Premiéra „Momo“ proběhla v divadle Ponec 1. června, tedy symbolicky na MDD.
Projekt Mirky Eliášové s názvem „Momo“ byl inspirován knihou Michaela Endeho, který se zamýšlí nad časem. Mirka Eliášová podle svých slov nechtěla převyprávět tento příběh, ale ukázat, že podstatné je zejména to, jak náš čas trávíme a prožíváme.
Během představení si také člověk uvědomí touhu, kterou občas pociťuje každý z nás – totiž zastavit čas anebo ho rovnou vrátit.
Na začátku představení se dívka klátí a točí prostorem, zvuk evokuje vítr (Momo totiž zavál vítr do blíže neurčeného města). Z ústraní vyskočí tři další tanečníci a začnou kutálet lepící pásky, představující snad soukolí hodin. Počítají a počítají, kolečka se kutálí, zvuk tikajících hodin dokresluje scénu. Na plátně za nimi se míhají stíny.
Všechny tři postavy vykročí stejnou nohou a neúnavně chodí dokola přesně jako stroj. Kolečka v hodinách (lepicí pásky) jsou už seřazené, náhle něco poposkočí, na jevišti zavládne chaos. Běh, klid, spořádaná chůze. Někdy zkrátka hodiny letí, někdy se vlečou, tak to přesně chodí. Či letí? Mezitím jeden z umělců počítá, kolik asi tak přibližně máme vteřin odměřených pro jeden průměrně dlouhý život. A není to tak moc… A teď odečteme vteřiny na spánek, jídlo, přestávky ve škole, internet a zejména facebook a??? Kolik času máme tedy pro život?
Umělci zapojili děti do představení, všichni společně tvoří na zemi obrazec hodin, dělají malé kroky i velké skoky, běží, dokonce i pozpátku, jsou pěkně udýchaní. Z lepicích pásek vznikl obrazec Bůh ví čeho, snad našeho života? A v tom běháme a skáčeme. Stíny na plátně se míhají v podivném nesouladu.
Děti toto řádění očividně baví. Nejde o to, pochopit obrazec, ale zatančit si s tanečníky, pokusit se být součástí představení. Hra „Momo“ je zábava pro malé i ty starší, zkrátka pro ty, co se zapojí. Divák očekávající příběh bude zklamaný.
