Rozhovor s baletkou a pedagožkou Annou Knollovou

„Taneční sny jsem si splnila nadmíru“

 „Tanec je pro mě především radost,“ přiznává členka baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě Anna Knollová, která působí také jako pedagožka v baletním studiu při divadle a lektorka jógy.

Vaše sestra Josefína jako malá ráda hrála fotbal a Vy jste při každé písničce tančila. Začínala jste lidovým tancem a pak jste se dostala do přípravky ND v Praze. Pamatuje si, ten pocit, když jste poprvé stála na jevišti? A co Vás ještě bavilo? 

„Moje poprvé na jevišti si pamatuji velmi dobře, bylo to tuším výroční představení Kouzelného Cirkusu v Laterně Magice a mám na to krásné vzpomínky. Pak si také velmi živě pamatuji na všechny Louskáčky v Národním divadle, které jsem tehdy jako členka přípravky tančila. Tanec vždycky převažoval. Z vyprávění nebo i videí a fotek z dětství jsem v kostýmech a při tanci nejčastěji. I když aktivit jsme dělali velké množství a různých, tak nejlépe mi asi bylo ve středu pozornosti.

Vaši rodiče byli svého času úspěšní tanečníci Laterny Magiky. V jednom rozhovoru jste řekla, že to byla jasná volba studovat tanec, jelikož pocházíte z taneční rodiny. A tak jste vystudovala Taneční konzervatoř hl. m. Praha. Jaké bylo vyrůstat v rodině plné tance a divadla?

„Bylo to krásné, se sestrou jsme byly v divadle často, chodily na představení, byly v kolektivu umělců, bylo to inspirativní. Rády na to vzpomínáme. Na konzervatoř jsem pak chtěla právě kvůli té divadelní atmosféře. Být obklopená hudbou, tancem, talentovanými lidmi, naši měli i partu kamarádů a táta hodně cestoval, i přes tu všechnu dřinu to byl krásný svět, alespoň pohledem dítěte.“

Během studia jste vystupovala v inscenacích souboru Bohemia balet Praha (Petr Pan, Děvčátko se sirkami), hostovala v baletu Státní opery Praha (Don Quijote, Giselle) a norském Orsta Ballettschulle v roli Gerdy ve Sněhové královně. A po škole jste nastoupila do souboru baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde tančíte v baletech – Carmen, Louskáček – vánoční koleda, Mahlerovy vzpomínky, Coppélia. V jednom rozhovoru jste řekla, že taneční sny jste si splnila nadmíru. Jaké role ráda tančíte? V čem byste si ráda zatančila?

„Mám ráda pestrost a té se mi v Národním divadle moravskoslezském dostává a vždy dostávalo. Zatančila jsem si jak v nádherných klasických baletech, tak opravdu úžasných choreografiích od choreografů jako Jiří Kylián či Johan Inger, Jiří Pokorný a dalších. Čím jsem starší, tak si na jevišti užívám i více hraní, ale nějaké budoucí sny asi prozrazovat nebudu, to by se pak nemuselo splnit.“

Čím je pro Vás tanec, tak okouzlující a fascinující? Je Vám bližší klasický nebo současný tanec?

„Tanec je pro mě především radost. Naplňuje mě. Vnímám ho jako takovou meditaci. Člověk na sále i na jevišti zapomene na celý svět a naplno prožívá přítomný okamžik. Mít zdravé tělo, které je schopno něco vyjádřit pohybem, je velký dar.“

Jak jsem již zmiňovala, mám ráda pestrost. Nikdy jsem si nedokázala vybrat. Miluji klasický tanec se vším všudy, možná kromě té touhy po dokonalosti. Z tohoto pohledu je mi zase bližší moderní tanec a jeho velká svoboda a vyjádření opravdovosti.“

V roce 2021 jste ukončila studia v Ateliéru Tanečního a pohybového divadla a výchovy na JAMU v Brně a svoji bakalářskou práci jste nazvala Jóga a její benefity. Proč právě jóga, čím Vás zaujala?

„Studium jsem ještě neukončila, respektive bakalářský stupeň ano, ale pokračuji na magisterském stupni. Józe se věnuji přes deset let a již během studií na konzervatoři jsem zjistila, jak obrovským pomocníkem může pro tanečníky být. Józe se věnuji nejenom jako praktikující, ale před několika lety jsem si udělala lektorský kurz a začala ji vyučovat. Kromě lekcí v jógových studiích, vedu lekce pro tanečníky i v divadle.

Když jsem přemýšlela nad tím, co si zvolit jako téma své bakalářské práce, volba byla jasná.“

A co choreografie nebo pedagogická činnost? Neláká Vás?

„Pedagogické činnosti se věnuji v Ostravě od své první sezóny, což je už devátým rokem. Vyučuji zde v baletním studiu při divadle a vzhledem k zaměření svých studií, věřím, že se jí budu věnovat i v budoucnu. Choreografovat pro tanečníky mě nikdy úplně nelákalo, mám k tomu velký respekt a raději to přenechám jiným. Každopádně v posledních letech jsem dostala nabídku spolupráce z opery a spolupracuji s operním režisérem Roccem na jeho nové premiéře. Tato spolupráce mě velmi naplňuje, pracovat s lidmi, kteří se s tancem třeba ještě nikdy nesetkali a snažit se pro ně najít vhodný pohybový slovník, kterým by mohli svou postavu ztvárnit, mě baví.“

Jak ráda odpočíváte? Je Vám práce také koníčkem?

„Mým největším koníčkem je jóga, je mou velkou součástí a kdykoliv mám chvíli volna, tak si najdu čas právě na ni. Dále také třeba výlety do hor, což je v Ostravě dostupnější než v Praze. Každopádně volného času v posledních letech vzhledem ke snaze skloubit práci a studium není tolik, proto se moc těším, až ho třeba bude více a konečně začnu s tím vším, na co nebyl čas, jako pletení svetrů, pečení kváskového chleba a chození po výstavách. J

Děkujeme za rozhovor

Anna Knollová

Narodila se v Praze do taneční rodiny. Oba rodiče Kateřina Knollová a Pavel Knolle byli tanečníci v Laterně magice v Praze a otec Pavel byl v letech 2010 – 2020 vedoucí souboru.

V roce 2014 absolvovala Taneční konzervatoř hl. m. Praha. Od sezóny 2014/2015 je členkou baletního souboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Nová scéna se promění v kino!

Jedinečný projekt – Laterna for Camera

Laterna magika pokračuje v jedinečném projektu Laterna for Camera. Ten iniciuje tvorbu nezávislých a umělecky progresivních audiovizuálních děl s novými technologiemi.

Již 30. května mohou diváci nezvykle usednout do hlediště Nové scény jako do kinosálu, v němž proběhne projekce třech krátkých tanečních filmů, které vznikly z podnětu Laterny magiky: Otvírání studánek z roku 1966, New Normal z doby covidové pandemie a premiérový projekt Krajina těla, který navazuje na stejnojmennou inscenaci z repertoáru Laterny magiky.

Otvírání studánek – scénický film

Je jedním z nejstarších a nejvíce ceněných krátkometrážních kusů z repertoáru Laterny magiky. Podkladem pro vznik byla stejnojmenná kantáta Bohuslava Martinů, kterou skladatel složil v roce 1956 na motivy básně Miloslava Bureše, vycházející z lidového zvyku jarního čištění studánek po předešlé zimě.

Jde o dílo režiséra Alfréda Radoka, scenáristy Miloše Formana a choreografky a tanečnice Zory Šemberové vytvořené pro Laternu magiku v roce 1960, ale uvedené v jejím programu až v roce 1966. Radok ve spolupráci s hudebním režisérem Oldřichem Františkem Kortem a kameramanem Jaroslavem Kučerou vytvořil scénický film jímavé krásy, v němž na obrazech z venkovského života zachytil koloběh lidského života: od narození až po stáří, jemuž na filmovém plátně věnoval značný prostor prostřednictvím tváří a postav stařen a starců.

Radokovo Otvírání studánek se mělo stát součástí zájezdového programujehož premiéra se plánovala na prosinec 1960 v tehdejším Leningradu. Schvalovací komise, kterou doplnil i ministr kultury František Kahuda, však dílo k veřejnému předvádění nepřijala. Důvodem bylo použití hudby právě skladatele Bohuslava Martinů, který od konce 40. let minulého století žil v emigraci, a problematický byl i samotný obsah díla, míjející se s aktuální kulturní politikou, která chtěla Československo prezentovat jako pokrokovou socialistickou zemi.

New Normal – taneční film

New normal je sociologický pojem definující stav, který nastane po prodělané změně. Film reagoval na aktuální situaci v covidové době v širokém metaforickém fokusu a svým způsobem předjímal stav nového normálu, k němuž jsme spěli jako k naději, příležitosti a transformaci.

Vše se pohybuje v úrovni metafory, nevyprávíme příběh a neukazujeme ani konkrétní popisné situace a vztahy. Vše je v pohybu, tanečníci, prostor i kamera. Organická hmota se mísí s anorganickou. Hledáme hranici stylizace a realismu.
K transformaci dochází vnitřním hledáním a niterným soubojem, v němž člověk překonává sám sebe a získává nový soubor dispozic. New normal je naděje.

Krajina těla – filmová báseň

Film Krajina těla pracuje s původním materiálem, který byl natočen jako scénografický doprovod ke stejnojmenné inscenaci Laterny magiky. V instalaci na jevišti se však nedostalo zdaleka na vše a tvůrčí tým se rozhodl nechat dílo samo se projevit v plné kráse. V jedinečné filmové podobě tak dává šanci vyniknout příběhotvorným detailům na velkém plátně. Pozornost je tentokrát věnována především tanci, obrazu a zvuku. Filmová verze experimentuje s vyprávěním příběhu přes senzorické detaily, které usilují o vyvolání co možná nejintenzivnějšího fyzického zážitku diváka. Zobrazovány jsou archetypální detaily a zároveň celky proměňující se krajiny těla v průběhu roku. Některé symboly známe, jiné jako kdyby čerpaly ze subjektivní interpretace kolektivního nevědomí. Námět společně vytvořili umělecký šéf Laterny magiky Radim Vizváry a režisérka Tereza Vejvodová, která film režírovala a sestříhala. Její experimentování s filmovou narací, kterou propojuje s dalšími uměleckými obory (např. s tancem), můžeme znát již z jejích předchozích děl jako jsou Roselyne či Vymezení.

Laterna magika na webu a na sociálních sítích:

www. laterna.cz

www.facebook.com/laternamagikaND

www.instagram.com/laternamagikaprague

MgA. Kateřina Ondroušková,  MgA. Dita Táborová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletním tanečníkem a choreografem Markem Svobodníkem

„Kromě spánku snad jiný relax není, ne?“

Marek Svobodník je členem baletu ND v Praze a spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem vedou taneční skupinu DEKKADANCERS, v níž působí Marek Svobodník nejen jako tanečník ale i choreograf. Má za sebou hodně rolí i roliček a stále patří mezi vytížené tanečníky.  

Byl jste ve čtvrté třídě ZŠ, když si Vás vyhlédla paní z Taneční konzervatoře v Brně. V té době již tam studoval Váš starší bratr Martin. Nakonec jste se rozhodl, že to zkusíte, aniž jste vůbec tušil, co Vás tam čeká. A náročné studium jste zvládl. Byla to správná volba a nelitoval jste svého rozhodnutí?

„Litoval jsem, když jsem zjistil, že kombinace baleťák a „rocková hvězda” v jednom se silně neslučuje.“

Marek Svobodník ve SNĚHURKA jako baba

Po osmiletém studiu jste své první angažmá získal v ND moravskoslezském v Ostravě, kde jste měl titulní role Spartaka a Othella. Pak jste byl členem souboru Laterny Magiky, poté čtyři sezóny v ND v Brně (Valmont v Nebezpečných známostech). Neuvažoval jste o zahraničním angažmá? Poznat jinou kulturu, jiný styl práce…

„Jo, to uvažoval, a taky zkusil, ale nedopadlo to. Bylo to v době, kdy jsem za sebou měl pouhé dva roky angažmá v Ostravě. A co si budeme vykládat, byl jsem v té době ještě  ‚jelito‘. Pro někoho, kdo mě znal, možná nadějné, ale pořád jelito. Ostatně, do jisté míry jsem jelitem dodnes, ale asi podstatně stravitelnějším. Pochopil jsem, že na zkušenou musím ještě jít někam jinam, ale do zahraničí to pravděpodobně nebude. Volba padla na Laternu, protože se tam dělalo divadlo jako nikde jinde v republice. A ono to vyšlo, vzali mě. Nebyla to ze začátku žádná procházka růžovou zahradou, jelikož jsem byl, jak jsem několikrát citoval, jelito. Půl roku jsem se ‚plácal‘, a pak si to teprve ‚sedlo‘. V Laterně jsem sice strávil jen dvě sezony, ale těžím z té zkušenosti určitým způsobem dodnes. Upřímně, ve skutečnosti je to na delší povídání, ale to si nechám na později, třeba na stáří napíšu knihu „Od tyče vodorovné k té svislé” (co vy víte, třeba se ze mne stane po čtyřicítce hasič).“

Marek Svoodník – Inscenační porada (ze zkoušky s režisérem Štěpánem Benyovszkým)

Od roku 2012 jste v ND v Praze, kde jste úspěšně udělal konkurz a stal se z Vás sólista. Zatančil jste si např. Hilariona v Giselle, Toníka i Mistra v Čarodějově učni, Jiříka ve Zlatovlásce nebo Tybalta v Romeovi a Julii. Jaké role máte nejraději a máte nějaký nesplněný taneční sen? 

„Já jsem byl sólistou baletu Národního divadla, ale v Brně. Asi je to něčím zábavné, protože vždycky všem kolem rázem naskočil úsměv. Teda hlavně všem tady v Praze.

Ale čert to vem. Tancoval jsem a tančím hodně. Není nač si stěžovat. Mám za sebou opravdu spoustu rolí a roliček, mezi nimiž jsou i takové, kterým činoherci s oblibou říkají „čurda”.  Ovšem „není malých rokenrolí”. I na tom se dá postavit kariéra a já jsem se v tom de facto našel.

Ale teď zpět otázce. Když se nad tím tak uvažuji, baví mne a mám rád úkoly „poněkud neobvyklého rázu”. Myslím, že je to jediná cesta, jak zůstat umělecky naživu v posledních letech kariéry. Totiž každá role či choreografie je svým způsobem jako byznys s interpretem. Každé z nich musíte ze sebe něco dát. Tím ji obohatíte. Ale je také potřeba se ptát, co dá role vám?

Naštěstí „rokenrole neobvyklého rázu” se pořád na repertoáru najdou, takže zatím dobrý, baví mě to. Pro úplnost, aby bylo jasné, co tím myslím, uvedu jeden příklad „rokenrole“ v choreografii Artzä izraelského tvůrce Eyala Dadona mám na kameru, jenž můj obraz přenáší na obří plátno, improvizovanou etudu na téma „Prodej tuhle rákosku stylem americké reklamy na Mentos z konce osmdesátých let… a neboj se jít do extrému!”.  To chceš! To je výzva, ne?“

Několik let vedete spolu se Štěpánem Pecharem a Ondřejem Vinklátem netradiční taneční skupinu DEKKADANCERS. Co Vás přivedlo do této company? 

„Chuť dělat divadlo „poněkud neobvyklého rázu” a pak vděčím za to především Tomovi Rychetskému. V první den nástupu do Národního mi nabídl, jestli s Dekkadancers nechci účinkovat v show v rámci otevření sezony Národního divadla. Jasně, že jsem do toho šel. A to byl začátek. Paradoxně vedle toho, na svůj debut  na prknech ve „zlaté kapličce” jsem si musel počkat ještě skoro čtvrt roku.“

Marek Svobodník jako Valmont (Nebezpečné známosti)

V DEKKADANCERS působíte nejen jako tanečník, ale také jako choreograf (HornyBach, Tatabojs – Nanopicture live 2019, Hangar18 nebo Poslední večeře). Čím Vás práce choreografa naplňuje? Máte v tomto oboru nějaký vzor?

„Práce interpreta je do určité míry svazující. Práce choreografa taky, ale podstatně méně. Pokud vidíte nebo cítíte tanec „po svém”, je to způsob, jak tomu dát zelenou. Můžete si vytvořit svůj vlastní kouzelný svět na jevišti, kde lidi jednají, hýbou se a vypadají tak, jak to vidíte jen vy. Ale cesta k tomu vůbec není snadná. Musíte dokázat, že váš pohled na svět někoho zajímá. Umění bez diváka je pak mrtvé umění.

Vzor jako takový nemám. Baví mně každý, kdo je alespoň trochu něčím svůj, nechybí mu nadhled a v neposlední řadě si umí ze sebe udělat srandu. Ono se to nezdá, ale je to na výsledku strašně viditelný. Většinou z tvorby těchto lidí jde cítit obdivuhodná lehkost.“

Marek Svobodník jako Hilarion (Giselle) foto Sergei Gherciu

S choreografií jste začal již během angažmá v ND v Brně (Catch27, Čertstory) a jste podepsán také pod dalšími projekty jako – Inscenační Porada (Jihočeské divadlo České Budějovice), Fight for One Thing (Velvet gala, Národní divadlo Praha), Petite Corde (Bayerische Staatsballett II), Lady Macbeth z Mcenského Újezdu (opera ND moravskoslezské). Jste více tanečník nebo choreograf? 

„V současné době jako tanečník. Práce v baletu je nabitá a vyčerpávající, a starost o rodinu ještě víc. Mám dvě dcery, té mladší jsou pouhé dva roky a manželka je už po mateřské, oborově pracuje mimo divadlo. Sladit tak náš denní harmonogram je opravdová fuška. Na tvorbu choreografie je prostě potřeba klid a čas, pokud to má za něco stát.“

Marek Svobodník – v baletu D.M.J.

Připravujete nové projekty? V čem Vás mohou diváci vidět?

„Projekty? Baví mě teď si dělat věci hlavně „do šuplíku”. Až mi dcerky trochu vyrostou a já mezitím asi i skončím s tancováním, budu mít aspoň co “vyložit na stůl”.

Jinak v divadle nás teď čeká každoroční vánoční turnus Louskáčků. U nás jej uvádíme jako Vánoční příběh na předlohu Charlese Dickense. V  tomto případě mohu hrdě prohlásit, že tančím hlavní roli. Jasně, princ to není, to si tady nebudeme dělat plané iluze. Na druhou stranu, i když lichvář Scrooge  – tak se jmenuje ona hlavní role – vypadá jako čurda, omyl! není čurda! Tentokrát ne. :-)“

Marek Svobodník – choreografie – Když nevíte coby, kupte si dva hroby

Původně jste o tanci vůbec neuvažoval. Nakonec jste mu podlehl. Čím je pro Vás tak okouzlující, že se mu nadále věnujete?  

„Asi spíš než tanec, je to divadlo jako takové. Je to naprosto specifický druh kumštu, který se vymyká se všemi svými klady i zápory. Záleží pak, co v danou chvíli převažuje. Nikdo na něj z kolegů nedá dopustit, a stejně tak se na něj i nadává. Nic není růžové, nemyslete si. A když, tak nadávají všichni!… i ta největší sluníčka.“

Marek Svobodník – choreografie – Chvilka POEzie

Marek Svobodní – choreografie – Chvilka POEzie Zkouška

Patříte k lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Co Vám říká slůvko relax?

„Práce mi koníčkem nikdy nebyla, i když tvorba choreografie jako „bokovka” v mých ranných letech by tomu mohla odpovídat. Taky na to období vzpomínám nejraději. Byla to neskutečná pr*el, když jsme se s partou tanečníků sešli na sále po práci a ‚zkejsli‘ tam při tvorbě třeba do půlnoci. Taky se během toho občas dost vypilo. Ale viděno zpětně střízlivým pohledem, tak vznikly vlastně opravdu upřímné věci, který si na nic nehrály. Nebyla v tom žádná urputná snaha vytvořit veledílo a oslnit. Paradoxem je pak to, že jejich budoucnost neskončila zdaleka jen jednou reprízou na večeru choreografických miniatur u nás v divadle.

Relax? Kromě spánku spravedlivého asi snad jiný ani není, ne?“

Marek Svobodník vystudoval Taneční konzervatoř v Brně. Jako tanečník působil v Národním divadle Moravskoslezském (2003 – 2006), Laterně Magice (2006 – 2008), a v Národním divadle v Brně (2008 – 2012). V současné době je členem baletu Národního divadla v Praze, stálým hostem Materny Magiky. Od roku 2012 je členem skupiny DEKKADANCERS. Mimo kamenná divadla spolupracoval s ProART Company, Pas de Theatre, Katedrou alt. divadla HAMU či Radou starších baletu.

Marek Svobodník – choreografie – Faunovo odpoledne

Foto: archiv Marka Svobodníka  

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

KRAJINA TĚLA

Premiéra inscenace Laterny magiky představující lidské tělo jako krajinu

Pohybově vizuální báseň vybízí diváky k zamyšlení nad lidským tělem. Není pouhou schránkou a nástrojem, ale může být i uměleckým dílem, jehož tvůrcem je příroda. Čas lidské tělo proměňuje, stejně jako krajinu a tato metafora ožije na jevišti Nové scény i díky filmu a zapojení neobvyklých uměleckých disciplín. Kromě tanečníků účinkují v Krajině těla také vzdušní akrobaté, akrobatka na laně, mim, hadí žena a dojde i na breakdance. Laterna magika v této inscenaci opouští tradiční princip projekce na filmové plátno, které nahradí jedenáct LED obrazovek.  

Světová premiéra ve čtvrtek 10. listopadu 2022 ve 20:00 na Nové scéně Národního divadla!

Tři generace tanečníků

Autor námětu, režisér a choreograf Radim Vizváry vychází z paralely lidského života a proměny krajiny v čase. Diváci tak uvidí vývoj lidské bytosti od dítěte po starce. Tento základní koncept přivádí na jeviště zástupce tří generací od malé holčičky, přes dokonale vypracovaná těla akrobatů až k tanečníkům v seniorském věku. Vizváry hledal umělce, jejichž těla jsou velmi tvárná a dosahují v tělesné rovině až neuvěřitelných výsledků. V Krajině těla tak účinkují stálí spolupracovníci jako mim Matěj Petrák a akrobat Jindřich Panský, dále hadí žena Anaëlle Molinario z Francie nebo tanečník breakdance Kristián Mensa, který je vítězem ročníku 2019 „Red Bull Dance Your Style – Česká republika“  a magazínem Huffington Post byl zařazen do žebříčku „20 under 20” mezi 20 nejnadanějších inovátorů mladé generace z celého světa. Nejstarší generaci zastupují sedmdesátník Josef Kotěšovský a šedesátnice Zuzana Hrzalová, dlouholetí členové souboru Laterny magiky, kteří se tak symbolicky ještě jednou vracejí na svou domovskou scénu. „U zralých tanečníků nejsou podstatné špičkové výkony, jejich dovednosti jsou po mnoha letech zkušeností vryty do jejich tělesného výrazu a vyzařují tak silné charisma. Jejich gesty a pohybem promlouvá duše naší Krajiny těla,“ vyzdvihuje práci svých starších kolegů Radim Vizváry. Své umění dále předvedou také vzdušní akrobaté Martina Illichová a Lukáš Macháček na speciálním závěsném čtverci vyrobeném přímo pro tuto inscenaci a přední akrobatka na vertikálním laně Alžběta Tichá.

Oční duhovka jako pestrobarevný vulkán

Krajině těla Laterna magika opouští tradiční princip propojení divadla a filmové projekce. Plátno nahrazuje jedenáct LED obrazovek různé velikosti, které jsou dominantním prvkem scénografie. Film Terezy Vejvodové vytvořený v produkci OLD&RICH Production zobrazuje metaforu lidského těla jako krajiny a ukáže divákům pohledy, které nemohou ze svých sedadel spatřit. Při detailním nasnímání mohou záda vypadat jako pláň, vrásčitá tvář jako brázdy v poli, detail zubu vypadá jako led, oční duhovka nasnímaná v makrodetailu nabízí spektrum barev a může připomínat vulkán. „Jdeme lupou do člověka nebo blíž k němu, jako bychom se podívali za horizont. Horizont končí tam, kam dohlédneme, ale co je úžasné, že vždycky existuje něco za ním. Krajina těla vede náš pohled za obzor,“ dodává k novému principu využití vizuální technologie Radim Vizváry.

Progresivní přístup a hledání stále nových možností současného divadla vidí jako jednu z hlavních předností současné dramaturgie Laterny magiky generální ředitel Národního divadla prof. Jan Burian:„Krajina těla je pátou inscenací, pod kterou je jako umělecký šéf Laterny magiky podepsaný Radim Vizváry. A to za necelé dva roky působení v této pozici. Oceňuji nejen dynamickou energii, kterou soubor s jeho příchodem získal, ale také žánrovou pestrost, kterou každá novinka repertoáru přináší. Po technologicky unikátním Robotu Radiovi a mimořádně úspěšné BatoLaterně přichází Krajina těla, která dává velký prostor akrobacii a činí z ní rovnocennou disciplínu nonverbálního divadla. Ve spojení s využitím moderních technologií v tom vidím naplňování poslání Laterny magiky, totiž být experimentální a inovativní laboratoří Národního divadla.“  

Laterna magika děkuje za podporu inscenace Krajina těla Mecenášskému klubu Národního divadla a také tvůrčímu centru Cirqueon za zapůjčení prostor ke zkoušení.

 

Krajina těla

Námět, režie a choreografie: Radim Vizváry
Dramaturgie: Hana Strejčková

Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Petra Vlachynská

Hudba: Robert Jíša 

Světelný design: Karel Šimek

Režie filmu: Tereza Vejvodová

Kamera: Antoan Pepelanov

Producent filmu: Jindřich Trčka

Masky: Adéla Anděla Bursová

Účinkují:

Baletka: Zuzana Hrzalová / Daniela Koutná

Starý tanečník: Josef Kotěšovský

Mladý tanečník: Kristián Mensa / Marek Mensa

Mim: Matěj Petrák

Akrobatka na laně: Alžběta Tichá

Akrobat: Jindřich Panský

Vzdušná akrobatka: Martina Illichová

Vzdušný akrobat: Lukáš Macháček

Hadí žena: Anaëlle Molinario / Elodie Chan

Dívka: Josefína Strejčková

Světové premiéry: 10. a 11. listopadu 2022, Nová scéna ND
Reprízy: 12. 11., 1
9., 20. a 21. 12. vždy od 20.00

MgA. Dita Táborová

pro Taneční magazín