Lenka Bartůňková – Taneční magazín

Arytmie

Představení Taneční konzervatoře Duncan centre

Studentské představení tanečnice a choreografky Lenky Bartůňkové se poprvé odtančilo v samotných prostorách Duncanu.

Lenka Bartůňková si vypěstovala svébytný taneční rukopis spočívající ve světelném minimalismu a silném důrazu na vnitřní emoce. V Tanečním představení Arytmie se právě těmto niterným emocím nevyhnula, ba naopak. Celé představení bylo jimi přímo protkané.

Studenti 3. ročníku se spolupodíleli na vzniku choregrafie, každý student jakoby tu nechal otisk své vlastní duše.

Arytmie, jak už název napovídá, spočívala v tom, že tanečníci nerytmicky tu a tam nechávali průchod svým vášnivým emocím, které po chvíli vystřídala smršť melancholické nálady. Celý prostorný sál oblečený do černého hábitu se utápěl v černém, toto připodobnění smrti sahalo až k Jungovým archetypům. Celé představení působilo nesourodě, snad až trošku nemotorně, přestože okamžiky nabité energií dodaly skutečnou jiskru celému představení. Od počátku bylo jasné, že na jevišti je až překvapivě mnoho účinkujících. Určit jejich skutečný počet bylo obtížné, protože mizeli a zase se objevovali v různých skupinách. To, jak se Bartůňková skvěle vypořádala s nemalým počtem studentů v nepříliš velkém tanečním prostoru, jsem vnímal jako nejvýraznější choreografickou přednost. Jedno bylo skutečně jisté: jasná převaha žen nad jediným mužem! Toto také sehrálo svou velkou roli během zajímavé pasáže, kdy všechny tanečnice na sebe chtěly strhnout pozornost tohoto muže. Nakonec se na něj hromadně vrhly!! Za zmínku jistě také stojí okamžik, kdy všichni účinkující dokázali vytvořit jednotné, pulzující a harmonické spojení, jako kdyby tančil pouze jediný tanečník.

Námět a choreografie: Lenka Kniha Bartůňková
Asistent choreografa: Marta Trpišovská
Světelný design: Michael Vodenka
Hudba: Janek Rous
Tvorba a interpretace: Jeanne Aitken, Kristýna
Černá, Magdaléna Havlínová, Vladlena Klimek, Tereza
Moulisová, Anna Pohlová, Barbora Puková, Anna
Marie Tombová, Vanesa Tošovská, Adéla Trejbalová,
Natálie Tunová, Štěpán Uhlík, Elisabeth van de Loo,
Eliška Veškrnová, Emílie Živčáková

Psáno z představení 19. prosince 2019, konzervatoř Duncan centre

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Dužda

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Najdeme v životě opravdu lásku?

…a žili spolu „Dokud neumřeli“. Jaký je příběh lásky choreografa Petra Tyce?

října diváci zhlédli v Ponci premiéru inscenace Petra Tyce „Dokud neumřeli“.

Láska, láska, láska. Tolikrát opakované téma. Pořád to samé a přesto vždycky jinak. Kolik miliard lidí chodí po světě, tolik různých forem lásky můžeme pozorovat. A někdy třeba vůbec žádnou.

Petr Tyc vystudoval Taneční konzervatoř a Hudební fakultu múzických umění u Pavla Šmoka. Své vzdělání rozvíjel u Merce Cunninghama v New Yorku. Působil coby tanečník v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka a jeho urostlá postava je toho dokladem. Řadu let působí jako nezávislý choreograf, tanečník a pedagog. A tentokrát přichází se svou inscenací „Dokud neumřeli“ do Ponce.

Začátek představení probíhá netradičně – vcházíme do hlediště zadním vchodem a tvoříme páry, tedy jedná se o svatbu, pravděpodobně. Hm, působivé.

„Věříte, že láska může skončit dobře?“, čtu na upoutávce k představení. Čekám tedy nějaký ‚happy end‘, ale žádný se nekoná.

Na jevišti se sice dva lidé objímají, ale opět se rozchází. Dozvídáme se také jejich příběh, tedy to, že dívka byla ve škole velmi oblíbená, slovy autora: „Všichni po ní jeli, většina kluků a třetina holek“. Ona ale vnímá vztah jinak: „Ten trapný kluk se snažil být vtipný, ale nebyl, na druhé straně ho měla docela ráda. Dobývání dívky je vyjádřeno zábavným a poněkud svérázným způsobem, u kterého se divák musí usmívat, i kdyby nechtěl.

Ale do vztahu nám přichází třetí osoba, tedy přesně tak, jak už to bývá. Tyto scénáře píše život rád. Jak to mezi nimi všemi doopravdy bylo, snad ví jen autor, nicméně mužská postava spekuluje, zda dívka nemá poměr s někým jiným. Říká si: „Položím jí pár otázek, ona mi odpoví pár lží.“

Stesky ze strany dívky také nevyznívají zrovna šťastně: Řekl – „Neopouštěj mě“, řekl – „Dnes jdu večer s nějakou holkou ven“, řekl -„Můžeme zůstat přáteli.“ Celkem tradiční ukončení vztahu.

Na závěr padnou slova druhé dívky, která jsou plná zklamání: „Mami, myslela jsem, že v lásce platí nějaká pravidla.“ Ale kdepak, nejsme na silnici. A dokonce i tam si každý dělá, co chce. Jak to potom může vypadat v lásce?

Podle obsahu inscenace Petra Tyce usuzuji, že láska tedy nemůže skončit dobře. A vlastně s tím souhlasím. Společně s autorem se divák během hry musí zamýšlet, co to vlastně ta láska je. Radost? Strach? Štěstí? Zoufalství? Prohra?

Člověk je v životě tolikrát raněný, sotva to můžeme všechno spočítat. Láska se dost často jeví jako nedosažitelná fata morgána v dálce a přesto lidé znovu a znovu uvěří, že už jí dosáhli.

Autor sám je pravděpodobně také zmatený a zklamaný, neschopný vyznat se v poťouchlé povaze Lásky.

Dá se říci, že ve hře „Dokud neumřeli“ je dost prostoru pro divákovu fantazii, přesto hlavní myšlenka hry, tedy zklamání, promlouvá k divákovi celkem hlasitě. V inscenaci jsou okamžiky, kdy si divák není úplně jistý, co že se to na scéně právě odehrává, například, když všechny tři postavy běhají kolem jeviště. Ale snad to můžeme chápat jako začarovaný kruh, kdy se lidé vzájemně honí jeden za druhým, aby dosáhli lásky a štěstí.

Pokud i v některý moment nerozumíme úplně obsahu, nutno přiznat, že na technicky dokonalé pohyby se dívá dobře. (Tančí Tereza Hradilková, Lenka Bartůňková, Radim Peška).

Představení je doplněno videoprojekcí, jinak Petr Tyc nepracuje prakticky s žádnými rekvizitami, herci si vystačí jen se svým tělem. Marjetka Kurner Kalous, která se postarala o kostýmy, zvolila naprosto jednoduché oblečení, symbolizující spíše teenagerovský věk.

Nahlédnout do vztahů a lásky někoho dalšího je vždycky zajímavé, Petru Tycovi se podařilo maličko pootevřít dveře do své duše. Trošku smutku a nostalgie si z představení „Dokud neumřeli“ odneseme s sebou.

Eva Smolíková

Foto: Divadlo Ponec, Eva Smolíková

Taneční magazín

Premiéra nového projektu Lenky Bartůňkové Requiem

Představení je inspirováno osudem člena její rodiny…

Choreografka a tanečnice Lenka Bartůňková zpracovává v osobním projektu Requiem pohnutý osud vlastní rodiny

3. prosince, Praha – Jedna z nejvýraznějších českých choreografek a tanečnic Lenka Bartůňková připravuje pro Teatro NoD premiéru svého projektu nového Requiem. Představení je inspirováno osudem člena její rodiny, pradědečka Antonína Bobka, který byl během 2. světové války odsouzen za protifašistický odboj a popraven. Requiem vychází z již předešlých choreografií Homunculus, Dopis a Lágrima; s posledně jmenovaným projektem reprezentovala Lenka Bartůňková Českou republiku na výstavě EXPO v Šanghaji. Premiéru, která se uskuteční 12. a 13. prosince, doplní výstava fotografií Lenčiných projektů od Vojtěcha Brtnického.

Lenka Bartůňková je jednou ze stálých spolupracovnic Teatra NoD. V minulé sezóně pobavila diváky svým odlehčeným projektem Vrrh ženy kamenem, v němž se zaměřila na módu a neustálé převlékání. Díky její schopnosti přecházet plynule z jedné role do druhé a neobyčejné všestrannosti se představení dokázalo dostat i do výběru festivalu Malá inventura 2011, v jejímž rámci bylo prezentováno.

Projekt Requiem vychází z dlouholeté snahy o zpracování osudu jejího pradědečka Antonína Bobka, který se za svůj protifašistický odboj stal jednou z obětí druhé světové války. Requiem je pro Lenku Bartůňkovou v rámci její tvorby nejdůležitější projekt, jelikož se týká osudu její rodiny. V jejím týmu jsou kromě českých tanečnic a tanečníků i tanečníci z Francie a Belgie.

I když zpracovávané téma připomíná nejen traumatické osudy jedné konkrétní rodiny, není Requiem pokusem o připomenutí tragédie druhé světové války, ale dopisem pro další generace, který zároveň zachycuje osud jednoho morálně silného člověka.

,,Při tvorbě Requiem a předchozích choreografií, které mu předcházejí, jsem nechtěla upozorňovat na hrůzy druhé světové války a jejich připomínání. Nespravedlnost a násilí jsou věci, které se stále dějí. Requiem je vlastně dopisem jednoho konkrétního člověka poslaným z minulosti do současnosti. Je důkazem neuvěřitelné morální síly, která může být příkladem pro budoucí generace,” dodává Lenka Bartůňková.

Celý prostor NoD se v době premiéry Requiem stane místem živé instalace, kterou návštěvníci budou moct procházet a ocitnout se tak v příběhu. K nahlédnutí budou kopie dopisů, které psal Antonín Bobek své rodině, a představení doplní ještě výstava fotografií dalších choreografií Lenky Bartůňkové od Vojtěcha Brtnického.

Podle šéfdramaturga prostoru Adama Halaše je Lenka Bartůňková ,,jednou z nejvýraznějších choreografek a tanečnic mladé generace, jejíž tvorbu značně formovaly i její dlouhodobé stáže a pobyty v zahraničí. Její projekty se nebojí hledat nová témata a Lenčina tvorba byla v každém ohledu v našem prostředí výjimečná. Její choreografie jsou silné kontrastem komornosti, osobního příběhu, který odhaluje obecně platný fenomén za využití neuvěřitelné Lenčiny všestrannosti jako mladé umělkyně.”

Requiem bude mít svou premiéru 12. a 13. prosince od 20:00 v prostorách Teatra NoD. Vstupenky v ceně 250 Kč a 180 Kč pro studenty jsou v předprodeji v sítích Ticketportal a k zakoupení v NoD každý všední den od 16 do 20 hodin.

Další informace:
Lenka Bartůňková
Autorka projektu Lenka Bartůňková působí jako tanečnice, pedagožka a choreografka po celém světě. Vystudovala taneční konzervatoř Duncan centre v Praze a vysokou školu Folkwang Hochschule v Německu. Spolupracovala s mnoha významnými zahraničními i tuzemskými umělci a choreografy. V roce 2005 získala první cenu v choreografické soutěži Jarmily Jeřábkové. Dvakrát byla nominována na hlavní cenu za objev v tanci choreografické soutěže Cena Sazky, kterou v roce 2008 obdržela za choreografii Knihovna. V roce 2010 reprezentovala Českou republiku na mezinárodní výstavě EXPO 2010 v Šanghaji.