národní divadlo – 3. stránka

Rozhovor s baletním tanečníkem a choreografem Markem Svobodníkem

„Kromě spánku snad jiný relax není, ne?“

Marek Svobodník je členem baletu ND v Praze a spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem vedou taneční skupinu DEKKADANCERS, v níž působí Marek Svobodník nejen jako tanečník ale i choreograf. Má za sebou hodně rolí i roliček a stále patří mezi vytížené tanečníky.

Byl jste ve čtvrté třídě ZŠ, když si Vás vyhlédla paní z Taneční konzervatoře v Brně. V té době již tam studoval Váš starší bratr Martin. Nakonec jste se rozhodl, že to zkusíte, aniž jste vůbec tušil, co Vás tam čeká. A náročné studium jste zvládl. Byla to správná volba a nelitoval jste svého rozhodnutí?

„Litoval jsem, když jsem zjistil, že kombinace baleťák a „rocková hvězda” v jednom se silně neslučuje.“

Marek Svobodník ve SNĚHURKA jako baba

Po osmiletém studiu jste své první angažmá získal v ND moravskoslezském v Ostravě, kde jste měl titulní role Spartaka a Othella. Pak jste byl členem souboru Laterny Magiky, poté čtyři sezóny v ND v Brně (Valmont v Nebezpečných známostech). Neuvažoval jste o zahraničním angažmá? Poznat jinou kulturu, jiný styl práce…

„Jo, to uvažoval, a taky zkusil, ale nedopadlo to. Bylo to v době, kdy jsem za sebou měl pouhé dva roky angažmá v Ostravě. A co si budeme vykládat, byl jsem v té době ještě ‚jelito‘. Pro někoho, kdo mě znal, možná nadějné, ale pořád jelito. Ostatně, do jisté míry jsem jelitem dodnes, ale asi podstatně stravitelnějším. Pochopil jsem, že na zkušenou musím ještě jít někam jinam, ale do zahraničí to pravděpodobně nebude. Volba padla na Laternu, protože se tam dělalo divadlo jako nikde jinde v republice. A ono to vyšlo, vzali mě. Nebyla to ze začátku žádná procházka růžovou zahradou, jelikož jsem byl, jak jsem několikrát citoval, jelito. Půl roku jsem se ‚plácal‘, a pak si to teprve ‚sedlo‘. V Laterně jsem sice strávil jen dvě sezony, ale těžím z té zkušenosti určitým způsobem dodnes. Upřímně, ve skutečnosti je to na delší povídání, ale to si nechám na později, třeba na stáří napíšu knihu „Od tyče vodorovné k té svislé” (co vy víte, třeba se ze mne stane po čtyřicítce hasič).“

Marek Svoodník – Inscenační porada (ze zkoušky s režisérem Štěpánem Benyovszkým)

Od roku 2012 jste v ND v Praze, kde jste úspěšně udělal konkurz a stal se z Vás sólista. Zatančil jste si např. Hilariona v Giselle, Toníka i Mistra v Čarodějově učni, Jiříka ve Zlatovlásce nebo Tybalta v Romeovi a Julii. Jaké role máte nejraději a máte nějaký nesplněný taneční sen?

„Já jsem byl sólistou baletu Národního divadla, ale v Brně. Asi je to něčím zábavné, protože vždycky všem kolem rázem naskočil úsměv. Teda hlavně všem tady v Praze.

Ale čert to vem. Tancoval jsem a tančím hodně. Není nač si stěžovat. Mám za sebou opravdu spoustu rolí a roliček, mezi nimiž jsou i takové, kterým činoherci s oblibou říkají „čurda”. Ovšem „není malých rokenrolí”. I na tom se dá postavit kariéra a já jsem se v tom de facto našel.

Ale teď zpět otázce. Když se nad tím tak uvažuji, baví mne a mám rád úkoly „poněkud neobvyklého rázu”. Myslím, že je to jediná cesta, jak zůstat umělecky naživu v posledních letech kariéry. Totiž každá role či choreografie je svým způsobem jako byznys s interpretem. Každé z nich musíte ze sebe něco dát. Tím ji obohatíte. Ale je také potřeba se ptát, co dá role vám?

Naštěstí „rokenrole neobvyklého rázu” se pořád na repertoáru najdou, takže zatím dobrý, baví mě to. Pro úplnost, aby bylo jasné, co tím myslím, uvedu jeden příklad „rokenrole“ v choreografii Artzä izraelského tvůrce Eyala Dadona mám na kameru, jenž můj obraz přenáší na obří plátno, improvizovanou etudu na téma „Prodej tuhle rákosku stylem americké reklamy na Mentos z konce osmdesátých let… a neboj se jít do extrému!”. To chceš! To je výzva, ne?“

Několik let vedete spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem netradiční taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás přivedlo do této company?

„Chuť dělat divadlo „poněkud neobvyklého rázu” a pak vděčím za to především Tomovi Rychetskému. V první den nástupu do Národního mi nabídl, jestli s Dekkadancers nechci účinkovat v show v rámci otevření sezony Národního divadla. Jasně, že jsem do toho šel. A to byl začátek. Paradoxně vedle toho, na svůj debut na prknech ve „zlaté kapličce” jsem si musel počkat ještě skoro čtvrt roku.“

Marek Svobodník jako Valmont (Nebezpečné známosti)

V DEKKADANCERS působíte nejen jako tanečník, ale také jako choreograf (HornyBach, Tatabojs – Nanopicture live 2019, Hangar18 nebo Poslední večeře). Čím Vás práce choreografa naplňuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Práce interpreta je do určité míry svazující. Práce choreografa taky, ale podstatně méně. Pokud vidíte nebo cítíte tanec „po svém”, je to způsob, jak tomu dát zelenou. Můžete si vytvořit svůj vlastní kouzelný svět na jevišti, kde lidi jednají, hýbou se a vypadají tak, jak to vidíte jen vy. Ale cesta k tomu vůbec není snadná. Musíte dokázat, že váš pohled na svět někoho zajímá. Umění bez diváka je pak mrtvé umění.

Vzor jako takový nemám. Baví mně každý, kdo je alespoň trochu něčím svůj, nechybí mu nadhled a v neposlední řadě si umí ze sebe udělat srandu. Ono se to nezdá, ale je to na výsledku strašně viditelný. Většinou z tvorby těchto lidí jde cítit obdivuhodná lehkost.“

Marek Svobodník jako Hilarion (Giselle) foto Sergei Gherciu

S choreografií jste začal již během angažmá v ND v Brně (Catch27, Čertstory) a jste podepsán také pod dalšími projekty jako – Inscenační Porada (Jihočeské divadlo České Budějovice), Fight for One Thing (Velvet gala, Národní divadlo Praha), Petite Corde (Bayerische Staatsballett II), Lady Macbeth z Mcenského Újezdu (opera ND moravskoslezské). Jste více tanečník nebo choreograf?

„V současné době jako tanečník. Práce v baletu je nabitá a vyčerpávající, a starost o rodinu ještě víc. Mám dvě dcery, té mladší jsou pouhé dva roky a manželka je už po mateřské, oborově pracuje mimo divadlo. Sladit tak náš denní harmonogram je opravdová fuška. Na tvorbu choreografie je prostě potřeba klid a čas, pokud to má za něco stát.“

Marek Svobodník – v baletu D.M.J.

Připravujete nové projekty? V čem Vás mohou diváci vidět?

„Projekty? Baví mě teď si dělat věci hlavně „do šuplíku”. Až mi dcerky trochu vyrostou a já mezitím asi i skončím s tancováním, budu mít aspoň co “vyložit na stůl”.

Jinak v divadle nás teď čeká každoroční vánoční turnus Louskáčků. U nás jej uvádíme jako Vánoční příběh na předlohu Charlese Dickense. V tomto případě mohu hrdě prohlásit, že tančím hlavní roli. Jasně, princ to není, to si tady nebudeme dělat plané iluze. Na druhou stranu, i když lichvář Scrooge – tak se jmenuje ona hlavní role – vypadá jako čurda, omyl! není čurda! Tentokrát ne. :-)“

Marek Svobodník – choreografie – Když nevíte coby, kupte si dva hroby

Původně jste o tanci vůbec neuvažoval. Nakonec jste mu podlehl. Čím je pro Vás tak okouzlující, že se mu nadále věnujete?

„Asi spíš než tanec, je to divadlo jako takové. Je to naprosto specifický druh kumštu, který se vymyká se všemi svými klady i zápory. Záleží pak, co v danou chvíli převažuje. Nikdo na něj z kolegů nedá dopustit, a stejně tak se na něj i nadává. Nic není růžové, nemyslete si. A když, tak nadávají všichni!… i ta největší sluníčka.“

Marek Svobodník – choreografie – Chvilka POEzie

Marek Svobodní – choreografie – Chvilka POEzie Zkouška

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Co Vám říká slůvko relax?

„Práce mi koníčkem nikdy nebyla, i když tvorba choreografie jako „bokovka” v mých ranných letech by tomu mohla odpovídat. Taky na to období vzpomínám nejraději. Byla to neskutečná pr*el, když jsme se s partou tanečníků sešli na sále po práci a ‚zkejsli‘ tam při tvorbě třeba do půlnoci. Taky se během toho občas dost vypilo. Ale viděno zpětně střízlivým pohledem, tak vznikly vlastně opravdu upřímné věci, který si na nic nehrály. Nebyla v tom žádná urputná snaha vytvořit veledílo a oslnit. Paradoxem je pak to, že jejich budoucnost neskončila zdaleka jen jednou reprízou na večeru choreografických miniatur u nás v divadle.

Relax? Kromě spánku spravedlivého asi snad jiný ani není, ne?“

Marek Svobodník vystudoval Taneční konzervatoř v Brně. Jako tanečník působil v Národním divadle Moravskoslezském (2003 – 2006), Laterně Magice (2006 – 2008), a v Národním divadle v Brně (2008 – 2012). V současné době je členem baletu Národního divadla v Praze, stálým hostem Materny Magiky. Od roku 2012 je členem skupiny DEKKADANCERS. Mimo kamenná divadla spolupracoval s ProART Company, Pas de Theatre, Katedrou alt. divadla HAMU či Radou starších baletu.

Marek Svobodník – choreografie – Faunovo odpoledne

Foto: archiv Marka Svobodníka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletní mistryní Markétou Pospíšilovou

„Povolání baletky je výjimečné“

Má za sebou devítileté angažmá v baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a pět let v Les Ballets de Monte Carlo v Monaku. V roce 2020 se do Čech vrátila a působí jako hostující baletní mistryně DJKT v Plzni, věnuje se také pedagogické činnosti a jako tanečnice spolupracuje Markéta Pospíšilová s taneční skupinou DEKKADANCERS.

K baletu jste se dostala již v šesti letech, když Vaše maminka náhodou objevila inzerát, že ostravské divadlo vypisuje konkurz pro děti a tak Vás přihlásila a Vy jste se dostala do baletní školičky. A baletu jste již tehdy propadla a o pět let později bylo přirozené, že jste šla na Janáčkovu konzervatoř v rodné Ostravě. Jak na ten čas vzpomínáte?

„Bylo to krásné období. Škola mě bavila, i když osm let byla opravdu dlouhá doba. Ráda vzpomínám na naši skvělou profesorku paní Olgu Borisovou a na svoje spolužačky. Byli jsme hodně semknutý ročník a dobrý kolektiv. Také jsme byli na některé předměty spojené s herci, což bylo fajn a byla sranda. Jsem s většinou v úzkém kontaktu a pár mých spolužaček jsou mými nejbližšími a nejlepšími kamarádkami do dnes. Jsou to velmi cenná přátelství.“

archiv Markéta Pospíšilová – představení Proměna- Dekkadancers

Dnes máte za sebou čtrnáct let intenzivní taneční kariéry. Devítileté angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě je podle Vás důležitou etapou, kde jste nasbírala své první zkušenosti a pět let v Les Ballets de Monte Carlo v Monaku byla pro Vás ohromná zkušenost a hodně jste se tam naučila. Nelitovala jste, že jste se rozhodla z Monaka odejít a zanechat taneční kariéry?

„Po pravdě čas od času se mi zasteskne. „Monacká etapa“ byla fantastická. Jsem za to hrozně vděčná a myslím, že na to budu vzpomínat a čerpat z toho do konce života. K odchodu jsem měla své důvody. Víte, myslím si, že pokud v životě dáte na svůj instinkt, pak jsou vaše rozhodnutí správná. Někde hluboko uvnitř víte, co chcete nebo spíš co nechcete. I když vás přitom mohou doprovázet pochybnosti, to k tomu asi patří. A někdy je taky fajn nechat věci plynout, život je tak nepředvídatelný, že za vás mnohdy rozhodne sám. O tom jsem se už několikrát přesvědčila. Když příliš plánujete a projektujete svou budoucnost, zpravidla to pak nevychází. Taneční kariéry jsem nezanechala, stále tancuji, i když už zdaleka ne tak intenzivně. O to víc si každý moment na jevišti naplno užívám.“

Markéta Pospíšilová – balet Altro Canto – choreografie Jean Christophe Maillot – foto Alice Blangero

Od sezóny 2020 jste se do Čech vrátila. A brzy jste nastoupila do Divadla J. K. Tyla v Plzni jako hostující baletní mistryně a Vaším úkolem je vedení tréninků a zkoušení repertoáru. Také působíte jako pedagog a hostujete po republice. Jak jste v jednom rozhovoru přiznala, právě vedení tréninků Vás baví.

„Vedení tréninků mě baví a naplňuje opravdu moc! Mám pocit, že je to něco, v čem jsem se našla a v čem chci na sobě dále pracovat a rozvíjet se. Se souborem DJKT spolupracuji ráda, tanečníky jsem si tam moc oblíbila. A jinak mě velmi baví ta pestrost, jezdím například dávat tréninky do ND v Brně, nebo do Olomouce, vedu otevřené tréninky na Nové scéně ND v Praze, také v souboru u Lenky Vagnerové, byla jsem pozvaná na katedru tance, HAMU v Praze atd. Nedávno jsem také poprvé zavítala na brněnskou taneční konzervatoř. Je to moc fajn takhle cestovat, poznávat a mít srovnání. Tréninky se snažím pečlivě připravovat, sama je i cvičím. Když pak dostanete od tanečníků pozitivní odezvu, nesmírně mě to těší a je to především veliká motivace.“

Jako tanečnice spolupracujete s taneční skupinou DEKKADANCERS a na svědomí to má Marek Svobodník, který Vás oslovil, zda byste chtěla tančit v jejich představení Poslední večeře a Vy jste kývla. A zde jako tanečnice účinkujete např. v představeních Proměna a Velký třesk, které vzniklo ve spolupráci Dekkadancers a skupiny Tata Bojs. Jak se Vám tančí s touto netradiční skupinou?

„S Dekkadancers spolupracuji ráda a klukům moc fandím. S Markem Svobodníkem se znám dvacet let, je to můj dobrý přítel a taky byl můj skvělý taneční partner. Když mě oslovil, neváhala jsem. Vlastně mám pocit, že to bylo takové osudové setkání, tu sezónu, co jsem se přestěhovala do Prahy a začala zároveň pracovat v DJKT v Plzni, kluci z Dekkadancers vytvářeli pro soubor představení Princezna se zlatou hvězdou a já jim asistovala. Pak přišla Proměna, Velký třesk. A Poslední večeři? Tu vyloženě zbožňuji, je to senzační představení a hlavně mě moc baví ten tým lidí. Příští rok to budeme opět hrát, tak se už těším. Jsem moc ráda, že jsem součástí této company.“

Markéta Pospíšilová – ze zkoušky Bella Figura – na zkoušce Markétu opravuje Kyliánova asistentka Cora Bos-Kroese – foto Alice Blangero

Balet je hlavně tvrdá dřina a samé tréninky. Ale když přijdou momenty, které tu dřinu vykompenzují, tak to stojí za to. Jednou jste řekla: „Povolání tanečnice a baletky je výjimečné. A mne vždycky naplňovalo.“ Platí to stále?

Platí.

Markéta Pospíšilová -z baletu Le Songe, choreografie Jean Christophe Maillot – foto Alice Blanger

Na scéně jste si zatančila celou řadu rolí – v Ostravě např. Šeříková víla ve Spící krasavici, Myrtha v Giselle, sestra v Popelce, víla v Louskáčkovi, v Monte Carlu např. v představeních – Casse-Noisette Compagnie (role Giselle) nebo Le Songe (královna Hypolite), sólo v Altro Canto. Role Odetty/Odílie v Labutím jezeru Vám vynesla širší nominaci na Cenu Thálie. Splnila jste si své taneční sny nebo ještě máte nějaký nesplněný?

„Kdysi dávno na začátku kariéry jsem měla spoustu vysněných rolí. Třeba zatančit si Manon nebo Taťánu v Oněginovi, miluji tyhle dějové dramatické balety. Ale myslím, že angažmá v Les Ballets de Monte Carlo mi to vše vynahradilo. Byla to úžasná zkušenost a dostala jsem tam krásné příležitosti. Například Maillotův zmíněný Louskáček. Měla jsem v něm skvělou roli takové „divy” baleríny. Krásné tancování, ale taky hodně herecká až komická role, to mě hrozně bavilo. Nebo Altro Canto – to je pro mě nezapomenutelné, asi moje srdcovka. Moc jsem si to užila. A balet Romeo a Julie od J. Ch. Maillota – kombinace Prokofjeva (hudby), Maillotovi skvělé choreografie a působivé přitom naprosto jednoduché scény vytváří nezaměnitelnou a nádhernou inscenaci. Je to opravdu silné představení. Byl to vlastně vůbec první balet od Les Ballets de Monte Carlo, který jsem viděla kdysi dávno v televizi a to mě ještě ani ve snu nenapadlo, že budu jednou součástí této company. Teď už konkrétní sny nemám. A přijímám věci tak, jak přichází. Jsem vděčná za všechno, co se mi v životě povedlo a obzvláště teď, když jsem na „té druhé straně“ jako baletní mistr, si ještě více uvědomuji, jak moc je všechno v kariéře tanečníka nejen o tvrdé dřině a ustavičné práci, ale také o štěstí, správném načasování a výběru správného souboru či company. Do jisté míry svou kariéru samozřejmě můžete ovlivnit, ale také to hodně závisí na rozhodnutích vašich nadřízených.“

Markéta Pospíšilová- foto-Zbyněk Raboň

Spolupracovala jste s řadou choreografů světových jmen, jako byl např. šéf baletu v Monte Carlu, choreograf Jean Christophe Maillot (Altro Canto, Choré, Le Songe, La Belle, Cendrillon, Casse-Noisette Compagnie, La Mégère apprivoisée a další) nebo Jiří Kylián (Bella Figura, Gods and Dogs). A Vy sama jste se na představeních – Vyhoďme ho z kola ven, Don Quijote a nejnověji Louskáček (Divadlo J. K. Tyla Plzeň) představila jako asistentka choreografie. Láká Vás i tento obor?

„Asistence mě baví moc. Choreografie mě také láká, nevím zda-li bych si troufla na celovečerní balet, mám před tím veliký respekt, možná někdy spíš na kratší choreografii. Momentálně o tom nějak nepřemýšlím. Mně by toho vlastně bavilo spousta, z minulosti mám za sebou i pohybovou spolupráci pro činohru, to je něco, co bych si určitě v budoucnu opět přála vyzkoušet. Činohru totiž miluji.“

S baletním souborem v Monte Carlu jste tančila na světových jevištích a procestovala kus světa – USA, Austrálie, Čína, Kuba, Mexiko, Kolumbie, Jižní Korea, Dominikánská republika, Rusko, Itálie, Švýcarsko, Španělsko, Německo atd. Co pro Vás znamená domov? Kde se cítíte doma Vy?

„Ano, to cestování bylo báječné, to mi chybí. A do Monaka jsem se vždy ráda vracela. I letos v létě, když jsem zase jela navštívit přátele a své bývalé kolegy, měla jsem takový nostalgický pocit, Monte Carlo pro mě vždy zůstane speciálním místem. Avšak momentálně se pro mě stala domovem Praha. Je to nádherné město a cítím se tady dobře.“

Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Opět ve společnosti umění a také svých nejbližších. Ráda chodím do kina, na výstavy, koncerty klasické hudby. Ráda si pustím klasiku do uší a jdu se projít do oblíbené Stromovky, bydlím nedaleko. Jak už jsem zmínila, miluji činohru, takže hodně chodím na činoherní představení. Jsem obrovským fanouškem například Divadla Na zábradlí. Tam chodím pravidelně. A jinak doufám, že se mi konečně podaří se zase jednou dostat na lyže, třeba letos v zimě, uvidíme.

Markéta Pospíšilová – balet Labutí jezero – partner Michal Štípa – NDM – foto SofiG

Markéta Pospíšilová

Narodila se 9, 10. 1986 v Ostravě. V letech 1998 – 2006 studovala balet na Janáčkově konzervatoři v Ostravě.

Od roku 2006 do 2015 byla členkou baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. 2015 až 2020 byla v angažmá v Les Ballets de Monte Carlo v Monaku. Od roku 2020 působí jako hostující baletní mistr v Divadle J. K. Tyla v Plzni a jako tanečnice spolupracuje se skupinou DEKKADANCERS.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Poe – Šílený? Geniální?

V pojetí Lenky Vagnerové prostě nepopsatelně úžasný!

28.dubna 2022 se na Nové scéně Národního divadla odehrálo„skutečně neskutečné divadlo!“

Nesmím opomenout, že mezi hosty byl také choreograf evropského formátu – Petr Zuska. Našim čtenářům ho zajisté blíže přibližovat nemusím, rozhovor s ním najdete na našich stránkách.

Lenka Vagnerová nechala ožít představy spisovatele Edgara Alana Poe, považovaného za tvůrce hororu. Možná ne každý náš čtenář ví, že mnozí dokonce zkoumali, zda Edgar Alan Poe nebral drogy! Ale nic takového se nepotvrdilo. Byl šílený? Nebo jen žil v době nasáklé krví, kdy umírání bylo na denním pořádku a on to nemohl snést? Byl citlivý? Byl geniální? Kdo ví. Každopádně šťastný ve své době asi nebyl. Proto i jeho dílo oplývá spíše strašlivou skrytou stránkou a těžko říci, co přesně si on sám myslel.

Ale zpět k dílu Lenky Vagnerové. Představení Poe v sobě mísí prvky prvotřídního tance, akrobacie i snad estrády, doplněné neuvěřitelnými efekty, hudbou, zpěvem, kostýmy či různými rekvizitami.

Poe patří do dílny (repertoáru) Laterny Magiky a její umělecký šéf Radim Vizváry říká: „Hledal jsem výraznou osobnost, která s Laternou magikou doposud nespolupracovala, ale svou originalitou by přispěla k obohacení jejího repertoáru. Lenka Vagnerová nepochybně patří k tomu nejlepšímu v oblasti současného českého tance. Navíc stále častěji pozoruji, že ve snahách choreografů je, využít prvky techniky mimu. Lenka toto využívá vědomě a efektivně.“

Ke své práci si Lenka Vagnerová přizvala špičkové umělce a tvůrce: texty- Lenka Vagnerova a Vladimír Javorský, scéna – Eva Jiřikovská, hudba, dramaturgie – Ivan Acher, světelný design – Michal Kříž, účinkující – vynikající Ondřej Vinklát, trojnásobný držitel Ceny Thálie, Vladimír Javorský a Tereza Marečková jsou coby samotný Edgar Alan Poe.

Tvůrci vycházeli z povídek Poea ‚Maska červené smrti, Jáma a kyvadlo, Skokan, Král mor, Havran. Některé povídky mají příběh, některé jsou pouze sdělením emocí (odsouzeného). Je tu krása, strach, zoufalství, ironie, nesmyslnost lidského chování.

Lenka Vagnerová říká: „Není nutno popisovat Poeův život, to ani nebylo naším záměrem. Při čtení Poea zjistíte, že je jeho živo obsažen v jeho tvorbě. Skrze ni se o něm dozvíme to nejpodstatnější.“

Pokud jde o hudbu, Ivan Acher říká: „ Tato inscenace byla největší výzva, jakou jsem kdy zažil.“

„Pokud jde o choreografie samotné, Lenka Vagnerová stvořila za pomoci technických vymožeností a vynikajícího týmu tančníků a také dvojicí hudebníků-tvůrců chroeografie neviděné a nevídané“, dodává Ivan Acher. Musím souhlasit.

Hudba zní chvílemi hororově, chvílemi vesele a bezstarostně, inu, jak je libo. Hlavně je poutavá a zajímavá.

Pojďme ale k inscenaci samotné. ÓÓÓ! Těžko hledat slova. Na dnešní dobu pokrokové, jedinečné, zajímavé, veselé, bizarní, strašné, skandální, otřesné.. ale geniální! !

Strašlivé a bizarní představy spisovatele samotného ožily, setkáváme se tu s nejrozmanitějšími pitoreskními postavami, neustále nás překvapují, ano, jsou přesně jako ve zlých snech, možná i deliriu… Tyto představy si s námi doslova zahrávají. Brnkají nám na nervy. Zneklidňují i klidného. Co je to? Co je to? Ptáte se znovu. Dělá si ze mě tvůrce legraci?

To vše je doplněno neuvěřitelnými efekty, které jsou zřídkakdy k vidění. I vizuální efekty – podivný škleb na plátně – vypovídá také mnohé.

Výkony tanečníků jsou neuvěřitelné. Žasla jsem, když „Antěl pitfornosty“ (čti anděl pitvornosti) vstoupil do snů (na scénu). Neuvěřitelné akrobatické výkony, zlehka podané v symbióze se zlými sny, byly absolutně dokonalé. Nevím, co dodat, jen se běžte podívat…….

Ale těchto momentů bylo mnoho. Vaření v kotli.., listování stránkami, hra na podivný nástroj, soudci na zvláštních bruslích. Ale to, co mi dělalo ještě dlouho dobrou náladu, byla např. bizarní módní přehlídka. Ano, zarputilé postoje manekýnů a modelů… ale jakých!! Ano! Bravo!

Je nutné také vyzdvihnout výkon Ondřeje Vinkláta. V rámci strašidelných snů se náhle zlehka objeví naprosto dokonalý pohyb, pohyb z představ, těch nejúžasnějších… Lehce a s úsměvem…

Je nutné ocenit, že možná i interpreti samotní se během představení baví, ať už sami sebou, nebo svými kostýmy, dialogy, šílenými představami šíleného. A divák se baví s nimi!

Inscenace přináší jakýsi svěží vítr do našich tradičních děl. Je tu cosi těžko nazvatelného. Je to nové. Bizarní. Směšné. Hrozné. Hororové. Pohybově dokonalé. Moře překrásných a zajímavých i strašných kostýmů, vizuálních efektů, i zvukových. Poutavá hudba. Občas se tu zhoupne hrozivé kyvadlo. Bože, jak krásná kulisa! Vzpomínám také na představení, kde nebyly prakticky žádné kostýmy, žádné rekvizity, žádné vizuální efekty, jen tanečníci v teplácích. Toto je pravý opak. Jakési future show! Myslím, že máme opravdu mezinárodní dílo, které se může prezentovat ledaskde. A milý diváku, mysli si, co chceš, tvař se, jak chceš, kritizuj si, jak chceš. Stejně je to geniální!

Lenko, děkujeme za neuvěřitelný zážitek, který opravdu nikdo nečekal!

Foto: Národní divadlo

Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s tanečnicí, choreografkou a pedagožkou Hanou Polanskou Turečkovou

„Nemiluji sebe, jak tančím, ale tanec a vše, co se jej týká“

V deseti letech začala studovat balet, který se jí stal osudem. Jako baletka začínala v ND v Brně, pak byla deset let v baletním souboru ND Praha. Vystudovala dějiny umění, choreografii a momentálně studuje kinantropologii (věda o pohybu člověka). V současné době Hana Polanská Turečková působí hlavně jako pedagog, učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. „V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět.“ A tanec je stále její životní vášní. „Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat.“

Lásku k tanci, jak jste jednou řekla, jste objevila v šesti letech, když jste začala chodit v rodné Opavě do rytmiky. Jaká jste byla holčička, co Vás ještě bavilo?

„Asi mne bavilo celkově objevovat svět. Hodně jsem četla a chodily jsme se sestrou na ZŠ s rozšířenou výukou hudební výchovy, hrála jsem na příčnou flétnu a také jsem navštěvovala výtvarku. Nejvíc mne ale ovlivnil můj otec, který byl humanitně zaměřený (bývalý profesor na gymnáziu) a mne fascinovalo, jak se dívá na svět a jak o něm přemýšlí, neměl problém se mnou diskutovat, i když jsem byla velmi malá.“

Hana Polanská Turečková – nevěsta v baletu Labutí jezero – ND Praha – foto Diana Zehetner

Čím byl pro Vás balet tak osudový, že jste jej již v deseti letech začala studovat v Brně na Taneční konzervatoři a pak jste taneční studia ukončila na pražské konzervatoři?

„Asi jsem vždy hodně tíhla k hudbě a pohybu, u nás často zněla vážná hudba a já ji sama vyhledávala. Pak jsem doma tančila a tak mne rodiče dali i se sestrou na tanec. Sestra pak upřednostnila housle a stala se z ní houslistka. Mne tanec okouzlil natolik, že jsem vytrvala u něj.

Měla jsem od malička pocit, že skrze prožitek pohybu mohu s druhými lidmi sdílet něco, co jinak sdílet nejde, nešlo o žádné romantické představy nadýchaných sukýnek a záři jevištních světel, jak se někdy říká. A tak to mám s tancem dodnes :-), je to forma bytí, která mi pomáhá žít život plněji a skrze vztahy, které jsou součástí principů pohybů se vztahovat k druhým a ke světu.“

Hana Polanská Turečková – balet ND Praha – Giselle (víla Myrtha,- foto Diana Zehetner

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Brně a pak v letech 2000 až 2010 jste byla v angažmá v baletu v ND v Praze. Za tuto dobu jste vytvořila řadu pozoruhodných rolí. Máte některou z nich nejraději a splnila jste si své taneční sny?

„Splnila jsem si svůj sen tančit na nejvyšší profesionální úrovni u nás a všechny role měly svoje kouzlo. Tančila jsem ale také hodně ve sboru nebo různá tria, kvartety nebo jsem byla součástí současného repertoáru, kde se tolik nehrálo na hierarchie. Mne na tanci fascinovalo vše, nevadilo mi být ani poslední labuť :-). Vše mělo své pro i proti a každá věc vyžadovala zapojit jiné kvality. Bavila mne ta práce jako taková. Když si představíte, že jste profi tanečník, musíte se umět zbavit romantizujících a nerealistických představ o tom, co chcete Vy a milovat esenci toho, co tanec jako takový vyžaduje v rámci té instituce, ve které jste zaměstnán a je pak trochu jedno, co a na jaké pozici tančíte. Já to beru tak, že nemiluji sebe, jak tančím, ale miluji tanec a vše, co se jej týká, mne zajímá. Je to ale velmi komplexní a složité téma, o kterém by každý tanečník mohl napsat knihu.“

Vystudovala jste dějiny umění, choreografii a v současné době studujete kinantropologie (věda o pohybu člověka) na Fakultě tělovýchovy a sportu. Co Vás přivedlo právě ke studiu tohoto vědného oboru?

„Náhoda a životní situace:-). Věnuji se analýze pohybu a studuji u Reny Milgrom somatický program Vědomé tělo. Před covidem jsem učila svoji kamarádku, která je lékařka a ona mne představila profesoru neurologie, který si zrovna podával vědecký grant na výzkum pohybu a paměti. Na schůzce byl i pan docent z FTVS. Když mne slyšeli mluvit o pohybu a tanci, tak mne jeden zaměstnal a druhý přesvědčil, ať podám přihlášku na doktorát u něj na FTVS. Bylo to právě včas, vše se pak kvůli pandemii zavřelo a já měla ohromné štěstí, že přišla tato nová příležitost, kde mohu smysluplně zúročit zkušenosti tanečnice a pedagožky. Co se týče vědy, věnuji se vlivu tanečně-pohybové terapie na neurodegenerativní onemocnění (obzvláště demence) u starších dospělých.“

Hana Polanská Turečková -Baletománie (Umírající labuť, balet ND Praha – foto Diana Zehetner

Svá autorská choreografická díla jste vytvořila hlavně pro Pražský komorní balet, jehož jste byla jednu sezónu jeho vedoucí. Pracujete na novém projektu, jak se Vám daří v současné coronavirové době?

„Ano, pro PKB jsem vytvořila na zakázku většinu svých děl a byly to krásné příležitosti. Také jsem hodně spolupracovala s výtvarnými umělci, především s malířem Vladimírem Houdkem, se kterým jsme právě nedávno dotočili už náš čtvrtý tanečně-vizuální film. Tyto filmy jsou např. ve sbírkách NG nebo v zahraničních sbírkách. Nejsem ale typ, který chce pořád produkovat, vlastně současná nadprodukce umění je pro mne silné téma, které chci časem sice rozpracovat ale spíše na poli teoretickém, než jako divadelní produkt.“

V současné době učíte na HAMU na katedře nonverbálního divadla. Předtím jste učila na Konzervatoři hlavního města Praha. Co Vás baví a naplňuje na práci pedagoga?

„V práci pedagoga jsem se našla, miluji předávat a sdílet, co vím, a čerpat od studentů jejich pohled na svět. Pracuji teď také na ZUŠ, takže mám pokryté všechny věkové skupiny od dětí přes dospívající, po mladé dospělé. Být dobrý pedagog je ale velmi náročné, zavazující a zodpovědné, neberu to na lehkou váhu. Řeším hodně nejen to, co učím, ale především jak. V poslední době se o tanečním vzdělávání více mluví a umělecké školství je vůbec rozsáhlé a důležité téma. Myslím, že dobrá cesta je růst společně se studenty, protože nové cesty, které před nás staví potřeby společnosti, teprve společně prokopáváme.“

Hana Polanská Turečková – balet Kamufláž (balet ND Praha) – foto Diana Zehetner

V jednom rozhovoru jste řekla, že tanec je stále Vaší životní vášní. Platí to stále?

„Jistě, bez tance pro mne není život a to nemyslím s nadsázkou. Mám štěstí, že moje motivace tančit nepochází z touhy se ukazovat, ale z vášně objevovat svět skrze pohyb, a také jej verbálně reflektovat. To se snažím přenést také do sociálních oblasti např. práce s dětmi, studenty a se seniory. V hodinách, které spolu máme, tančíme a mluvíme o tanci a pohybu a to je nádherné. Pořád mám ale i nabídky účastnit se profi projektů, nemám na ně ale bohužel moc času, tak je beru spíše raritně, propojení s kolegy, ať‘ z oblasti tance nebo umění i odjinud je vždy obohacující. Tančím ale také doma s dětmi a to jsou šťastné chvíle nebo se umím vytančit sama z různých nálad.“

Působíte jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka. Je některá z těchto profesí Vám bližší nebo Vás naplňují všechny, protože se vzájemně doplňují?

„Nejbližší je mi teď‘ asi pedagogická práce a vedení tanečně-pohybových lekcí pro seniory. Myslím, že moje největší devíza je v tom, že umím na lidi přenést svoje nadšení z pohybu a to je něco, co práci pedagoga a lektora usnadňuje. Dělat vyloženě vysoké umění nebo tančit na jevišti mne již moc neláká, užila jsem si toho hodně a nemám pocit, že bych teď‘ přispěla něčím vskutku výjimečným, ani nemám čas na promýšlení nějakého díla. Navíc mne hodně baví pracovat s neprofesionálními tanečníky, mám ráda různá těla, která nejsou moc formovaná nějakou zkušeností, fascinuje mne, jak se nádherně hýbou, když mají příležitost.“

A co čas na odpočinek, jak jej ráda trávíte?

„Odpočinek bohužel moc neznám, ale nejraději jej prožívám v rozhovorech se svým partnerem nebo samozřejmě s dětmi a rodinou. Miluji také artové filmy, knihy, zajdu na představení současného tance a mám ráda sociální kontakty s přáteli.“

archiv Hana Polanská Turečková -variace z baletu Bajadéra – ze zkoušky

Hana Polanská Turečková

Pochází z Opavy. Balet studovala na brněnské Taneční konzervatoři a pak dva roky na Taneční konzervatoři v Praze. Vystudovala dějiny umění na Katolické teologické fakultě a choreografii na HAMU. V současné době studuje na Fakultě tělovýchovy a sportu, obor kinantropologie (věda o pohybu člověka), kde se zabývá vlivem pohybu na mozek.

Působí jako nezávislá tanečnice, performerka, choreografka a pedagožka.

V roce 1999 se stala členkou baletního souboru ND v Brně a po roce přešla do ND v Praze, kde byla do roku 2010.

Za svoji interpretační choreografickou činnost získala řadu ocenění a její tvorba je uváděna doma i v zahraničí.

Jako pedagog působila na Konzervatoři hlavního města Praha a v současné době učí na HAMU na katedře nonverbálního divadla a na ZUŠ. Píše teoretické články o tanci pro Operu plus.

Je matkou syna Matěje a dcery Anny Marie.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín