JATKA78 uvedou premiéru klaunérie »Přecházení«

SQUADRA SUA uvede v červnu klaunskou grotesku. Za účasti herců z Divadla Bolka Polívky. Můžete se těšit i objednávat lístky!

Nonverbální divadlo je jedním ze základních stavebních kamenů programu Jatek78. Proto si tato divadelní scéna na konec letošní sezóny připravila premiéru projektu Squadra Sua. Tento v českém prostředí již zavedený soubor se zaměřuje na propojování klaunérie s prvky fyzického divadla. Jejich nový projekt „Přecházení“ se poprvé představí na Jatkách78 již 8. června 2019.

Soubor Squadra Sua ke spolupráci získal světoznámého belgického performera a režiséra, mistra nonverbálního divadla a velkého inspirátora Jose Houbena a českou režisérku Veroniku Poldauf Riedlbauchovou, která má za sebou řadu úspěšných inscenací v oblasti fyzického divadla a nového cirkusu. Pro tento projekt se soubor, ve složení Roman Horák, Lukáš Houdek a Robert Janč, rozšířil o dva klauny z Divadla Bolka Polívky, Michala Chovance a Ondřeje Klíče.

Všechno začalo jednoduchou myšlenkou, prozkoumat, co znamená pro klauna přejít scénu zleva doprava,“ říká Lukáš Houdek. „Od té doby jsme ušli kus cesty. Přecházení se mezitím stalo mezníkem, kterým vstupujeme do pro nás úplně nového divadelního myšlení,“ dodává Robert Janč. Projekt Přecházení se pohybuje na pomezí klaunérie, moderního fyzického divadla, instalace a performance.

V Přecházení je pro mě přitažlivá konfrontace humorných situací se základními existenciálními otázkami. Je to mozaika obrazů, ve kterých se střetává logika snu a absurdita každodennosti. Cesta z bodu A do bodu B se stává cestou do vnitřního světa člověka, věčně narušovaná faktem, že tuto cestu podniká klaun,“ komentuje Veronika Poldauf Riedlbauchová. „Spolupráce s Josem Houbenem je oboustranně obohacující, oba přicházíme s různými podněty, které se vzájemně doplňují. Shodli jsme se také na společné poetice představení postavené na abstrakci, minimalismu a metafoře, což je vzhledem k faktu, že jsme se před tím neznali, zcela ojedinělé. To rovněž platí i o celém souboru. Proces tvorby byl v čistém slova smyslu kolektivní prací,upřesňuje režisérka.

Se všemi těmito klauny jsem se potkal během workshopů pořádaných pro organizaci Zdravotní klaun, a když mi nabídli spolupráci, okamžitě jsem tuto nabídku přijal. Byl jsem fascinován jejich bytostnou přítomností na jevišti. Vždy mě navíc přitahovalo vytvářet nové věci s novými lidmi. Zajímá mě především proces tvorby a jejich nabídka byla v tomto ohledu velmi otevřená,“říká Jos Houben a dodává: „Vzrušující na tomto projektu je, že na něm můžu pracovat tak, jak pracuji rád. A to je vzácné. Cítil jsem možnost prozkoumat nové vyjadřovací prostředky, které mi umožní pustit se na pole větší abstrakce. Hrát si s tím, kdo jsme, a napojit se na diváka pomocí čiré existence klauna na jevišti. Sám to při zkouškách zažívám. Pánové leckdy předvádějí tak živé improvizace, řekl bych až se záblesky záblesky geniality. Je to tak pohlcující, že často zapomenu, že jsem na zkouškách a režírujia pouze se bavím.“

Důležitou roli v Přecházení hraje rovněž vizuální složka. Minimalisticky pojatá scénografie Petry Vlachynské se stává aktivním činitelem inscenace. Svou jednoduchostí posiluje individualitu každého herce a posouvá význam situací do nových kontextů. Light designu se ujal Michal Kříž a hudební složky stálý spolupracovník souboru Squadra Sua Jan Šikl.

Squadra Sua: »Přecházení«

Premiéra: 8. 6. 2019, Jatka78

Koncept a režie: Jos Houben a Veronika Poldauf Riedlbauchová
Hrají: Roman Horák, Lukáš Houdek, Michal Chovanec, Robert Janč, Ondřej Klíč

Scéna a kostýmy: Petra Vlachynská

Hudba: Jan Šikl

Light design: Michal Kříž

Představení podpořili: Ministerstvo kultury ČR, Magistrát hl. m. Prahy, Jatka 78, Zdravotní klaun o.p.s., Cirqueon – Centrum pro nový cirkus, Hudební fakulta AMU v Praze, Divadlo Bolka Polívky, DIOD Jihlava

70 min., vhodné od 10 let

http://www.jatka78.cz/cs/inscenace/prechazeni

Squadra Sua

Squadra Sua v roce 2003 založili Roman Horák a Robert Janč. Zakládající dvojici později doplnil Lukáš Houdek. Soubor se specializuje na autorská klaunská představení. Používá v nich širokou škálu divadelních prostředků s důrazem na klaunskou hru a techniky fyzického divadla. Soubor propracovává paralelně dvě linie tvorby – pouliční rodinná představení a klaunská představení pro dospělého diváka. Mezi úspěšné projekty patří například inscenace O humoru, Absolutely, Handicops, Monstera deliciosa, Up či pouliční představení Bomberos, Soldates, Happy hour a další.

Squadra Sua odehrála přes dvě stě vystoupení po celé České republice i v zahraničí (např. festivaly Letní Letná, Cirk-UFF, Za Dveřmi, Živá ulice, Sztuka Ulici). Členové souboru se věnují rovněž pedagogické činnosti, vedou dílny s tématikou klaunérie, fyzického divadla a cirkusových technik u nás i v zahraničí. Přecházení je sedmou inscenací tohoto souboru.

http://www.squadrasua.cz

Jos Houben

Jos Houben je slavný belgický klaun, performer, režisér a scénárista. Vystudoval pařížskou školu fyzického divadla L ́ École Jacques Lecoq v Paříži, kde působí od roku 2000 jako pedagog. Dlouhou dobu byl členem známé britské komediální společnosti The Right Size (1988–2006), ověnčené řadou ocenění. Jos Houben zde hrál, režíroval a podílel se na několika scénářích, mimo jiné rovněž se známým režisérem Kennethem Branaghem. Je zakládajícím členem proslulého souboru Théatre de Complicité a opakovaně spolupracoval s ikonou divadelní režie Peterem Brookem v Bouffes du Nord v Paříži. Pro britskou televizi Thames vytvořil úspěšný dětský komediální pořad Mr. Fixit. Se svojí one-man show The Art of Laughter, kterou před dvěma lety představil i českému publiku v rámci festivalu Prague Nonverbal, procestoval celý svět. Působí jako pedagog, ředitel a konzultant různých komediálních souborů, operních společností, cirkusových a tanečních škol.

Veronika Poldauf Riedlbauchová

V centru zájmu Veroniky Poldauf Riedlbauchové stojí fyzické divadlo, tanec, nový cirkus a site-specific. V těchto oblastech realizovala jako režisérka, choreografka a často i autorka a performerka mnoho úspěšných inscenací u nás a ve Španělsku, kde několik let profesně působila (Vodu po lžičkách, Camille, Combinat de Cirq 39, Očištění/Depurados, Hřbitov aut, Slavík a růže, Autobuď ad.). Úzce spolupracuje s novocirkusovým souborem Bratři v tricku, s nímž vytvořila tři autorská představení Plovárna, Funus a Lov. V posledních letech se zaměřuje rovněž na hudební divadlo, intenzivně spolupracuje především s Jihočeským divadlem (opery Traviatta, Trubadúr, Brundibár, muzikál Kronikáři ad.). Celá řada jejich inscenací byla prezentována na mezinárodních festivalech po celé Evropě a těší se mnoha nominací a ocenění. Vyučuje na Divadelní fakultě AMU v Praze, vede divadelní workshopy a připravuje hudebně-edukační pořady s PKF-Praque Philharmonia v pražském Rudolfinu. V roce 2014 vydala také básnickou sbírku Noc bez hlavy.

DALŠÍ INFORMACE & PŘEDPRODEJ:

http://www.jatka78.cz/cs/inscenace/prechaze

FOTO: SquadraSua, Eva Kořínková a David Konečný

Zuzana Hošková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

ISOLE

CIRK LA PUTYKA překračuje hranice mezi koncertem, divadlem a novým cirkusem

CIRK LA PUTYKA V BŘEZNU POPRVÉ NA JATKÁCH78 UVEDE INSCENACI ISOLE

Cirk La Putyka od 17. do 19. března uvede poprvé v Praze novou inscenaci Isole, ve které kmenoví hudebníci souboru s lehkostí, vtipem a virtuozitou překračují hranice mezi koncertem, divadlem a novým cirkusem. Režie se ujal Maksim Komaro, umělecký šéf finského Circo Aereo, který s Cirkem La Putyka v minulosti vytvořil již tři úspěšná představení. Tentokrát do hlavní role postavil ty, kteří doprovází projekty souboru od samého počátku, ale obvykle stoj&iacut e; v pozadí – hudebníky Jana Balcara, Andreje Rádyho, Davida Hlaváče / Adama Novotného, Veroniku Linhartovou, Valentina Verdure, Zbyňka Šporce a Annu Schmidtmajerovou. Maksim Komaro s nimi v úzké spolupráci vytvořil hravé představení plné humorných, nápaditých gagů, poetických obrazů a virtuózní původní hudby a zpěvu. Inscenace Isole měla premiéru 11. února v trutnovském polyfunkčním divadle UFFO, do prostoru Jatek78 se vrátí také v květnu.

“Co Cirk La Putyka v posledních deseti letech nevyužil na maximum? Muzikanti v inscenacích většinou nejsou jen hudebníky, jsou mnohdy součástí pohybových choreografií a hereckých scén. Proto bylo smysluplné jim dát prostor a vytvořit projekt, jehož hlavní složkou bude právě hudba. Isole je takový zvukový nový cirkus,” vysvětluje principál souboru Rostislav Novák ml. “Během inscenace máte mít pocit, že sledujete akrobaty létající vzduchem, přitom se ale díváte na muzikanty, kteří překračují hranice mezi koncertem, divadlem a cirkusem. V Isole se střídají jak sólová vystoupení, tak společné skladby a choreografie,” líčí.

Název Isole vychází z italského termínu pro ostrovy, ale v širší rovině v sobě nese i odkaz na báseň No Man Is an Island od Johna Donnea, jež se stala režiséru Maksimu Komarovi volnou inspirací. “Tento verš se dotýká mnoha věcí, které jsou přítomné v dnešním světě: individualismus, strach z odlišného a nedostatek společné zodpovědnosti. V Isole vlastně nevystupuje kapela, ani nějaký stálý soubor. Spíše zde máme souhrn jednotlivců, kteří spolu strávili hodně času s cílem spojit své dovednosti a vlastní osobnosti,” říká režisér. Při vzniku představení se s hudebníky zaměřil na pohyby, které provází hra na hudební nástroje. “Tímto postupem vznikl y nové nápady. Některé věci, které jsme našli, jsou zábavné, některé pak poetické,” doplňuje. “Isole bude k dívání i poslouchání. Isole je divadelně-hudební představení se silnými odkazy na postupy nového cirkusu,” uzavírá.

ROZHOVOR S REŽISÉREM MAKSIMEM KOMAREM:

V jakém smyslu se stala báseň No Man Is an Island inspirací pro představení?

„Tento verš ze slavné básně Johna Donnea se dotýká mnoha věcí, které jsou přítomné v dnešním světě: individualismus, strach z odlišného a nedostatek společné zodpovědnosti. V Isole vlastně nevystupuje kapela, ani nějaký stálý soubor. Spíše zde máme souhrn jednotlivců, kteří spolu strávili hodně času s cílem spojit své dovednosti a vlastní osobnosti.“

Jak se liší práce s herci, akrobaty a na druhé straně u tohoto představení s hudebníky. Musíte nějak upravit režijní postupy?

„Ve své práci s cirkusovým uměním vždy hledám jiné úrovně výrazu a komunikace mimo samotnou fyzickou cirkusovou akci. V průběhu zkoušení se dívám na akrobacii v té nejsyrovější podobě znovu a znovu. Zkouším najít momenty, kdy by se mohlo objevit něco nového, nečekaného. Podobně jsme se podívali na pohyby, které provází hraní na hudební nástroje. Tímto postupem vznikly nové nápady. Některé věci, které jsme našli, jsou zábavné, některé pak poetické.“

Co mohou diváci očekávat během představení? Jaký druh zážitku? Pohybové divadlo, koncert, nový cirkus?

„Isole je souhrn stylů a nápadů, souhrn individuálních osobností, které spolu tvoří na scéně. Isole je něco k dívání i poslouchání. Isole je divadelně-hudební představení se silnými odkazy na postupy nového cirkusu.“

Jak byste představení popsal?

„ööööööö…ööööööö…öööööööööö… je to donut?“

Existuje pro vás nějaká analogie mezi novým cirkusem a živou hudbou?

„Všechny scény a nápady v Isole s sebou nesou určitý fyzický i vizuální výraz spolu s hudbou. Některé části představení odkazují nebo připomínají cirkus, některé jsou více divadelní. Snažil jsem se zůstat bez vnitřních omezení a neprosadit do tohoto představení jeden žánr, ale spíše jsem se zaměřil na sestavení toku obrazů a akcí, které se liší svým stylem. A to stejné platí pro hudbu v Isole, která sahá od elektronické po klasickou, od popu po jazz.“

Isole / tvůrci a obsazení

Režie: Maksim Komaro

Obsazení: Jan Balcar, Andrej Rády, David Hlaváč / Adam Novotný, Veronika Linhartová, Valentin Verdure, Zbyněk Šporc, Anna Schmidtmajerová

Hudba: Jan Balcar, Andrej Rády, David Hlaváč / Adam Novotný, Veronika Linhartová, Valentin Verdure, Zbyněk Šporc, Anna Schmidtmajerová 

Scénografie: Pavla Kamanová

Světelný design: Juho Rahijärvi

Zvukový design: Jan Středa

Kostýmy & make-up: Kristina Záveská

Vizuál: Martin Sršeň, Jakub Jelen

Produkce: David Ostružár

Délka: 65 minut

Jazyk: Bez jazykové bariéry

Více informací: http://www.jatka78.cz/cs/inscenace/isole

Vstupenky na březnová i květnová uvedení Isole jsou k dostání na www.jatka78.cz.

Jiří Sedlák, Zuzana Hošková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

„Televizní taneční úroda“

Na televizních obrazovkách, převážně České televize, se objevuje celá škála a nepřeberná nabídka titulů z tanečního prostředí. Těm nejzajímavějším se teď za necelé první tři měsíce roku věnujeme i my. Zároveň vás upozorňujeme i na chystané březnové televizní taneční lahůdky předem.

Česká televize, jak již jsme konstatovali při závěru televizního festivalu Zlatá Praha 2017, není macešká k tanci jako takovému. Převážně na ČT ART, ale i na ČT 2 a ČT SPORT se objevuje ve všech svých podobách i stylech. Připomeňme si teď taneční televizní úrodu počátku roku 2017.

Počátek března patřil na obrazovkách českého veřejnoprávního televizního gigantu zejména milovníkům standardních tanců. Ale nejen oni, ale i další tisíce diváků mohly prostřednictví přímých přenosů i později ze záznamu sledovat – Mistrovství republiky v latinskoamerických tancích.

Stoupence tance ve filmu jistě vždy potěší a potěšil slavný muzikál režiséra George Cukora „My Fair Lady“ s Audrey Hepburnovou a Richardem Harrisonem v hlavních rolích.Česká televize tím přinesla milý dárek.

V tomto článku se hodlám věnovat těm pořadům z nejzajímavějších – televizním dokumentům. Začněme tím, který oslovil tu nejmladší generaci. Pod názvem „Skrečing“ uvedla ČT velice barvitý a živý dokumentární snímel o zákulisí Hip-hopu. Co je to vlastně Skrečing? Jeho objevitelem je údajně americký diskžokej Grand Wizard Theodore. A vznikl prý náhodou. Když doma mixoval gramofonové desky, tak jej manželka volala k obědu a on právě hrající desku zastavil násilně rukou. A aby vůbec ženu slyšel, tak začal deskou pohybovat oběma směry. Tam a zpět. Tím vytvořil nový zvuk, který začal později již záměrně rozvíjet. Předpokladem samo sebou byly kvalitní vynilové dlouhohrající desky. A dnes se Skrečing vyvinul do té míry, že diskžokejové hrají na gramofony jako na vlastní hudební nástroje. A od vzniku Skrečingu byl jen krok k průlomu současně vznikající kultuře hnutí hip-hop.

Velmi zajímavý film, tentokrát z domácí taneční scény přinesl film přímo s názvem nové nezávislé divadelní taneční scény v titulu „Jatka 78“. Tento název charakterizuje, že vznikl opravdu v prostoru bývalých jatek v Praze 7, Holešovicích. Mladší generace zná tento rozlehly areál už spíše jako tržnici. A jen ti pozornější si všimnou u vstupní brány obrovitých soch charakterizujících práci řezníků a jejich oběti. Divadelní scéna v industriálním duchu vznikla na konci roku 2014. Pořadem samotným provázel syn známého herce Rostislav Nová k mladší, který byl hybným motorem projektu „Jatka 78“. Divadelní milovníci jej poznali již v souboru „La Putyka“. Ve filmu dostal ještě velký prostor manažér Jatek Štěpán Kubišta. Ten sám vznik tohoto pozoruhodného projektu v jednu chvíli přirovnává k historickým sbírkám na Národní divadlo v Praze. Samozřejmě se ve snímku objevil i soubor 420 PEOPLE, pro nějž jsou „Jatka 78“ jednou z více „domovských“ scén. Závěr tototo televizního dokumentu nevyzněl jednoznačně optimisticky a nezávazně. Manažeři i herci mají totiž opodstatněné vrásky na čele. Nájemní smlouva na prostory, které rekonstruovali vlastními silami a za finanční podpory veřejnosti, konč&am p;iac ute; v květnu 2018 a dosud nebyla magistrátem, který je majitelem objektu prodloužena. Pro plánování provozu uměleckého centra, které je na východ od Berlína prvním velkým a multifunkčním prostorem, jde o zásadní problém, protože projekty se v rámci evropských i českých grantů nasmlouvávají s několikaletým předstihem. Režisérkou tohoto téměř hodinového dokumentu (přesnou stopáž měl 52 minut) byla Adéla Sirotková.

Počátkem roku se na obrazovkách ČT znovu premiérově objevil léty prověřený cyklus „GEN“, představující význačné osobnosti z různých oborů. Počátek (a v reprízách první polovina) března bude patřit našim světově uznávaným baletním dvojčatům bratrům Bubeníčkovým. Režírovala jej Tereza Kopáčová, která k filmu říká: „Od dětsví jsem se věnovala tanci. Pak u mne zvítězil film, ale občas se mi po tanci zasteskne. Myslím, že tanec kultivuje tělo i ducha. Ducha obzvlášť. U bratrů Bubeníčků je navíc přidané zajímavé další téma – hledání vlastní identity – u dvojčat ještě více hmatatelné.“

Hned dvě velké současné taneční osobnosti žánrově a stylově z opačných pólů tance – a je symptomatické, že obě ženského rodu – představil a v nejbližší době představí zbrusu nový seriál zaměřený na tu nejmladší generaci pod názvem „Děti sametu“. V lednu patřila k prvním protagonistkám „Dětí sametu“ nositelka mnoha mezinárodních cen tanečnice, choreografka a vedoucí souboru, který nese její jméno Lenka Vagnerová. V březnu se jako „dítě sametu“ představí nejmladší primabalerína v historii pražského Národního divadla Nikola Márová. Tyto oba po rtréty tanečnic připravila opět režisérka Adéla Sirotková.

Lenka Vagnerová a její inscenace “Lešanské jesličky“, kterou recenzoval koncem roku i náš Taneční magazín se objevila i v pravidelném programu ČT „Divadlo žije“. A další taneční počiny a projekty se objevují i v řadě dalších pravidelných zpravodajských relacích České televize.

Na závěr si necháme doslova taneční bonbónek z programu České televize. Veličina světového tance – ruský tanečník, choreograf a herec Michail Baryšnikov – byla středobodem jedinečného filmu „Prostor“. Mimochodem, Baryšnikov byl kdysi i protagonistou nádherného hraného celovečerního filmu „Bílé noci“ režiséra Taylora Hackforda. A tento tanečník se objevil chvíli i v roli milence hlavní protagonistky v populárním americkém televizním seriálu „Sex ve městě“. Ale zpět k dokumentu „Prostor“ v něm se kvartet mezinárodních veličin potkal při jedinečné spolupráci: & scar on;védský režisér Jonas Akerlund natočil osmadvacetiminutový film o vysoce oceňovaném tanečním představení „Place“ rovněž švédského choreografa Matse Eka, v němž účinkuje Michail Baryšnikov a Ana Lagunová. Tato taneční studie sleduje Ekovo téma zkoumání lidského těla a pohybů mistrovských tanečníků. Mats Ek vytvořil „Prostor“ (Space) speciálně pro Baryšnikova a Lagunovou. Baryšnikov, Lagunová a Ek jsou tři legendy tanečního světa. Tento strhující dokument již měl v únoru na českých obrazovkách premiéru a jedna z jeho repríz proběhne ještě 11. března ve 2.30 hodiny ráno. Pozor, v televizním programu je uvedena ještě u dne 10. března v noci! Že by Baryšnikova ty & bdquo;noci“ z názvu úspěšného filmu i nadále pronásledovaly?

Abychom byli spravedliví a „celoplošní“, tak musíme uvést závěrem, že se – na obrazovkách České televize nesmírně aktivní – tanečník Jan Onder objevil i ve vysílání soukromé TV Barrandov. Konkrétně v pořadu moderátora Aleše Cibulky „Můžu dál?“.

Televizní úroda počátku roku byla pestrá a nadějná. Jen tak dále.

 

Michal Stein

Foto: Česká televize

Taneční magazín

Baletní ping – pong s plodnou besedou

Baletní ping-pong s plodnou besedou

V pondělí 30. listopadu proběhla v zánovním divadelním prostoru JATKA 78 v bývalých pražských jatkách a (současné tržnici) další repríza BALETNÍ POCTY PING-PONGU. V podání mezinárodně ostříleného souboru 420 PEOPLE jsme shlédli pětašedesát minut brilantních nápadů i tanečně netradičních forem, jako jsou práce s loutkou anebo zařazení (sice ze záznamu) mužského hereckého hlasu Tomáše Měcháčka. Jelikož inscenace počítá s alternacemi, je nutno uvést, že tentokrát vystupovala Šárka Bočková s Milanem Odstrčilem, Adamem Sojkou a Alexandrem Volným. To vše v režii a choreografi i Jo Strømgrena.

Alespoň mne osobně (a lze říci, že tak 80 % lidí v hledišti) novátorské představení nezklamalo.

Ping.pong.3

Výtek bych měl opravdu pomálu. Již před návštěvou „ping-pongu“ jsem měl pochyby, jak se inscenátorům podaří skloubit uváděnou velmi stylově, historicky i demograficky roztříštěnou hudební dramaturgii. Řekl bych, že nadmíru úspěšně. Pouze některé operně zpívané pasáže v několika momentech působily poněkud tvrdě, naturalisticky a atmosférově zaváděly inscenaci – dost řešící pojetí evropské a východní filosofie – tak trochu zbytečně někam na sever Evropy. Či do Německa? Bylo pár okamžiků, kdy hudební árie připomínaly spíše zpívající Marlene Dietrich s boa a dlouhou cigaretovou špi čkou a – podle mne – šly proti temporytmu samotného představení. Že by daň severského režiséra a choreografa?

Ping-Pong002(

Rovněž verbální oživení loutky působilo poněkud zkarikovaně. Zavánělo až hereckou šarží. Nešlo pouze o zvolenou monotónní dikci, ale ona monotónnost nijak negradovala a tak trochu degradovala jednu z klíčových (byť loutkových) postav do určité plochosti. Bylo to záměrem?

Jinak tanec i práce s loutkou byly vskutku na vysoké ba špičkové úrovni. I když vždy se na špičkách netancovalo. A to vše jako celek pak sklidilo velké ovace přeplněného hlediště, ve kterém se výborně bavila i česká basketbalová reprezentantka a internacionálka Hana Veselá.

HanaVesela

Po představení vyvolal jeden ze dvou zakladatelů 420 PEOPLE Václav Kuneš zajímavou besedu s diváky. Ozvaly se zde i velmi kritické hlasy na pojetí východního myšlení a ženskou otázku. Byly však ve výrazné menšině. Dle mého názoru šlo o divačky, které v inscenaci hledaly lineární příběh se všemi detaily a zdůvodnily si ho po svém. Zajímavou inscenační konfrontací byla i návštěva diváků z Moravy, kteří shlédli českou premiéru na festivalu ve Valaškém Meziříčí naprosto v jiném prostoru a za jiných inscenačních podmínek. Dlužno zdůraznit, že byli i oni spokojeni.

Myslím, že podobné diskusní „dohrávky“ představení jsou dobré, ba potřebné. Pro vystupující jsou zpětnou vazbou a divák si zde naopak může mnohé ujasnit a dovysvětlit. A právě různorodost názorů je tím, co umělecký tvar stále někam posouvá a zkvalitňuje.

Ping-pong.1

Michal STEIN

Foto: Archiv 420 People

Taneční magazín