Festival NORMA

Autonomní zóna

5. ročník Festivalu NORMA nese název Autonomní zóna

Mezinárodní festival autorského divadla a současného umění NORMA se uskuteční 27.11. 2021 ve Studiu Hrdinů v Praze. Na festival zavítá například polský tanečník a choreograf Pawel Sakowicz s představením Jumpcore, které se stalo prvním kusem živého umění ve sbírce polské národní galerie Zachęta. Prvního uvedení se na festivalu dočká nový projekt režisérky Apoleny Vanišové Psohlavky.

Pátý ročník festivalu Norma se po čtyřech úspěšných ročnících pořádaných ve spolupráci s ostravskou městskou galerií PLATO přesouvá do Prahy a jeho výhradním pořadatelem zůstává Studio Hrdinů. Podtitulem letošního festivalu je „Autonomní zóna“, kterou si dramaturg festivalu Norma Jan Horák představuje jako “prostor pro únik, ale zároveň i určitý aktivizmus. Jde o zónu řekněme, intimní až autistickou, ve které se umělci pohybují, vytvářejí světy nevšedních, silných zážitků pro lidi, kteří na ně přistoupí.”

Z finančních důvodů festival NORMA letos opouští svůj dvoudenní formát a představí pouze jednodenní program. I nadále však platí, že Norma je dramaturgickou koncepcí, jejíž plného vyznění lze docílit pouze pokud divák bude ochoten prožít festival celý.

PROGRAM

sobota 27.11. 2021

– Studio Hrdinů

17.00 Apolena Vanišová: Psohlavky /CZ/

koncept a realizace: Apolena Vanišová

umělecká spolupráce: Johana Střížková

dramaturgické konzultace: Marika Smreková

hudba: Alexandra Cihanská Machová

technické řešení: Tomáš Mládek a Petr Zábrodský

obsazení: Eva Bártová, Alexandra Cihanská Machová, Julie Goetzová, Sára Märc, Hedvika Řezáčová, Johana Střížková a Barbora Šimková

„Jasná tma listopadového večera zastřela stráně i doliny pohorského kraje na úpatí strmého Čerchova i táhlé Haltravy. Černé a husté mraky nízko se hnaly přes lesnatá jejich temena i hor ostatních. Vichr byl všeho pánem, i mraků i země, na níž se všecko před ním chvělo. A v tom, když jakoby rozzuřen nejdivěji hvízdal a hýkal, postavil se někdo ve světnici do okna. Nahé ženské ruce vystrčily ven do tmy nevelkou mísu a v ten už okamžik se z ní bělostně zaprášilo. Meluzína, pohltivši hladově naráz mouku, danou jí na utišení, zasténala a hnala se tmou dále. Okno se zavřelo, stín zmizel. Nehostný panoval čas.“ A. Jirásek, Psohlavci

„Snažím se pečovat o sebe, abych mohla pečovat o rodinu. Ohledávám vlastní kořeny, abych věděla, na co navazuju. Ošetřuju místa, kde jsou kořeny přeťaty, protože zcelit je už nedokážu. Obracím se k dávno opuštěné tradici a z jejích úlomků vytvářím vlastní rituály. Učím se slavit, radovat z prožívání, proměňovat všední v nevšední. V mysli se vracím do dětství a zkoumám opuštěná místa města, ve kterém dnes žiju. Procházím jeho divočinu a objevuju v ní fantastické krajiny. A tam se potkávám s dalšími lidmi, prorůstám s nimi a zakořeňuju. Ten nečas, který ale zatím panuje kolem, mě rozechvívá. Pozoruju ho zpovzdálí a důkladně zvažuju, co mu obětovat, jak ho ztišit.“ A. Vanišová, Psohlavky

Instalace bude spuštěná ve smyčce během celé doby festivalu.

17.30 Natálie Rajnišová, Zuzana Sceranková, Emílie Formanová: Pustý ostrov chrání 15.000 obyvatel /CZ/

koncepce, režie, hrají: Zuzana Sceranková, Natálie Rajnišová

hudba: Alfréd Schubert a Ján Mesány, Anders Christopherson, Honza Tomšů, Johannes van Bebber, Matthieu Fuentes, Matyáš Bartoň, Michaela Švédová a Vojtěch Šaroun

produkce: Emílie Formanová

host: Struggling Uncles

Autorky organizují setkání diváků na Pustém ostrově. Ostrov je kus pevniny, menší než kontinent a větší než skála, který vystupuje z vody. Je to samostatný izolovaný ekosystém, na kterém platí specifické zákonitosti. Obyvatelé Pustého ostrova se nemohou nikdy potkat, protože je pustý. Pustý může znamenat neobydlený, jednotvárný, ponurý, chmurný, nudný.

Pustý ostrov lze vnímat jako stylizovanou módní přehlídku a jeho Obyvatele jako konceptuální kolekci. Obyvatelé vystupují z bledě modrého paravánu a zanořují se beze stopy zpátky. Diváka Pustým ostrovem provází samostatná četba v mapě. Obyvatelka Coconaty vše pozoruje zpoza skleněného stolku a někdy zpívá. Pustý ostrov chrání 15.000 obyvatel a několik diváků.

18.45 Paweł Sakowicz: Jumpcore /PL/

koncepce, choreografie, tanec: Paweł Sakowicz

dramaturgie: Mateusz Szymanówka

hudba: Indecorum

kostým: Doom 3k

produkce: MAAT Festival, Scena Tańca Studio, Zachęta – National Gallery of Art

Paweł Sakowicz se ve své performaci Jumpcore inspiroval osudem baletního tanečníka Freda Herka. Sakowiczova performance hravě tématizuje poetiku světa baletních tanečníků, kteří věří, že „dokáží létat“. Nahý Herko tančil ve svém bytě na hudbu Mozartovy Korunovační mše a v jejím závěru pak vyskočil z okna.

Jumpcore je možné vnímat jako autonomní svět, vytvořený právě v okamžiku kdy se tanečník rozhodne létat. Tento fantazijní svět je plný extrémní fyzické akce, fascinujícím způsobem propojující lehkost s úplným vyčerpáním.

Jumpcore je prvním tanečním projektem, který je zakoupen polskou národní galerií Zachęta. S představením Jumpcore byl Pawel Sakowicz zařazen do prestižního výběru Aerowaves 2019, sítě, která každý rok vybere 20 nejzajímavějších tanečních představení v Evropě.

19.45 Dominik Gajarský / Martin Mazanec: Autonomní kino /CZ/

kurátoři: Dominik Gajarský a Martin Mazanec

Projekční pásmo k tématu autonomní zóny vzniklo v rámci online dialogu mezi vizuálním umělcem Dominikem Gajarským a kurátorem Martinem Mazancem. V prvopočátku byly východiskem “autonomní” podoby rozličných žánrů – od portrétů, přes grotesku až po videopodobenství. Oba kurátoři postupně objevily i autonomní způsoby kurátorované cirkulace pohyblivých obrazů mimo galerijní a filmovou distribuci. Konečný výběr děl pro Normu bude v důsledku dostupný pouze návštěvníkům festivalové projekce.

20.45 Núria Guiu Sagarra: Spiritual Boyfriends /ESP/

koncepce, choregrafie, tanec: Núria Guiu

umělecká podpora: Esther Freixa, Sónia Gómez

dramaturgie: Lluc Ubach

výprava: Lola Belles

video: Alice Brazzit

světelný design: Joana Serra

technická spolupráce: Sergio Roca

produkce: Fani Benages

Spiritual Boyfriends je sólové představení zkoumající vztah mezi tělem a mocí.

Spiritualita, obzvláště pak praktikování jógy, tvoří základní rámec představení, které se zabývá otázkou politiky moci a ovládání. Nikoli však pouze moci jako vnější síly vyvíjené vůči tělu, ale i síly, kterou lidé používají vůči sobě samým formou vlastní sebe-disciplíny.

Praktikování posturální jógy má nepřímý vliv na způsob, jakým utváříme naši osobní i kolektivní identitu ve vztahu ke konceptům krásy, zdraví, kapitálu, těla, či moci. Tyto koncepty se mohou vztahovat ke kontextu sociokulturnímu, který je řízen makrostrukturami, ale i kontextu osobnímu a soukromému, v rámci kterého jsou mikrostruktury moci nepozorovaně začleněné do každodenního života pomocí našich návyků. Představení ke konceptům lásky, touhy a erotismu přistupuje jako ke spirituálním zkušenostem spojeným s utvářením mocenských rolí, a to prostřednictvím těla a jeho obrazu.

Digitalitu představení uchopuje jako drogu, nebo kolektivní psychotropika, či jako prostor pro touhu a osvobození impulzů, ve kterém duše (boží entita, proměnlivá, virtuální, informační, energetická) dává průchod materialitě těla. Jakou roli má internet ve vztahu k božskému, nehmotnému, lásce, moci, neoliberální politice a jejímu ovládání či dohledu?

21.15 Marek Meduna / Aid Kid / Dan Kranich: Grottup – Refrén /CZ/

koncepce, hrají: Marek Meduna, Aid Kid, Dan Kranich

Performace Refrén vzniká speciálně pro Festival Norma, v této chvíli je stále ve fázi vzniku. V nadpisu chce Grottup vytvořit živý rapový koncert jako performanci společně s diváky.

Vysouším tůň generalizací. A to je jen začátek.

Bojuji s rojem personifikací. A to je jen začátek.

Petrifikuji křivdy naděje. A to je jen začátek.

Léčím prameny od hnoje. A to je jen začátek.

Nastoluji virové bratrství. A to je jen začátek.

Obracím kameny soukromí. A to je jen začátek.

Očišťuji zboží od pomluv. A to je jen začátek.

Metafory znám dle postů. A to je jen začátek.

PŘEDPRODEJ

permanentky na festival jsou k dostání v předprodejní síti goout.net a na pokladně Studia Hrdinů

vstupenky na jednotlivá představení budou dány do předprodeje 27.11. 2021 v 10.00

Norma 2022 se uskuteční 26. a 27.11. 2022 ve Studiu Hrdinů v Praze.

Festival vznikl s laskavým přispěním Magistrátu hlavního města Prahy, Státního fondu kultury, Prahy 7 a Institut Adama Mickiewicza ve Varšavě.

Madla Horáková Zelenková

pro Taneční magazín

Výborný nápad

Premiéra „This is not a love song“

Kdysi v dětství jsem si pletl dvě pražská vršovická kina s „leteckými“ názvy – „Pilotů“ a „Vzlet“. Byla blízko sebe a později byla i dlouho uzavřena. V kině „Vzlet“ pak býval sklad filmových plakátů. Nyní obě ožila. „Pilotů“ se vrátilo k původní filmově promítací roli. A „Vzlet“ má patřit širším, zejména divadelním, aktivitám. A právě v něm se v pondělí 28. června odehrála zbrusu nová premiéra progresívního souboru Ufftenživot pod titulem „This is not a love song“.

Jednalo se v podstatě o premiéru na druhou. Jednak o klasickou premiéru divadelní. A za druhé i o režijní celovečerní debut Sáry Arnsteinové. Ta si k úzké spolupráci vybrala herečky Natašu Bednářovou, Kateřinu Císařovou a Lucii Čižinskou a muzikantskou i autorkou osobnost – Báru Zmekovou. Rovněž volba scénografky i dramaturgyně v jedné osobě Natálie Rajnišové byla velmi podstatná. Jak titulek napovídá, tentokrát se vycházelo ze skvělého nápadu: vytvořit určitý hyperbolický nadhled na slavné láskyplné světové hudební hity.

Nebudu zde polemizovat (jako by jistě teď začal populární hudební kritik a dnes i moderátor talk show Honza Dědek) nad výběrem a dramaturgií jednotlivých písní, které bezesporu oblétly svět. Ty zde sice tvořily kostru celého představení, ale byly zde spíše výrazovým prostředkem než hlavním účelem.

Výraznou roli pro celkové vyznění sehrála i nápaditá scéna. Využívala maloplošné (na televizní obrazovce Sony) i velkoplošné projekce na plátně. Takže vlastně i částečná renesance původní funkce někdejšího kina!

Dalším výrazným stavebním prvkem představení „This is not a love song“ jsou kreativní kostýmy. Zde se tvůrkyně skutečně vyřádily. O čemž, v neposlední řadě, svědčí i ohromující počet využitých párů bot. Protagonistky se tak nejen klasicky převlékaly, ale také velmi často přezouvaly!

I tři mušketýři byli čtyři. Tou čtvrtou (nikoli vzadu ani stranou) byla vynikající zpěvačka, skladatelka, textařka i aranžérka Bára Zmeková. Naopak. To ona hudební dramaturgií i kontrastní (tentokrát ne pouze vyplňující) scénickou hudbou dodala celému „This is not a love song“ náladu a zejména gradaci.

Každá premiéra většinou bývá ještě tak trochu rozpačitá. Dílo ještě nebývá usazené. Tentokrát to však nelze jednoznačně říct. Vše bylo připravené a sehrané bez nervozity, výrazných hluchých míst a s potřebným temperamentem. Pouze bych měl jisté připomínky k dramaturgické vyváženosti. Zhruba ve druhé polovině, kdy jsme svědky „módní přehlídky“ se představení začíná poněkud smyslově propadat. A úplný závěr – namísto pointy – vyznívá spíše do ztracena. Náležitou gradaci mu dala teprve vytleskaná, opakovaná přídavková píseň.

TANEČNÍ MAGAZÍN musí zcela na místě ocenit nápaditou choreografii. Zejména tance ve vysokých „korkáčích“ či na jehlových podpatcích jsou doslova nenapodobitelné!!! Výborným nápadem je rovněž simulace mobilního telefonu prostřednictvím – (jak jinak) dámské lodičky.

Typické přezouvání, tentokrát v podání Lucie Čižinské

V úvodu zmíněné filmové předtáčky (patrně od – v doprovodných textech utajeného – Jiřího Šimka?) také zcela jistě celé představení okořenily. A dodaly mu další humorný rozměr.

Nikoli v poslední řadě však musím vyzdvihnou herecké a muzikální výkony sebeironické Nataši Bednářové, temperamentní a pěvecky skvělé Kateřiny Císařové i pohybem fascinující Lucie Čižinské. Režijní ruka Arnsteinové dokázala jejich individuální přednosti spojit v jeden životaschopný celek. Samozřejmě, výrazný podíl na celém projektu „This is not a love song“ nese Bára Zmeková. Osobně jsem od ní předem čekal výraznější autorský podíl… Ale musím uznat, že se tentokrát plně podřídila celku a smyslu představení.

Kateřina Císařová, Lucia Čižinská a Nataša Bednářová

Klasické divadelní programy (alespoň při premiéře) nahradily vtipné pohlednice s protagonistkami. Postrádaly však bližší informační údaje. Je otázkou, zda je to v dnešní „internetově googlovací“ době ještě vůbec potřeba?

Ačkoli jsem úhlavním nepřítelem anglických (i jiných cizojazyčných) názvů u českých inscenací, tak musím po pravdě uznat, že tentokrát byl nadmíru funkční i dostatečně vypovídající. Prostě, režijní prvotina Sáry Arnsteinové „This is not a love song“ stojí za to!

„This is not a love song“

Hrají: Nataša Bednářová, Kateřina Císařová, Lucia Čižinská

Režie: Sára Arnsteinová

Hudba: Bára Zmeková

Scénografie a dramaturgie: Natálie Rajnišová

Lightdesign: Štěpán Hejzlar

Produkce: Tereza Tomášová

Psáno z premiéry 28. června 2021.

Foto: Facebook Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Režijní prvotina NEBUDE prkotina!

Na jednom jevišti Beyoncé, Billie Eilish a BÁRA ZMEKOVÁ! Další premiéra Ufftenživot, konkrétně inscenace „This is not a love song“ v pondělí 28. června ve vršovickém Vzletu.

Divadelní soubor Ufftenživot uvede 28. 6. v 19.30 na jevišti kulturního paláce Vzlet novou autorskou inscenaci s názvem „This is not a love song“. Druhá premiéra souboru v této sezóně se zabývá fenoménem populárních milostných písní a poodhalí divákům, jak hudební průmysl ovlivňuje náš život, ať chceme, nebo ne.

Autorská inscenace v režii Sáry Arnstein vychází z hledání významu a funkce milostné písně. Recykluje různými způsoby známé současné popové milostné písně a skládá z nich vlastní mozaiku, která hovoří o možné výpovědní hodnotě, která je v nich obsažena.

„Inspirací pro vznik tohoto představení se staly samotné texty a videoklipy milostných písní, kniha „Love songs – The hidden history“ (Milostné písně – skrytá historie) nebo komiks autorky Liv Strömquist „Prins Charles Känsla“ (Pocity prince Charlese). Hlavním cílem projektu je výzkum kulturního fenoménu, jímž milostné písně jsou a k němuž se váže bezpočet stereotypů, které se snažíme na jevišti s humorem reflektovat,“ vysvětluje záměr režisérka Sára Arnstein.

Výrazným rysem inscenace je hudební složka v podání zpěvačky a skladatelky Báry Zmekové, která je po celou dobu přítomna na jevišti a živě doprovází herečky v jednotlivých scénách. „Je to taková poloimprovizace, některé části jsou pevně dané, ale jindy jen pozoruji, co se děje na scéně a pocitově tvořím hudební podkres. Proto je taky důležité být s herečkami na jedné vlně,“ doplňuje Zmeková.

Pro fanoušky popkultury je lákadlem také kostýmní výprava, která se snaží důvtipně přiblížit vzhledu ikonických popových hvězd. Pro inscenaci ji vytvořila výtvarnice Natálie Rajnišová.

„Populární písně, stejně jako celý hudební průmysl, ovlivňují náš život, ať chceme, nebo ne. Někdy jsme pasivními posluchači, jimž se písně jen tak mimoděk ukládají do paměti a povědomí, jindy pro nás popstars a hudební skupiny představují vzory a ikony, ke kterým se od mala upínáme,“ říká režisérka, pro kterou je tato inscenace zároveň režijní prvotinou.

Čtyři ženy zkoumají na jevišti všudypřítomnost a sílu populárních písní, ale do jaké míry jsme i my složeni ze střípků a znaků útočících videoklipů? „Sám Ted Gioia v knize ,Love songs´ zmiňuje, že první milostnou píseň složila žena, ale proslavil se díky ní muž. Co slovo láska v těchto písních symbolizuje? Jsou milostné písně ve skutečnosti opravdu o lásce? Těším se, že diváci budou hledat odpověď spolu s námi,“ doplňuje herečka Nataša Bednářová.

„This is not a love song“

Tvůrčí tým:

Režie: Sára Arnstein

Hudba: Bára Zmeková

Scéna a kostýmy: Natálie Rajnišová

Light design: Štěpán Hejzlar

Hrají: Nataša Bednářová, Kateřina Císařová, Lucia Čižinská

Produkce: Tereza Tomášová

Délka představení: 90 minut

Premiéra: 28. června v 19.30 ve Vzletu (Holandská 669/1, Praha 10 – Vršovice)

Inscenaci „This is not a love song“ finančně podpořilo Ministerstvo kultury České republiky, Hlavní město Praha, Státní fond kultury České republiky a Venuše ve Švehlovce.

Vstupenky jsou k dostání v síti GoOut: https://goout.net/cs/this-is-not-a-love-song/szecllr/

Foto: archiv Ufftenživot

Tereza Tomášová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra v AKROPOLI v exportní verzi

Sólo pro dvě Sáry. █ Příliš mnoho angličtiny. █ Bez Šimka na pódiu. █ V rytmu i v nápadité scénografii. █ V síti Brexitu anebo v síti vlastní branky? █

Když jsem šel k sálu AKROPOLIS do kopce prudkou žižkovskou Krásovou ulicí na novou premiéru souboru s hezky českým názvem „Ufftenživot“, pouze jsem kroutil hlavou, proč se také jeho nejnovější divadelní kus nejmenuje česky. (Slůvko „také“ uvádím záměrně, jelikož již jedna z incenací tohoto divadla nesla „světový“ titul – „Keep Calm“.) Až jsem potkal auto polepené reklamou instalatéra, který se jmenoval Šírer. Aha, řekl jsem si, on by byl teprve slavný a úspěšný, kdyby se jmenoval „Shearer“!

Premiéra „WHAT’S HAPPENING“ proběhla v půli posledního měsíce roku 2019 v paláci Akropolis. A vyznačovala se tím, že tentokrát se na jevišti neobjevil jeden z tahounů a tradičních hlavních herců souboru – Jiří Šimek. Trochu to vypadalo, jako by hrál jeho slavný a legendární jmenovec Miloslav Šimek bez Jiřího Grossmanna. Anebo později Luďka Soboty, posléze Jiřího Krampola anebo na sklonku kariéry Zuzany Bubílkové…

Stranou pozornosti obou Sár nezůstala ani mobilní technika…

Show dvou hereček se shodným křestním jménem probíhalo nezvykle v arénovitém prostoru jinak tradičního hlediště AKROPOLE. Jednalo se o velmi zdařilou performanci na pomezí absurdního divadla, scénické grotesky, maňáskového divadla – a zejména skvělou parodii! Obě Sáry v sobě nalezly ty nejlepší odstíny tradiční české hravosti a komiky. Skvrnou na vyznění celého programu bylo nadužívání angličtiny. Vesměs jsme všichni pochopili, že jde o parodii. Aktuální reakci na Brexit. Ale všeho moc škodí. A hlavně, nešlo pouze o kolorit či „vatu“ představení. Anglické dialogy mnohdy, bohužel, i souvisely s vyzněním inscenace. Pro koho byla „anglická verze“ určena? Pro pár náhodných zahraničních studentů z nedaleké Švehlovy koleje? Proč se v sále jménem AKROPOLE nehrálo třeba v řecké verzi?

Inscenace se zahraničním názvem je plná jiskřivých nápadů, kontrastů, kreativních filmově televizních dotáček i dalších scénických efektů.

Kytky a kožichy byly hlavními motivy části inscenace

Mezi silné momenty představení patří kožichová parodie. Není pouze prvoplánovou karikaturou moderátora Leoše Mareše, který si tím vlastně udělal vlastní úvodní osobní image. Její hlavní linií je zcela jistě quasi parafráze na ekologické aktivistky. Ta se později přenese i v karikování feministek a sufražetek. Zdařilé jsou i jemné parafráze na lesbické umělkyně. Ty však určitě nikdy nesklouzly pod obecnou hladinu a míru vkusu.

Naopak, mezi slabší místa „WHAT’S HAPPENING“ patří dost zdlouhavé parafráze na děti květin, čili hippies. Teprve ve vlastním závěru této nekonečné scény přijde oživení komunálnější parodií na ty, kteří si udělali „živnost“ z dalšího využití pohřebních květin.

Velkým kladem sledované premiéry se zahraničním názvem je interakce s diváky. Ať již formou ankety v úvodu anebo pak závěrečným zapojením části hlediště do dění na jevišti. To trochu připomínalo legendární show zpěváka Josefa Laufera z dob, kdy býval ve vrcholné formě.

Obě hlavní protagonistky byly výborné. Jejich vystoupení je určitým scénickým celkem, proto nehodlám zde na tomto místě rozebírat jejich výkony individuálně.

Obě a jediné protagonistky jménem Sára. Vlevo Sára Šimek Arnstein a po jejím boku Sára Jan Märc

Ještě před závěrem bych vyzdvihl i kreativní hudební dramaturgii Pavla Jana. Hudba dodávala vlastní inscenaci nejen rytmus a gradaci, ale skýtala též oběma protagonistkám improvizační možnosti.

Rovněž nápaditá výtvarná práce kostymérky a scénografky v jedné osobě Natálie Rajnišové si zaslouží hlubokou poklonu.

Těsně po „anglické“ premiéře v AKROPOLI, proběhla i zahraniční premiéra téhož „kusu“ v Berlíně. Konkrétně v tamějším divadle ACUD. Patrně v německé jazykové verzi?

Chválíme tyto úspěchy v zahraničí. Za to jistě patří souboru „Ufftenživot“ i jeho managementu velké uznání. Je jim však nutno předcházet vstříc nadužíváním zahraničních dialogů?

Nesmyslným nadužíváním cizího a zejména (na rozdíl od němčiny) nám historicky vzdáleného jazyka se jinak zdařilá inscenace tak trochu zachytila do vlastních sítí. To, co mínila parodovat, se stalo až nadbytečným balastem a nepohodlným břemenem.

Snažil jsem se hodnotit vyváženě klady i zápory inscenace, ale nejen pro mne, (jak se později neslo parterem i kuloáry) byly nadužívané nečeské dialogy velkou skvrnou na vyznění celého večera.

Věřím, že jsem však nebyl příliš kritický. Nakonec, jedna z protagonistek i autorek Sára Arnstein ke kritickému nazírání přímo vybízí: „Chápeme divadlo jako zážitek a prostor pro sdílení, ve kterém se dá vrátit k něčemu, na co už jsme dávno zapomněli, na naši přirozenou spiritualitu, která je utlučená dnešním konzumním, kapitalistickým a rychlým způsobem života. Snažíme se vytvářet zážitky, které diváka vybízí k vlastnímu kritickému pohledu, k rozšiřování obzorů a novému pojmenovávání toho, co je kolem nás. Absurdita a nekonzistence světa je pro nás inspirací.”

Doufám jen, že ta výše uvedená, citovaná „pojmenování“ jsou míněna v rodném jazyce? Věřím, že příště uchystá talentovaný i provokativní soubor i nějaký titul s hrdě českým názvem. Těším se na to.

„Ufftenživot“ nám i tentokrát nadělil plnou hrst nápadů, náruč nových divadelních spojení, propojení i kontrastů. I velký batoh důvodů k zamyšlení. Ta nejpalčivější byla určitě spjata s národní identitou. Je totiž dost smutné, když hra, která je prezentována z převážné většiny v cizím jazyce, je podporována ryze českými a vlasteneckými institucemi. Věděli vůbec, jaký kus vlastně podporují? Co se tak příště obrátit třeba na British Council‎?

»WHAT’S HAPPENING«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Premiéra: 16. 12. 2019, Palác Akropolis

Foto: Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN