským názvem určitě nezklamalo.

Ambiciózní a zejména aktuální divadlo FESTE z Brna se zaobírá tematicky širokým záběrem. Snaží se jít s dobou. Rovněž nadmíru aktivně reflektuje politické dění. Prostě, jak lze vše tak trochu frázovitě nazvat: „hodlá stát na křižovatce dějin“. To výmluvně dokumentuje například tituly „Moc bezmocných“ Václava Havla, „Pýchou osamělosti“ na motivy románu „Osmašedesátý“ Petra Pitharta či současnou premiérou „Eichmann v Jeruzalémě“.

Před necelými deseti lety FESTE rozbouřilo (nejen divadelní) vody inscenací „Pohřbívání“ o Václavu Klausovi. Autorem námětu a scénáře byl Roman Sikora. A právě k aktuální spolupráci s ním se FESTE opět vrátilo. Tentokrát s inscenací spíše na ekonomicko-politickou notu. Její název „Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ mluví za vše.

A jelikož jsem výše uvedené zajímavé tituly neviděl, ale „Kellnera“ ano, podělím se nyní o své čerstvé pocity z netradičního prostředí a posléze s dojmy z představení v kratší recenzi.

TROCHU JAKO V BÝVALÉ ALTĚ

Divadlo samotné se odehrává v docela inspirativním prostředí „Industria“. To vyrostlo v někdejším areálu brněnských mrazíren. Kromě divadelního sálu a výstavních prostor, obsahuje i místa pro grafické počítačové experty, tiskárny 3D a šicí dílny. Tam se prý i v nedávné době počínající koronavirové karantény šily roušky. Prostě je zde, jak se, nyní tak módně, nazývá – tvůrčí HUB.

Nedílnou součástí „Industrie“ je i milá nonkonformní kavárnička. Škoda, že se před divadlem nepodávala káva… Údajně by prý rušil kávovar??! Ale čaj zde nabízeli. To nebylo možné alespoň připravit kávu v konvici? Anebo v džezvě? Nebyly k dispozici ani, v jídelním lístku inzerované, tousty. Zřejmě by rušil i touster?

To, že je areál ve velkém industriálním prostoru, má za důsledek, že do něj musíte vcházet osobní (pozor, nikoli dopravní!) vrátnicí. To tak trochu připomíná bývalý pražský holešovický prostor Studia ALTA. Tam se obdobnou vrátnicí pouze vycházelo večer po 22. hodině. Tady se vchází a vychází. Vždy a za každých okolností.

NAPOVĚDĚLA I NÁPOVĚDA

Jak odpovědět na „3 B“? Je totiž otázkou, zda je Petr Kellner osobností burzovního, buržoazního či spíše bulvárního světa? Nicméně autor Roman Sikora mu – v průběhu večera – přidal další „2 B“ – a to „bizarnost“ a „buble-gumovost“ A tak, pokud zde Petr Kellner nemá všech „pět P“, má alespoň minimálně „pět B“…

Když jdete na operu, tak vás povětšinou teprve výpravný divadelní program uvede do (často nesrozumitelného) děje. U „Opravdového interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ neměl program tuhé desky. Ani několik stránek. Byl pouhým listem. Ale dostatečně kvalitně uvedl diváka do ekonomického dění bouřlivých devadesátých let minulého století. Jako správná tiskovina svého druhu  seznámila i s obsazením a celým autorským a inscenačním týmem. Zde musím velmi pochválit i za jmenovité uvedení nápovědy. Bohužel, toto jinde nebývá standardem. Ale i takové (pouze zdánlivé) detaily něco o divadle napovědí.

TAJEMSTVÍ DESETI KUFRŮ

Režisér Jiří Honzírek je současně i autorem scénické podoby „Kellnera“. A zde bych hned úvodem velmi pozitivně kvitoval jeho nápad s deseti kufry. Nejde zde pouze o prvoplánový symbol „prvobytně pospolného podnikatelství“ devadesátých let. Kufry se stávají nositelem rekvizit i děje. Zároveň jsou zde však i nezastupitelným scénotvorným prvkem.

Je slučitelná pozice režiséra se scénografem? Jiří Honzírek není ani prvním a ani určitě posledním tvůrcem, který na těchto dvou pomyslných židlích sedí. Nedokážu zhodnotit, zda to spíše inscenaci obohacuje… Či jej kreativní práce s prostředím scény odvádí od režijních nápadů? Těžko posoudit. Jednoznačně bych však uvedl, jak je dobré, že ve FESTE neslučují práci scénografa s kostýmním výtvarníkem. Tento nešvar vznikal patrně za minulého režimu, „aby se ušetřilo“…

Kufry dodávají inscenaci také další významy. Například ten, podle již zavedeného výrazu, původně z orientačního běhu – „kufrování“. Jedná se o bloudění či zabloudění. Postavy Kellnera i jeho protihráčky zde totiž tak trochu bloudí světem. Světem byznysu. Světem politiky. Světem morálky i cti.

Jinak je dominantním prvkem scény obrovská kulisa s letadlem.

KLOBOUK DOLŮ

Scénář a jeho režijní zpracování nepostrádají nadhled. Chválím však, že představení samo nesklouzlo na bulvární úroveň nějaké frašky. Či anekdoty.

Opravdu musím smeknout svou kšiltovku před hereckými představiteli „Opravdu živého interview s opravdovým Petrem Kellnerem“.

Ondřej Novák i pouze zdánlivě v menší roli přihrávající Vanda Klestilová nezklamali. Dokázali odstínit jemné valéry barev pestrého scénáře i naplnit inscenační nápady režiséra Honzírka. Zejména na Ondřeje Nováka v titulní roli, když musel v rychlých „kontrapunktovních střizích“ přecházet do rozličných hereckých poloh. Byl zde výrazově i pohybově dokonalý. Dokázali, spolu s Klestilovou, diváky nenásilně vtáhnout do oné „hry na miliardáře“.

Neměl bych opomenout ani vynikající scénickou hudbu Maria Buzziho. Nebyla pouhým podkreslujícím či náladovým prvkem. Svými bohatými kompozičními i aranžérskými postupy hnala představení dál, respektive mu přidávala gradaci.

KELLNER Z MASA A KOSTÍ

Jelikož se „Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ odehrává v prostorách bývalých jatek, musím závěrem napsat, že se celému tvůrčímu týmu podařilo vykreslit miliardáře z masa a kostí. Opravdu se jim zdařila ta autentická opravdovost. A nejen za to mu patří (zcela evidentně nejen moje) poděkování i uznání.

A tak snad v předsálí pouze chyběla zmíněná káva? A na scéně možná přebývalo to letadlo? Mně osobně se zdá zjednodušení Kellnerových finančních operací na bázi onoho již zprofanovaného „letadla“ být hyperbolou až příliš nadsazenou… A zjednodušující.

OPRAVDU ŽIVÉ INTERVIEW

S OPRAVDOVÝM

PETREM KELLNEREM

Původní scénář: Roman Sikora

Hrají: Ondřej Novák, Vanda Klestilová

Režie, scéna, úprava textu: Jiří Honzírek

Dramaturgie: Kristýna Břečková

Kostýmy: Marie Jirásková

Hudba: Mario Buzzi

Light design, zvuk: Judita Mejstříková

Produkce: Veronika Starova

Nápověda: Jana Nosková

Asistentky produkce: Barbora Tučková, Alica Priehradníková

Scéna: Industria, Masná 9 (bývalý areál mrazíren), Brno

Premiéra: 24. června 2020

Psáno z první reprízy 20. 7. 2020 v Brně.

Foto: Divadlo FESTE

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Divadelní bomba v Brně!

Opravdu aktuální a nadmíru originální inscenace o současném miliardáři Petru Kellnerovi. O člověku, který zůstává stále, na rozdíl od premiéra Babiše, tak trochu skrytý a tajemný. Bude tato premiéra také o premiérovi?

Divadla v Brně jsou mnohdy progresívnější a soudobější, se svými autorskými a dramaturgickými počiny, než ta jinde po republice. Dokladem může být historicky Divadlo Husa na provázku. V pozdější době se třeba v Národním divadle v Brně inscenovala hra „Zaslíbení“ o lásce krasobruslařky Hany Maškové a textaře Jiřího Štaidla. Ale mohli bychom uvést další a další příklady… Brněnské divadlo FESTE nyní připravuje inscenaci o nejbohatším Čechovi Petru Kellnerovi. Miliardáři a majoritním vlastníkovi skupiny PPF. Premiéra se uskuteční 24. června v prostoru Industra, v Masné ulici 9, v katastru Brno – jih.

Jedná se o vůbec první divadelní počin směrem k této velmi diskutované osobě,“ říká režisér Jiří Honzírek.

Scénář nazvaný  „Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem“ napsal Roman Sikora. Inscenace vznikala v době nouzového stavu, kvůli pandemii koronaviru, formou videokonferencí. Účinkují v ní Ondřej Novák a Vanda Klestilová.

Ondřej Novák

Co k inscenování aktuální hry soubor vedlo? Dle divadelníků se v posledních letech ve společnosti konečně začíná diskutovat o obrovské moci oligarchů. A to i kvůli veřejnému angažmá premiéra Andreje Babiše z hnutí ANO, jenž do politiky vstupoval jako majitel skupiny Agrofert. Babiš firmu později převedl do svěřenského fondu. Kellner však zůstával stále spíše stranou…

Vanda Klestilová

Feste je nezávislé profesionální divadlo. Zaměřuje se zejména na sociální a politická témata. A tím usiluje o rozvoj otevřené občanské společnosti. Všechny jeho inscenace mají společného jmenovatele hledání identity současného člověka. Feste uvedlo přes čtyřicet inscenací. Zpracovávaly témata islámu, romské otázky nebo hazardu. K moderním a soudobým českým dějinám se divadlo vyjadřovalo v inscenacích „Osmdesátdevět“, „Havel píše Husákovi“ a „Dr. Emil Hácha“ či naposledy v „Diagnóze Masaryk“ o Janu Masarykovi. Ta měla čerstvě premiéru letos v lednu.

Opravdu živé interview s opravdovým Petrem Kellnerem“

Hrají: Ondřej Novák, Vanda Klestilová

Režie, výprava: Jiří Honzírek

Hudba: Mario Buzzi

Technika: Tereza Borůvková, Judita Mejstříková

Produkce: Kristýna Břečková, Veronika Starova

Foto: archiv

TANEČNÍ MAGAZÍN

Jubilejní 25. ročník FESTIVALU »DNY BOHUSLAVA MARTINŮ«

Pozvánka na listopadový a zejména prosincový festival vážné hudby v Praze. Je připravena široká paleta martinůovského repertoáru!

Srdečně vás zveme na 25. ročník festivalu Dny Bohuslava Martinů. Od 24. listopadu do 17. prosince vystoupí na dvanácti festivalových koncertech přední čeští i zahraniční interpreti. Těšit se můžete na houslistu Josefa Špačka, klavíristku Pallavi Mahidhara, sopranistku Marii Fajtovou či hobojistu Vladislava Borovku za doprovodu Akademických komorních sólistů. Dále se představí Trio Bergerettes, České noneto nebo Trio Incendio. Do festivalového programu jsou také zařazeny koncerty Janáčkovy filharmonie Olomouc, Symfonického orchestru Českého rozhlasu Českého spolku pro komorní hudbu.

Letos si připomínáme 60. výročí od úmrtí Bohuslava Martinů. Dílo tohoto významného českého skladatele bude na festivalu představeno ve své rozmanitosti, od komorních kusů po rozsáhlé symfonické skladby, od raného stylu inspirovaného francouzskou hudbou po pozdní svébytný a osobitý hudební jazyk.

Vstupenky na uvedené koncerty, pořádané Nadací Bohuslava Martinů, jsou v ceně 100 Kč (základní) / 50 Kč (senioři, studenti, ZTP). Vstupenky můžete kupovat v předprodeji na GoOut.net nebo v kamenné prodejně Freshlabels (Panská 9, Praha 1 | Pondělí – Neděle: 10:00 – 20:00).

PROGRAM FESTIVALU

DNY BOHUSLAVA MARTINŮ 2019

Koncert laureátů Soutěže Nadace Bohuslava Martinů 2019

1. prosince 2019, 19.30
Sál Martinů, Lichtenštejnský palác

Laureáti soutěže NBM 2019 v oborech klavír a komorní soubory bez klavíru

Vstup zdarma

Trio Bergerettes

4. prosince 2019, 19.30
Sál Martinů, Lichtenštejnský palác

Haydn, Prokofjev, Martinů

Trio Bergerettes – Barbora K. Sejáková, Daniela Oerterová, Tomáš Strašil

České noneto

5. prosince 2019, 19.30
Sál Martinů, Lichtenštejnský palác

Krejčí, Roussel, Martinů, Novák

České noneto, Stanislav Gallin – klavír

AKS, Leoš Svárovský a Vladislav Borovka

6. prosince 2019, 19.30
Sál Martinů, Lichtenštejnský palác

Mozart, Martinů, Roussel

Akademičtí komorní sólisté, Leoš Svárovský, Vladislav Borovka

Česko-americký večer

11. prosince 2019, 19.30
Sál Martinů, Lichtenštejnský palác

Dvořák, Martinů, Gershwin, Rogerson, Korngold

Josef Špaček, Pallavi Mahidhara

Večer z tvorby V. Kalabise a B. Martinů

12. prosince 2018, 19.30
Sál Martinů, Lichtenštejnský palác

Kalabis, Martinů

Jana Černohouzová, Daniel Wiesner, Lucia Fulka Kopsová, Robert Kružík, Daniel Havel, Jan Hoďánek, Jan Hudeček, Marek Zvolánek, Jan Musil, Šimon Veselý

Lidové inspirace v díle B. Martinů

14. prosince 2018, 19.30
Sál Martinů, Lichtenštejnský palác

Schumann, Martinů

Marie Fajtová, Alžběta Vlčková, Jana Vychodilová

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci“ není Vaší  prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku“?

Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy Babráci“ předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI  (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy  operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu  výtvarnému umění dostal?

Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL  (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a  fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku balí fidlátka“ harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“ 

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂  ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky Babráci“ Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“ 

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“ 

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“ 

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s  touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA Gustav Macoun – Balada o soumraku“ (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za nepraktu“?

Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN