Mládí a láska v pasti války

Vychází „Deník Renii“, velmi unikátní dílo „polské Anny Frankové“

Deník Renii Spiegel, strhující zápisky polské židovské dívky, kterou krátce po jejích osmnáctých narozeninách, v létě roku 1942, zavraždili nacisté. Nyní právě vychází v češtině. Deník „polské Anny Frankové“, jak média Reniu nazvala, vyšel nejprve v polštině a v angličtině. A okamžitě se zařadil mezi literární klasiku o holokaustu. Paměti mladé básnířky, prozářené v temné době světlem její první velké lásky, se ke čtenářům dostaly až po sedmdesáti letech od jejich vzniku. Na český knižní trh titul pod názvem „Deník Renii“ uvádí nakladatelství ZEĎ, zaměřené na literaturu s poutavými příběhy. Během podzimu chystá ZEĎ k vydání ještě další knihu věnovanou šoa – „Milá číslo 18.“ Jde o slavný román Leona Urise odehrávající se koncem války ve varšavském ghettu.

První kapitolu svého deníku si Renia napsala 31. ledna 1939, aby v ní coby bystrá, literárně nadaná studentka dívčího gymnázia v Przemysli, trefně a vtipně popsala svou rodinu, kantorky a spolužačky. Do zápisků se ale postupně vkrádá stesk po matce, která po rozdělení země zůstala ve Varšavě. I obavy z blížící se války. Mladá básnířka popisuje napadení Polska, útěk z hořícího města a krátký pobyt ve Lvově. A po návratu domů tíživou realitu, spojenou s nočními raziemi, odvlékáním lidí kamsi na východ a uzavřením Židů do ghetta. Do toho všeho ale proniká Reniin nový zájem: láska a kluci. Zejména zelenooký fešák Zygmunt, který se do ní zamiluje a ona do něj… Jejich vztah plný citu a romantiky uzavírá poslední zápis z 25. července 1942, kdy se Renia obrací k matce a Bohu s prosbou o záchranu. Jedinou útěchou je jí maminčina fotografie, zaslaná v posledním dopise. O pět dní později je už dívka mrtvá.

Mladá Renia na loďce na řece Dněstr

Než sestřin přítel Zygmunt počátkem 50. let předal tento deník mojí mámě, neměla jsem tušení, že si ho Renia vedla,“ líčí v knize Reniina mladší sestra Ariana. Ta se pokusila vzpomínky na válku vytěsnit a deník zaklapla na desítky let do bankovního sejfu, nedaleko svého newyorského bytu. „Nedokázala jsem si ho přečíst, bylo by to pro mě příliš emotivní,“ přiznává Ariana, jíž se podařilo válku přečkat a začít žít pod novou identitou. Právě její líčení (v druhé části knihy) tvoří neméně silnou část celého vyprávění. Osud Renii tak doplňují příběhy jejích nejbližších, včetně těch, kteří pro záchranu ostatních nasadili vlastní život.

Renia a její deník

K takovým patřil i Zygmunt Schwarzer (1922-1992), Reniina osudová láska, jehož srdcervoucím výkřikem její zápisky končí. Mnohem později, už jako starý muž, si pak na jaře roku 1989 poznamenal: „Je tu další máj, měsíc lásky… Je to 47 let, co jsem ztratil Renusii. Když na ni myslím, připadám si tak malý a nedůležitý. Vděčím jí za tolik věcí. Díky Renii jsem se poprvé v životě zamiloval, hluboce a upřímně. A ona milovala mne neobyčejným, nadpřirozeným, neuvěřitelně vášnivým způsobem. Byl to úžasný, křehký cit. Díky ní naše láska rostla a rozvíjela se. Neumím vyjádřit, jak moc jsem ji miloval. A to se nezmění až do konce…“

Minulost není pryč tak dlouho; je přítomna v našich srdcích, našich činech i v tom, co učíme naše děti,“ je přesvědčena Ariana Spiegel. Její dcera, Alexandra Bellak, nakonec sedm set stran zápisků připravila ke zveřejnění. „Čelit tomu, o čemž jste si mysleli, že už jste nechali za sebou, může být bolestivé, ale učit se a poučit se z toho je jediný způsob, jak teď mohu žít. Doufám, že deník mé sestry vás naučí dělat to také tak,“ uzavírá Ariana Spiegel.

Reniin deník“, Renia Spiegel,

352 stran, cena 398, Kč.

Vydává Nakladatelství Zeď.

www.knihyzed.cz

Kdo byla Renia?

Renia Spiegel se narodila ve východním Polsku v roce 1924. V lednu 1939 si začala psát deník. Když vypukla válka, žila i se svou mladší sestrou v Przemysli. U babičky s dědečkem. Válka ji oddělila od matky. Město nejprve obsadili Sověti a dospívající dívka pocítila komunistickou brutalitu. Když Německo rozpoutalo válku se Sovětským svazem, obsadili nacisté i Przemysl. Pro Židy nastala doba temna. Bylo vytvořeno ghetto. V létě 1942 byla Renia nucena se začít ukrývat, aby se vyhnula likvidaci ghetta – deportacím do vyhlazovacích táborů. Jen o pár dní později nacisti její úkryt objevili a zastřelili ji. Bylo jí čerstvě osmnáct let.

Foto: archiv Elizabeth Bellak a Nakladatelství Zeď

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Pěvecké hvězdy na parníku Smetana

Na Lipensku se jede dál… Marcela Březinová zpívá i ve sprše!

V rámci nynější, pro českou kulturu zatím spíše ubíjející doby, se dohodli čeští interpreti (včetně jednoho slovenského), že podpoří cestovní ruch, kulturu a vzájemné potkávání se. A to v rámci projektu „Jedeme dál…“ Tak společně vyrazili na pozvání turistického spolku Lipenska na poznávání jihočeského kraje.

Hvězdy v rouškách a v hotelu

Během pěti dnů na jihu Čech osobnosti navštívily nejdříve lanovkou Stezku v korunách stromů, mohly z jejích výšin sjet tobogánem a na koloběžkách projet celou trasu zase až ke startu lanovky. To vše absolvovaly od startu. Odkud? Ze svého krásného ubytování ve městě Lipno nad Vltavou z „Apartmánů Korzo Lipno“.

Když se nechce jít pěšky, poslouží koloběžky

Druhý den po snídani všichni vyrazili na hrad Rožmberk a poslechli si, že naposledy byla viděna Bílá paní alias Perchta z Rožmberka ve válečném roce 1945, aby ochránila místní před nacisty.

Po návštěvě hradu zamířili všichni na nově otevřenou věž Jakobínka, která byla přes tři roky ukrytá v rámci její rekonstrukce za spirálou dřevěného lešení, postavené podle tehdejší doby.

Pod Jakobínkou

Po dvou dnech a nocích pěvecké osobnosti přesídlily do dalšího z resortů přímo u břehu Lipenského jezera do resortu „Lakeside Village“, kde už zpěváci zůstali až do konce pobytu.

A tak Elišku Mráz, Martina France i Haricha  ještě čekala návštěva jediného mužského Cisterciáckého kláštera ČR ve Vyšším Brodě nebo výstup na nejvýše položený hrad v Čechách. A to na Vítkův Hrad s krásnou vyhlídkou na celé Lipensko.

Má Martin France z pořádající agentury i svůj vlastní hotel?

Kvůli současné prapodivné době na Lipensko nemohli dorazit na plakátech avizovaní Martin Maxa, který musel nastoupit do karantény. Anebo Felix Slováček, který už deset dnů bojoval s virózou a vrátily se mu teploty. Či Yvetta Blanarovičová, která kvůli ploténkám skončila na kapačkách. Takže  na plovoucí parník Smetana lipenskou nádrží vyrazilo pět zbývajících a zpívajících mohykánů této koronavirové doby: Marcela Březinová, která dorazila přímo k přístavišti z Prahy, muzikálová zpěvačka a stále se usmívající mladá dáma Kamila Nývltová, finalistka Eurovision contest song Eliška Mrázová, slovenský zpěvák a kytarista Martin Harich a v neposlední řadě producent této akce a zpěvák v jedné osobě Martin France.

Marcela Březinová zpívá na parníku Smetana…

Na romantickém parníku za dohledu dvou nádherně zbarvených nebeských duh zpěváci odzpívali své hudební bloky a vrátili se do resortu, kde už pro ně a pozvané hosty byl připraven rozlučkový a děkovný večer, jako poděkování za jejich účast a přítomnost.

…ale také ve sprše

A už na parníku zaznělo, že by v žádném případě nemělo zůstat u startovacího ročníku, ale že v roce 2021 bude volné pokračování akce „Jedeme dál…“, ať už s koronavirem nebo bez něj.

 Foto: Martin Production 

Martin Production

pro TANEČNÍ MAGAZÍN