Galerie NoD
Kryštof Strejc
»Sám sobě kadeřníkem«
Kurátor: Pavel Kubesa
Vernisáž: 3. 3. 202
0, 19.00
Trvání výstavy: 4. – 24. 3. 2020
Strejc sám sobě holičem
Ty vlasy.
Přemýšlels o nich někdy?
Nevím. Kde se pořád berou.
Rostou a rostou.
(…)
Je to naše součást.
A my je stříháme a vyhazujeme.
Mezi obyčejný domovní odpad.
—
Těsně před nehodou se čas zpomalí. Mohl jsem přemýšlet.
Myslel jsem na to, co mi kdysi řekl jeden funebrák.
Že vlasy rostou ještě nějakou dobu po smrti.
A pak přestanou.
Říkal jsem si:
Čím to je, že rostou dál?
Jsou jako rostlina v hlíně?
Co se dostane z hlíny ven? Duše?
A kdy si vlasy uvědomí, že je pryč?
(Ethan & Joel Coen: Muž, který nebyl)
Paradox vesnického holiče
V nejrozšířenější (a zjednodušujících) interpretaci Russellova paradoxu (jedné ze základních antinomií naivní teorie množin), v tzv. „paradoxu holiče“, se ptáme:
„Ve městě Alcala musí být všichni muži dohladka oholeni. Holič holí všechny muže ve městě, kteří se neholí sami, ale neholí ty, kteří se sami holí. Holí holič sám sebe?“
Pokud holič sám sebe holí, porušuje pravidlo, že neholí ty, kteří sami sebe holí. Pokud ale sám sebe neholí, měl by se podle pravidla holit. Tak či onak, ať nastane jakákoliv varianta, vždy je porušeno „pravidlo“, je narušen jakýsi základní řád (ať už logický či „obecní“), dejme tomu „trend“. Můžeme si pomoci (trochu nevalným) závěrem, že takový holič vlastně neexistuje.
Avšak Kryštof Strejc existuje.
A proti zvyklosti: holí sám sebe?
Práce
„Rybo,“ promluvil k ní, „z té duPráceše tě miluju a vážím si tě. Ale zabiju tě, než skončí dnešní den.“
Práce
(Ernest Hemingway – Stařec a moře)
Pro nedávnou tvorbu KryštofPrácea Strejce byl příznačný jak mediální, tak i formální (pozitivně míněný) eklekticismus, který prozkoumával dle „pravidel současné mladé umělecké scény“ možnosti přesahu (či rozšíření) malířství a obrazu směrem do prostoru. Rám obrazu byl hranicí, kterou bylo třeba materiálově a formálně překročit – žádalo se „expandovat“. Pro již tehdy výrazného autora velkoformátových pastelových, figurativně expresivních kreseb, se jednalo o přirozený krok, reagující na apel obecných představ o tom, jak by malba (potažmo „obraz“) měla na sklonku druhého desetiletí nového milénia vypadat. K tomu se přidávala jakási vnitřně prožívaná reflexe trendů z oblasti popkultury, životního stylu a mainstreamových médií: surfing, sprint a konec běžecké kariéry Usaina Bolta, fitnessfreaks, uprchlická krize, orientální ornament, heraldika, fashion design, zvířecí říše, BBC 1Xtra a „black music“ či seriál House of CarPráceds… Výslednou látkou byla třaskající směs barev, materiálů, gest, povrchů, odlesků a v jistém smyslu i „nejistot“.
Příznačná proměna kurzu však charakterizuje poslední Strejcovy série. Dřívější rozmáchlou obrazovou materiálovou manýru sestříhává „ve jménu Ockhamovy břitvy“ na jednotné malířské stanovisko s volně se vinoucím, ale zřetelně formulovaným ohledáváním námětu. Výchozím bodem je výpravně pojatá figurativní malba, která rozpracovává námětový symbolický terén a jeho narativní potenciál. Strejc zůstává přísně v hranicích média a rámu. Rozměrné barevné malby, pastelová plátna a detailní krPráceesby ctí standardně pojímané představy o daném médiu, v nichž Strejc hledá své vlastní hranice a schopnosti se s nimi umělecky
a autorsky vypořádat.
Tento sebereflexivní moment chápe Kryštof Strejc v celé jeho šíři. V primární rovině se obrací ke své vlastní umělecké praxi: Co jako malíř „zvládám“? Jaký je můj osobní malířský výraz a rukopis? Nakolik dokáži minimalizovat výrazové prostředky, aby malby neupadala do banality a dekorativnosti? Současně se ale dokáže ptát: „Jakou moc jako malíř mám?“ PráceV posledku pak jako kdyby i parafrázoval až závěr Wittgensteinova Traktátu – „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet” –
vlastním dotazováním: „O čem ještě mohu malovat?“
Současně však otáčí problematiku také druhým směrem, vstříc povaze umělecké scény. V tomto bodě je nejzřejmější jak konotativní rovina interpretace námětů, tak i názvu celé série zároveň. Malby, pastely a kresby prostupujícím (symbolicky nabitým) leitmotivem ryby otevírá širší téma rybářství, v němž se obrací k samotnému tématu a smyslu práce. Multiplikované perspektivy narativních výjevů ztvárňují postavy a osoby v pozicích pracovních úkonů a pracovních úborech, často doprovázené vyobrazením postavy hlídače či hlídacího psa. Pro Strejce je v dnešní komplikované a složité sociální, politické, environmentální a mediální realitě důležitou strategií schopnost orientovat se na vlastní, pečlivou a svědomitou (uměleckou či „světskou“) práci. Možná že ne zbytečně se připomíná myšlenka Hemingwayova „Starce“, že snad důležitější než zisk, je „boj a snažení“
v němž „Člověka je možno zničit, ale ne porazit“.
Svobodná a smysluplná práce může vystupovat coby jeden z možných terapeutických, ozdravných osobních i celospolečenských činitelů. Element hlídacího psa či hlídače tak můžeme číst ve dvou rovinách, (snad) bez pejorativního apelu a podtextu: jednak jako vztah umělce k sobě samému; za druhé pak jako vztah umělecké scény k umělci a naopak. Ve světle metafory hlídače tak vzniká v Strejcově uměleckém narativu zdvojený „kruh“: chce-li být umělcem, musí sestříhávat sám sebe, tj. opustit zjednodušující tendence a svody „jít s proudem“. Chce-li být umělcem,
musí být současně členem umělecké scény – tj. součástí „proudu“.
Strejc holí sám sebe.
Současně Strejce holí „trend a scéna“. Holí Strejc „scénu“?
V monumentálně instalované sérii expresivních maleb Kryštof Strejc alegorizuje tento podvojný dynamický vztah, v němž – doufejme – nezůstává nikdo zničen ani poražen. Pastelová plátna rozšiřují metaforický zásah instalace směrem k mytologizujícím významům. Drobné, propracované kresby však uzavírají „statement“ (s jistým podprahovým náznakem analýzy společnosti pozdního kapitalismu) v osobní, intimní, pokornější rovině: katalog „střihů“, znázorňující různé kadeřnické sestřihy, vytváří různé pole identit a identifikací. Je jedno jaký střih máš. Jen si zvykej, že jsi-li,
tak ať sám sebou či druhými, tak jak tak, jsi stříhán.
Pavel Kubesa
pro TANEČNÍ MAGAZÍN
