Rozhovor s Vladimírem Gončarovem, sólistou baletu

„Dělej to, co miluješ, a miluj to, co děláš.“

Tanečník, choreograf, pedagog, kterého balet okouzlil již v dětství Vladimír Gončarov, sólista baletu v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem, držitel Ceny Thálie, patří k těm, pro které je jejich profese také koníčkem. A jak sám říká: „Dělej to, co miluješ, a miluj to, co děláš.“

Balet Vás přitahoval od dětství, ale Vaši rodiče si nepřáli, abyste se stal tanečníkem. Ale Vám se tanec líbil a nakonec se Vám podařilo rodiče přemluvit a v deseti letech jste balet začal studovat na konzervatoři v Alma-Atě, odkud jste přešel na taneční konzervatoř do Permu, kde jste pak získal také své první angažmá v Akademickém divadle P. I. Čajkovského. A co další zájmy, měl jste na ně čas? 

„Než jsem se rozhodl jít na balet, neměl jsem výrazné zájmy. Keramika, flétna, hokej – všechno mě šťastně minulo. Když mi bylo šest, chvilku jsem se věnoval krasobruslení. Ale opravdu krátce, protože brzké vstávání nebo cvičení pozdě večer, bylo pro mě náročné a možná ještě více pro rodiče. Během studia na konzervatoři „další zájmy“ jako sportovní aktivity vůbec nebyly vítány. V naší rodině zas nebyli zapálení sportovci, takže ok. Jedině na konzervatoři jsem přišel na chuť hře na klavír. To mě zůstalo dodnes.“

Rok jste byl jako sólista ve Velkém divadle v polské Poznani a od listopadu 1998 jste v baletním souboru Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem, kde jste od roku 2000 sólistou. Jak jste se do tohoto souboru dostal?  

„Je to zajímavá shoda náhod. Jednoho dne vrátný poznaňského divadla volal do pánské baletní šatny, že je na vrátnici nějaký Rus, jestli se ho někdo může zeptat, co potřebuje. Hledal spolužáka, který už v Poznani nepracoval, ale já jo, tak jsme spolu prohodili pár slov. Byl z Ústí a tak jsem zjistil, že Ústí hledá tanečníky. Potom jsem zkusil konkurz v Ústí a vzali mě. Zábavné na tom je, že on přijel po zkoušce, když už všichni odešli. Kdybych se převlékl o něco rychleji a odešel o chvíli dřív, nevěděl bych nic o ústeckém souboru a můj život by šel jiným směrem. Náhody.“

Zde jste si zatančil řadu rolí. Byl jste např. Albertem v Giselle, Princem Rudovousem v Labutím jezeře, Romeem v Romeovi a Julii, mladým Casanovem v Casanovi, Čobanem v Cikánských kořenech. Splnil jste si své taneční sny? Někde jste řekl, že Vaší vysněnou rolí Romea jste si již zatančil.

„Popravdě, neměl jsem taneční sny. Ale dá se říci, že jsem si splnil i sny, které jsem neměl. Kdysi ještě v Alma-Atě jsme měli zajímavou profesorku na gymnastiku. Měla poetický dar a každému ze třídy věnovala báseň. V mé stálo, že budu Princem v Labutím jezeře a Albertem v Giselle. Takové šťastné proroctví. Opravdu zvláštní. A když se vrátím k tomu všemu, co jsem zatančil, tak když jste na jevišti, každá role by měla být protančena jako vysněná. Záporné a kladné postavy – všechny jsou zajímavé. Jen musíte být na ně zvědav. Umění interpretace spočívá v tom, že ukážete tak trochu i svůj pohled na postavu, kterou hrajete, nemám pravdu? Žádnou roli bych nevyměnil, s žádnou jsem se nenudil.“

Role Čobana v Cikánských kořenech Vám vynesla Cenu Thálie, tak i Cenu za nejlepší scénický výkon na soutěžní přehlídce současné taneční tvorby. V roce 2011 jste se stal osobností roku Ústeckého kraje v kategorii Kultura a o dva roky později jste obdržel Cenu hejtmana Ústeckého kraje v kategorii Kultura. Co to pro Vás znamená?  Je to nejen radost, ale i závazek zároveň?

„Co znamená? Velká pocta a uznání. Závazek? Ano, odpovědnost. Nikdy jsem netoužil po cenách. Jen jsem tančil a dělal vše, co patří k naší profesi, tím myslím dřinu a odříkání. Ocenění, obzvlášť tak významná, dávají člověku tíhu odpovědnosti. Ale i určitou hrdost. Za to, že nejen za 25 let v Ústí, jsem vydechl kvanta CO2, a byl přece přínosem pro kulturu v ústeckém kraji. Lidi si toho všimli. Je to milé a povzbuzuje. Cítím (a vždy budu) nesmírnou vděčnost a úctu za ceny.

A teď jinak. Jak se Vám líbí myšlenka, že každý divák dává pomyslnou cenu potleskem po představení? Mně moc. Cena jeho, čili diváka, duševní přízně, cena spokojenosti a naplnění. Neocenitelná cena, tak bych to řekl. Moc si vážím všeho.“

Nezůstal jste jen u interpretace, ale věnujete se také choreografii, a to nejen na své domovské scéně, kde jste spolupracoval na inscenacích – Othello, Komedianti, Cosi fan tutte, La Traviata, Limonádový Joe, Krásná Helena, Zvonokosy, tak i v zahraničí,  choreografie představení Modrý květ v německém Freibergu. Co Vás baví na choreografii? A co Vás k ní přivedlo?

„Zjistil jsem, že ve všem, včetně choreografie, mě baví samotný proces tvoření. A choreografie je pouze další způsob interpretace. Od ztělesnění cizích myšlenek, jsem postupně přešel ke ztvárnění vlastních. Tanečník je přece orámován choreografickým textem a občas jsem se cítil svázán a neměl jsem prostor a možnost říct víc. Navíc, je to úžasný pocit přivést k životu nějakou vizi. Pociťují to jako přivést k životu dítě. Nebylo nic, a teď je toho plné jeviště. Zázrak zrození a zázrak tvoření. Za mě jsou lepší dva „rodiče“. Například, režisér a choreograf. Probíhá výměna myšlenek, názoru. Rád pracuji v tandemu s Margaritou Pleškovou. Je obrovským profesionálem s citem pro krásu. Doplňujeme se navzájem.“

Věnujete se také pedagogické činnosti. V divadle vedete baletní studio a učíte pohybovou výchovu na Konzervatoři v Teplicích. Čím Vás práce pedagoga naplňuje? Je to ta možnost předávání svých zkušeností dále a přitom se také něco nového sám naučit?

„Přesně, jak říkáte – předávání zkušeností. Mám co předat, rád to předám. Z učení mám  fascinující zážitky. Beru své studenty jako mladé umělce se vším všudy. Říkám jim mladší kolegové. Mám je rád, takové jací jsou. To jsem se naučil. Pohybová výchova pro studenty zpěvu je obsáhlý předmět. Učit zpěváky pohybu je v určitém smyslu výzva. Chtěl jsem učit, měl jsem obavy, ale zkusit něco nového – to je to správné slovo. Teď už vím, pedagog musí v první řadě získat důvěru žáků, spojit  prospěšné se zajímavým. Hodně jsem se toho musel naučit mimo obor. A stále se učím. Na Teplické konzervatoři mám perfektní zázemí a podporu vedení, více – mám důvěru vedení. Daří se mi u studentů vzbudit zájem k pohybu, k tanci, k herectví, to je pro mě důležité. Děláme projekty, co nás baví, to je také důležité. Studenti mě doslova obohacují. Učím je a učím se od nich. A učím se, jak je mám učit! Toto u mě může být dokonce téma na přednášku. 🙂

Čím je pro Vás balet dnes? Jednou jste řekl: „Balet je krása, ladnost pohybu a souznění všech složek v dokonalé harmonii. Klasický balet je pro mě pilíř baletu. Balet je pro mě také velkou radostí, kdyby nebyl, tak bych ho nedělal.“

„A stále to platí. Plus k tomu, ten, kdo ví, co všechno obnáší balet, ví také, že bez obrovské lásky se to dělat nedá. Takže, plus láska.

Balet je krásománie.“

Patříte mezi ty šťastlivce, kteří si můžou říct, že jejich profese je také jejich koníčkem?

„Samozřejmě. Dělej to, co miluješ, a miluj to, co děláš. Recept na štěstí? Asi tak nějak to bude.“

Dočetla jsem se, že rád hrajete na klavír a také rád navštěvujete galerii starých mistrů v Drážďanech. A co další koníčky? Jak rád trávíte chvíle volna?

Volno? Co když odpovím, že nemám volno? 🙂 Pořád něco dělám. A to nejsem workoholik. To byste se divila, kolík všeho je na práci. Život přináší různé podněty a zaplňuje můj čas. Sám se divím, jak je to šikovně zařízeno vesmírem. Zdá se, že vesmír nesnáší prázdno. Klavír, obrazy, čtení a, především, zpěv mé úžasné ženy – to jsou léčivé momenty mého volného času.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Vladimíra Gončarova 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Flamenko v naší metropoli

Festival „Den flamenka“ od čtvrtka 21. listopadu rozzáří podzimní Prahu. Můžete se těšit na besedy, flamenkový bazar, španělskou gastronomii či den otevřených dveří flamenkových akademií. A víte, co obnáší funkce palmera?

Po čtyři večery od 21. do 24. listopadovou Prahu rozzáří přední flamenkové hvězdy, které plní prestižní sály nejen u sebe doma ve Španělsku. Fenomén flamenko, jehož kolébkou je Andalusie, spontánní hudbou a tancem, totiž oslovil nespoutanou energií i vášní  celý svět.  Kastaněty, pestrobarevné šaty tanečnic, klapot podpatků a zvuk flamenkové kytary v letošním ročníku vzdají hold legendárnímu tanečníkovi a choreografovi Antoniu Gadesovi, který zemřel před 15 lety a z jehož odkazu dále čerpají nové generace.

Na festivalu se představí přední tanečníci Joaquín Grilo a Alfonso Losa. Výjimečný zážitek slibuje světová premiéra představení „Snění o Carmen“ v podání tanečnic Irene Álvarez a Virginie Delgado či koncert, kterým festival uzavřou vynikající zpěvák Pedro El Granaín a kytarista Antonio de Patrocinio hijo. Mezi skvělými muzikanty, doprovázejícími taneční představení, najdeme také synovce a spoluhráče slavného Paca de Lucía Antonia Sancheze. Ten vystoupil i na nezapomenutelném posledním Pacově pražském koncertu před devíti lety. Ale poznáte i nejrespektovanějšího španělského palmera (vytleskávače rytmu) Carlose Grila. Většinu hvězd letošního ročníku festivalu „Den flamenka“ mohli příznivci tohoto vášnivého hudebního i životního stylu vidět ve filmech Carlose Saury „Flamenco“ a jeho pokračování „Flamenco, flamenco“.

Mezinárodní „Den flamenka“ byl ustanoven na 16. listopadu, kdy bylo flamenco v roce 2010 zapsáno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Praha se festivalem „Den flamenka“ připojuje k oslavám již popáté.

Antonio Gades

Festival opět nabízí pestrý doprovodný program zahrnující dílny se španělskými lektory, filmové projekce věnované Antonio Gadesovi, besedy pro školy i širokou veřejnost, flamenkový bazar, španělskou gastronomii či den otevřených dveří flamenkových akademií. Předprodej vstupenek a podrobné informace o festivalu na www.denflamenka.cz.

Ve čtvrtek 21. listopadu v Divadle U Hasičů otevře festival vystoupení současné taneční hvězdy mužského flamenka první velikosti Joaquína Grila. Právě on má v krvi Gadésův taneční styl i charisma a ve svém osmdesátiminutovém vystoupení mu složí okázalou poctu. Tanečníka, který vévodí flamenkovému tanci již přes třicet let a má za sebou řadu ocenění a úspěšná turné po celém světě, doprovodí elitní spoluhráči: kytarista Francis Gómez, zpěváci Londro a Manuel Tañé, tanečníkův bratr Carlos Grilo, nejvyhledávanější španělský palmero, tedy vytleskávač rytmu a perkusista Ané Carrasco.

V pátek 22. listopadu je na programu v klubu Limonádový Joe představení Legado“ (Dědictví), které flamenkový tanečník a choreograf Alfonso Losa přímo věnoval velikánovi mužského flamenka – Antonio Gadesovi. Podobně jako Gades dokáže Losa propojit tradiční flamenkové pojetí tance s elegancí baletní školy a v představení na toto dědictví po velkém choreografovi odkazuje. Virtuózního kytarového partu se v doprovodu představení ujme Antonio Sanchez, synovec Paca de Lucía. Ano ten, který se svým legendárním strýcem vystoupil i na jeho posledním pražském koncertě ve Smetanově síni před devíti lety. Výjimečnou atmosféru pátečního večera posléze podtrhne a završí flamenková diskotéka s DJ Ekirnem.

Sobota 23. listopadu nabídne ve velkém sále Městské knihovny nejprve flamenkovou fiestu, kde budou k vidění exhibiční choreografie tanečních akademií z celé České republiky i Slovenska. V hlavním programu pak proběhne světová premiéra tanečního představení „Snění o Carmen“, kterou připravily tanečnice Virene Álvarez a Virginia Delgado. Ve fantazii o čtyřech aktech na motivy mýtu o Carmen od Prospera Mériméeho pronikneme do nejcharakterističtějších rysů osobnosti Carmen skrze dvě tanečnice, které ztvární rozlišné obrazy této legendy.

Tanečnice Virene Álvarez a Virginia Delgado

V neděli 24. listopadu festival uzavře v Českém muzeu hudby fenomenální flamenkový zpěvák Pedro El Granaíno, kterého doprovodí kytarista Antonio de Patrocinio hijo. Rodák z romské muzikantské rodiny z Granady se postupně vypracoval v jednoho z nejsvébytnějších flamenkových zpěváků. Jeho nezaměnitelný hlas už slyšel Londýn, New York, Istanbul, Los Angeles, San Francisco, Mexiko, Paříž, Miami, Amsterdam i Řím. Nyní se s písněmi o nezměrné radosti, lásce, starostech i životních strastech tryskajících přímo ze srdce Pedra El Granaína setká i pražské publikum.

Záštita: španělský velvyslanec Angel Lossada Torres Quevedo

Hlavní partneři: Magistrát hlavního města Prahy, Praha 2, Studio Itaka, Smart Communications

Partneři: Velvyslanectví Španělska v České republice, Institut Cervantes, Turespaña, Flamenkin, ARGO pro film, Toro Blanco, Informuji.cz, Camara de Comercio Hispano-Checa, Alena Krčálová.


Foto: Smart Communications

Anna Vašátková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Hold ANTONIU GADESOVI

Praha bude oslavovat Mezinárodní Den flamenka čtyři dny ve společnosti světových hvězd. Nebude chybět očekávaná akademie, ani bazar.

Hlavní město se letos po páté přidává k oslavám Mezinárodního Dne flamenka, který byl ustanoven na 16. listopadu, kdy bylo flamenco v roce 2010 zapsáno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Fenomén, jehož kolébkou je Andalusie, spontánní hudbou a tancem, nespoutanou energií i vášní oslovil celý svět. Po čtyři večery tak od 21. do 24. listopadovou Prahu rozzáří přední flamenkové hvězdy, které plní prestižní sály nejen doma ve Španělsku. Kastaněty, pestrobarevné šaty tanečnic, klapot podpatků a zvuk flamenkové kytary v letošním ročníku vzdají hold legendárnímu tanečníkovi a choreografovi Antoniu Gadesovi, který zemřel před 15 lety a z jehož odkazu dále čerpají nové generace.

Na festivalu se představí přední tanečníci Joaquín Grilo a Alfonso Losa, výjimečný zážitek slibuje světová premiéra představení Snění o Carmen v podání tanečnic Irene Álvarez a Virginie Delgado či koncert, kterým festival uzavřou vynikající zpěvák Pedro El Granaín a kytarista Antonio de Patrocinio hijo. Mezi skvělými muzikanty, doprovázejícími taneční představení najdeme také synovce a spoluhráče slavného Paca de Lucía Antonia Sancheze, který vystoupil i na nezapomenutelném posledním Pacově pražském koncertu před devíti lety, či nejrespektovanějšího španělského palmera (vytleskávače rytmu) Carlose Grila. Většinu hvězd letošního ročníku festivalu Dne flamenka mohli příznivci tohoto vášnivého hudebního i životního stylu vidět ve filmech Carlose Saury Flamenco a jeho pokračování Flamenco, flamenco.

Festival opět nabízí pestrý doprovodný program zahrnující dílny se španělskými lektory, filmové projekce věnované Antonio Gadesovi, besedy pro školy i širokou veřejnost, flamenkový bazar, španělskou gastronomii či den otevřených dveří flamenkových akademií. Předprodej vstupenek a podrobné informace o festivalu na www.denflamenka.cz .

Festival otevře ve čtvrtek 21. listopadu v Divadle U Hasičů vystoupení současné taneční hvězdy mužského flamenka první velikosti Joaquína Grila, který má v krvi Gadésův taneční styl i charisma a v osmdesátiminutovém vystoupení mu složí okázalou poctu. Tanečníka, který vévodí flamenkovému tanci již přes třicet let a má za sebou řadu ocenění a úspěšná turné po celém světě, doprovodí elitní spoluhráči: kytarista Francis Gómez, zpěváci Londro a Manuel Tañé, tanečníkův bratr Carlos Grilo, nejvyhledávanější španělský palmero, tedy vytleskávač rytmu a perkusista Ané Carrasco.

V pátek 22. listopadu je na programu v klubu Limonádový Joe představení Legado (Dědictví), které flamenkový tanečník a choreograf Alfonso Losa přímo věnoval velikánovi mužského flamenka – Antonio Gadesovi. Podobně jako Gades dokáže Losa propojit tradiční flamenkové pojetí tance s elegancí baletní školy a v představení na toto dědictví po velkém choreografovi odkazuje. Virtuózního kytarového partu se v doprovodu představení ujme Antonio Sanchez, synovec Paca de Lucía, který se svým legendárním strýcem vystoupil i na jeho posledním pražském koncertě ve Smetanově síni před devíti lety. Výjimečnou atmosféru pátečního večera posléze podtrhne a završí flamenková diskotéka s DJ Ekirnem.

Tanečnice Irene Álvarez a Virginie Delgado

Sobota 23. listopadu nabídne ve velkém sále Městské knihovny nejprve flamenkovou fiestu, kde budou k vidění exhibiční choreografie tanečních akademií z celé České republiky i Slovenska. V hlavním programu pak proběhne světová premiéra tanečního představení Snění o Carmen, kterou připravily tanečnice Virene Álvarez a Virginia Delgado. Ve fantazii o čtyřech aktech na motivy mýtu o Carmen od Prospera Mériméeho pronikneme do nejcharakterističtějších rysů osobnosti Carmen skrze dvě tanečnice, které ztvární rozlišné obrazy této legendy.

Zpěvák Pedro El Granaíno

V neděli 24. listopadu festival uzavře v Českém muzeu hudby fenomenální flamenkový zpěvák Pedro El Granaíno, kterého doprovodí kytarista Antonio de Patrocinio hijo. Rodák z romské muzikantské rodiny z Granady se postupně vypracoval v jednoho z nejsvébytnějších flamenkových zpěváků. Jeho nezaměnitelný hlas už slyšel Londýn, New York, Istanbul, Los Angeles, San Francisco, Mexiko, Paříž, Miami, Amsterdam i Řím. Nyní se s písněmi o nezměrné radosti, lásce, starostech i životních strastech tryskajících přímo ze srdce Pedra El Granaína setká i pražské publikum.

Záštita:

– španělský velvyslanec Angel Lossada Torres Quevedo

Hlavní partneři:

Magistrát hl. m. Praha, Praha 2,Studio Itaka, Smart Communications

Anna Vašátková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Odešla velká osobnost

Celé Česko i bezmála Evropu zasáhla nad ránem ve středu 2. října velmi smutná zpráva. Zemřel Karel Gott!

Co napsat a neopakovat jiné nekrology? Tak snad pouze střípky, které určitě nejsou tak všeobecně známé.

Třeba, jak pamatuji na jaře 1972 Karla Gotta na tehdejším starém hlavním tenisovém dvorci v Praze na Štvanici. Tam si zahrál – po boku Ladislava Štaidla – čtyřhru proti Karlu Fialovi a Karlu Bláhovi. Bylo to trochu symbolické, jelikož zpěvák Karel Fiala hrál hlavní roli filmového „Limonádového Joea“, ale titulní song filmu nazpíval – Karel Gott.

Karel Gott na plakátu od Káji Saudka

Další už vousatá vzpomínka: O rok dříve se na plochodrážním stadionu v Praze Břevnově představila (poprvé v Československu) skupina francouzských kaskadérů s automobily pod vedením Gillese Legrise. Předváděli krkolomné kousky. Včetně průjezdu hořící stěnou. Nakonec došlo k riskantnímu objezdu celého čtyřsetmetrového oválu ploché dráhy autem po dvou kolech. A do toho Peugeotu se posadil, vedle Gillese Legrise, Karel Gott!!!

Karel Gott se skladatelem, spisovatelem i zpěvákem Vaškem Vašákem

Pamatuji také jeden z koncertů Karla Gotta koncem roku 1977, dost brzy po smrti jeho maminky. Truchlící zpěvák vše na pódiu odvedl jako profesionál a při závěrečné děkovačce trpělivě čekal na malou holčičku s kytičkou, která se batolila až z konce sálu.

Karel Gott žil také určitou dobu pouze s otcem. Zdaleka nebyly mobilní telefony a Mistrovo číslo se nikdy nepodařilo tak zcela utajit. Sám Karel se tedy raději představoval hlubokým hlasem jako „pan Gott starší“, aby se vyhnul některým nechtěným telefonujícím.

Velmi si vážím i krátké gratulace od Karla Gotta v roce 1979, kdy jsem poprvé získal (třetí) cenu jako textař na soutěži Písničky pro Hvězdu, v olomouckém divadle. Byl jsem pro Zlatého slavíka tehdy jistě epizodní postavičkou. Přesto mi k ocenění blahopřál pevným stiskem ruky. Nakonec, bylo to blahopřání vzájemné, jelikož jsem mu (jako interpretovi vítězné písně „Snů plný krám“) gratulaci rád opětoval.

Karel Gott zahajoval výstavu Lauře Krejsové

Skromnost Karla Gotta dokumentuje i to, že rád přišel na výstavu popřát štěstí malířce Lauře Krejsové, která sice sklízela úspěchy v zahraničí, ale na české výtvarné scéně tak známá ještě nebyla…

Možná, že nevíte, že měl Karel Gott i cosi společného s filmem „Přednosta stanice“. Dědečkem jeho první dcery Dominiky byl totiž pan Antonín Zacpal, který v tomto filmu hrál titulní roli přednosty. Jinak byl tento herec menších rolí, mezi jiným, i členem divadla Oldřicha Nového. A já osobně pana Zacpala pamatuji, jak ještě v notně pokročilém věku chodil hrát pravidelně stolní tenis do haly v Praze, Michli.

Můj poslední telefonický rozhovor s Karlem Gottem je téměř přesně čtyři roky starý. A také je spojen s malířstvím. Dělal jsem kurátora výstavy malířské rodiny Vyleťalů „Něžnými drápky“ v galerii Smečky, patřící Pražské plynárenské společnosti. Úplně těsně před říjnovou vernisáží, přesně deset minut před jejím zahájením, se mi ozvalo neznámé číslo. Měl jsem poslední známé číslo Zlatého slavíka uloženo, ale toto bylo opět jiné. Byl to – Karel Gott! Velmi se omlouval, že nemůže přijít. A krátce zavzpomínal na Josefa Vyleťala, který jej kdysi učil malovat. To jsem jej „soukromě“ slyšel naposledy… Ale z masmédií, to stále.

O Karlu Gottovi a především z jeho slavných hitů vznikl již za jeho života muzikál „Čas růží“

Karel Gott odešel navždy. Jeho písně budou žít nadále, stejně jako jeho památka.

TANEČNÍ MAGAZÍN mu takto – snad dostatečně originálně a netradičně – vzdává hold.

Čest jeho památce.

Foto: archiv TANEČNÍHO MAGAZÍNU a Eva Smolíková
Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN