Tanec nestárne

Václav Kuneš a Saburo Teshigawara spojí síly v projektu 42+PEOPLE

Soubor současného tance 420PEOPLE a tanečník Václav Kuneš představí ve spolupráci s japonským choreografem a performerem Saburem Teshigawarou a japonskou tanečnicí Rihoko Sato světovou premiéru unikátní choreografie s podtitulem Design of Time. Inscenace vytvořená speciálně pro prostor Studia Maiselovka bude uvedena od 20. do 26. února 2025 jako třetí premiéra projektu 42+PEOPLE. Toto výjimečné setkání dvou tanečníků a jedné tanečnice, jejichž věk dohromady činí téměř 171 let, se stane intimní událostí roku 2025. Představení je součástí kampaně TANEC NESTÁRNE, která podporuje tanečníky nad 40 let a nyní hledá podporu veřejnosti prostřednictvím platformy Darujme.cz. 


„Pozvat Sabura Teshigawaru do intimního prostoru Studia Maiselovka byl můj dlouholetý sen. Je to jedinečná příležitost vidět světovou legendu současného tance zblízka. Naše spolupráce trvá již téměř 20 let a každé setkání přináší nový rozměr toho, co může tanec vyjádřit,“ říká Václav Kuneš, který v inscenaci vystupuje jako tanečník a zároveň propojuje česko-japonský koncept. Choreografie, která vznikne během osmidenního intenzivního procesu, představí zcela unikátní tvůrčí metodu jednasedmdesátiletého Teshigawary. Ten v ní sám vystoupí a využije svůj specifický styl, kde se žádný pohyb neopakuje – určuje rychlost, prostor, náladu a atmosféru, ale konkrétní pohybové ztvárnění nechává na interpretovi. Tento přístup je naprosto ojedinělý, žádný soubor v České republice ani ve světě takto nepracuje. Hudební doprovod poskytnou skladby Johna Cage.

Spolupráce Václava Kuneše a Sabura Teshigawary má bohatou historii. V roce 2005 získali Kuneš s japonskou tanečnicí Rihoko Sato mezinárodní ocenění Nejlepší tanečník roku v Cannes za interpretaci Teshigawarova duetu Scream and Whisper. Následovala řada pozoruhodných projektů včetně představení Green s živými zvířaty či Glass tooth, kde Teshigawara tančil na čtyřech tunách skla. V roce 2012 se uskutečnila jejich první pražská spolupráce v podobě projektu Encounters v Divadle Archa.

420PEOPLE pokračují ve své dlouholeté misi zvát špičkové zahraniční tvůrce. V minulosti zde působili například Crystal Pite, Ohad Naharin, Jiří Kylián, Michael Schumacher, Jo Strömgren, Ann Van den Broek či Sidi Larbi Cherkaoui. Právě intimní prostor studia umožní divákům zažít Teshigawarovu tvorbu z bezprostřední blízkosti.

Kampaň TANEC NESTÁRNE si klade za cíl upozornit na významnou roli tanečníků starších 40 let a získat pro ně podporu veřejnosti. Projekt 42+PEOPLE je živým důkazem toho, že věk v tanci nehraje limitující roli a může naopak přinášet jedinečné umělecké hodnoty. Veřejnost může kampaň podpořit prostřednictvím platformy Darujme.cz.

Vstupenky je možné koupit nyní na serveru GoOut.cz

42+PEOPLE: Saburo Teshigawara
Design of Time

Premiéra: 20. 2. 2025

Reprízy: 21., 22., 24., 25., 26. 2. 2025

Studio MAISELOVKA

Více na www.420people.org

Choreografie: Saburo Teshigawara

Tančí: Saburo Teshigawara, Rihoko Sato & Václav Kuneš

Hud​ba: John Cage

Light design: Saburo Teshigawara, Dominik Šimurda

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a tanečnicí Simonou Machovičovou

„Baví mě něco vytvářet, ohýbat a tvarovat lidská těla“

„Baví mě být kreativní, něco vytvářet, v tomto případě pohyb, kompozici na jevišti, ohýbat a tvarovat lidská těla a vytvářet jimi obrazy v prostoru. Co mě na tom ale baví nejvíc je, že mohu předat publiku nějakou zprávu, myšlenku, můžu s ním komunikovat, primárně beze slov, jen přes lidské tělo, jeho pohyby a emoce,“ přiznává tanečnice a choreografka Simona Machovičová s bohatými mezinárodními zkušenosti coby tanečnice.

Jak jste se dostala k tanci, kterému se věnujete od dětství? Čím Vás tak zaujal, že jste kvůli němu později opustila rodnou Krupinu? 

„Pohyb, určitá forma hyperaktivity byla pro mě od dětství přirozená. Vždy jsem měla hodně energie. Pamatuji si, že i když jsme čekali u babičky v paneláku na výtah, poskakovala jsem, dokud nepřijel. Myslím si, že rodiče potřebovali, abych se někde vybila a tanec byla ta nejlepší volba. Neměnila bych. Když jsem byla ještě opravdu maličká, vyzkoušela jsem i gymnastiku, společenské tance, později klavír, ale moderní tanec a street dance, který jsem dělala v pubertě i soutěžně, mě nakonec odvál do Bratislavy. Přijali mě na Vysokou školu múzických umění, v létě před zahájením prvního semestru jsem vyzkoušela svůj první konkurz do muzikálu v divadle Nová scéna a odtud už začal můj profesionální pracovní kolotoč.“

Touha se tanci věnovat naplno, Vás po osmiletém gymnáziu dovedla nejdříve do Bratislavy, kde jste na VŠMU studovala choreografii a v magisterském studiu pak pokračovala na HAMU v Praze. Kromě toho jste absolvovala půlroční program na taneční škole Peridance Capezio Center v New Yorku. Proč jste si zvolila právě choreografii? Máte v tomto oboru nějaké vzory?

„Jak jsem se již zmiňovala, když jsem se věnovala tanci ještě soutěžně, v některých disciplínách jsme si choreografie tvořili sami. Už tehdy mě to moc bavilo. Měla jsem nápady nejen na samotný pohybový materiál, ale také na námět, jistou dramaturgii krátkých choreografií. A půjdu s pravdou ven, protože jsem neměla vystudovanou konzervatoř, bála jsem se, že kdybych se hlásila na interpretaci, či pedagogiku, byly by nároky na moji taneční techniku ​​nad mé možnosti, protože jsem neměla trénink klasického tance. Hlásila jsem se s vlastním nápadem na choreografii, který jsem si odtančila a obhájila při ústních přijímacích pohovorech a přijali mě.

Vzory nemám, je ale mnoho umělců, jejichž tvorba mě zajímá, inspiruje a obdivuji je. Z těch starších například Jiří Kylián, Pina Bausch, ze současných Yoann Bourgeois, Damien Jalet, Imre van Opstal, Peeping Tom …“

Coby tanečnice jste nasbírala mnoho mezinárodních zkušeností. Tančila jste ve francouzském muzikálu Romeo et Juliette (2016, 2018). Své taneční umění jste předvedla také v britské talentové show X-Factor. S taneční skupinou CreDance Lady-licious jste se stala finalistkou TV soutěže Czechoslovakia´s Got Talent. Jaká to byla zkušenost?

„Vzpomínáte na zahraniční projekty – muzikál Romeo et Juliette byla krásná zkušenost, neboť jsme procestovali opravdu mnoho úžasných měst v Číně, na Tchaj-wanu, a dokonce jsme stihli ještě i Moskvu. Televizní svět jsem si také vyzkoušela a mám na to silné vzpomínky, ať už Československo má talent nebo britský X-factor, ale je to přece jen ten komerční svět, rychlý, proměnlivý a řeknu i možná pomíjitelný. Za svůj největší zahraniční úspěch však pokládám spolupráci s francouzským choreografem Mouradem Merzoukim a tanečním souborem Kafig, pro který tancuji v představení ZÉPHYR na hudbu Armanda Amara. Premierovali jsme v roce 2021 a stále ještě hrajeme a cestujeme primárně po Francii a okolních státech.“

Zéphyr

Spolupracujete se soubory 420PEOPLE – HeArt of Noise, The Watcher, INspiraCe, Lenka Wagnerová & Company – Sorcerer, Amazonky, La Fabrika – Poprvé a naposledy, s Janou Burkiewiczovou – Divočina a Najděte ostatní nebo Losers Cirque Company – Nebesa. A letos jste pro 420PEOPLE jako choreografka připravila představení PULPS, kde tančíte spolu s Jindřichem Panským. Jak se Vám spolu tančí? Máte oblíbené představení, ve kterém hrajete?

„S Jindrou  jsme spolu poprvé spolupracovali právě na projektu Divočina pro Janu Burkiewiczovou a už tam mezi námi vzniklo silné přátelství. Je to extrémně talentovaný člověk, akrobat, tanečník, performer, cukrář 🙂 a velmi přátelská nekonfliktní lidská duše. Do projektu PULPS jsem si ho vybrala sama a teď si neumím představit, že bych celý ten proces absolvovala s někým jiným. Prošli jsme několika úskalími, od zrušeného festivalu na Slovensku, kde jsme měli odprezentovat poprvé work in progress až po Jindrovu zlomeninu nohy, která se mu nešťastně stala na zkoušce tři dny před premiérou. Nakonec se ale všechno podařilo, a sice s dvouměsíčním opožděním, ale představení PULPS spatřilo světlo světa na začátku května letošního roku. Snad to nebude znít příliš neskromně, ale právě PULPS teď hraji asi ze všeho nejraději. Stále mám ráda i Watchera a francouzského ZÉPHYRA.“

PULPS – foto P. Ovsík

Zéphyr

Své pracovní aktivity dělíte mezi tanečnici a choreografku. A coby choreografka jste se podílela na řadě představení jako je např. opera La Scuola de gelosi (Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě), muzikály Anything goes a Chicago (Divadlo Jiřího Myrona v Ostravě), muzikály Hairspray, Blood brothers, Cats (Nová scéna v Bratislavě) nebo nejnověji projekt FORMAN (Letní scéně muzea Kampa v Praze). Co Vás baví na choreografii? Je za tím ta možnost vytvoření si vlastního světa na jevišti, v němž lidí jednají tak, jak to vidíte jen vy?

„Baví mě být kreativní, něco vytvářet, v tomto případě pohyb, kompozici na jevišti, ohýbat a tvarovat lidská těla a vytvářet jimi obrazy v prostoru. Co mě na tom ale baví nejvíc je, že mohu předat publiku nějakou zprávu, myšlenku, můžu s ním komunikovat, primárně beze slov, jen přes lidské tělo, jeho pohyby a emoce. Takže mně nejde o to, jak říkáte, aby lidé na jevišti jednali, tak jak chci já, jde mi o ty oči, které se na jeviště dívají, aby se publika to, co vidí, dotýkalo, aby se možná mohl divák, v tom, co vidí, najít, aby byl inspirován, pobaven. Zatím v mé tvorbě pro velká divadla převládají muzikálové inscenace, ale já věřím, že jsem na cestě, aby se to změnilo. Ráda bych víc dělala taneční představení, fyzické divadlo, pohybové inscenace či happeningy, nebo stylizovaná rozpohybovaná činoherní představení.“

 INspiraCe – foto V. Brtnický

Jednou jste řekla, že Vás baví být interpretkou na jevišti, ale také Vás baví tvořit. A o sobě říkáte, že jste interpret, kterému už ale postupně roste i potřeba vyjádřit se v rámci své tvorby. Platí to stále? 

„Rozhodně ano.“

Za svou tvorbu jak choreografickou, tak interpretační jste obdržela několik ocenění na festivalech, jako je Festival of Choreographic Miniatures v Bělehradě (2014 i 2015) a na Internationales Solo-Tanz Theater Festival v Stuttgartu (2015) získala cenu diváků, díky které jste se dostala na několik tanečních festivalů v Brazílii. Co to pro Vás znamená? Je to radost a závazek zároveň? A jaké byly festivaly v Brazílii?

„Mám na tyto události opět krásné vzpomínky. Dokonce jsem stále v kontaktu se Stuttgartem. Už dvakrát mě pozvali zpět jako lektora učit v rámci festivalových dnů a také tančit jako host během finálových galavečerů. Ředitel soutěže Marcelo Santos de Oliveira je srdcem tohoto festivalu a já jsem velmi ráda, že se nám zkřížily cesty a udržujeme kontakt. Internationales Solo-Tanz je choreografická soutěž s věkovým omezením, plánuji se ale v budoucnosti ještě určitě zapojit, když najdu vhodného interpreta na nějaké své ještě nezrealizované nápady. Kdyby se mi podařilo vrátit se do Brazílie s tancem s vlastní tvorbou, byl by to opět splněný sen 🙂

Jednou jste řekla, že jste se chtěla tanci věnovat vždycky a o jiném směru jste neuvažovala. Čím je pro Vás tanec dnes?

„Povoláním, posláním, živobytím, vyjádřením, seberealizací …“

Jak ráda trávíte chvíle volna? 

„Miluji cestování, objevování nových míst, kultur, poznávání nových lidí z různých koutů světa. Mám moc ráda filmy a čas strávený s přáteli a rodinou. Takový čas je mi velmi vzácný, neboť mé rodné město je daleko. Občas ráda peču a občas ráda píšu, své vzpomínky, myšlenky i krátkou poezii, poslouchám hudbu a fotím autoportréty…“

 Poprvé a Naposledy

 

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Simony Machovičové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Jak tančí duše?

Dokument Mluvit tancem nahlíží do pracovního i osobního života tří špičkových tanečníků baletu ND

Režisér Martin Kubala sledoval v průběhu jedné divadelní sezony tři oceňované tanečníky: Filipa Barankiewitze, Adama Zvonaře a Elenu Dombrowskou. Zjišťoval, v čem tkví podstata baletního mistrovství, jak se tanečníci potýkají s fyzicky extrémně náročnou profesí a co prožívají, když vstoupí na pódium. Dokumentární film Mluvit tancem uvedla Česká televize ve středu 11. 12. ve 20:15 na ČT art.

Když zhruba před dvěma lety započaly úvahy natočit s baletem Národního divadla společný dokument, mělo jít především o sondu do jednoho roku souboru. A já jsem rád, že nakonec vzniklo něco mnohem většího a hlubšího. Ano, podíváme se na představení a zkoušky tady v Praze, navštívíme Turín, Valencii, Stuttgart, a dokonce i exotický Omán. Ale především, a to je pro mě a, doufám, i pro naše diváky to nejzajímavější, uslyšíme vyznání velkých tanečních osobností z celého světa, co pro ně balet a tanec znamenají. Považuji tento dokument za jednu velkou poctu všem, kdo tanci a baletu zasvětili celý svůj život,“ říká výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl.

Režisér Martin Kubala natáčel se současným uměleckým ředitelem baletu ND a bývalým prvním sólistou Stuttgarter Ballett Filipem Barankiewiczem, prvním sólistou baletu ND Adamem Zvonařem a se začínající sboristkou Baletu ND Elenou Dombrowskou. V průběhu jedné divadelní sezony (2023/2024) zachycuje jejich každodenní život plný tréninků, zkoušek, večerních představení i emotivní momenty, které k baletní profesi patří.

„Všechny protagonisty spojuje jejich angažmá v baletu Národního divadla, ale každý zastává jinou roli a odráží jinou perspektivu – jako umělecký šéf, sólista a tanečnice. Dokument Mluvit tancem ukazuje především vlastnosti, které musí každý tanečník mít, chce-li se věnovat profesionálně tanci – vášeň, kázeň a ohromné nasazení. Tyto typické charakterové rysy poodhalí i duši našich protagonistů, která je hluboce oddaná právě tanci,“ říká o projektu kreativní producentka Veronika Slámová.

V dokumentu se objeví řada významných osobností baletu, jakými jsou choreografové Ronald Hynd, Mauro Bigonzetti, Krzysztof Pastor či Jiří Kylián, primabaleríny Márcia Haydée, Daria Klimentová, Tereza Podařilová nebo Nikola Márová, a mnozí další. Prozradí, co je v jejich náročné profesi nezbytné k tomu, aby uspěli – a aby si uchovali trvalou radost z tance.

Film vznikl ve spolupráci s Národním divadlem a byl slavnostně uveden na letošním 61. Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha.

Scénář, kamera a režie: Martin Kubala // výkonný producent: Petr Morávek // kreativní producentka: Veronika Slámová // účinkují: Filip Barankiewicz, Adam Zvonař, Elena Dombrowski, Jiří Kylián, Ronald Hynd, Mauro Bigonzetti, Krzysztof Pastor, Márcia Haydée, Daria Klimentová, Reid Anderson, Ivan Liška

Foto: Andrea Filíčková, Serghei Gherciu, ČT 

Vendula Krejčová                                                                                   

pro Taneční magazín

Mluvit tancem

Slavnostní premiéra dokumentu na festivalu Zlatá Praha

25. září 2024 v rámci festivalu Zlatá Praha měli diváci možnost vstoupit do světa tance v Obecním domě při premiéře filmu režiséra Martina Kubaly Mluvit tancem, na který byli nesmírně zvědaví i sami účinkující.

Martin Kubala se ve svém snímku snaží  rozkrýt smysl a podstatu tohoto  nejstaršího umění.  Pokouší se odhalit také zejména přes životní příběh současného uměleckého ředitele Baletu ND a bývalého prvního sólisty Stuttgarter Ballett Filip Barankiewicze,  jak se vyvíjel balet, tato divadelní forma s přesnými pravidly, považovaná za vrchol tanečního mistrovství. Jak jsme se dozvěděli od hlavních protagonistů, současný český balet je na vysoké úrovni, dokáže jednoznačně konkurovat všem evropským baletním představením.

Film Mluvit tancem sleduje jednu sezonu (2023/2024) Baletu Národního divadla, tedy předního evropského souboru, který spolupracuje s nejlepšími světovými choreografy a tanečníky a vystupuje na prestižních světových scénách.

Dalším protagonistou je Adam Zvonař, současný první sólista Baletu ND, kterého Martin Kubala zachycuje nejen na jevišti, ale i v jeho civilním životě, například v sauně atd.

Třetí z protagonistů je Elena Dombrowski, začínající sboristka, která má celý umělecký život před sebou. I její příběh je propleten záběry ze zkoušek, prvními divadelními příležitostmi, představeními i momenty každodenního života.

Poutavé je i vyprávění Johany Mravcové, která po zranění svoji taneční kariéru musela ukončit. Štěstí prostě nestálo na její straně. I tak to často chodí.

V dokumentu promluvili také  významné ikony baletu, které svůj umělecký život dotáhly k samotnému vrcholu.  O své zkušenosti a myšlenky se podělili choreografové Jiří Kylián, Ronald Hynd, Mauro Bigonzetti, Krzysztof Pastor, primabaleríny Márcia Haydée, Daria Klimentová a také Reid Anderson, Ivan Liška a další osobnosti.

Daria Klimentová říká: „Když se ohlédnu za svým životem, tak si říkám, jestli mi ta dřina za to stála. Ale asi ano.“

Sledujeme každodenní rutinu tanečníků plnou tréninků, zkoušek, večerních představení a momenty, které k jejich životu patří.

Snímek má vysokou uměleckou hodnotu,  divákovo oko plesá nad nádhernými záběry, taneční ukázky z vystoupení Adama Zvonaře a jeho taneční partnerky jsou až nadpozemsky krásné a povznášející.

Po skončení promítání se sešli hlavní protagonisté a také producentka Veronika Slámová na jevišti. Adam Zvonař přiznal, že je nadšený z dokumentu, je pro něj inspirující. Prý někdy toho člověk chce všeho nechat, už ztrácí inspiraci, ale zřejmě se pak na film podívá a zase půjde dál.

Filip Barankiewicz řekl, že  byla vidět krásná představení, i to, co není krásné, ale chybělo mu více přiblížit divákovi situaci, kdy představení je krásné, ale tanečníci jsou „uf,uf“ (názorně předvedl a všechny pobavil).  Toto je také můj názor. Trošku mi v dokumentu chyběly pocity samotných tanečníků těsně po vystoupení. Neboť vím, že mnohdy tančí i zranění, při vystoupení bolest necítí, ale potom….

Inu, když se opona rozevře, rozevře se i srdce tanečníka, praví přísloví.

Celkově dokument  přináší zajímavé okamžiky a postřehy těch, kteří tomuto vrcholovému umění zasvětili svůj život.  Martinu Kubalovi gratulujeme.

Foto: Andrea Filičková, Eva Smolíková

Eva Smolíková

Taneční magazín