Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Kliknutím na “Povolit vše” povolíte všechny cookie.
Customise Consent Preferences
We use cookies to help you navigate efficiently and perform certain functions. You will find detailed information about all cookies under each consent category below.
The cookies that are categorised as "Necessary" are stored on your browser as they are essential for enabling the basic functionalities of the site. ...
Always Active
Necessary cookies are required to enable the basic features of this site, such as providing secure log-in or adjusting your consent preferences. These cookies do not store any personally identifiable data.
Functional cookies help perform certain functionalities like sharing the content of the website on social media platforms, collecting feedback, and other third-party features.
Analytical cookies are used to understand how visitors interact with the website. These cookies help provide information on metrics such as the number of visitors, bounce rate, traffic source, etc.
Performance cookies are used to understand and analyse the key performance indexes of the website which helps in delivering a better user experience for the visitors.
Advertisement cookies are used to provide visitors with customised advertisements based on the pages you visited previously and to analyse the effectiveness of the ad campaigns.
Zemřel herec, otec dlouholetého člena dozorčí rady Pražského komorního baletu.
Ilja Racek
(* 24. června 1930 – † 2. srpna 2018)
Jak sdělil tiskovým agenturám jeho syn, zemřel dne 2. srpna český herec Ilja Racek. Na plátně se poprvé objevil již jako konzervatorista v roce 1948. Hrál pak v mnoha filmech. Kupříkladu: Stříbrný vítr, Kdo chce zabít Jessii, Kronika žhavého léta či Malostranské humoresky. Zahrál si také ve snímku Vrchní, prchni anebo v televizních seriálech Arabela se vrací, Zlá krev či Hříšní lidé města pražského i mnohých dalších.
Již v mládí Ilju Racka okouzlilo divadlo s loutkami. Během druhé světové války pracoval jako technik v pražském divadle „Říše loutek“. Po válce se přihlásil ke studiu činoherectví na konzervatoři v Praze. Ta byla krátce potom administrativně přeměněna na Divadelní fakultu múzických umění.
Po absolutoriu DAMU začínal Racek v divadle Olomouci, od roku 1960 přesídlil natrvalo do hlavního města, kde nejprve po šest let hrál na scéně Divadla Emila Františka Buriana. Od roku 1966, kdy jej angažoval pan František Pavlíček, působil jako člen hereckého souboru vinohradského divadla až do roku 1990.
Díky svému výraznému hlasu se Racek dokázal prosadit také v dabingu. Daboval například slavné americké herce Marlona Branda či Genea Hackmana. Čeští diváci si také mohou pamatovat jeho hlas z velkofilmu Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy, kde namluvil Reneho Belloqa v podání Paula Freemana – hlavního nepřítele Indiana Jonese.
Jeho syn Ilja Racek mladší se etabloval spíše jako politik. Působil rovněž ve funkci náměstka ministra kultury Pavla Dostála a křeslech divadelních ředitelů (Plzeň, Opava, Ostrava) i ředitele České televize Ostrava nebo Janáčkovy filharmonie. Ilja Racek mladší byl rovněž dlouholetým členem dozorčí rady Pražského komorního baletu.
„Hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je unavený.“
Tenorista slovenského původu Štefan Margita si získal uznání nejen v Čechách, ale i v zahraničí, působil na scénách nejslavnějších operních domů např. v milánskéLa Scale, londýnské Covent Garden či v newyorskéMetropolitní opeře.
28.října 2017 převzal z rukou českého prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy.
Co bylo ve Vaší kariéře nejtěžší a za co si vnitřně svého vyznamenání ceníte nejvíce?
„To je těžká otázka. Začátky pochopitelně vždy nějak proběhnou, ale potom se udržet… , to je nejtěžší. Ten boj, myslím, to bylo pro mě to největší úskalí, a proto mě cena velice potěšila. Navíc nejsem v žádné politické straně a nikoho nepodporuji. Bylo tedy zvláštní, když mi bylo oznámeno, že dostanu medaili Za zásluhy. Byl jsem skutečně šťastný. Myslím si, že jsem medaili získal asi za mé mezinárodní úspěchy.“
Co Vás na Vaší životní dráze nejvíce těší?
„Asi to, že můžu v 62-ti letech ještě pořád vystupovat a zpívat. Jsem šťastný, že lidé přijdou, když dělám koncert. Dostávám i tak potěšující zprávy, že můj koncert je vyprodaný do 14 dní. To pro mě asi znamená ještě více než medaile samotná.“
Se Zlatou deskou Supraphonu za úspěšný prodej CD
Foto: Patrik Ratajský
V které zemi se Vám nejlépe zpívá?
„Nejkrásnějším zážitkem pro mě zůstává Metropolitní opera v New Yorku, tam jsem zažil tak nádhernou atmosféru, teď mám na mysli přístup vedení ke zpěvákům, krásnou práci, to bylo opravdu nezapomenutelné. Rád se tam kdykoliv vracím.“
Se Stingovým kamarádem a v současnosti nejslavnějším světoým basbarytonistou Brynem Terfelem v New Yorku v Metropolitní opeře
archiv p. Štefana Margity
Přístup vedení ke zpěvákům je v New Yorku lepší než v Čechách?
„Takhle to nemyslím. Velký podíl na tom všem mají finance, protože v New Yorku mají mnohem více peněz a mohou si dovolit ty nejlepší dirigenty, inscenátory, a to hraje pochopitelně velikou roli. Ale musím říct , když jsem se po deseti letech vrátil do Národního divadla, zažil jsem před dvěma roky tak krásnou inscenaci a současně i klidnou práci, že to byla radost dělat.“
Jak hodnotíte české publikum, hovoříme-li o opeře? Mají lidé v Čechách operu rádi, nebo je spíše v pozadí zájmu?
„Opera je oblíbená. Čím dál více Čechů chodí na klasickou hudbu, teď už se stává, což mě velice těší, že i mnoho mladých lidí začíná chodit do divadla a na koncerty. Je to krásný pocit, když vstoupíte na jeviště a vidíte plný sál. Koncert skončí, mnozí se postaví a začnou ‚řvát a dupat‘, tak jak to v cizině bývá, ale někteří diváci jsou v šoku, tvrdí, že to není důstojné. Ale podle mého názoru to důstojné je, protože my umělci pracujeme právě pro ten aplaus, to je naše odměna. Pracujeme pro lidi, kteří sedí v hledišti, ti jsou pro nás to nejdůležitější, pro ně přece zpíváme.“
Na jak dlouhou dobu dopředu už máte zaplněný svůj pracovní kalendář
„V tuto chvíli je zaplněný do roku 2021. Opera opravdu pracuje tři nebo čtyři roky dopředu, už nyní vím, že v sezoně 2020 a 2021 budu v New Yorku dělat novou inscenaci ‚Káti Kabanové‘, teď nejblíže na mě čeká premiéra ‚Benjamin Britten‘ v Národním divadle, pár repríz a hned odlet do Londýna, Covent Garden, poté z Londýna rovnou přiletím do Prahy, točím novou šansonovou desku ‚Mapa lásky‘ a zase odlétám do San Franciska…“
Foto: Petr Kurečka, Supraphon
‚Proboha‘, máte vůbec někdy volno?
„Když se zkouší, volno není. Ale volno začíná ve chvíli, kdy se hrají představení a mezi nimi bývají tři nebo čtyři dny volna. V tu dobu sice umělci musí dávat pozor, aby nenastydli a celkově byli fit, ale máme už příjemné volno.“
Tanečníci v určitém věku většinou svou kariéru končí, ale jak to chodí u operních pěvců? Nejsou žádné mikrofony, které by Vám pomohly, musíte všechno ustát sami. Do kdy je to možné zvládnout?
„To je individuální. Záleží na technice, kterou zpěvák má. Znám skutečně mnoho mladých lidí, kteří končí brzy a je to věčná škoda. Začínají totiž zpívat dramatický repertoár ve velmi mladém věku. Pokud si zpěvák umí vybrat repertoár a zpívá správě technicky, pak může opravdu zpívat klidně do 70-ti let. Nic se nedá uspíšit. Jestliže začínáte zpívat jako ‚Mozartovský zpěvák‘, tak nemůžete hned zpívat ‚Wagnera‘. Pokud ano, tak zatěžujete hlas, což v mládí ještě vydržíte, ale takový zpěvák brzy svou kariéru kon í. Zvolíte-li správnou cestu a vybíráte-li si správně, tak ke zdárnému konci určitě dospějete.“
V roli kapitána Vera v opeře Billy Budd (pražské Národní divadlo)
Foto: Hana Smejkalová
Pozná zpěvák, co je pro něho správné?
„Sám musí vědět. Musí si být vědom, jaký hlasový obor zpívá a jaký má svůj vlastní hlas. Rozlišujeme např. lyrický hlas, melancholický atd. Nejlepší je opravdu začínat u ‚Mozarta‘ a dozpívat se postupně k dramatickému hlasu, pokud dotyčný zpěvák vůbec chce. Jsou i pěvci, kteří celý život zpívají jenom ‚Mozarta‘.
Chodil jste také během své kariéry na hodiny zpěvu?
„Ano a pořád chodím. To jsou právě ty technické stránky…“
Ještě stále chodíte? Každé představení cvičíte zvlášť?
„Samozřejmě. Pokud připravujete nová představení, můžete během nácviku nabrat nějaké technické chyby, které člověk sám u sebe neslyší, ale dobrý pedagog je slyší a hned odstraňuje. Je to nesmírně důležité.“
Jak se díváte na jakékoliv podpůrné prostředky pro hlasivky?
„No, podpůrné prostředky vůbec nepomáhají. Někteří tvrdí, že žloutky z vajíček jsou výborné, ale to je úplná blbost, to vůbec nikdy ‚nefungovalo‘, nevím, kdo to vymyslel. Musíte s profesorem pracovat na správné technice, to znamená, že po představení hlas nesmí být unavený, i když zpěvák je fyzicky unaven. Není-li hlas unavený, je to známka toho, že zpěvák večer dobře zpíval. A druhý den může jít na jeviště a zpívat znovu.“
Co je na profesi operního pěvce nejtěžší?
„Udržet se dlouho.“
Jak je to s rivalitou? Jste přátelé či soupeři?
„Jsme přátelé. Pokud děláme v cizině inscenaci, tak spolu dva měsíce pracujeme, zkoušíme od rána do večera a vždy v pauze nebo po zkoušce si kolektiv jde někam posedět. Takže v tu chvíli se vytváří úžasné přátelství. Někdy se po letech potkáme, což je hezké, nebo si jen voláme na Nový rok či na Vánoce, během roku třeba jen napíšeme sms zprávu, a to přátelství trvá. Když jsem dělal svůj galakoncert k šedesátinám a zavolal jsem jedné světově známé zpěvačce a ptal se, zda přijede zazpívat, odpověděla, že ano. A to byl úžasný moment, kdy jsem si uvědomil, že moji kolegov&eacu te; jsou ti opravdoví přátelé. Ale rivalita samozřejmě existuje a já si myslím, že je to tak dobře. Bez ní bychom na sobě nepracovali a dělali bychom všechno jednostranně, nebylo by to hezké. Pokud slyšíte někoho výborně zpívat, řeknete si, že to chcete dělat také tak.“
Jak to dnes doopravdy vypadá se zpěvem? Může zpívat každý? Trošku se to doladí současnými technickými vymoženostmi….
„Ne, to není pravda. Popoví zpěváci sice mají mikrofon, protože nemají takovou sílu, nejsou operně vychovávaní, ale každý zpívat nemůže. Když slyším některé ty současné soutěže, tak mi je opravdu špatně. Já se vůbec divím, že jsou mnozí schopní jít do televize a zpívat. Spousta lidí vůbec neodhadne, jak si stojí. Když vystupuje např. mladý kluk, který dobře vypadá, v tu chvíli mladé holky hlasují samozřejmě pro něho, protože nemají ani tušení o zpívání, ale ten zpěv je pak katastrofa. Nedá se to poslouchat. A na druhé straně stojí takoví, např. Karel Gott, kteří i v pokročilém věku zpívají stále geniálně.“
Souhlasíte s tím, že operní zpěv je mnohem těžší než populární hudba?
„Ano, to je pravda.“
Operní zpěvák se přece moc nepohybuje u zpěvu, je to alespoň v tom snazší?
„To se ale změnilo. Takhle to bývalo před mnoha lety. Teď jsem pracoval v Paříži a režiséra vůbec nezajímalo to, jestli vidím na dirigenta nebo nevidím. Režie se nesmírně posunula dopředu. Dnes musíte představení rozehrát, to už nejde, aby někdo stál v pravém či v levém portálu a zpíval. Nejde ani to, aby někdo vážil 120 kg. To už režiséři nechtějí. Dnes se představení rozehrávají a já si myslím, že je to správné, protože divadlo je od slova dívat se a lidé chtějí vidět divadlo….“
Jak můžete zpívat operu a ještě u toho tančit?
„Musíme. U nás v opeře nic nahraného dopředu neexistuje a nikdy v životě neexistovalo. Všechno je živě a musíme se i otáčet, tančit, cokoliv.“
To je tedy pěkně těžké…
Musíte mít dobrou fyzickou kondičku?
„Ano. Denně cvičím, ráno vstanu a 20 minut cvičím. Kondička je nezbytná, zkoušíme třeba 8 hodin denně a to člověk bez kondičky prostě vůbec nemůže vydržet.“
Popové hvězdy zažívají i negativní stránku své popularity a lidé na ně na ulici útočí. Zažil jste někdy něco podobného?
„Zlé útoky ne. Pozitivní ohlasy ano, lidé za mnou přijdou, zastaví se, chtějí se vyfotit, chtějí podpis, to je moc hezké.“
Jak vás vnímali spolužáci, když jste s operou začínal? Nesmáli se?
„V období, kdy jsem byl na umělecké průmyslovce, jsem se vůbec nezabýval tím, že budu zpívat vážnou hudbu. Chtěl jsem fotografovat a to jsem dělal. Až později se náhle rozhodlo, že půjdu na konzervatoř, protože naši známí se vrátili ze Švýcarska a dotyčná paní začala učit zpěv. Kdysi v dětství mě slyšela zpívat, takže to se mnou zkusila. Nastoupil jsem na konzervatoř, kde klasická hudba byla, spíše tedy mně to připadalo trapné, než mým spolužákům. Ti brali klasiku jako samozřejmost, ale když jsem já slyšel operní zpěv, tak se mi to vůbec nelíbilo. Ale pomalu, pomalu jsem k tomu dospíval. Měl jsem úžasné spolužáky, kteří mi pomáhali a přáli mi, abych uspěl.“
Festival Zlatá Praha
Foto: Eva Smolíková
Proč jste se pro konzervatoř vůbec rozhodl?
„Bylo to tím, že po ukončení umělecké průmyslovky jsem se dostal do komunálních služeb a dělal jsem fotografie na pas a občanský průkaz. Poté, co jsem jich denně udělal šedesát, začal jsem si myslet, že někoho zabiju. Pochopil jsem, že to není práce pro mě a nechci se tomu věnovat. K mému štěstí jsem zkusil zpěv.“
Zpíval jste v dětství také pro veřejnost?
„Ne, zpíval jsem jen doma. Zpěv pro diváky byla pro mě novinka. Naštěstí jsem ve znamení lva, takže hodně pracuji a pracuji.“
Co byste si přál do roku 2018?
„Hanu Zagorovou. Ale tu už mámJ Tak bych si přál, aby se nic nezměnilo.“
Již podevatenácté se v České Třebové uskuteční hudební festival, který nese jméno Přívratského rodáka, zakladatele Pražské konzervatoře, houslisty a pedagoga Antonína Bennewitze
Festival, nad kterým převzal záštitu ministr kultury ČR Daniel Herman, hejtman Pardubického kraje Martin Netolický a starosta města Česká Třebová Jaroslav Zedník, se bude opět konat pod patronací houslového virtuosa Jaroslava Svěceného, který je také hlavním dramaturgem letošního ročníku.
Festival se od letoška pyšní novým grafickým logotypem, nově se také nebude konat ve čtyřech po sobě jdoucích sobotách, ale ve dvou blocích. Celkem nabídne rekordních 6 koncertů!
Zahajovací koncert se uskuteční ve středu 19/4 ve velkém sále KC a vystoupí na něm Virtuosi Pragenses společně s Jaroslavem Svěceným, hobojistou Zdeňkem Rysem, violistou Karlem Untermüllerem a barytonistou Filipem Bandžakem.
Ve čtvrtek 20/4 vystoupí v Malé scéně na koncertu nazvaném Hudba a slovo v proměnách staletí violistka Jitka Hosprová, kterou uměleckým přednesem doprovodí herec Jan Šťastný. S Jitkou Hosprovou dále vystoupí Jaroslav Svěcený a klavírista Václav Mácha.
V pátek 21/4 se v kostele sv. Jakuba uskuteční Chrámový galavečer, na kterém se rozezní varhany pod rukama Pavla Svobody, kterého doprovodí mezzosopranistka Eva Garajová, Jaroslav Svěcený a Marek Zvolánek na trubku. Slovem provede herečka Bára Munzarová.
V sobotu 22/4 bude na malém sále KC probíhat výstava houslí 18. – 21. století z celého světa. V 10.00, 14.00 a v 15.00 ji bude komentovat Jaroslav Svěcený, který návštěvníkům představí nejenom vzácné nástroje, ale i některé kuriozity.
Večer se potom bude na velkém sále konat koncert slovenských Cigánských diablů, kteří vystoupí společně s Jaroslavem Svěceným.
Druhý blok festivalu zahájí v pátek 28/4 Komorní orchestr Jaroslava Kociana ve velkém sále KC. Slavnostní koncert k 50. výročí založení KOJKu budou dirigovat Bohuslav a Jana Mimrovi.
Závěrečný koncert se odehraje v sobotu 29/4 v Bennewitzově rodišti – a provede ho opět českotřebovský smíšený pěvecký sbor Bendl, který k sobě přizval sbor Gaudeamus ze Světlé nad Sázavou.
Všichni milovníci kvalitní hudby jsou srdečně zváni!
„Housle Vás pohltí na celý život. Hrajete pořád a víte, že musíte a chcete cvičit dál a dál“
Vybral jste si housle sám nebo Vám je někdo doporučil?
„Můj dědeček byl kapelník a houslista, díky němu hraji na housle. Začal jsem hrát v pěti a půl letech.“
Říká se, že nejobtížnější je naučit se hrát na housle. Je to z Vašeho hlediska pravda?
„Housle jsou nástroj, který Vás pohltí na celý život. Říkám tomu „nekonečný příběh“. Hrajete pořád a stejně víte, že musíte a také chcete cvičit dál a dál. Housle mají tu výhodu, že vyjádří a vyzařují veškeré emoce, komunikují a Vy se s nimi stále seznamujete a posléze se stanou součástí Vašeho ,,Já“. Jsou instrumentální verzí lidského zpěvu. Pro mě je situace ještě o něco složitější. Dělám projekty s houslemi pěti staletí, takže během večera vystřídám několik nástrojů a každý z nich, i když pro laika vypadá podobně či dokonce stejně, je pro interpreta velmi odlišný. Je to zkrátka takový summit různých osobností, které místo mluvení hrají…
Porovnejte kytaru s houslemi…
„Kytara je nádherný nástroj, ale spíše intimní, mám na mysli akustickou španělskou kytaru. Housle mají smyčec, dokáží proto plynule ,,vyklenout“ táhlou melodii, jsou plnější ve zvuku a krásně se nesou ve velkých sálech. Oproti šestistrunné akustické kytaře mají sice ,,jen“ čtyři struny, ale umí vyjádřit obrovskou škálu emocí od největší radosti až po naprostou depresi.“
Dá se hrát na housle „stereo“?
Jak vzpomínáte na své začátky? Bylo radostné jít trénovat nebo to bylo „otravné“?
„Většinou to bylo báječné, bavilo mě to, chtěl jsem hrát, ale bylo také období v necelých 10-ti letech, kdy jsem měl ještě jiné zájmy. Vyrůstal jsem v Hradci Králové, v metropoli východních Čech, a tenkrát byl populární klukovský ,,pozemní“ hokej s tenisákem. Orlické hory byly nedaleko, tak se samozřejmě hodně lyžovalo. Toužil jsem dělat sport, takže jsem měl asi roční ,,houslokrizi“, ale najednou se dostavily první dětské houslové úspěchy a opět mě to začalo těšit a už to tak zůstalo.“
Jak Vás vnímali vrstevníci? Obdivovali Vás nebo se posmívali?
„Na škole jsem byl trochu exot, pokřikovali na mě „Vrzal, Šmidlal“. Nebo říkali: „Hele, on je „Fidlal“, s tím se nebav!“ Ale to se změnilo kolem páté třídy, kdy pan ředitel zjistil, že bych mohl reprezentovat školu. Když se v reproduktoru ozvalo „Žák Svěcený do ředitelny“, už jsem věděl, že půjdu někam hrát. Najednou mi někteří spolužáci začali závidět, že se „ulejvám“, začali si říkat, že to hraní vlastně není špatný. Chodil jsem tehdy do výběrové školy s rozšířenou výukou jazyků, kde byli většinou chytří lidé, ale chvilku to trvalo než si na moje ,,houslování“ zvykli. Mimochodem, dnes jsem s řadou mých bývalých spolužáků v častém kontaktu a máme výborné vztahy!!!“
Ucítil jste v nějakém okamžiku, že housle a hraní jsou Váš život a chcete být hudebníkem?
„Takové definitivní rozhodnutí padlo kolem mých 14-ti let. Udělal jsem přijímačky na Pražskou konzervatoř a tím jsem se dostal do Prahy. Když jdete studovat konzervatoř, tak se dost vyhraňujete, je to specifické, není to jako gymnázium. Z konzervatoře už je dost obtížné studovat školu, kde je matematika nebo fyzika. Maminka chtěla, abych šel na gymnázium, ona v Hradci Králové učila. Ale já jí stále z legrace říkal, že jsem nechtěl, aby hned věděla o nějaké mé pětce. A to byl možná jeden z motivačních prvků, proč jsem cvičil jako posedlý, abych se dostal na konzervatoř.
Tehdy to nebylo tak jednoduché, neboť existovala tzv. směrná čísla, do kterých se na studia z různých krajů musely vejít různé obory – balet, herectví, dechové nástroje, smyčcové nástroje, klavír… I houslistů se tenkrát hlásilo hodně, a tak jsem musel dosáhnout docela vysokého počtu bodů, aby mě vzali. Naštěstí se to povedlo.“
Připouštěl jste si myšlenku, že se hudbou neuživíte?
„To víte, že mi to lidé říkali, ale člověk v 15-ti letech tyto věty nevnímá. A nechce to slyšet. Z konzervatoře, která je šestiletá, jsem už po maturitě pokračoval ve studiu na Akademii múzických umění, protože jsem tehdy obdivoval pedagogické kvality pana profesora Václava Snítila, který tam vyučoval. Byl také královéhradecký rodák a šel mi dokonce za svědka na svatbu. I když nedávno zemřel, tak na něj nikdy nezapomenu. V té době jsem se dostal na letní školu slavného houslisty Nathana Milsteina do Zurychu, u něho se mi teprve otevřely oči a ,, objevily“ hudební svět. Nesmírně složité bylo dostat se tam. Ve škole se rozhodovalo, jestli mě pustí, čekal jsem do poslední chvíle na doklady, kdo to tehdy nezažil, neuvěří. Nakonec se to celé zvládlo a pobyt tam mě vlastně zachránil. Dost jsem prozřel a začal jsem chápat, jak to opravdu v hudebním světě chodí, v té době začalo uzrávat moje rozhodnutí, že dráhu sólového houslisty zkusím.“
V čem bylo zahraničí jiné oproti Čechám?
„ To, co se u nás v oblasti tzv. vážné hudby označovalo jako ,,komerce“, byla v západní části Evropy normální práce mezi agenturami, médii a interprety. Doslova jsem hltal informace, jak pracují koncertní agentury, pořadatelé koncertů, jaký je systém kontaktů s médii. Já a velká část mé generace jsme o tom tehdy nevěděli vůbec nic. Rok 1989, kdy se hranice otevřely, a já jsem mohl začít vyjíždět ven, mé dráze pomohl. Jsem rád, že tomu tak bylo, ale nebýt cesty do Zurychu, bůh ví, jak by to celé dopadlo.“
Měl jste při svém prvním vystoupení na veřejnosti trému?
„Já myslím, že ano. Poprvé jsem hrál v mateřské školce, hrál jsem dvě písničky, tuším „Ovčáci čtveráci“ a „Sedí liška pod dubem“, ale hrál jsem tak rychle, že to byla jen jedna písnička.“
Cítíte trému před koncertem dnes?
„Cítím určitou odpovědnost. Nemůže to být taková tréma, kdy je člověk zelený a fialový, to by nemohl být hudebníkem, ale zodpovědnost tu je a s přibývajícím věkem stoupá. Čím více nároků se klade na člověka, tím je to horší.“
Se dcerou Julií a duchovním Dominikem Dukou
Kolik hodin denně musí člověk hrát na housle, aby byl znatelný pokrok?
„To je velmi individuální, nedá se to přesně říct. Když jsem byl mladší, cvičil jsem třeba pět nebo šest hodin denně, dnes tak dvě či tři hodiny. Vedle tréninku musím ještě zvládat spoustu věcí, které by člověk kdysi nepředpokládal, že bude muset dělat. Jsou tu organizační věci -sólově se prezentující hudebník je také člověk, který určuje směr, vymýšlí a také realizuje projekty, na rozdíl od státem či městem dotovaných hudebních těles musí získat sponzorské či grantové prostředky na jejich realizaci. Cítím samozřejmě zodpovědnost, že je na mé práci řada lidí existenčně závislých. Nesmírně si však vážím toho, že mohu dělat práci, kterou jsem si kdysi vybral.“
Může vzít virtuóz jakékoliv housle a jít na vystoupení s tím, že vždycky bude skladba znít dobře? Nebo hrajete na speciální housle?
„Ideální je, mít tak univerzální nástroj, že se hodí na vše. Já ale nástroje střídám podle toho co a s čím hraji. Pokud hraji baroko, hraji na spíše intimně znějící dobové housle s lehkým ozvem. Pokud s klavírem, tak musím myslet na to, aby housle byly slyšet. V nástrojích je obrovský rozdíl, každé housle mají nějakou svoji charakteristiku. Třeba u starých houslí říkáme, že mají starý zvuk. Výraz „starý zvuk“ se těžko popisuje, je to zvuk, který se právě lehce ozývá, je čistý, bez doprovodných šelestů. Moderní nástroje jsou spíše razantní, ostřejší, časem také dostanou určitou sladkost, ale ten zvuk je různorodý. Samozřejmě hraji jen na mistrovské, ručně zhotovené nástroje.
Jako součást svého hraní mám také celoživotního koníčka, který se jmenuje historie a stavba houslí. Dnes jsem už i soudním znalcem s mezinárodní působností, léta se tím zabývám, dělám i projekty, kde představuji řadu nástrojů, např. projekt „Housle čtyř staletí“ nebo “ Slavné evropské housle“. Tyto projekty mám zachycené na šesti CD a DVD v anglicko-české publikaci.“
Máte strach, když chodíte s houslemi po ulicích, že je někdo ukradne, nebo je někde zapomenete? Je to přece určitý poklad…
„Strach mám. Housle jsou pojištěné. Vzácné housle se těžko prodávají, protože všichni vědí, že budou kradené. Když s nimi někdo přijde na trh, majitel je snadno dohledatelný. Ale jsou tu také nástroje, o kterých se tolik neví. Já mám ale spíše strach, abych jim něco neudělal, abych nespadl někde na náledí atd.“
Máte pojištěné své prsty?
„Mám. Ale říkám, že je mám pojištěné proto, aby se nic nestalo. Pojištění mi nic nenahradí. Já chci především hrát.“
Mnoho lidí se takovým pojistkám posmívá, co na to říkáte?
„Ano, posmívat se mohou, ale v momentě, kdy se s rukama něco stane, tak máte docela problém. Není to tak, že by člověk chtěl na něčem vydělávat, budu rád, když pojištění nikdy nevyužiji. Hraní se nedá nahradit.“
Můžete se věnovat adrenalinovým sportům? Jak to bylo v době, kdy Vám bylo …náct? Nebylo vám líto, že všechno nemůžete?
„Já jsem měl rád badminton, nebo jízdu na kole. V Hradci je rovina, tak jsem dost jezdil, samozřejmě jsem se párkrát „vybagroval“, to je pravda, ale člověk si většinou dává pozor. Adrenalinové sporty jsem nikdy nedělal. Mimochodem, nehraji ani volejbal, stačí jeden špatný úder a můžete hraní na housle zabalit. Nejsem zbytečně přecitlivělý, ale nevyhledávám činnosti, kde je veliké riziko, neřežu třeba na cirkulárce. Pokud mě někdo požádá něco těžkého odnést, to není žádný problém, ovšem jsou i takoví houslisté, kteří si navléknou rukavičky a na běžné věci řeknou: „To já nemůžu“. Člověk má strach, ale nemůžete žít stále s pocitem, že jakýkoliv úraz na špičce prstu je pro Vás „konečná“.
Jak vypadá Váš běžný pracovní den? Máte čas na běžné věci? Můžete si sednout k televizi a v klidu se dívat?
„Na televizi se dívám vhledem ke své práci opravdu málo, pokud ano, tak v jednu, ve dvě nebo ve tři hodiny ráno po příjezdu z koncertu. Takže znám takové pořady, jako jsou záznamy z poslanecké sněmovny, detektivky všeho druhu, přírodopisné pořady….
Většinou pracuji, ale musíte si v určitý moment umět poručit, člověk by neměl být totálním workholikem, což já v podstatě jsem. Jen doufám, že ne úplně totálním Od určitého věku člověk více přemýšlí o budoucnosti, přemýšlí o odpočinku, musíte mít také chvilku volna, to je nutné. Stále však jezdím rád hrát také do zahraničí. Někdy je to adrenalin, letos jsem po návratu ze Santiaga de Chile hrál v půl osmé v Zrcadlové kapli Klementina, ale přiletěl jsem ve tři hodiny. Letadlo mělo zpoždění, málem jsem nestihl v Paříži přestoupit, to byly opravdu strašné nervy. Tyto docela náročné chvíle ale k mému oboru patří, já jsem si ho sám dobrovolně zvolil, nestěžuji si. Celý život jsem hrál sólově, nemám nadřízeného, jen sám sebe, nemám komu nadávat, jen sám sobě, vážím si všech, které mám a vůbec to všechno nepovažuji za samozřejmost. Cením si toho, že jsem byl sám sebou, nebyl jsem na nikoho odkázán. Naopak dávám práci lidem, kteří hrají se mnou. Toho si vážím obzvlášť v dnešní době, která je pro kulturu velmi, velmi složitá.
> Zároveň nutno dodat, že práce, kterou dělám, musí být také současně mým koníčkem. Hudba, při které ze sebe musíte vydávat emoce, se nedá brát jako zaměstnání, bytˇ Vás živí a jste na ní závislí. Toto povolání musíte mít opravdu rádi a musím říct, že člověk prožívá také krušné chvíle, kdy se nedaří, protože všichni jsme jen lidé. Ale okamžik, kdy stojíte před plným sálem usmívajících se fajn lidí, Vás znovu dobíjí energií a radostí.“
Máte vztah k tanci?
„Obdivuji tanečníky. To je sice nádherný, ale tvrdý obor doslova a do písmene.“
Vy jste navštívil řadu zemí. Která je Vašemu srdci nejbližší?
„To se dá těžko říct, mám velkou radost, že jsem hrál i v zemích, kam se člověk jen tak nepodívá. Indonésie, Filipíny, Chile, Brazílie, Mexiko, Jordánsko. Několikrát jsem hrál v Jordánsku, naposledy před Skalním chrámem v Petře, hrál jsem tam i s mojí dcerou Julií. Byl to pro mě úžasný zážitek. V Petře vypnuli veškeré generátory elektrického proudu, protože koncert byl akustický a generátory by rušily, takže vystoupení se odehrávalo za doprovodu tisíců lampionků, navíc naproti průrvě, kde se filmoval( a kudy běžel :-)) Indiana Jones. Jezdím pravidelně do USA, ale hrál jsem také v zemích, kam se nejezdí často a dnes se tam už nedá jet vůbec, např. v Sýrii, v Lybii v Tripolisu, v Alžírsku, což je už také problematické. Nesmírně rád hraji v zemích západní Evropy a byl jsem několikrát i v Rusku, což se mi moc líbilo, obzvlášť v Petrohradě a Moskvě.“
I dobročinné akce a autogramiády patří do jenom takzvaně volného času významného umělce
Rozumí Češi vážné hudbě?
„Jsou tu špičkové lokality, vedle velkých měst i malá městečka. Např. v červenci jsem zažil koncert v kostele v Krásné Lípě, kam přišly stovky lidí na klasickou hudbu. V Praze je možností více, ale je tu mnoho hudebníků a posluchačstvo tvoří jen určité promile lidí. Brno je velmi kulturní a pak tu jsou malá města, kde žasnete, kolik lidí má zájem o koncerty. Také jsou ale malá města, kde lidé nechodí na koncerty vůbec. Záleží na radnici, jestli je zapálená pro kulturu a chce, aby kultura ve městě žila. V případě, že jsou na radnici lidé, kteří nechtějí, kultura nemá šanci, protože bez dotací být nemůže. Lidé by chtěli žít kulturně, ale řekl bych, že v ČR kultury ubylo, zvláště koncertů je méně. Ale někdy stačí jeden zapálený jedinec-organizátor a je neuvěřitelné, co dokáže!!!“
Uživil byste se v ČR vážnou hudbou?
„ Dnes už asi ano. Hudebník také musí věřit, že jeho projekt osloví publikum. Mám trošku výhodu, že dědeček byl kapelník a houslista, nemám problém si zahrát jiný žánr, spojuji se s dalšími muzikanty, kteří dělají úplně něco jiného a získávám si širší základnu publika.“
Kombinace staré barokní hudby a nové moderní hudby je pro posluchače přitažlivější?
„Nikdy se nezavděčíte všem. Jsou lidé konzervativnějšího směru, kteří nechtějí nic moderního poslouchat, chtějí klasiku a hotovo. Jiní zase přijdou na koncert jen proto, že jim nabídnete něco speciálního, pokud ne, nepřijdou.
Na posledním koncertě „Vivaldiana“ v O2 Aréně bylo 11 tisíc lidí. Takový koncert ale znamená rok a půl tvrdé práce, kterou můj kamarád a kolega z rockové branže Michal Dvořák podstoupil, neboť je podobný workoholik jako já. Smekám před tím, co vymyslel a vytvořil. Nejdříve je tu propojení klasiky, etnické hudby a rocku, ale z těchto posluchačů se rekrutují další posluchači na čistě vážnou hudbu. Já jsem stál také o mladé publikum a jsem moc rád, že po Vivaldiannu přišli i na můj klasický recitál.“
Jste velmi ceněn za své znalosti v oboru historie a stavby smyčcových nástrojů. Jak jste se k tomu dostal?
„Ano, dělám soudního znalce s mezinárodní působností, tzn. že mohu vydávat atesty s kulatým razítkem. Touto tématikou se zabývám celý život, opět v tom má prsty dědeček, který mě začal jako mladého vodit do houslařské dílny v Hradci Králové. Tam sídlí slavný houslařský rod Pilařů. V 15-ti letech jsem přišel do Prahy a začal jsem chodit k mistru houslaři Čestmíru Musilovi. To byla zásobárna informací o staré houslařské škole! Viděl jsem rozebrané nástroje, když je restaurovali. Fascinovalo mě, že na těch nástrojích je napsáno vše. V Nerudově ulici je dům U Tří housliček, kde byla první významná houslařská dílna v Praze. U houslaře Edlingera tam pracoval jeden ze zakladatelů tzv. pražské houslařské školy Johann Ulrich Eberle a ulice v té době nesla název Loutnařská ulice (Lautengasse), protože se tam vyráběly už předtím strunné nástroje.
Tahle historie mě začala fascinovat. Samotný fakt, že hrajete na housle, ještě neznamená, že houslím rozumíte. To je jiný obor, který musíte studovat, nejlepší je mít možnost držet originály v ruce. V roce 2009 jsem udělal obrovskou dvouměsíční výstavu s názvem ,,Slavné evropské housle“ v pražském Obecním domě, kde byly k vidění housle čtyř staletí, v rámci této výstavy proběhlo pět koncertů s vystavenými nástroji, z toho dva ve Smetanově síni. Pořádal jsem i komentované prohlídky pro zájemce, kterých bylo obrovské množství. Můj koníček takřka nechtěně přerostl v nový obor. Najednou jsem byl požádán, abych dělal také znalecké posudky. Na to je třeba mít zkoušky, takže jsem jimi musel projít a dnes posudky vydávám. A chystám další houslařské projekty!“
Může se člověk jako Vy ještě nějak zdokonalovat, nebo jen udržujete to, co umíte? Máte ještě touhou něčeho dosáhnout?
„To, čeho bych chtěl dosáhnout, nelze dosáhnout ani za tři životy. Potřeboval bych se dožít 350-ti let, pak bych třeba uměl tolik, že bych začal být spokojený. Hudba je běh na dlouhou trať, nikdy nejste hotoví. Důležité je mít „zapnutý hnací motor a pravidelně doplňovat pohonné hmoty :-).“ Stará garda velkých hráčů mi kdysi říkala jednu geniální větu: „Jaroušku, pamatuj si, buď jako hráč pojedeš v super rychlíku, nebo budeš stát na nádraží, ale nic mezi tím. Buď nastoupíš a jedeš, ale pak nesmíš ani na chvilku polevit. Nebo to zkus, ale budeš jen stát na peróně. Měli pravdu! “
Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková
Foto: Naďa Murmaková, Alan Pajer, Roman Albrecht, archiv J. Svěcený