Druhá mimořádná zpráva novinářky a spisovatelky Oleny Laň

Redakce Tanečního magazínu je proti jakémukoliv násilí

Upozornění!  Redakce Tanečního magazínu se neztotožňuje s jakoukoliv politickou stranou. Pokud  trpí lidé z Ukrajiny, Taneční magazín se snaží pomoci. Pokud to samé násilí prožívají lidé z Ruska, Taneční magazín se snaží pomoci. Taneční magazín není politicky zaměřený!

Vyzývá: Tančete a spojte se! Buďte si bratry, ne nepřáteli!!!!  

Anna Kalusenko: „Jak se ukázalo, v současné situaci jsou přátelé všude. Velmi mnoho hodných a dobrých lidí.“

Hlavní nádraží Praha – křižovatka osudu pro mnohé uprchlíky z Ukrajiny

Ministr vnitra České republiky Vít Rakušan (STAN) oznámil, že do České republiky každý den přijíždí okolo 5000 uprchlíků z Ukrajiny.  Čísla ale nejsou přesně známá a stále rostou, těžko se odhadují přesné stavy. Od počátku vojenských akcí zemi opustilo už zřejmě přes milion lidí. Běženci se shromažďují na hranicích, poté se hned přelévají na nádraží. Kdo je potkává na pražském hlavním nádraží? Kdo jim vysvětluje, co mají dělat dál, jak dostat v cizí zemi to nejelementárnější: jídlo a bydlení?

Bílý stan s barevným plakátem „Informace pro občane Ukrajiny“ je těžké obejít, je uprostřed haly. Právě tady Ukrajince čekají koordinátoři přesunu migrantů. Nepřetržitě zde pracují městské služby a početní dobrovolníci mluvící ukrajinsky, česky a anglicky. Například Karen Pears z Atlanty. Jak se ukázalo, jsme kolegové: Karen je novinářka z misionářské organizace. „Moje srdce puká kvůli ukrajinskému národu,“ říká vzrušeně. „Byla jsem v Kyjevě, ve Lvově, na Donbasu. Psala jsem příběhy o křesťanech. Potkala jsem se s nimi v Charkově. A teď jsem se zděšením zjistila, že město rozbombardovali. Proto jsem tady.“

Jakub Jukl je Čech, pracuje jako kurátor sbírek na zámku Veltrusy. Ukrajinka s dospělou dcerou, která má v rukou lístek do Varšavy, se u něho pokouší zjistit, na jaké nástupiště má jít. Běžíme tam ve čtyřech. Vlak už je přistaven. Průvodčí, na které jsou Ukrajinci zvyklí a kteří jsou na Ukrajině v každém vagonu, tady nejsou. Kam si máme sednout, nevíme. Kdy máme vystoupit, taky nevíme. Vždyť jedete do zcela neznámého místa a vlaky můžou mít zpoždění. To znamená, že podle času se orientovat nemůžete. A nezeptáte se ani spolucestujícího v kupé, protože neumíte jazyk. Jako opaření chodíme podél nástupiště. Hledáme alespoň nějaký personál. Ukazuje se, že vlak, který je uveden na jízdence, se po cestě rozpojuje: část jede do Varšavy, část do jiného města. Ale už jsme se v tom vyznali. Stihli jsme to.

„Poslala mě sem česká kolegyně, která pracuje jako dobrovolnice pro Ukrajinu,“ vypráví Jakub Jukl.

„Co byste chtěl popřát Čechům, kteří teď tak upřímně přijímají Ukrajince?“

„Aby to všechno nespustilo rusofobii, protože mnozí Rusové nejsou tou hrůzou vinni. A sami by byli proti, kdyby věděli, co se na Ukrajině doopravdy děje.“

Marjana Děrkač: „Jsem hrdá na přátelství s oficiálním nepřítelem Luhanské lidové republiky“

„Potřebujete pomoct?“ ozve se několikrát vedle mě, zatímco se bavím s Juklem. Zdvořilý úsměv, vážný pohled neodpovídající věku… Vedle této mladé dívky se kupodivu cítíte chráněni. Je to Marjana Děrkač z malého ukrajinského městečka Beršaď. V Praze pracuje jako asistentka technické ředitele ve firmě, jež prodává vybavení pro potravinářský průmysl. Na nádraží je od dvou v noci. V jedenáct dostala zprávu, že je třeba pomoc, a přišla. Dívka mě věcně uvádí do „procedury příjmu“:

„Když přijíždí vlak, dobrovolníci jdou na nástupiště, berou si 10 až 15 lidí a přivedou je sem. Tady je „třídíme“. Promiňte, chápu, jak to zní, ale lidi je skutečně třeba rozdělit na dvě skupiny: na ty, kteří zůstávají v Česku, a na ty, kteří jedou dál. S těmi, kteří jedou dál, se rovnou vydáváme k pokladnám a kupujeme pro ně bezplatné jízdenky v potřebném směru. Stačí jen ukázat pas. Dnes jsme například posílali lidi do Polska, Rakouska a Německa. Potom se česká skupina „třídí“ znova: na ty, kteří zůstávají v Praze, a na ty, kteří jedou do jiných měst. Bylo by dobré, kdyby se uprchlíků, které usazují do vlaků, rovnou ptali, kam jedou. Protože někdy se člověk tak motá tam a zpátky! Přijede do Prahy, a tady se zjistí, že měl vystoupit v Brně, protože ho čekají ve městě kousek odtamtud. Stává se, že někoho čekají v Praze, ale nemůžou ho vyzvednout. Vidíte tamtoho kluka? To je dobrovolník. Odváží takové běžence svým autem, kam je třeba. Ostatní vozí do registračního centra policie autobusy. A tam už se kompletně vyřizují všechny papíry: od pojištění do ubytování. Aby lidé nikde nebloudili a nemrzli. Ještě všechno není samozřejmě ideálně vyladěno, ale vždyť nikdo takový scénář nečekal. Učíme se za pochodu.“

Přicházejí jiná děvčata. Marjana jim rychle vysvětluje, co a jak. Dobrovolníci se musí dobře orientovat na nádraží. Uprchlíci nečtou v češtině, pletou si ukazatele, neumějí najít nástupiště. Informace uvedené na jízdenkách trochu odlišném způsobem než na Ukrajině. Ale žádná panika ani tlačenice tu není. Migrantů s transferem není tak moc. Podle slov dobrovolníka z oblasti Ivano-Frankivsku, zedníka Ivana Puka, který z principu pracuje samostatně, v Česku lidé zpravidla jedou „k někomu“. Ale třeba do Německa jedou „na blind“, nikam.

„Marjano, ty tady pracuješ od prvního dne?“ ptám se.

„Samozřejmě že ne. První den jsem byla zmatená, nevěděla jsem, co dělat. Uviděla jsem na sociálních sítích komentář, že lidé jdou demonstrovat před ruskou ambasádu v Praze, a rozhodla jsem se připojit. Po cestě jsem viděla kluky s ukrajinskými vlajkami na ramenou. Teď je nás osm. Dáváme dohromady peníze nebo nám taky něco posílají přátelé. Kupujeme, co můžeme: léky, chrániče kolen a loktů, střelecké rukavice, taktické brýle, našli jsme jednu neprůstřelnou vestu, čtyři helmy v Polsku. Když jsme hledali cesty, jak předat věci na Ukrajinu, seznámili jsme se s „nepřítelem Luhanské lidové republiky, přisluhovačem kyjevského režimu“ Serhijem Gustilinem. To je oficiální obvinění. A právě na takovou známost jsem velmi pyšná! Byl velitelem útočné brigády výsadkářů, příslušníkem ukrajinských ozbrojených sil. Válka Serhije zastihla v Polsku. Naložil do auta všechno, co mohl, a jel k Charkovu. Pak jsme si krátce volali: „Jak se máš? A ta termovize, o které psali ukrajinští dobrovolníci na Telegramu, má být jaká?“ Víte, jak to vypadá, když člověk nic neví, ale snaží se to rychle naučit. Myslela jsem si, že všichni vojáci jsou tvrdí a prudcí, ale Serhij ti všechno vysvětluje tak klidně jako vychovatel ve školce.

Olja (9let): „Neee. Nejsem Ruska. Jsem UKRAJINSKA!“

Migranti můžou počkat na svůj odjezd nebo si prostě odpočinout v „Místnosti pro odpočinek“. Prostorná hala s velkými okny je vybavena stroze: vojenské rozkládací postele jsou rozestlány. Je možné se vyspat. Na stole v rohu jsou nové deky. Na prostředním jsou dětské pleny. Vedle stolu je kočárek pro všechny s oznámením, že je možné si ho vzít. V improvizované kuchyni je možné si udělat čaj a sendvič. Teď tu moc lidí není. Všichni jen projíždějí.

Na rohu si u velkého stolu malují dvě holčičky, obě z Kyjeva. Taje je sedm, Olje devět.

„Ahoj, zlatíčko, popovídáš si se mnou?“ Olja se usmívá, proč by si nepopovídala.

„Cesta byla hrozná, co?“

„Z Kyjeva? Ano. Když jsme nastupovali, bylo tam hodně lidí a Ilju skoro zamáčkli. Ilja je můj bratr, je mu rok a čtyři měsíce. Nějací černoši. No, oni mají jinou kulturu, tak proto ho tak mačkali.“

„A v Kyjevě se bála?“

„Ne, střílelo se daleko od nás, ale my s mámou jsme stejně radši šly na nádraží a koupily jsme si jízdenky tam, kam byly. Dál pojedeme asi do Německa.“

„Kde máš tátu?“

„Táta? Ten s námi nežije.“

„Víš, co se děje na Ukrajině?“

„Samozřejmě, válka. Zaútočili na nás Rusové.“

„A co si myslíš, všichni Rusové jsou špatní?“

„Ne, jen v Moskvě.“

„A ti, kteří žijou v jiných městech?“

„Ne. Vždyť oni nemůžou za to, že žijou v Rusku.“

„A ti vojáci, kteří přišli zabíjet naše lidi, za to můžou?“

„Ty poprosil Putin. On tam vládne a oni znají svou povinnost.“

„Oni sami nechtěli?“

„Nevím.“

„Olinko, a ty jsi kdo? Ruska? Vždyť mluvíš rusky…“

„Neeee. Já jsem UKRAJINSKA!“

V hale jsou i další děti. Olexandrovi je pouhý rok, jeho sestře Solomijce pět. Klučík se vrtí na rukou ženy, která ho nemůže udržet. Natalja Jaciv je z Ivano-Frankivska. Přijela se starou maminkou, dcerou a dvěma jejími dětmi. Rodina míří do Frankfurtu. „Fronta u Čopu byla velká,“ vykládá žena. „Stáli jsme tam tři hodiny. Lidí tam bylo hodně. Různých lidí. A taky se různě chovají. Všichni jsou rozrušení, mnozí panikaří. Z Oděsy, z Kyjeva… Pro takové, jako jsme my, s dětmi, je speciální fronta. Naše babička má berli, chodí se jí těžko, a tak ji ukrajinští policisté provedli úplně mimo frontu. Moc nám pomáhali. A tady jsou lidé skvělí. Neuvěřitelně nás tu přijímají. Jsme velmi vděční. Teď si odpočineme a půjdeme spát do hotelu. Dcera nám ho zamluvila.“

Ještě jedna žena nervózně přešlapuje u okna do kuchyně. Kolem ní běhá asi desetiletý chlapeček Hleb. Jeho maminka se jmenuje Olena Ponomarjova.

„Jsem úplně mimo,“ vykládá. „Jela sem ke mně sestra s přáteli. Do jejich auta stříleli, byly tam tři děti! Sláva bohu se trefili jen do kol, nikoho nezranili. Doběhli do jakési vesnice, lidé se jich tam hned ujali a schovali je ve svém sklepě. Teď se odtamtud nemůžou dostat a mně lítá tlak nahoru dolů. Jedeme do Madridu. K mým rodičům. Do války žili v Kyjevě, ale když sestřelené letadlo spadlo na vedlejší dům, přestěhovali se do starého domečku naší babičky. Sklep se tam rozpadl, svůj sklep neměli a sklep v nedaleké školce byl přeplněný. Sirény houkají. Střílí se. Aby se nevysklila okna v koupelně kvůli výbuchům, zalepila jsem je izolepou. Houká siréna, syna položíme do koupelny, přikryjeme ho svrchu matrací a sami s babičkou jdeme na chodbu. Dřepíme, zakrýváme si uši, a ústa máme naopak otevřená. Tak se to musí dělat, když se střílí z těžké techniky.“

Věcí s sebou mají lidé málo, mnozí zahodili kufry po cestě a vezou s sebou kočky a psy. Čiča je pouliční směska. Prodali ji páníčkům jako čistokrevnou čivavu, protože chtěli malého psíka. „A koukněte, co je to za obra,“ usmívá se majitelka Čiči, Kyjevanka Lera Ihnatěnko. „Jedeme k mému bratranci. Do Vratislavi. Ale přejít přes polskou hranici nebylo možné, takže jsme se prvně dostali do Maďarska a potom sem. Čím jsme Čiču krmili? Granulemi. Ale ve vlaku jsme ji krmili dávali napít hodně málo. Kam by chodila na záchod? A tady je už všechno v pořádku. Dali nám pro ni hned i mističku a kapsičku se žrádlem.“

Většina lidí vystupuje z vlaku v Polsku

Říkají mi, že z Polska přijel vlak RegioJetu, který teď bude jezdit mezi Českem a Ukrajinou každý den. Tento humanitární most na kolejích je výsledek spolupráce organizace Člověk v tísni, ČD Cargo a Rail Cargo Group. Podle slov řešovské dobrovolnice, průvodčí Marije Chuchly, polovina těch lidí, kteří nastoupili v Přemyšli, vystoupila v Krakově, mnozí v Katovicích a někteří v Olomouci, takže do Prahy dojelo jen 72 lidí a z nich bylo pouze 18 „bezprizorních“, těch, které nikdo nečeká.

Nikdo například nečeká na Annu Kalusenko z Poltavy a její rodinu: mámu, manžela Egypťana a  Aminu, které  je rok a pul.

„Byli jsme na cestě dva dny a dvě noci,“ vypráví. „Po Poltavě byl Charkov, potom Lvov, Polsko a teď jsme tady. Nejhorší byly doma noci. Když vyjou sirény, na ulici se střílí a vy popadáte dítě a schováváte ho do koupelny nebo do sklepa. Ve dne naši muži honí ty, kteří značkují trubky s plynem, a vy nevíte, kdy mají vybuchnout. (Začíná plakat.) Nezlobte se, nechci na to myslet. Je to velmi těžké.“

„Nemáte v Praze přátele, kteří by se vás mohli ujmout?“

„Přátele nemáme nikde vůbec žádné. Ale jak se teď ukazuje, přátelé jsou všude. Velmi mnoho hodných a dobrých lidí. Když jsme odjížděli, bála jsem se, že dítě bude plakat hlady, ale moje zlatičko mléko mělo vždycky.“

Olena Laň pro Taneční magazín 

Fotografie autorky a Savvy Dolomano

Vzkaz všem čtenářům:  Posilujte mír!  Není důležitá národnost. Důležitý je člověk!!!!  A tanec je jedinečný jazyk všech lidí na celém světě! Tančete  a vytvořte mír a lásku pro všechny!!!

V tanci porozumí všichni! 

Redakce Tanečního magazínu 

Taneční magazín

Mládí a láska v pasti války

Vychází „Deník Renii“, velmi unikátní dílo „polské Anny Frankové“

Deník Renii Spiegel, strhující zápisky polské židovské dívky, kterou krátce po jejích osmnáctých narozeninách, v létě roku 1942, zavraždili nacisté. Nyní právě vychází v češtině. Deník „polské Anny Frankové“, jak média Reniu nazvala, vyšel nejprve v polštině a v angličtině. A okamžitě se zařadil mezi literární klasiku o holokaustu. Paměti mladé básnířky, prozářené v temné době světlem její první velké lásky, se ke čtenářům dostaly až po sedmdesáti letech od jejich vzniku. Na český knižní trh titul pod názvem „Deník Renii“ uvádí nakladatelství ZEĎ, zaměřené na literaturu s poutavými příběhy. Během podzimu chystá ZEĎ k vydání ještě další knihu věnovanou šoa – „Milá číslo 18.“ Jde o slavný román Leona Urise odehrávající se koncem války ve varšavském ghettu.

První kapitolu svého deníku si Renia napsala 31. ledna 1939, aby v ní coby bystrá, literárně nadaná studentka dívčího gymnázia v Przemysli, trefně a vtipně popsala svou rodinu, kantorky a spolužačky. Do zápisků se ale postupně vkrádá stesk po matce, která po rozdělení země zůstala ve Varšavě. I obavy z blížící se války. Mladá básnířka popisuje napadení Polska, útěk z hořícího města a krátký pobyt ve Lvově. A po návratu domů tíživou realitu, spojenou s nočními raziemi, odvlékáním lidí kamsi na východ a uzavřením Židů do ghetta. Do toho všeho ale proniká Reniin nový zájem: láska a kluci. Zejména zelenooký fešák Zygmunt, který se do ní zamiluje a ona do něj… Jejich vztah plný citu a romantiky uzavírá poslední zápis z 25. července 1942, kdy se Renia obrací k matce a Bohu s prosbou o záchranu. Jedinou útěchou je jí maminčina fotografie, zaslaná v posledním dopise. O pět dní později je už dívka mrtvá.

Mladá Renia na loďce na řece Dněstr

Než sestřin přítel Zygmunt počátkem 50. let předal tento deník mojí mámě, neměla jsem tušení, že si ho Renia vedla,“ líčí v knize Reniina mladší sestra Ariana. Ta se pokusila vzpomínky na válku vytěsnit a deník zaklapla na desítky let do bankovního sejfu, nedaleko svého newyorského bytu. „Nedokázala jsem si ho přečíst, bylo by to pro mě příliš emotivní,“ přiznává Ariana, jíž se podařilo válku přečkat a začít žít pod novou identitou. Právě její líčení (v druhé části knihy) tvoří neméně silnou část celého vyprávění. Osud Renii tak doplňují příběhy jejích nejbližších, včetně těch, kteří pro záchranu ostatních nasadili vlastní život.

Renia a její deník

K takovým patřil i Zygmunt Schwarzer (1922-1992), Reniina osudová láska, jehož srdcervoucím výkřikem její zápisky končí. Mnohem později, už jako starý muž, si pak na jaře roku 1989 poznamenal: „Je tu další máj, měsíc lásky… Je to 47 let, co jsem ztratil Renusii. Když na ni myslím, připadám si tak malý a nedůležitý. Vděčím jí za tolik věcí. Díky Renii jsem se poprvé v životě zamiloval, hluboce a upřímně. A ona milovala mne neobyčejným, nadpřirozeným, neuvěřitelně vášnivým způsobem. Byl to úžasný, křehký cit. Díky ní naše láska rostla a rozvíjela se. Neumím vyjádřit, jak moc jsem ji miloval. A to se nezmění až do konce…“

Minulost není pryč tak dlouho; je přítomna v našich srdcích, našich činech i v tom, co učíme naše děti,“ je přesvědčena Ariana Spiegel. Její dcera, Alexandra Bellak, nakonec sedm set stran zápisků připravila ke zveřejnění. „Čelit tomu, o čemž jste si mysleli, že už jste nechali za sebou, může být bolestivé, ale učit se a poučit se z toho je jediný způsob, jak teď mohu žít. Doufám, že deník mé sestry vás naučí dělat to také tak,“ uzavírá Ariana Spiegel.

Reniin deník“, Renia Spiegel,

352 stran, cena 398, Kč.

Vydává Nakladatelství Zeď.

www.knihyzed.cz

Kdo byla Renia?

Renia Spiegel se narodila ve východním Polsku v roce 1924. V lednu 1939 si začala psát deník. Když vypukla válka, žila i se svou mladší sestrou v Przemysli. U babičky s dědečkem. Válka ji oddělila od matky. Město nejprve obsadili Sověti a dospívající dívka pocítila komunistickou brutalitu. Když Německo rozpoutalo válku se Sovětským svazem, obsadili nacisté i Przemysl. Pro Židy nastala doba temna. Bylo vytvořeno ghetto. V létě 1942 byla Renia nucena se začít ukrývat, aby se vyhnula likvidaci ghetta – deportacím do vyhlazovacích táborů. Jen o pár dní později nacisti její úkryt objevili a zastřelili ji. Bylo jí čerstvě osmnáct let.

Foto: archiv Elizabeth Bellak a Nakladatelství Zeď

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN