Rozhovor s uměleckou šéfkou baletu Divadla F. X. Šaldy v Liberci Marikou Mikanovou

„Tanec je objevování geniality v jednoduchosti“

Marika Mikanová

Balet ji okouzlil již v dětském věku a netrvalo dlouho a úplně mu propadla. Na scéně si zatančila řadu krásných rolí a jako tvůrčí typ našla uplatnění také v choreografii, od roku 2019 je Marika Mikanová uměleckou šéfkou baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci.

Baletu se věnujete od svých šesti let, když jste začala navštěvovat soukromou Baletní školu Jána Nemce. Čím Vás balet tak zaujal a jak jste se k němu dostala?

„Popravdě, když jsem nastoupila v necelých šesti letech k úžasnému panu Nemcovi J příliš jsem toho o baletu nevěděla. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila jak na to, co se ode mě vlastně chce. Přistupovala jsem k tanci trošku jako ke sportu. Ale velice brzy jsem pochopila, nechala se vtáhnout, nechala se okouzlit a nenávratně propadla múze Terpsichoře. K prozření mi velice pomohl balet Louskáček v choreografii George Balanchina, kterého mi maminka půjčila na kazetě tehdy ještě ve videopůjčovně. Seděla jsem u videa jako přilepená a shlédla ho snad desetkrát. Samozřejmě následovalo zhlédnutí Louskáčka (naživo) v Národním divadle (Klárku tehdy tančila Tereza Podařilová) a poté mnoho dalších baletů. Doslova jsem tanci propadla a byla posedlá. Cvičila jsem každý den, i o letních prázdninách.“

V letech 2000 – 2008 jste studovala na 1. Soukromé taneční konzervatoři v Praze. Po škole jste nastoupila do baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde jste se představila v řadě rolí a byla jste např. Madame de Volange v Nebezpečných známostech, služebnou Nanette v Marii Antoinettě /Markýz de Sade, Mary Wigman (Harald – Hvězda se vrací!), Štěpka (Petrolejové lampy), Eva (Gazdina roba), Malý princ ve stejnojmenném baletu. Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte?

„Nejvíce jsem si užila Evu v Gazdině robě a pak také Štěpku v Petrolejových lampách. Obě role byly hodně založeny na herectví a obě měly velice silný dramatický příběh, který jsem pokaždé prožívala (a také si užívala) na dvě stě procent. Navíc mě ohromně bavil vývoj obou postav během představení. Například Eva v Gazdině robě choreografky Aleny Peškové, musela být na začátku představení rozverná, divoká, nespoutaná… a na konci zničená a nešťastná žena, která nevidí jiné východisko ze situace, než smrt. Pamatuji se, jak jsem s tou divokou a rozvernou Evušou na začátku trochu bojovala a nedokázala se odvázat tak, jak si choreografka přála. Ale snad, doufám, jsem to tam nakonec dotáhla a byla dostatečně odvázaná a divoká jak bylo potřeba. Každopádně to byla nádherná role, na kterou moc ráda vzpomínám.“

Na své domovské scéně jste se uplatnila také jako choreografka a tento obor jste vystudovala na HAMU. Vaše první choreografie vznikla na píseň Radůzy Jedem, a jmenovala se Tramvaj. Jako choreografka jste podepsaná pod Dům Bernardy Alby, Café Reicheiberg nebo Jekyll a Hyde. Co Vás přivedlo k choreografii?

„Vždycky jsem měla přirozenou touhu tvořit. Už od dětství jsem ráda vymýšlela představení a tvořila jednotlivé choreografie. Ve druhém ročníku na konzervatoři jsem v rámci hodiny scénické praxe, když nám onemocněla profesorka, připravila se spolužáky minimalistickou desetiminutovou Spící krasavici. Když na to teď zpětně vzpomínám, tak si uvědomuji, že tam jsem poprvé pocítila radost a euforii, že dokážu vézt a inspirovat lidi. Protože, co si budeme povídat, ne všem spolužákům se chtělo pracovat, když měli možnost mít volnou hodinu…

V profesionálním divadle potom právě přišla ta první zkušenost s Radúzou a následovala větší příležitost Café Reichenberg a to mě nakoplo dát si přihlášku na HAMU a uvažovat o kariéře choreografky. Miluji tu práci. Vždycky se cítím po své premiéře celovečerního představení maximálně vyčerpaná a mám pocit, že už nedokážu vymyslet ani krok, sun, krok. Ale ten pocit trvá jen krátce a zase se brzy začnu těšit na nový projekt.“

Jednou jste řekla, že Vás hodně ovlivnila choreografka Alena Pešková, která byla také uměleckou šéfkou baletu v Divadle F. X. Šaldy v Liberci a po jejím odchodu jste na tuto pozici, v roce 2019, nastoupila Vy. Jak se v této roli cítíte? Co je Vaší pracovní náplní? Máte ještě čas na choreografování?

„Ano, Alena mě opravdu velice ovlivnila. Tančila jsem pod jejím vedením deset let, takže myslím, že je nevyhnutelné, aby mě ovlivnila. A jsem za to moc ráda, tvorby Aleny Peškové si nesmírně vážím.

Role šéfky baletního souboru mě moc baví. Musím říct, že stále víc a víc, protože samozřejmě už jsem zkušenější a v jistém ohledu také odvážnější. Jsem ráda, že si Liberec drží svou kvalitu a stále ji zvyšuje. Navíc v souboru je vybudovaná příjemná, až skoro rodinná atmosféra, a proto jsem velice šťastná, když mohu vytvářet choreografii právě pro náš soubor. Každého z tanečníků dobře znám a tu spolupráci vnímám pozitivně. Doufám, že to tak vnímají i tanečníci. Cítím se být velkým patriotem libereckého baletu a mám s ním i velké plány. Práce to je samozřejmě náročná, cítím zodpovědnost nejen za tanečníky a jejich pracovní podmínky, prosperitu a profesionalitu, ale samozřejmě také za spokojené obecenstvo a ideálně vždy vyprodané hlediště.“

Na co byste pozvala k Vám do divadla?

„To je těžká otázka. Na všechno! Každé představení je jiné, každé je jedinečné. Liberec si oblíbil Mauglího. Ten je neustále vyprodaný, což je opravdu velká radost. Dále titul , což je kombinované představení dvou odlišných a zároveň podobných příběhů, plné emocí a taneční virtuozity, po dlouhé době opět s orchestrem Divadla F. X. Šaldy. A nyní vypouštíme do světa baletní pohádkový poklad skladatele Oskara Nedbala Princezna Hyacinta, který se zaměří na naše nejmladší diváky.“

Co Vás na tanci stále baví, když se na něj díváte jako tvůrce, divák občas i pedagog, když už sama nejste interpretem?

„Vášeň, příběh, prožitek, virtuozita, překračování možností, objevování geniality v jednoduchosti.“

 V soukromí jste maminkou dvou synů. Vedete je také umění?

„Starší syn mého manžela je duší i tělem sportovec, fotbalista. Na balet chodí rád a moc nám fandí, ale aktivní zapojení myslím nehrozí J. Mému synovi Dominikovi budou v létě dva roky. Zatím netuším, jakým směrem se vydá, ale ráda bych ho vedla k lásce k umění obecně. Jestli bude mít talent na tanec… uvidíme. Nikde není psáno, že by se musel věnovat baletu, že ano. Je tolik úžasných tanečních stylů… Zatím, když mu pustím klasickou hudbu (milujeme s manželem například Šostakoviče), tak sleduje, poslouchá, ale více se neprojevuje. Asi je třeba k tomu Šostakovičovi dozrát J.“

Patříte mezi lidi, kteří si můžou říci, že jejich práce je také jejich koníčkem? Co Vám říká slůvko relax?

„Rozhodně patřím mezi šťastlivce, kteří mají práci jako koníčka. Když chci vypnout od divadla, respektive spíš od tance, vyrazíme pro změnu třeba na činohru, někdy i do kina. Miluji cestování, přírodu, čtení a hlavně mít kolem sebe rodinu a dobrou společnost.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Mariky Mikanové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletní mistryní Michaelou Wenzelovou

„Divadlo je posvátné a frivolní zároveň“

Divadelní prostředí znala díky svým rodičům odmala. A na scéně si poprvé zatančila již ve svých sedmi letech. Vystudovala Taneční konzervatoř, dvě desítky let byla v baletním souboru ND v Praze.  V 38 letech se Michaela Wenzelová s kariérou baletky rozloučila a vydala se na dráhu pedagožky a baletní mistryně a ve svých nových profesích se našla.

 Pocházíte z rodiny tanečnice a operního pěvce a již v šesti letech jste začala navštěvovat baletní přípravku ND v Praze. Proč právě balet? Bylo to tím, že se mu věnovala Vaše maminka?

„Kdykoliv mě, jako dospělou, potkal pan profesor Hanuš, vzpomínal, jak moje pyšná devatenáctiletá matka stála se mnou jako miminkem před budovou konzervatoře a každému, kdo se zastavil, oznámila, že se v kočárku rozvaluje budoucí primabalerína. Myslím, že jsem neměla na výběr. Nazvěme to štěstím pro obě strany, že být tanečnicí jsem zcela dobrovolně přijala už jako dítě.“

Již v sedmi letech jste se objevila na scéně ND a to v baletu Z pohádky do pohádky a od deseti let jste studovala balet na Taneční konzervatoři hl. města Praha a při studiu tančila v několika baletních inscenacích (Louskáček, Marné opatrnosti, Ples kadetů, Šípková Růženka a další). Čím Vás balet tak okouzlil, že jste mu „podlehla“?

„Od útlého dětství jsem trávila čas s rodiči v divadlech. Být v divadle byla naprosto přirozená součást mého dětského života. A řekněme si zcela upřímně – tomu prostředí nelze nepodlehnout, pokud v sobě máte alespoň minimální mix komediantských a bohémských tendencí. Divadelní prostředí je posvátné a frivolní zároveň. Pozlacená krása na obyčejných dřevěných prknech. Jeden paradox vedle druhého. Divadlo je po všech stránkách vzrušující. Člověk to musí okusit, aby pochopil, zamiloval se a divadlo se stalo jeho životní potřebou. A tanec byl jedním z mých nejvhodnějších způsobů sebevyjádření.“

Po studiu jste v roce 1999 nastoupila do baletního souboru ND v Praze, kde jste byla krásných dvacet let a vytvořila řadu rolí, jako byly např. Myrtha v Giselle, Lisetta v Marné opatrnosti, Clemance v Raymondě, Macecha v Popelce, Víla Vánoc v baletu Louskáček – Vánoční příběh, Carabosse v Šípkové Růžence). Vypracovala jste se na sólistku. Na kterou ze svých rolí ráda vzpomínáte a máte ještě nějaký nesplněný „baletní“ sen?

„Já jsem duší i povahou komediant. Mně nikdy nestačilo jen tančit. Vždycky jsem potřebovala i hrát. Já jako dítě lítala po bytě jako Giselle v závěrečné scéně prvního jednání. Role, kde máte stejný úsměv od začátku do konce, mě poněkud nenaplňovaly. Ale já měla velké štěstí, že si toho správní lidé všimli a od mládí mi svěřovali i charakterní role. Mně bylo vždycky dost jedno, jestli je to první, druhá role nebo „štěk”. Hlavně, abych mohla hrát. Abych mohla tvořit. A abych na jevišti na chvíli mohla nechat duši. Nesplněný sen… já si už v tancování všechno splnila. Nevím, s čím by kdo musel přijít, aby mi stálo za to se hodit zpět do formy a naposledy zariskovat. A co se týče minulosti, není fér nějakou roli vyzdvihovat. Ale snad – když jsem tančila Petite Mort od pana Kyliána, tehdy jsem na jevišti zažila „minutu absolutního štěstí”. A mojí poslední sezónu v ND jsem dostala dárek – Žalmovou symfonii také od pana Kyliána. Tam jsem nenechala jen duši, ale i kus života.“

Za roli Cikánské dívky v baletu Sněhová královna jste byla v širší nominaci nominována na cenu Thálie za rok 2016 a o tři roky později jste se s aktivní kariérou baletky rozloučila a soustředila na pedagogickou činnost a výtvarné umění. Bylo to těžké rozhodnutí?

„Rozhodla jsem se skončit v 38 letech. Myslím, že je to tak akorát. Byl to pro mě zcela přirozený životní proces. Už jako holka jsem se rozhodla, že odejdu na vrcholu. Aby si mě lidé pamatovali jako mladou a krásnou a ne jako tu, která už nemůže vyskočit. Těch smutných konců kariéry jsem okolo sebe zažila příliš mnoho. A vždycky mi to bylo líto. Takže já to měla v hlavě dost srovnané a jen jsem čekala na vhodný okamžik, kdy to rozhodnutí, že právě teď nastal ten správný čas odejít, udělat. Ještě nenastal den, kdy bych zalitovala, že jsem přestala tančit. Jsem vytancovaná a dotancovaná a spokojená s tím, co jsem měla a život mi dal další dárky v podobě předávání zkušeností a budování něčeho nového. Jsem šťastný člověk.“

Od roku 2020 působíte jako baletní mistryně v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Jak se cítíte v této pozici a co je Vaší pracovní náplní?  

„Tohle byl další z dárků, který mi život poslal až pod nos. Když jsem do Liberce poprvé přijela zadat trénink, byla jsem velmi příjemně překvapena, jak dobří tanečníci v Liberci jsou. Oni zvládají všechny styly a to velmi dobře. Soubor je velmi různorodý – je to soubor osobností – každý je jiný a každý v něčem vyniká. Na takový charakter souboru jsem zvyklá, v souboru osobností jsem prožila celou kariéru. V Liberci bychom nepostavili Labutí jezero. Ale tímto směrem také šéfka baletu Marika Mikanová soubor nevede. Ten směr, kterým se liberecký balet ubírá, se mi líbí a díky potenciálu, který v něm je, by mohl být velmi úspěšný. Liberecký baletní soubor by si už rozhodně zasloužil větší pozornost. Takže bych tímto odpověděla na otázku – moje pracovní náplň je pomoci Marice budovat kvalitu tak, aby se zájem nejen širší veřejnosti začal obracet směrem k divadlu F. X. Šaldy a jeho baletnímu souboru.“

Letos (2021) jste se stala pedagogem scénické praxe klasického tance na Pražské taneční konzervatoři a střední odborné škole s. r. o. Čím Vás práce pedagoga naplňuje?

„Když mě oslovil umělecký vedoucí PTK Kryštof Šimek s nabídkou u něho učit, tak jsem nevěděla, jestli do toho mám jít. Je to obrovská zodpovědnost. V rukách pedagoga z velké části leží profesní osud jeho studentů. Nakonec jsem nabídku přijala, protože mě Kryštofova vize oslovila a já v ní věřím. A také postupně získávám pocit, že nejsem špatný pedagog. Ono totiž to, co tanečníkům říkám, v praxi funguje. Taky aby ne, když zase mě vychovali ti nejlepší z nejlepších – pan Ždichynec, pan Slavický, paní Němcová a z rad mé skvělé profesorky Anety Voleské budu čerpat do konce svého života. Mám na čem stavět. A baví mě to předávat dál. Upřímně – ty rozzářené oči studenta, když spolu pracujeme na piruetě a ona se mu povede… anebo ten pocit, když dáte tanečníkům připomínku, oni se na ní na jevišti nevykašlou, a ještě k tomu to vypadá skvěle… já pak někdy pláču.“

 Co Vás přivedlo k tomu, že jste se začala věnovat výtvarné tvorbě a podílela jste se na kostýmech k inscenacím Cesta, Proměny nebo Miniatury baletní přípravky Národního divadla?

„Já jako dítě kreslila pořád. Můj otec má velký výtvarný talent. Částečně jsem ho po něm zdědila. Ale až sociální sítě na to jakýmsi způsobem upozornily. Do té doby o tom, že umím malovat, moc lidí nevědělo. Já to házela do koše. Poslední dobou mě hodně začala bavit grafika. A miluji ji čím dál víc. Tu její čistotu a jednoduchost.

A co se týče návrhářství jevištních kostýmů – vedoucí Baletní přípravky ND Jana Jodasová za mnou před lety přišla s nabídkou vytvořit plakát pro představení. A další rok znovu. A pak kostýmy k jedné části jejich představení a pak následovalo celé celovečerní představení. Vlastně teď vytvářím celý vizuál jejich představeních. Ta práce s Přípravkou mě naplňuje, protože na konci je vždy báječný profi výsledek po všech stránkách.“

V jednom rozhovoru jste řekla, že baletní tréninky z duše nenávidíte, ale když se potom objevíte na jevišti, tak Vás to pohltí. To je kompenzace… Čím je pro Vás balet dnes?

„Udělala jste mi radost, že jste zaregistrovala i druhou část této informace. Ta věta byla vytržena z kontextu a vypíchnuta jako titulek. A vtipné je, že spoustu lidí od té doby zajímá v mém případě pouze fakt, že Michaela Wenzelová nenávidí tréninky… Tréninky jsem brala celý život jako nutné a nudné „zlo”, které je součástí něčeho mnohem lepšího. A to je možnost být na jevišti. Tréninky pro mě byly přípravou na zkoušení repertoáru, rozcvičení se na představení, a když jsem měla málo práce, tak měly povinnost mě udržet ve formě. Větší význam pro mě neměly. Tancovat bylo něco zcela jiného. Vlastně se to nezměnilo – děsně mě nebaví vymýšlet kombinace na trénink – v tomto případě mě motivuje fakt, že jsem tam pro tanečníky, protože oni jsou důležití a také jsem zjistila, že mají moje tréninky rádi. Ale co mě opravdu baví a naplňuje, je s nimi zkoušet repertoár. Budovat role. Pomáhat celku. Tvořit.“

A co čas na odpočinek? Umíte to nebo patříte k lidem, pro které je práce také jejich koníčkem?

„Já ty dvě životní sféry odděluji. Čím jsem starší, tím víc je pro mě můj osobní čas a život důležitější. Práce je práce a můj osobní život je jen můj. A odmítám dělat práci, která mě nenaplňuje. Jakmile to nastane, odcházím. Já dostala poměrně slušnou životní lekci před pár lety. Mimo jiného jsem si tři dny po mém rozlučkovém představení v ND zlomila nohu. Ze dne na den jsem seděla doma. Bez práce a bez lidí. Ta noha nechtěla srůstat – nakonec to trvalo skoro rok. A pak nás zavřeli doma pro změnu všechny – opět – bez práce, bez lidí. Měla jsem velký prostor na přemýšlení. O sobě. O životě. Změnila jsem se. Rozhodně v pohledu na bytí a na život celkově. Posunula jsem se zase o kousek dál. Cítím to. Jestli je to dostatečně nebo ještě ne, se teprve ukáže. A proto i nadále potřebuji dostatek času na přemýšlení. A v těch okamžicích jsou myšlenky na práci nežádoucí. Život to tak zařídil a já to přijala.“

Foto: Archiv Michaely Wenzelové, Ivana Dostálová, Sergej Gherciu   

Veronika Pechová

pro Taneční magazín 

Konkurs již tento pátek!!!

Hledá se tanečník! Kde? V divadle F. X. Šaldy v Liberci!

Ředitelka Divadla F. X. Šaldy Jarmila Levko a šéf baletu Marika Mikanová vypisují doplňující konkurz na místo tanečníka na sezónu 2019/2020.

Hledáme všestranného tanečníka se silnou klasickou a moderní taneční technikou. Jevištní osobnost s hudebním cítěním.

Termín konkurzu je: v pátek 6. 9. 2019 v 9.00

v baletním sále v Malém divadle (Zhořelecká 344/5, Liberec).

Přihlášky, foto a CV zasílejte na adresu:
Marika Mikanová
Divadlo F. X. Šaldy Liberec
Zhořelecká 344/5
460 01 Liberec

E-mail:  mikanova@saldovo-divadlo.cz
www.saldovo-divadlo.cz

DIVADLO F. X. ŠALDY

pro TANEČNÍ MAGAZÍN