Stále nezapomínáme na GUSTAVA VOBORNÍKA

Jak jinak si připomenout výraznou choreografickou, taneční i pedagogickou osobnost, než tancem? A také milou vzpomínkou na jeho pedagogickou práci.

Letos, dne 15. června 2019 uspořádala Taneční škola Jany Tomanové slavnostní „Taneční gala“ k uctění památky svého kolegy, choreografa, tanečníka a v neposlední řadě také pedagoga Gustava Voborníka (* 23. 3. 1929 – 24 11. 2011). Tato osobnost se výrazně podílela na profesionálním vývoji svých svěřenců právě v Taneční škole Jany Tomanové. A to od těch nejmenších až po adepty tanečních konzervatoří anebo katedry tance na pražské AMU.

Nelze opomenout Voborníkovo profesní působení v roli tanečníka a později choreografa. Roku 1948 se stal členem Souboru písní a tanců. Tam působil jako špičkový tanečník a již souběžně mu zde bylo dopřáno postupně rozvíjet i jeho výrazný choreografický talent. Soubor slavil úspěchy doma i v zahraničí.

V sezóně roku 1959 přechází Gustav Voborník do Národního divadla v Praze. Následuje jeho studium na pražské AMU. Posléze nastupuje na pozici šéfa baletu do divadla v Ústí nad Labem. Zde postupně uvádí na jeviště řadu titulů. Připomeňme namátkou: Podivuhodného mandarina, Viktorku, Petrušku, Popelku… Ale bylo jich mnohem více.

Další Voborníkovou „divadelní zastávkou“ se stalo plzeňské divadlo. Podle režiséra a kritika Mojmíra Weimanna prý tato éra byla „nejkrásnějším obdobím Voborníkova profesního života“. Svědčí o tom jeho zdejší inscenování velmi různorodých titulů tanečního repertoáru. Ať již klasického či charakterního. Ke všem Voborník vždy přistupoval velmi fundovaně. Z jeho tamějších premiérových novinek nemůžeme opomenout Slunečnici. Ale i další tituly – jako Louskáček, Giselle, Marná opatrnost, Popelka, Petruška, Gajané – dokazovaly Voborníkovo mistrovství.

Výrazná byla i Voborníkova práce na televizních tanečních programech. Za všechny si připomeňme, že za choreografii Dvořákových Slovanských tanců získal roku 1975 Cenu Intervize.

Gustav Voborník také externě spolupracoval s divadly v Brně, Teplicích, Ostravě i slovenském Prešově.

Gustav Voborník při práci

Již v polovině devadesátých let minulého století začal Gustav Voborník pedagogicky působit a choreograficky pracovat v Taneční škole Jany Tomanové. Zde předával své bohaté zkušenosti mladým, ale zároveň získával další impulsy do vlastní tvorby. Děti ho milovaly. Voborníkův podíl na úspěších této školy je nesmazatelný. Škola se – i díky jeho zásluze – stávala líhní talentů. Z absolventů se stávali a stávají tanečníci, taneční vědci anebo odborní žurnalisté. Z výrazných žáků jmenujme Jana Váňu, sólistu baletu v Kyjevě, Milana Bednáře a v neposlední řadě Patrika Holečka, sólistu baletu Národního divadla v Praze. Za taneční vědce Broniu Gordon Erikssonovou, Kateřinu V. Carbonnel Syslovou a Petru Dotlačilovou.

V Taneční škole Jany Tomanové uvedl Gustav Voborník variace z klasického repertoáru jako kupříkladu Giselle, Julie, Popelka a děvčátko či variaci víl ze Spící krasavice. Ale rovněž zde připravoval Lašské tance, Slovanské tance, Slepičku z Českých tanců, Čínský tanec, Svatební tanec a také Pletení koberců z baletu Gajané. To jsou jen Voborníkovy nejhlubší stopy v historii Taneční školy Jany Tomanové. Jeho choreografie zde bychom mohli vyjmenovávat ještě poměrně dlouho.

Závěrem musím prohlásit, že spolupráce s Gustavem Voborníkem byla – pro jeho citlivý a lidský přístup – nám všem pedagogům (a mohu-li mluvit i za početný zástup studentů) velkou radostí i štěstím.

Gustav Voborník

Letos, u příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin, vzdáváme čest jeho památce.

Foto: archiv plzeňského divadla

Jana Tomanová Eriksson

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Taneční gala“ v podání školy JANY TOMANOVÉ

Pražský Dlabačov zcela jistě proslavil Ondřej Hejma a Žlutý pes v písničce „Sametová“. V sobotu 16. června 2018 jeho věhlasu poněkud přidala i Jana Tomanová Eriksson se svou taneční školou.

O třetím červnovém víkendu patřilo sobotní odpoledne v kinosálu břevnovského kina Dlabačov, v areálu hotelu Pyramida, tanci. A to tanci ne tak ledajakému. Přímo špičkovému a na špičkách – pravidelné každoroční prezentaci etablované taneční školy Jany Tomanové Eriksson. Poměrně slavnostní punc tomuto matiné dodali i hosté, obzvláště Sara Giselle Gordon z Masters of Ballet Academy z Londýna. O moc pozadu nezůstával ani přední člen Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem Milan Bednář. A na trojici doplnil tyto sólisty host tentokrát kolektivní – baletní škola Copéllia z Prahy 5 – Smíchova. A k tomu všemu množství dalších tanečnic z pořádající školy.


Celé představení bylo rozděleno do dvou – časovou stopáží přibližně stejných – částí. Ta první patřila výhradně klasice. Druhá polovina se věnovala tanci lidovému, etnickému i modernějšímu a částečně i současné hudební produkci.

V první části programu sázela dramaturgie poněkud na jistotu. O tom svědčí již osvědčený výběr autorů – hned čtyřikrát Petr Iljič Čajkovskij, dvakrát Oskar Nedbal a Leo Delibes, ale místo zbylo rovněž na Bohuslava Martinů, Saint Saënse, Pugniho či hudební koláž klasičtějšího střihu. Účinkující žáci školy prokázali talent, výsledky dobrého a rozumného drilu i radost a chuť se předvést těm v hledišti. Taneční skupinky v kolektivních choreografiích se zde představovaly povětšinou v lichém počtu. Což bylo dvojsečné. Některým působilo takové centrování na středního sólistu viditelné orientační potíže. Pro jiné bylo naopak milosrdné, že nevytvářeli pravidelné symetrické dvojice. K vrcholům této části patřila „Spící krasavice“ v interpretaci hostující Sary Giselle Gordon a v choreografii Maria Petipy i nastudování Vanessy Palmer. Velký aplaus i uznání odborné veřejnosti sklízela i Lucie Kozáková za osvědčenou „Umírající labuť“, tentokrát pojatou poněkud osobitěji choreografkou Lenkou Takáčovou. K výhradně choreografickým dominantám této části programu bych přiřadil nesporně „Loutky z baletu Coppélia“, díky nápaditosti i vedení interpretů od majitelky školy Jany Tomanové. Zaujala mne i choreografie Gustava Voborníka na úryvek z baletu „Sylvia“ v podání Anny Roušarové. A pozadu nezůstávala ani „Zlatovláska“ – opět od Jany Tomanové – pro Zoru Fuchsovou. Ale i další choreografie si zaslouží uznání a poklonu. Obzvláště tím, kterak respektovaly věk i taneční zkušenosti jednotlivých interpretů.

Všichni, od těch nejmenších až po ty téměř dospělé, zaujali ohromným soustředěním, svědomitostí i citem pro kolektivní výkon. Bylo vidět, že všichni – včetně realizačního týmu – společně vytvářejí sourodý tým. A to je určitě tím nejdůležitějším.

Druhá část představení se odehrávala povětšinou v lidovém duchu. Ti na pódiu se tím pádem dokázali o hodně víc odvázat a věnovat výrazu i prožitku. V tom jim napomáhaly i moderní podkladové hudební motivy ve druhé třetině této části odpoledne – hudba ze Star Wars, „Léto v Paříži“ na píseň populární Zaz či další, na hit „Lucky“ Jasona Mraze a Colbie Caillat. Mimochodem, část klipu tohoto úspěšného titulu se točila v Praze! Takže, taková cílená dramaturgie tance v choreografii Lenky Takáčové zde dostávala i další rozměry. V choreografiích tanců lidového duchu zaujala čísla připravená choreografkami Dagmar Břichnáčovou, Viktorií Kateřinou Carbonnel, Lenkou Bílkovou, ale pozadu nezůstávaly ani další v této půli již téměř výhradně ženské autorky choreografií. Jediným mužem – choreografem – zde byl hostující Milan Bednář. Choreografií polky „Ze studentského života“ se blýskla opět majitelka školy Jana Tomanová.

Jedinou menší skvrnkou, na výborné tváři celého tanečního odpoledne, byla nevyrovnanost a různá kvalita hudebních základů jednotlivých čísel. Člověk si najednou připadal jako na krasobruslařských závodech v roce 1970, kdy měl někdo doprovod na vinylové desce, jiný na kazetě, další na kotoučovém magnetofonu a kdosi si nechal (tehdy ve studiu v pražské Lucerně) sám vylisovat doprovod na originální vïnylovou desku. Občas to tu znělo, jako když se v televizi objeví reklama – zvuk se navýší o několik desítek decibelů. Zvnějšku nedokážu dobře odhadnout, zda se jednalo o nedbalou práci zvukaře v sále, anebo zda mělo dojít k vyrovnání hladiny zvuku a úpravě výšek a basů hudby někde ve studiu předem?

Taneční škola Jany Tomanové pracuje na území šestého pražského obvodu, přesněji v Dejvicích, již přes čtvrt století. Za tu dobu úspěšně připravila pro odborná taneční a baletní studia přes desítky zájemkyň i zájemců. Ale i ty stovky jejích absolventů i abonentů, které si sice nezvolily tanec jako profesi, ale získaly dobré pohybové, koordinační základy, ostřílely se při vystupování na veřejnosti a v neposlední řadě nalezly i řádku nových přátel, svědčí o tom, že práce Jany Tomanové Eriksson i dalších pedagogů má smysl a přináší ovoce. Případně i ovace.

Taneční gala školy Jany Tomanové

Čistý čas: 127 minut

Dramaturgie a režie: Jana Eriksson Tomanová a Kateřina Viktoria Carbonnel

Choreografie: Marika Besobrasová, Lenka Bílková, Dagmar Břichnáčová, Kateřina Viktoria Carbonnel, Marius Petipa, Olga Semenová, Jana Eriksson Tomanová, Gustav Voborník

Inspice: Bronia Gordon

Zvuk a osvětlení: Marek Škarpa

Kostýmy: Marta Škodová

Hudební spolupráce: Marta Škodová, Damien Carbonnel

Kamera a foto: Damien Carbonnel

———-

Foto: Damien Carbonnel

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN


 

Gala Taneční školy JANY TOMANOVÉ k závěru školního roku na Dlabačově

Nenechte si ujít vystoupení studentů školy, ale i Sary Giselle Gordon z Londýna! A to vše v sobotu 16. 6. v 16.00 v kinosále Dlabačov!

V sobotu 16. června přesně od šestnácti hodin odpoledne se v kinosále Dlabačov (v objektu hotelu Pyramida) představí na závěr roku špičková pražská taneční škola. A celá akce bude mít mezinárodní punc.

Jana Eriksson Tomanová a Kateřina Viktorie Carbonnel připravily večer plný slavných choreografií i zcela nových kusů. Kromě studentů školy vystoupí

také hosté Milan Bednář, Jitka Tůmová, Lenka Bílková a z Londýna přicestuje balerína Sara Giselle Gordon.

Přijďte se v červnovém pozdním sobotním odpoledni podívat na výkony žáků i hostů taneční školy a to za cenu vpravdě lidovou. Lístek stojí pouhých 140,- Kč.

Foto: Damien Carbonnel

TANEČNÍ MAGAZÍN