Jazmína Piktorová – Taneční magazín

Stále stejný příběh

Inuitská legenda ožije v „recyklované“ inscenaci

Orchestr BERG a PONEC – divadlo pro tanec otevřou v úterý 5. září 2023 novou sezónu premiérou hudebně-taneční inscenace Stále stejný příběh. Renomovaná choreografka Mirka Eliášová a špičková hudební skladatelka Jana Vöröšová, která bude také jednou z performerek na jevišti, se inspirovaly dávným inuitským příběhem. Hudebníci se rozpohybují a tanečníci se rozezvučí v představení, jehož tématem jsou člověk a příroda. Proto se v něm přednostně využívají „recykláty“ – tvůrci se pro ně ponořili do svých skladů, kde na další život čeká nepřeberné množství materiálů, hudebních nástrojů a dalších předmětů.

„Čím je nejlepší na světě být? Obyčejnou trávou nebo krásnou bylinou? Myší nebo ptákem?
A co člověkem?“ Stará inuitská legenda se zamýšlí nad touhou žít a přežít i v těžkých podmínkách.

„Dávný příběh rezonuje zvlášť v dnešní době plné strachů a neustálého pocitu ohrožení. Pracuje ale i s nadějí – člověk si díky své kreativitě dokáže poradit s nečekanými i náročnými situacemi,“ říká choreografka Mirka Eliášová.

Orchestru BERG se podařilo spojit dvě výrazné české umělkyně. Jana Vöröšová je uznávanou skladatelkou s objednávkami od České filharmonie nebo Pražského jara, Mirka Eliášová je jednou z tvůrčích stálic české taneční scény. „S oběma spolupracujeme už dlouho, s Janou od dob jejích studií, s Mirkou jsme od roku 2007 vytvořili řadu výjimečných site-specific večerů, mimo jiné v Čistírně odpadních vod nebo v bývalém paláci Elektrických podniků. Jsme rádi, že se nám je podařilo dát dohromady a že si tak dobře porozuměly,“ říká Peter Vrábel, umělecký šéf orchestru.

„S Mirkou a Janou jsme si stanovili cíl využít na maximum naše sklady, ve kterých se skrývá ohromné množství pokladů – materiálů, hudebních nástrojů a dalších věcí. Je to kreativní výzva i povinnost vůči naší planetě,“ prozrazuje Eva Kesslová, ředitelka Orchestru BERG. Mirka Eliášová doplňuje: „Jde nám především o propojení pohybu a zvuku. Hudebníci mají pohybovou akci, tanečníci se rozezvučí, podle toho jsme je i vybírali. Je to další logický krok naší spolupráce.“ S tanečníky a hudebníky bude na jevišti i skladatelka Jana Vöröšová, které je taneční prostředí vlastní: „Nejsem tanečnice, ale chodila jsem tancovat a víc než dvacet let učím na konzervatoři Duncan Centre, takže se na tanec dívám každý den. Je skvělé, že od Mirky dostanu pocitové zadání a realizace je pak už na mně. I proto jsem si pro sebe do představení vybrala akordeon, který je hezky pohybový.“

První zkoušky se uskutečnily v březnu, hlavní zkoušky probíhají o letních prázdninách, premiéra otevře sezónu divadla PONEC v úterý 5. září. Večerní představení doplní dopolední uvedení pro školy.

—

Eli & kol. & Orchestr BERG & PONEC – divadlo pro tanec

STÁLE STEJNÝ PŘÍBĚH | … hudebně-taneční představení

premiéra: 5. září 2023 ve 20:00, PONEC – divadlo pro tanec

nejbližší reprízy: 6. září 2023 a 20. listopadu 2023 (další v roce 2024)

Mirka Eliášová – choreografie, Jana Vöröšová – hudba

Pavel Havrda – light design & video, Renata Weidlichová – kostýmy

účinkují: Jana Kubánková, Jazmína Piktorová, Jana Vöröšová, Radek Doležal, Radim Klásek

Foto: Karel Šuster, Adéla Vosičková

Markéta Faustová

pro Taneční magazín

„ASSEMBLAGE“ atakovala auta

Aktivní ALTA adekvátně asociovala a atakovala agilním autorským abstraktním anglickým „Assemblage“ apokryfy a auditorium. A apelovala atakována automobily.

Jaká byla premiéra Martiny Hajdyly Lacové a seskupení ME-SA „Assemblage“? Jak už tomu bývává před premiérou, tak se tradičně (a „trendy“?) nezačínalo včas. U moderních – zejména pražských – tanečních scén nejen mně (ale stále větší armádě diváků) trochu vadí jakási nevyrovnanost. Pokud premiéra či repríza ze strany interpretů nezačne včas, tak se naprosto nic neděje. Nikdy jsem nezažil upřímnou omluvu. Pokud však divák přijde o trochu později, nebývá vpuštěn!!! Chápu úctu k hercům, celému uměleckému štábu… Ale kupříkladu dispozičně v divadle Ponec by mohli být opozdilci téměř bezbolestně vpouštěni na horní balkon. Tam by, upřímně řečeno, minimálně rušili… A možná by se to dalo – při troše dobré vůle – vyřešit i v ALTĚ?

A tak se i v industriální ALTÉ čekalo, čekalo a ještě déle čekalo v typickém průchodu před hlavním sálem. A najednou ze dvora tohoto studia pěkně mezi premiérové čekající obecenstvo vjel – osobní automobil. Bez zatroubení! Stylové k tomu, co následovalo po dlouhém, maratónském čekání.

Jak již jsme byli předem z propagačních tiskovin připraveni, jednalo se o autorský počin Martiny Hajdyly Lacové. Těšili jsme se na užití silničních retardérů, na spolupráci jmenovkyně slavné výtvarnice Zuzany Scerankové – Pavly. Ta již zazářila ve známém Buran Teatru v Brně. Otazníky předem panovaly i kolem živé hudby…

Znalí divadelníci, hudebníci i teoretici, opět z Brna, právě vyzdvihovali multiinstrumentalistku a improvizátorku Hanu Foss Minaříkovou. Z Prahy naopak předem zněly pochvalné hlasy na adresu druhé hudebnice Žanety Vítové, spjaté zejména s Pražským improvizačním orchestrem a akordeonem…

Dějištěm „Asemblage“ byl již tradiční a první velký sál studia ALTA. Byl nabit přímo k prasknutí. Sedělo se i na schodech.

Vlastní jeviště ALTY bylo vymezeno dlouhým diagonálně položeným zpomalovacím – autentickým retardérem. Ne každý asi dokonale zná a ví, že je tento rozebiratelný… V levém zadním rohu hracího prostoru se neustále vzdouvá vojenská plachta. Asociuje pohyb, život uvnitř, pod ní. Nad ní – ve stejném vojenském maskovacím designu – visí obří šortky! Ne náhodou evokují červené trenýrky nad pražským Hradem.. Opodál leží několik malých, špičatých betonových hranolů, ostře se tyčících, jakoby z dílny proslulého Bořka Šípka. Ve středním pozadí na levé straně scény se pne totem, vytvořený z rozřezaných koláčů dřeva.

Skutečně, výtvarný rukopis Zuzany Sceránkové výrazně předznamenal celé, bezmála hodinové, představení. Stal se výrazným komponentem civilizačního příběhu a výtvarné artefakty se stávaly pilíři, na nichž inscenace – kromě nápadité choreografie – stála.

A už se vše rozjíždí… Na levé straně sedí dvě (až moc) živé, již zmíněné, hudebnice. S akustickými nástroji, ale i laptopy a dálkovým ovládáním. Na zemi leží šestice tanečnic. Zatím v klidu téměř letargickém. V kolektivním duchu. Nic nevybočuje, nic neprovokuje. A pak poznenáhlu následuje nevyřčený houpavý apel k pohybu. Hudba – jakoby golemovským šémem – ožívá tanečnice a ony naopak ožívají hudbou…

Ještě stojí jistě za zmínku světelný design. Na něm zapracoval manžel hlavní autorky Jiří Hajdyla. Bylo vidět, že se jedná o manželský „teamwork“. Reflektory ani boďáky nepřebíjely vlastní scénu, nesnažily se za každou cenu exhibicionisticky dominovat… Naopak, byly s hudbou tím, co hnalo „Asemblage“ dopředu.

Celé představení „Asemblage“ přináší celou řadu výtvarně choreografických obrazů. Jde zde o konflikt přirozeného a strojeného pohybu, akustické a elektronické hudby, přírodních výtvarných artefaktů s umělými.

Zajímavý je i kontrast mluvené a zpívané ruštiny v podání Ekateriny Plechkové. Ve stínu „zemanovských“ (sice vojenských) šortek získává aktuální konotace.

Možná, že právě říjen 2018 klade naléhavé otázky… A „Asemblage“ na ně odpovídá s potřebnou razancí. Máme se bát islamistů? Anebo rusky mluvících (a zpívajících) lidí? A anglický název vtipně, avšak důrazně paroduje až nechutné ovlivnění českého slovníku anglo-americkými vzory, které však ve skutečnosti pražádnými pořádnými vzory nejsou.

Vlastní kontrast hudby s elektronickými a samplovanými zvuky spoluvytváří i užití netradičních nástrojů. A tak zde s tradičním akordeonem kontrastuje například australské didgeridoo. I různé bicí nekonvenční nástroje a prvky.

Zmíněná maskovací plachta v pozadí stále evokuje život. Až v samém závěru představení odhaluje, že ji vzdouvá pouze – ventilátor. Bublina splaskla. Král je nahý. Krásná parodie na módní internetové a bulvárně novinové výmysly.

„Asemblage“ je výrazným krokem Martiny Hajdyly Lacové do pomyslného divadelního souboje s Lenkou Vagnerovou & Company. Obě se žensky – avšak prostě a přírodní formou – vyjadřují civilně k civilizační tematice. Každá svým scénickým jazykem a pro ni typickými prostředky.

Věřím, že tento souboj dvou výrazných ženských tanečně choreografických osobností na dálku přinese i další úspěšné inscenace. Minimálně jako „Assemblage“.

Zakončení, až po představení, bylo opět stylové. Tradičně – bez zatroubení – vjelo ze dvora mezi odcházející obecenstvo tentokrát auto nákladní! Tuším, že jakési firmy Svoboda a Bobůrek? Nestačil jsem pořádně registrovat. Byl jsem rád, že jsem uskočil. Bylo i toto předem narežírováno? Možná, že po derniéře „Assemblage“ skončí retardéry zde v průchodu?

Assemblage
Premiéra: 8. 10. 2018, Studio ALTA

Koncept a choreografie: Martina Hajdyla Lacová
Tvorba a interpretace: Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková
Hudba: Hana Foss Minaříková, Žaneta Vítová
Scénografie a kostýmy: Zuzana Sceranková
Světelný design: Jiří Hajdyla, Zuzana Sceranková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Producent: ME-SA / Karolína Hejnová
Produkce: Linda Průšová

Foto: studio ALTA/Vojtěch Sláma

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

ASSEMBLAGE – šest tanečnic a retardér

Retardér ještě neznamená, že inscenace bude zpomalena. Anebo, že je určena pouze pro retardované jedince!

V pondělí 8. října uvede Studio ALTA v 19.30 premiéru tanečního představení skupiny ME-SA v choreografii držitelky ocenění Tanečnice roku 2015 Martiny Hajdyla Lacové s názvem „Assemblage“. V představení šestice tanečnic hledá síly, které je a svět kolem nich tvoří i ničí zároveň.

Svérázný ekosystém inscenace v sobě zrcadlí neustálou proměnu, proces zrodu a provázanost vzniku a zániku. „My jsme ty síly, které mění okolí, ale zároveň i my jsme, ať chceme nebo ne, měněni naším okolím, společností. Jsme součástí asambláže, kterou sami tvoříme,“ vysvětluje inspirace dramaturg inscenace Jiří Hajdyla.

„Cítila jsem potřebu pracovat s nebezpečím, lákalo mě téma apokalypsy a chtěla jsem nechat prorůst divadlo přírodou“, doplňuje autorka choreografie Martina Hajdyla Lacová.

V inscenaci je ale apokalypsa vnímaná spíše jako proces zrodu něčeho nového, než zánik toho původního. Autoři se obracejí k přírodě a k základním principům existence, hledají inspiraci ve vazbách prvků ve skupenstvích, ve vzájemném působení planet ve vesmíru, ale také ve zvířecí podstatě interpretek, z nichž každá přináší vlastní ženskou esenci – Soňa Ferienčíková, Barbora Janáková, Markéta Jandová, Jazmína Piktorová, Ekaterina Plechková, Eva Priečková.

Nedílnou součástí představení je živá hudba a scénografie Zuzany Scerankové.

Sceranková zde pracuje se zdánlivě neslučitelnými motivy. Zpomalující a ohraničující pouliční retardér leží vedle organických přírodních prvků. Výsledkem je svět, v němž se prolínají futuristické a postapokalyptické vize s klidnou a samozřejmou dokonalostí přírody.

Tvůrčí tým Assemblage:

Fotoze zkoušek: Studio ALTA

Tatiana Brederová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN