Dalibor Janda, Oldřich Říha i Jana Synková

Nadace Život umělce rozdá ceny za celoživotní přínos i zbrusu nové ocenění

Již 30. ročník předávání cen Nadace Život umělce proběhne v neděli 10. prosince v pražském Kině Lucerna. Letos se poprvé uskuteční pod názvem Master Prix, který nahradil původní Senior Prix. Ocenění si ze slavnostního večera odnesou muzikanti Dalibor Janda a Oldřich Říha i herečka Jana Synková.

„Nadace Život umělce předá v Lucerně ocenění celkem 33 umělcům. Jsou mezi nimi hudebníci, zpěváci, herci, skladatelé, tanečníci i moderátoři. Přestože některé oceněné jsme již odtajnili, kompletní sestavu představíme právě až na slavnostním předávání,“ říká Svatava Barančicová, výkonná ředitelka nadace.

Během slavnostního předávání cen dojde zároveň k premiéře dokumentu o Nadaci Život umělce, který vznikl v rámci oslav 30 let od jejího založení. Návštěvníci se dočkají také filmových ukázek z nadací podpořeného dětského baletu Louskáček v Olomouci. Akcí provede moderátor Václav Žmolík a na klavír zahraje jazzový a swingový klavírista Jakub Šafr z Melody Makers Ondřeje Havelky.

Nadace udělí také zbrusu nové ocenění – Křišťálovou cihlu„Cenu obdrží osobnosti, které stály u vzniku nadace před 31 lety. Letos ji dostane historicky první ředitel nadace, herec Jiří Novotný,“ přibližuje Svatava Barančicová. Ocenění přijdou svým kolegům předat významné osobnosti české kulturní scény, jako jsou herec a režisér Ondřej Kepka nebo operní pěvec Ivan Kusnjer.

Master Prix organizuje Nadace Život umělce ve spolupráci s INTERGRAM, který oceněné obdarovává finanční odměnou. „Již po třicáté gratulujeme těm, kteří svou celoživotní činností obohatili naši kulturu a často posouvali hranice svých žánrů. Master Prix je uznáním, oceněním i vyjádřením vděku. Považuji za klíčové, abychom vytvářeli pro umělce podmínky, ve kterých mohou svobodně tvořit,“ říká ředitel INTERGRAM Ludvík Bohman.

Do dnešní doby obdrželo toto ocenění již 1350 laureátů. Mezi nimi nechybí Karel Gott, Hana Zagorová, Marie Rottrová, Karel Zich, Waldemar Matuška nebo Eva Pilarová. Master Prix uděluje Nadace Život umělce na návrhy zřizovatelských profesních organizací již od roku 1993, dříve však pod názvem Senior Prix.

„Základem dobrého umění a opravdové kvality je vždy výborný umělec. Jsem rád, že nám poslední tři dekády ukázaly, kolik vynikajících umělců v naší kultuře máme,“ dodává Oldřich Smola, předseda správní rady Nadace Život umělce.

Nadace Život umělce byla založena v roce 1992 představiteli šesti profesních organizací výkonných umělců. Jejím základním posláním je od počátku podporovat mladé začínající talenty i umělce na konci tvůrčích sil. Pomáhá v tíživých sociálních či zdravotních situacích a přispívá k realizaci uměleckých projektů napříč žánry i regiony.

Barbora Fialová 

pro Taneční magazín

Master Prix

Nadace Život umělce již po třicáté ocení významné osobnosti české kulturní scény

Nadace Život umělce již po třicáté ocení významné osobnosti české kulturní scény

Je tomu již 30 let, co Nadace Život umělce předala první ocenění Senior Prix určené pro výjimečné osobnosti, které se zasloužily svým celoživotním úsilím o rozvoj české kulturní scény. Třetí dekádu završuje s novým jménem Master Prix a velkými ambicemi.

„Změna názvu ze Senior Prix na Master Prix je naprosto přirozeným vyústěním. Ocenění je sice určeno pro umělce po sedmdesátce, nicméně mezi nimi jsou stále tací, kteří ve své profesi aktivně působí. A není jich málo. Nechceme na ně proto nahlížet jako na ‚vysloužilé umělce‘. Pro nás jsou to opravdoví mistři. A jsem ráda, že to konečně odráží i název našeho ocenění,“ vysvětluje důvod změny názvu Svatava Barančicová, výkonná ředitelka Nadace Život umělce.

Předávání Master Prix se uskuteční v neděli 10. prosince 2023 v Kině Lucerna, kdy bude za své celoživotní mistrovství oceněno 33 umělců napříč kulturním spektrem. Kromě slavnostního předávání se návštěvníci při příležitosti 30. narozenin této ceny dočkají také premiéry dokumentárního snímku o Nadaci Život umělce a dalšího kulturního programu.

Master Prix je poděkováním za celoživotní uměleckou činnost hercům, tanečníkům, operním, populárním i sborovým zpěvákům, orchestrálním i sólovým hudebníkům a dalším kreativním profesím. Do dnešní doby ho obdrželo již 1350 laureátů. Mezi nimi nechybí Karel Gott, Hana Zagorová, Marie Rottrová, Karel Zich, Waldemar Matuška nebo Eva Pilarová.

Master Prix uděluje Nadace Život umělce na návrhy zřizovatelských profesních organizací již od roku 1993, kdy se uskutečnil první ročník. Na něm se sešli skuteční kulturní velikáni. Ocenění si tenkrát převzali například Vlastimil Brodský, Rudolf Hrušínský, Miroslav Horníček, Josef Kemr, Jiří Sovák, Stella Zázvorková, Květa Fialová, Nelly Gaierová, Zita Kabátová, Gustav Brom nebo Ljuba Hermanová.

Nadace Život umělce byla založena v roce 1992 představiteli šesti profesních organizací výkonných umělců. Jejím základním posláním je od počátku podporovat mladé začínající talenty i umělce na konci tvůrčích sil. Pomáhá v tíživých sociálních či zdravotních situacích a přispívá k realizaci uměleckých projektů napříč žánry i regiony.

Foto: Marian Juskanin

Barbora Fialová 

pro Taneční magazín

Rozhovor s textařem, scenáristou a publicistou MICHALEM STEINEM

„Texty a tanec, to je mazec!“

TANEC a TEXTY – TO SE RÝMUJE“

Dobře známe zpěváky, víme s kým chodí či spí, jak se oblékají v soukromí a víme toho na ně mnohem více. Méně už o těch (až na pár výjimek porotců z televizních soutěží), kteří mají, vedle skladatelů, na úspěchu hitů a tím i zpěváků velikánský podíl – textařích. I proto jsem si pozvala k rozhovoru držitele Platinové desky, textaře, scenáristu, publicistu a stále více i kurátora výstav Michala Steina.

Vzor není vzorek

Není banální začínat, jak jsi se k psaní textů dostal a kdo byl Tvůj vzor?

Vyrůstal jsem v Praze 3, na Vinohradech, na Floře. Poblíž byla dvě dětská hřiště. Jedno v místě dnešní stanice metra A. U hřbitovů. Bylo jako ony, ponuré, plné kaštanů. Stejně daleko bylo hřiště, ve Šrobárově ulici a naproti němu bydlel slavný Gottův textař Jiří Štaidl.. Jeho podpis byl také prvním úlovkem sběratele autogramů. Krátce na to tragicky zahynul.“

A kdy ses rozhodl být textařem?

Pod vlivem Jiřího Štaidla jsem to prohlásil ve čtvrté třídě!!! A znělo to trochu komicky mezi těmi zpěvačkami, kosmonauty a ošetřovateli zvěře. Je fakt, že spolužák Jiří Hanych (první manžel Veroniky Žilkové i otec Agáty) tehdy řekl, že bude filmovým režisérem. A tím je!“

A teď už k Tvým vzorům

Mimo Jiřího Štaidla je jím i textař hymny J. K. Tyl. A taky Eduard Pergner (pro změnu již mrtvý otec Terezy Pergnerové), píšící tehdy pod pseudonymem Boris Janíček. Zaujala mne jeho civilní témata i šansony pro Jitku Zelenkovou. A právě Eda Pergner mne k textařině dostal. Byl porotcem literární soutěže v divadélku Radar. Mé práce ho zaujaly. A vyzval mne zkusit napsat texty pro nadějného tenora Jiřího Hromádku a později mě seznámil s Karlem Černochem.“

Proč se při těch vzpomínkách usmíváš?

Je to paradox – v té porotě byl i divadelník dr. Pavel Bošek, s nímž jsem později pracoval v redakci divadelního časopisu. Eda Pergner tenkrát bydlel na Proseku, kde teď bydlím já. A nyní v tom divadélku Radar dělávám pravidelně poroty Divadelní Miss.“

Je taneční muzika taneční? Jeden z Tvých prvních oceněných textů „S Evelýnou“, byl přímo o tanci.

V roce 1979 jsem napsal na tango Leopolda Korbaře text o tančící dívce, která má na prsou – mapu Argentiny. Na tu dobu dost troufalé. Bez mučení přiznám, že trochu mě k tomu inspiroval jeden vtip. Nikoli o Argentině. Ale o holce v triku s mapou, tančící s klukem. Zeptá se partnera, kde bydlí. On jí to ukáže na mapě (na těle) – a ona mu dá facku!“

V současné době je nemyslitelné prodat CD s neznámými zpěváčky v počtu 20 000 kusů, a na tom „platinovém“ albu „Booong!“ je podtitul „Poslouchej, TANCUJ a zpívej…

Myslím, že právě pobídka k tanci i krásný komiksový obal na tom mají lví podíl. I proto jsem vybojoval samotnou platinovou desku i pro výtvarníka Petra Herolda. Jinak největší porci superlativů zaslouží hudební skladatel Eduard Parma mladší.“

Eduard Parma mladší a Michal Stein oslavují v baru v Poděbradech úspěch své Platinové desky

S ním máš i jiný (nikoli platinový) titul…

V roce 1999 jsme dostali nejvyšší reklamní ocenění – „Zlatý louskáček“ za rozhlasovou reklamu pro jistý obchodní dům se zbožím pro stavebníky a kutily.“

Eduard Parma ml. patří mezi nejúspěšnější autory moderních tanečních písní. Prozraď nám něco o něm.

Rád s Edou spolupracuji. Ačkoli je vystudovaný dechař, později hrál na basovou kytaru. Tím má výrazný talent napsat pulsující hudbu přímo vybízející k tanci. Nakonec, jeho deska (ještě s bratrem Jindřichem) „HIPODROM“ u nás patří k tomu komerčně nejúspěšnějšímu původnímu, co na taneční scéně vzniklo.“

Michal (vpravo) v porotě literární soutěže, po pravici mu sedí scenárista, spisovatel i herec Vlastimil Venclík a dále (s kyticí) kulturní radní Prahy 2 a výtečný muzikant Ing. Jaroslav Šolc

Jaký názor máš na výraz „taneční hudba“?

Už není používán generačně. Pod tím pojmem se kdysi mínil odpor všemu zastaralému a zkostnatělému. Prapůvodně šlo i o protiklad barytonovým kantilénám typu písně ,Tenkrát´. Později se výraz ,pop´ i ,taneční hudba´ trochu usadil na významu spíše středního proudu. A ta opravdu taneční muzika se vytratila pod výrazy ,disco´, ,techno´ či ,break´.“

Jaké žánry textuješ?

Tím, že jsme měli s Václavem Vašákem dětský megahit ,Formule z formely´, zůstávám i věrný dětem. I ve sborové tvorbě. Tam jsem textoval Emilu Hradeckému nedávno hitík ,Internetové děti´. Ten poněkud rozčeřil poklidné hladiny spíše vážnějších a vzletnějších autorů. Rád píšu pro herce (na kontě mám nahrávky s Luďkem Sobotou, Janem Přeučilem a zpívající Arabelou Janou Nagyovou), což trochu předurčuje šanson. Ve stylu mezi výrazovějším stylem a vážnou hudbou píšu se skladatelkou a bubenicí profesorkou Markétou Mazourovou. A písničky pro střední proud mimo Edy Parmy i se Zdeňkem Bartákem mladším, Pavlem Vaculíkem, Emilem Hradeckým, Františkem Horkým i jinými.“

Rádio není plně na vině!

První úspěch jsi měl v rozhlasové soutěži „Písničky pro Hvězdu“. Jsi rádiům věrný?

Na rádio jsem nedal dopustit. Byl jsem jím vpravdě odkojený. Bylo mi bližší než televize. Proto jsem byl rád, že jeden z mých prvních textů pro Janu Kratochvílovou hned získal vavříny v rozhlasové soutěži. Pravdou je, že dnes je rádií nespočet a být všem věrný – to bych se musel rozkrájet…“

Ta soutěž přinesla i dnes už nepochopitelný příběh.

Ano. ,Písničky pro Hvězdu´ byly autorskou soutěží. A mimo rozhlasových dramaturgů si i autoři sami hledali interprety. Musím uvést, že to bylo roku 1979. Nebyly žádné maily! Právě jsem poštou posílal těsně před uzávěrkou – tedy o půlnoci, z pražské hlavní pošty – noty a kotoučový pásek s takzvanou ,demonahrávkou´ na soutěž ,Děčínská kotva´. Ve stejné frontě stálo více autorů. Tím, že jsem znal Zdenka Mertu, tak jsem ho oslovil, zda by (tehdy zpěvačka jeho kapely Kardinálové) Petra Černocká nezpívala moji už postoupivší píseň ,Starý strážce majáku´ (se skladatelem Josefem Markem) na ,Písničkách pro Hvězdu´. A bylo z toho druhé místo! Ten finálový koncert byl přímo v pražském Rudolfinu! Byla to tematická soutěž. Myslím, že jsem se z tématu ,Zachránci a ochránci´ dost dobře vylhal. Dále se tam zpívalo spíše o pohraničnících a policajtech. Když se pak ,Starý strážce majáku´ nahrával studiově, byl hudebním režisérem Stanislav Procházka mladší, později známý zpěvák. Jsou to ale kuriozity.“

Myslíš, že rádia, tím, že hrají více zahraniční hudby ubírají chleba českým autorům?

To není ten hlavní důvod. Technika a moderní styl jiných médií výrazně posílají CD a tím i jejich rozhlasové šíření do propadliště dějin. Je tu však jeden velikánský problém. A tím jsou majitelé studií, aranžéři a autoři klipů. I ti si chtějí vydělat na chleba a jejich touhou je, aby písně měly jepičí život a točily se neustále nové a nové. Právě oni ovlivňují kolikrát rozhlasové dramaturgy i vyšší ,rádiové bossy´, aby raději pouštěli hodně staré hity a těm současným s novými interprety dávali minimum prostoru.“

Výtvarný svět je oázou

Co chystáš v současné době?

Pochopitelně píši stále písničky. Ale také reklamy. Scénáře dokumentárních filmů i reklam. Rovněž dělám odpovědného redaktora knížkám. I těch vychází stále méně. A mnoha výtvarníkům chystám výstavy. Uspořádal jsem expozici grafiky i filmovému režiséru Juraji Jakubiskovi V Poděbradech, profesoru AVU Romanovi Frantovi tenisové obrazy přímo ve V. I. P. prostorách pražského ,Centrálního tenisového areálu´ na legendární Štvanici, autorce paličkované krajky Janě Křepelové jsem uváděl výstavu s paličkou na maso. Ale výstavy jsem kurátoroval mnoha dalším. Je to pro mě taková oáza a pramínek vody.“

Michal se svým jménem na čepici a příjmením v podobě stejnojmenného slovenského piva

Hodně jsi autorsky spolupracoval s již zesnulým Bohuslavem Myslíkem, bývalým kapelníkem Josefa Laufra a vedoucím pěveckého sboru u Karla Gotta. Mimo Jiřího Štaidla se tím dostaneme ke třetí mrtvé veličině, které jsi textoval hudbu…

Nakonec se obloukem vracíme zpět Na Vinohrady, do Šrobárovy ulice. Mimo bratří Štaidlů tam, blíže Nemocnici na Královských Vinohradech, bydlel i Karel Zich. Na té vile je dodnes pamětní deska – jeho předka hudebního skladatele Otakara Zicha. S Karlem jsme připravovali písničku pro Denisu Kubovou. Tenkrát to nevyšlo. Od další spolupráce nás oddělila Karlova tragická smrt. Rovněž se zmíněným „Bobanem“ Myslíkem se skvěle spolupracovalo. Je škoda, že talentovaní lidé umírají brzy… S Bobanem jsme měli rozděláno několik námětů i pro Karla Gotta. Nakonec jsem mu nabídl píseň s mým sousedem z Proseku Františkem Horkým. Ten již Gottovi napsal hit-duet s Marií Rottrovou ,Najednou´. Tak třeba Zlatý slavík si vybere od nás i tu novou, modernější?“

Vraťme se na závěr k tanci. Jaký máš k němu vztah jako takovému?

Do tanečních jsem nikdy nechodil. Dostatečně mne odradila populární povídka Grosssmanna a Šimka. Jinak jsem s tanečníky psal zajímavé články. S panem choreografem a režisérem Pavlem Šmokem i kdysi do autorsky kolektivní knížky o televizi. Před několika lety jsem psal profily mladých umělců do Mladé fronty Dnes. Z tanečníků neušly mé pozornosti v orientálním stylu pracující Liza Végrová, v klasičtějším stylu dcera zakladatele Černého divadla Praha Adéla Aster Srncová, vydavatelka tohoto serveru Eva Smolíková anebo taneční mág Jan Jakl. Na vernisážích mi tančila brněnská tanečnice Simona Assionne a uznávám i potomkyni slavného malíře tanečnici z Národního divadla Evu Špálovou! A o tanci píšu někdy nejen písničky!!!! 🙂 Tanec a texty, to se prostě rýmuje.“

Děkuji za rozhovor

V porotě brněnské soutěže MISS TANEČNÍ

Foto: Eduard Parma a archiv Michala Steina

Martina Rodová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN