Trójanky

O ženách zasažených válkou

Švandovo divadlo uvede Trójanky, inscenaci o ženách zasažených válkou. Původní českou hru inspirovanou antickou předlohou nastudují ukrajinské divadelnice

Inscenaci Trójanky inspirovanou antickými motivy i skutečnými osudy současných žen uvede 27. května v premiéře Studio pražského Švandova divadla. Novou českou hru Davida Košťáka vyprávějící o třech hrdinkách z města Trója, které kvůli válce ztratily domov, nastudovaly ve Švandově divadle ukrajinské divadelnice v čele s režisérkou Annou Turlo. Ta v roce 2021 obdržela grant prezidenta Ukrajiny určený mladým uměleckým talentům. Tři hrdinky s různými povahami i osudy ztvárňuje Anežka Šťastná, Anna Grundmanová a Marie Štípková. Mužský prvek v podobě vítězného řeckého vojáka i boha Dia, vládce Olympu, ztělesňuje Jan Grundman.

Deset let obléhaná Trója je v troskách, její hradby jsou rozbořené. Všichni muži i synové jsou mrtví. Zbyly jen ženy, které odteď musí žít mezi bývalými nepřáteli. První z nich (Anežka Šťastná) je mladá a dychtí po možnostech, které jí může nový svět nabídnout. Druhá (Anna Grundmanová) se stala válečnou kořistí řeckého dobyvatele (Jan Grundman), vraha jejího manžela. Při životě ji drží naděje, že snad jednou znovu spatří svoji odvlečenou dceru. A ta třetí (Marie Štípková) je všem trnem v oku. Není zkroušená ani zbídačená a ranec, jenž tak žárlivě střeží, má dle mínění ostatních plný cenností. Na scénu ale vstupují i bohyně a bohové řeckého Pantheonu. Trpkost střídá dojetí, smutek rozpouští naděje, ale i žert a vtip…

„Když začala v únoru 2022 ruská invaze na Ukrajinu, otevřel jsem Eurípidovy Trojánky. Jenže toto řecké drama vypráví o urozených dámách z královských rodin. Já ale chtěl nechat zaznít hlasy obyčejných žen, jejichž životy válka bezprostředně zasáhla. Odložil jsem proto Eurípida a dal se do psaní vlastního textu,“ říká autor hry a dramaturg Švandova divadla David Košťák. A dodává, že právě Trójankami divadlo jasně vyjadřuje svůj občanský postoj k aktuální válečné agresi.

Díky spolupráci s ukrajinskou režisérkou Annou Turlo pak autor propojil antickou předlohu s osudy reálných žen, které nezávisí na časovém ukotvení. Text pak vystavěl na kontrastu starého a současného světa, což do něj vnáší humor a vtip. „V jednom obraze tak například Trójanky vzpomínají na to, jak krásná Helena Trojská, kvůli níž pak konflikt propukl, vyhrála Miss World a přála si světový mír,“ přibližuje dramatik, který podobnými odkazy a zcizeními téma posunul a odlehčil.

„Osudy tří ženských hrdinek reflektují časté výhrady a předsudky většinové společnosti vůči příchozím obětem války. My se těchto povrchních nálepek snažíme zbavit a nahlédnout za nimi skutečné lidi, s jejichž osudy se může ztotožnit každý z nás,“ doplňuje Košták.

Ženský hlas a pohled z Ukrajiny

V inscenaci zazní v živém podání hereček písně Zuzany Navarové. „Poslouchal jsem tuto hudbu při psaní a měl pocit, že emoci, kterou zprostředkovává, lépe vyjádřit nedovedu. Jsem proto rád, že jsem měl v Zuzaně Navarové – jako muž, který poněkud troufale píše hru o ženském údělu – skrze tyto písně i další spoluautorku,“ říká David Košťák.

Důležité podněty – například motiv mateřství spojený s touhou ochránit své děti – vnesla do Košťákova textu i režisérka Anna Turlo. Pro úspěšnou ukrajinskou divadelnici, jde o její první režii v českém jazyce. „Ráda bych, aby Trojánky promlouvaly o lidskosti. O tom, že jsme všichni silnější, než si myslíme. A že ať jsme jakkoli silní, je dobré mít vedle sebe lidi, kteří nás budou chápat a podporovat i v těch nejtěžších časech,“ říká Anna Turlo, která byla v roce 2019 ve své vlasti nominována také na cenu Kyiv Pectoral za nejlepší režijní debut.

„Velmi stručně řečeno: naše Trójanky jsou ženy postižené válkou, které musí najít způsob, jak nepřestat žít,“ uvádí režisérka. Do Česka přišla měsíc po napadení své vlasti ruskou armádou. Inscenaci tak vnímá i jako příležitost k zamyšlení se nad vlastní zkušeností a k hledání způsobu, jak ji zprostředkovat publiku. „Důležitým momentem je zde pospolitost – vzájemná podpora a pochopení, které různým ženám s podobnou životní zkušeností pomáhá najít i v cizím prostředí ztracený kus jejich domova,“ říká Anna Turlo.

Starý a nový svět  

Režisérka a kulturní manažerka Anna Turlo ke spolupráci přizvala i další talentované divadelnice z Ukrajiny. Všechny tak společně v Trójankách navazují na tradici inscenování antické tragédie a zároveň k publiku promlouvají jazykem současného divadla.

Napětí a současně i propojení mezi starým a novým světem odráží i nadčasová scénografie Ruslany Basenko. Ta zahrnuje i „pískoviště“ – prostor vyplněný hlínou. „Vše ze země vyrůstá a vše se do ní zase vrací. Pískovištěm tak odkazujeme k cykličnosti dějin, ale i k archeologii a ke snaze hrdinek vyhrabat alespoň nějaké pozůstatky ze svého starého života,“ říká Basenko. Oporu v novém prostředí symbolizují dřevěné pilíře se změtí kabelů. Jejich rozplétání je pak podle scénografky v souladu s tím, jak k sobě jednotlivé hrdinky hledají cestu.

Mnohovrstevnaté kostýmy Oleny Zahrebiny jsou inspirovány mimo jiné zdravotnickými a vojenskými materiály, včetně maskovacích sítí. Každá z žen si tak obléká i kus své osobní historie a jejich šaty se proměňují – od brnění až po korzet. „Hlavní složkou kostýmů jsou vzájemně kombinované sítě a lana, které odkazují na pocit z prolínajících se časů a z nekonečného propojení minulých i přítomných událostí,“ vysvětluje Zahrebina. Ta oblečení doplnila výztuhami a ortézami, které si Trójanky hrdě připínají jako vzácné šperky…

Hudbu k inscenaci vytvořil a vybral skladatel a scénograf Martin Šimek. Také on ve svých skladbách kombinuje odkazy na tradiční, lidovou hudbu s industriálními motivy.

Premiéra Trójanek je 27. května, nejbližší volné reprízy jsou 9. a 23. června. Inscenace bude na programu i v nové sezóně od září tohoto roku.

www.svandovodivadlo.cz

Víte, že…

… David Košťák zapojil do textu i řecké mýty, které události líčily z pohledu žen? Osudy jeho hrdinek tak mohou připomenout například královnu Andromaché, jíž nepřátelé vyrvali syna z náruče. Anebo příběh urozené Bríseovny, konkubíny hrdiny Achilla, který zabil jejího muže. Trójanky jsou však především současnou hrou o ženách s těžko přenositelnou zkušeností války. Košťák je i autorem hry Srdce patří za mříže uváděné ve Studiu Švandova divadla v letech 2017-2021; také zde se věnoval lidským právům a důstojnosti člověka.

… Anna Turlo (31 let) působí i jako manažerka projektu ukrajinského divadla v Praze? Narodila se v Kyjevě a před studiem fakulty divadelních umění na Národní filmové, divadelní a televizní univerzitě absolvovala Národní leteckou univerzitu a ukrajinský Institut pro turismus. Její nejnovější inscenace pro divadlo v Kyjevě, kterou zde uvedla díky grantu prezidenta Ukrajiny určeného pro mladé umělce, se věnovala tématu manipulace vedoucí k volbě diktátora.

… Jan Grundman ztělesňující v Trójankách mužský element účinkoval i v seriálu o kyberšikaně, který získal v roce 2020 mezinárodní cenu Emmy známou jako televizní Oscar? Herec zde vytvořil roli otce, který postupně rozkrývá události vedoucí ke smrti jeho syna.

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Happy End

Švandovo divadlo uvede poetickou komedii

Poetickou komedii Happy End zvoucí diváky na návštěvu bytu dlouholetých manželů uvede Švandovo divadlo v Praze. Režisérem a spoluautorem inscenace je Daniel Hrbek, ředitel smíchovské scény. Premiéra se uskuteční 25. března ve Studiu Švandova divadla. Díky improvizaci během zkoušení nese Happy End i autorský otisk obou hlavních představitelů – Bohdany Pavlíkové a Luboše Veselého. Ti jsou partnery nejen na jevišti, ale i v civilním životě.

Bohdana Pavlíková a Luboš Veselý ztvárňují v Happy Endu manžele, jimž se svět v průběhu let vtěsnal do jediného bytu. Jako dva trosečníci na penzijním ostrově jsou zde jeden pro druhého majákem. Když na ně zazvoníte, pozvou vás na návštěvu. Vztah dlouholetého páru tak můžete pozorovat se vším, co k němu po šedesáti letech společného života patří – od rána až do večera…

Mlčet, přít se, milovat

„Happy End je pro všechny, kteří spolu žijí nebo teprve touží žít s někým druhým,“ říká režisér Daniel Hrbek. Ke zpracování tohoto tématu ho inspiroval mnoholetý vztah jeho rodičů. „Jejich soužití jsem vždy obdivoval. Ta každodennost, v níž spolu umějí být – mlčet, souhlasit, přít se, pečovat o sebe a navzájem se milovat,“ uvádí Hrbek.

Ten spolu s dramaturgem Davidem Košťákem napsal nejprve „pomocný scénář“. „Vyprávěl o jednom všedním dni starých manželů, který je možná dnem posledním,“ líčí Daniel Hrbek. Výslednou podobu inscenace pak režisér dotvořil s oběma herci pomocí improvizace. Do příběhu tak zapracoval i nápady, které se zrodily během zkoušení. „Bohdana Pavlíková a Luboš Veselý jsou na jevišti vždy výtečnými partnery, navíc spolu i v civilu sdílejí jednu domácnost. Jejich společná životní zkušenost i smysl pro humor tak dodává Happy Endu jeho originální a pravdivý punc,“ je přesvědčen Daniel Hrbek.

Partnerství na scéně a v životě

„Do každé inscenace se z člověka něco otiskne. V případě Happy Endu jsme věděli, že se s tím   vyloženě počítá,“ říká Luboš Veselý. „Když člověk zkouší už napsaný text, tak do toho samozřejmě promítá svoje zkušenosti, zaujímá ke své postavě určitý postoj. Tady byl ale scénář jen vodítkem a já se obával, že výsledek bude možná intimní až moc. Při zkoušení se ale ukázalo, že ne – že se nejedná o dokument, ale modelovou situaci. Jednou z důležitých režijních připomínek bylo, abychom vytvořili tvar, ve kterém se jako dvojice budeme cítit dobře,“ uvádí Veselý. V Happy Endu se tak objevuje například motiv seskoku padákem. Což je koníček, jemuž se herec opravdu věnuje.

Jiný pohled na propojení se svou postavou nabízí Bohdana Pavlíková: „Já se nikdy nesnažím s postavou ztotožňovat – já si od ní dělám odstup. Takže jsem si představovala paní, kterou mám ztvárnit, a byla jsem přesvědčená, že musí být jiná než já, i když má mou tvář. V mém případě to bylo asi o něco těžší v tom, že hraji mnohem vzdálenější věk, než ve kterém teď jsem. Jde mi tedy spíš o tvarování představy než o ztotožnění.“

Oba se však jednoznačně shodují, že partnerství v osobním životě jim pomáhá i v partnerství na jevišti: „Ano. Nám to pomáhá,“ potvrzuje Luboš Veselý a Bohdana Pavlíková přitakává: „Stoprocentně.“

Oba herci jsou zajedno i v tom, že Happy End je určen divákům bez ohledu na věk: „My to hrajeme o dvou lidech. Takže je to i pro mladé lidi. Je to náhled toho, co je čeká,“ míní Pavlíková. „I když hrajeme osmdesátníky, myslím si, že témata, jichž se tu dotýkáme, jsou všeobecně platná i pro třicátníka,“ souhlasí Veselý.

Lákavá návštěva sehraného páru

Jak uvádí dramaturg David Košťák, zvolený žánr – poetická komedie – umožňuje nahlédnout na zralý vztah dvou lidí s nadhledem a bez sentimentu. „Happy End je určen pro každého, kdo se umí zasmát sám sobě,“ říká dramaturg. „Diváky tu zveme na návštěvu – a to doslova. Odpovídá tomu i scénografie mladého výtvarníka Martina Šimka. Ta začíná už příchodem do foyer studiové scény a pokračuje až do nitra bytu obou manželů. Následně na ně divák jako každá skutečná návštěva nejprve zazvoní,“ láká na Happy End David Košťák. Důvěrnému setkání odpovídá i to, že po dlouhé době se ve Studiu opět hraje na šířku, jen se dvěma řadami sedadel.

Mohlo by se zdát, že v domácnosti dvou starých lidí se toho už mnoho neděje. Právě blízký pohled na jejich letité soužití však tvůrci považují za velmi lákavý. „Ve skutečnosti tu lze zahlédnout téměř vše, co dlouholetý vztah obnáší: opakující se rituály, malicherné spory, láskyplné doteky i nenápadné přípravy na úplně poslední cestu do věčnosti,“ doplňuje David Košťák. A prozrazuje, že staří manželé se v Happy Endu občas povznesou nad každodenní rutinu. Ta jinak sestává ze společného jídla, rozdělování léků a rodinných telefonátů. „Vzpomínky na minulost se vzájemně proplétají, do reality vplouvá sen a nedovřenou lednicí do bytu nakukuje sněhulák,“ uzavírá dramaturg.

Premiéra inscenace Happy End je 25. března ve Studiu Švandova divadla, nejbližší volné reprízy jsou naplánovány na 13. a 17. května 2023.

Magdalena Bičíková

pro Taneční magazín

Královny parketu Roztančeného divadla

Anna Fialová a Marie Křížová královnami pro nadcházející sezónu

Exklusivní projekt Roztančené divadlo z dílny autorské dvojice Martin Šimek & Tereza Řípová má letos za sebou další ročníky, a to jak v Mladé Boleslavi, tak v Praze. Nápad udělat taneční show na divadle s tematickým zaměřením vznikl v roce 2016 právě v Městském divadle Mladá Boleslav, kde se letos uskutečnil již šestý ročník s muzikálovým podtitulem. V Praze se slavnostní večer nesl v duchu filmových hitů.

Královnami parketu pro nadcházející sezónu se staly herečky Anna Fialová se svým tanečním partnerem Danielem Kecskemétim za Činohru Národního divadla v pražském pátém ročníku a Marie Křížová s Adamem Koutkem za divadlo Kalich v mladoboleslavském šestém ročníku. Obě dámy dokázaly, že oplývají talentem nejenom hereckým a pěveckým, ale také tanečním.

„Jsme moc rádi, že jak pražský, tak i mladoboleslavský ročník letos opět nabídly divákům skutečnou podívanou, protože výkony všech účinkujících přesně splňovaly požadavky projektu, tedy propojení divadla (příběhu, show) a tanečního umění. Mezi všemi nakonec nejvíce zazářily dámy Anna Fialová (v pražském Divadle na Vinohradech) a Marie Křížová (v Městském divadle Mladá Boleslav). Každá z nich si tak ne jevišti odnesla svoji skleněnou putovní trofej, kterou přebíraly od loňských vítězů.“ doplňují autoři a pořadatelé projektu Martin Šimek & Tereza Řípová.

Nikol  Heřmánková Kouklová

pro Taneční magazín

Roztančené divadlo – Rozhovor se soutěžícím Šimonem Bilinou

„Modlím se, aby mě Bůh tance vedl správně“

Šimon Bilina – soutěžící 

Nejvíc do povědomí českých divaček a diváků jste se zatím dostal díky roli Haďáka v primáckém seriálu ZOO, kde vaše postava pracuje v oddělení plazů. Jaký máte ke zvířatům vztah vy osobně, a kdybyste si mohl vybrat, do jakého zvířete se proměnit, jaké by to bylo?

„Miluji zvířata stejně jako vše živé. Jde o bezpodmínečnou lásku, kterou zvířata šíří. Nemá hranice a žádné komplikace. Při vytváření rolí občas pracuji s vnitřní představou nějakého zvířete. Jdu po temperamentu, vzhledu, pohybu atd. Jim Carrey například hovořil o tom, jak pro roli Ace Ventury použil vnitřní představu papouška aru. Já jsem  si zkusil ještě na Jamu například krokodýla. Dá se to i kombinovat. Od pasu nahoru budete slepice a od pasu dolu jste například želvou 😀… Takhle jsem pracoval při vytváření představení ‚Raději zešílet v divočině‘ v divadle Marta. Je to celkem legrace. Ale kdybych si měl vybrat, bude to buď lev nebo gorila. Absolutní přesnost v pohybech, vnitřní klid. Snad se to promítne i v tom tanci 😀

Vaše postava Adam je pořádný tvrďák, respektive má pro strach uděláno. Umíte si představit, že byste podobně jako on sloužil v armádě a bojoval v Afghánistánu?

„Někteří moji předci si vojnou prošli. Pradědeček sloužil jako dragoun v pluku Jana Jiskry z Brandýsa. Podařilo se mu zachránit i menší jednotku před zajetím. Mám barvité sny.. a pravidelně se mi zdá o tom,  že jsem ve válce. Mám za sebou základy ovládání zbraně a občas si zajdu i zastřílet na střelnici. Realita se ovšem nedá představit. Chovám absolutní respekt k těm, kdo se postaví za svou vlast před egoistickým poblouzněným agresorem a chrání své rodiny. Bůh je ochraňuj. Toto umocňuje i fakt, že mám pradědečka z Užhorodu, z Ukrajiny.“

V Divadle Na Fidlovačce (a o prázdninách také na Letní scéně Voděrádky) Vás můžeme vídat v muzikálu Branický zázrak. Co bylo pro Vás při zkoušení největší výzvou?


„Odmyslet si alespoň částečně, že jsem v místnosti s držitelem Oscara ( Jan Svěrák). Hned jsem pochopil, že Jan Svěrák je jeden z nejklidnějších, nejotevřenějších a nejlaskavějších lidí co znám, a že se neni čeho bát. Přirostl mi k srdci, stejně jako Tomáš Klus a celý tým Branického Zázraku.“

Je už na obzoru nějaká další role na prknech, která znamenají svět? Případně něco jiného, na co se těšíte?

„Hudba. Miluji ji odmalička. Život mi ukazuje cestu i tudy. Těším se jak malý kluk, až začneme vydávat písně. Teď 17. listopadu budu hrát a zpívat například vlastní píseň na hlavním náměstí v Brně při příležitosti Dne boje za svobodu a demokracii před lidmi. To je velká pocta.“

Nyní jste součástí projektu Roztančené divadlo, a tak mě napadá – jaký vztah jste měl k tanci před soutěží? A změnil se nějak nyní?


„Tanec je život a tak čím víc tancuji, a ještě s tak skvělou taneční partnerkou, tím víc mě to baví. Nechápu často, že moje nohy a tělo umí tancovat tak prazvláštní kreace v nějakém rytmu. Ať už to znamená cokoliv 😀

Jak Vaši účast v Roztančeném divadle komentovalo Vaše okolí, tedy rodina, přátelé či kolegové v divadle?  A přijdou Vás podpořit a fandit Vám ve finále?

„Hned si koupili lístky. Myslel jsem,  že bude chtít jít jen babička, ale přidal se celý zbytek rodiny. Bude to ‚výživný‘  večer. Modlím se, aby mě Bůh tance vedl správně 😀

Veronika Jirků –  taneční partnerka 

Jak jste se dozvěděla, že Vaším tanečním partnerem v Roztančeném divadle bude právě Šimon Bilina? Jaká byla Vaše první reakce?

„To, že je mým partnerem Šimon, jsem se dozvěděla na první úvodní schůzce k Roztančenému divadlu. Nejprve Martin Šimek (autor) představuje celý projekt, vysvětluje vše podstatné a až následně se všichni dozvídají, s kým z té partičky vlastně tančí. ☺ Šimon je vždy pozitivně naladěný, takže i první seznámení bylo moc příjemné a na následném focení už mi připadalo, že se známe mnohem déle.“

Znala jste Šimona už předtím, respektive slyšela jste o něm, nebo jste ho viděla v některé z jeho rolí?

„Doma nemám televizi, takže všechny seriály jdou tak trochu mimo mě. Ani v žádných pracovních projektech jsem do té doby neměla tu čest potkat se s ním.   Samozřejmě mě ale neminul Branický zázrak, na který jsem se bohužel ještě nestihla dostat, ale asi to tak mělo být. Myslím, že si ho teď užiji ještě o trochu více, když se  známe  se Šimonem osobně a moc se na vše těším.“

Jak ho vnímáte nyní a co je Vám na něm nejvíce sympatické?

„Nejvíce mě na Šimonovi baví jeho bezprostřednost, je vždycky takový, jaký v danou chvíli chce být a neřeší kdo nebo co je kolem. Taková dětská uvolněnost a radost. Na druhou stranu přijde na trénink připravený, má nalezena různá taneční videa s variacemi, které se mu líbí a chce se je naučit. A nemá v tom malé cíle, někdy se musím hodně smát, co chce za tak krátkou chvilku stihnout. Ale makáme, zkoušíme, vymýšlíme možné i nemožné a uvidíte sami, co na galavečeru zvládneme.“

Jak probíhají Vaše tréninky? Co všechno vlastně musíte společně natrénovat – jaké tance a podobně?

„Máme vylosované dva tance, jeden standardní a jeden latinskoamerický. Nevím, jestli smím prozrazovat, které tance to jsou. Každý z nich má asi dvě minuty, což není úplně málo. Týden před finálovým galavečerem nám k tomu ještě přibude úvodní společná choreografie, kterou tančíme se všemi ostatními páry a otvíráme jí celý večer.“

Je něco, co podle Vás Šimonovi vyloženě jde a naopak něco, s čím třeba zatím hodně bojuje?

„Šimonovi jde vše, něco rychleji, na něco potřebujeme a budeme potřebovat více času.. ale nedovolila bych si soudit kohokoliv, kdo najde odvahu a v podstatě s minimem tréninku předvede vyprodanému divadlu taneční show s variacemi, ke kterým se my tanečníci dostáváme klidně roky. Každopádně,  co musím ‚vypíchnout‘, jsou různé ‚zvedačky“ a akrobatické prvky, které chce Šimon do show zařazovat. Je opravdu šikovný a silný a já si připadám, že mám asi 30 kilo, jak je schopný mě lehce zvednout. S čím trošku bojujeme,  je náš standardní tanec, u kterého mi Šimon řekl, že si připadá, jak hopsající poník.. 😀 Tak snad se nám to společně nakonec podaří trošku elegantněji..“

V předchozích ročnících jste se již dvakrát stala vítězkou Roztančeného divadla, a to po boku Oskara Hese či Jiřího Hány. Jak na své někdejší taneční partnery s odstupem vzpomínáte?

„Velmi hezky, s oběma jsme stále v kontaktu a věřím, že se třeba ještě v nějakých dalších projektech potkáme, to bych si moc přála. S Oskarem jsme dokonce spolupracovali na filmu Bratři, kde má se  svojí filmovou partnerkou Alžbětou Malou taneční scénu.“

A jak zpětně vnímáte ta vítězství jako taková? Je to důvod k nervozitě a ještě větší zodpovědnosti, nebo je berete naopak spíše jako „nakopnutí“ a výzvu potřebnou k dalšímu úspěchu?

„Já jsem nikdy nešla do Roztančeného divadla s tím, že bych ho chtěla vyhrát. Užívám si, že mám tu možnost potkávat se s velmi zajímavými a inspirativními lidmi, mám ráda celý proces vymýšlení a učení chorografií a miluji ten poslední den, od ranních příprav až po večerní galavečer. Nikdy jsem s žádným ze svých hereckých partnerů neřešila, jestli chce nebo nechce vyhrát. Snažím se z nich na trénincích dostat maximum a myslím, že náročností choreografií jim to nedělám jednoduché, ale v ten poslední večer chci, aby si tanec užili a aby diváci viděli spíš radost z pohybu než správný nášlap. To, že pak dostaneme pohár je jen třešnička na dortu a moc jsem to vždy svým tanečním partnerům přála. Nevnímám to tak, že bych vyhrála já, je to hlavně o hercích a já se jen snažím je k tomu jejich výbornému výkonu dovést.“

Foto: Roztančené divadlo

Nikol Heřmánková Kouklová

pro Taneční magazín