Štítek: Mind Move

Již za necelý půlrok jsem měl tu čest vidět druhé představení sdružení MIND MOVE. Po lednovém „VOID RELOADED“ na prknech divadla PONEC mne tentokrát čekaly „Garsonky“. Koncem května. Přímo na linoleu malého sálu DIVADLA ARCHA. Představení bylo nazváno jako „work in progress”, čili určitou tvůrčí dílnu. Nahlédnutí do kuchyně. A to doslova do kuchyně garsonky.

Po mé kritice určitých kontroverzních údajů v divadelním programu – průvodci v Ponci, jsme se tentokrát žádné průvodní tiskoviny nedočkali. U podobné tvůrčí dílny, tedy ještě neusazeného představení, je to vcelku logicky pochopitelné.

Na svých internetových profilech tvůrci předcházejí „Garsonky“ touto statí: „Dva lidé čekající na změnu. V jejich vypiplaném mikrosvětě poletují paprsky trajektorií, které se vzájemně nikdy neprotnou. Jsou hladké, oblé, pomalé, jindy ostře a rychle řežou vzduch na jednotlivé střepy. Jejich prostor je jimi celý počmárán. Obklopeni pohodlím domova neví si náhle s ničím rady. Vše kolem je milé a bezpečné. A přitom neúnosně těžké a nesnesitelně snadné. Toto trvání je třeba změnit. Rázně a radikálně. Rozhodně! Teď!!! Ale změna nepřichází…“

Bude toto naplněno? Nalezne divák to, co se snaží tvůrčí tým nastolit? Dokážou to obě strany – po „absolvování“ celého představení – lépe definovat? Nejen tyto otázky jsem si kladl před zahájením v nabitém malém sále ARCHY.

Hned zpočátku se musím čtenářům omluvit. „Garsonky“ sice z devadesáti procent stojí, padají i místy leží s výkony dvou titulních protagonistů – Veroniky Knytlové a Martina Talagy. Divák se v průběhu večera však setkává ještě s úvodní půvabnou rolí uklízečky. A dočkává dvou mužských malých, leč podstatných, úloh (de)montérů. Jejich představitelé nám však zůstali utajeni. Asi tou absencí programu? Inu, i desítky let se klaníme neznámým vojínům. A tak tedy poklona úvodem „neznámým představitelům“.

Možná, že jsem očekával větší apel na existencionální notu? Možná si představoval scénické pojetí více vykonstruované?

Samotné představení „Garsonek“ však předčilo má očekávání. Strhující taneční pohyb. Místy (záměrně?) úsměvně karikující volné sestavy gymnastek či obdobné jízdy krasobruslařek. Ohromný gejzír scénických nápadů. Jejich bezprostřední rozvíjení. Oscilující kontrast mužského a ženského (mikro)světa. To jsou zřejmě ty nejdůležitější pocity z téměř hodinového zážitku. A samozřejmě, skvělé výkony protagonistů. A v neposlední řadě i skvěle ilustrující a burcující záměrně monotematická hudba Martina Tvrdého.

Co mne zaráželo? Možná méně hravých motivů, jakým bylo počáteční proměnění se čajového pytlíku v myšku… Nebo naopak? A zejména pak režijní neujasněnost, co ztvárnit pouze mimicky a co s reálnými rekvizitami. Zpočátku jsem tak chápal oddělení snů, plánů a reality. Což se v průběhu večera ukázalo mým omylem. Ale myslím si, že kupříkladu „mobilování“ s imaginárním mobilem by bylo určitě atraktivnější než s tím skutečným, trojrozměrným…

Hlavním rysem celých „Garsonek“ je osamělost v nás. Až sžíravě marný pocit míjení se. Věčný konflikt snů a plánů s krutou realitou. Ale i zároveň hledání krásy ve všednosti. Pocit, zda lze odpovědně přivést na svět děti do toho světa dnešního? A to se tvůrcům zdařilo v míře víc než přeplněné. A tak popřemýšlejte i vy o hledání cesty k sobě. Nalézání pozitiv i v (na první pohled) negativním světě. A ať to netrvá dlouho, ať kytka, která v „Garsonkách“ nahrazovala kalendář i hodiny, neuvadne!

»GARSONKY«

Tvůrčí tým:

Choreografie: Veronika Knytlová, Martin Talaga, Jindřiška Křivánková

Režie: Jiří Havelka

Tančí: Veronika Knytlová, Martin Talaga

Scénografie: Dragan Stojčevski

Light-design: Karlos Šimek

Hudba: Martin Tvrdý

Produkce: Radmila Krásenská/Mind Move, Divadlo Archa

Foto: Mind Move (z exteriéru), Martina Vaňková (z představení)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN