Štítek: Jan Sklenář

Držitel mnoha divadelních ocenění a nominací,  brněnský rodák Jan Sklenář (46) vystudoval činohru na JAMU. V královohradeckém Klicperově divadle, kde byl angažován Vladimírem Morávkem, strávil osmnáct sezón a nastudoval sedmdesát rolí. Od roku 2020 je členem pražského souboru Divadla v Dlouhé, kde ztvárnil řadu postav například Boris v Konci rudého člověka, Anděl ve Valčíku náhody, Královna noci v Kouzelné flétně, Karel Vaš v Pravomilov. Diváci ho však mohou znát i z filmu Nuda v Brně, seriálů Specialisté či České století a mnoha divadelních a hudebních scén mj. jako Romea Letních shakespearovských slavností, pantera Baghíru v muzikálu Mauglí Divadla Kalich, Uriáše v představení karlínského divadla Anděl páně, Moriartyho v Legendě jménem Holmes, kde je také aktuálně obsazen do hlavní role Beetlejuice, stejnojmenné hudební komedie.

Jaký je Váš Beetlejuice?

„Beetlejuice je démon i klaun, naprostý blázen! Všude, kam přijde vnáší chaos. To ale pro to, že se mu nedaří najít lásku a přátelství. Můj Beetlejuice vychází ze mě. Hned na začátku zkoušení mi režisér Gabriel Barre řekl, abych se americkému originálu zbytečně moc nepřizpůsoboval, chtěl stavět postavu na mé osobnosti. A tak se moje tělo i hlasivky přizpůsobují potřebám Beetlejuice. Samozřejmě, že jsem viděl Burtonův legendární film, i záznam broadwayského představení, a dokonce na něm i v Americe byl. Oboje je pro mne obrovskou inspirací, ale ani jednu z verzí v Karlíně nekopírujeme.“

Jak k Vám role přišla?

„V podstatě jsem ji dostal jako dárek k mým čtyřicátým pátým narozeninám od ředitele Hudebního divadla Karlín Egona Kulhánka. Dal mi nahrávku broadwayského představení, abych se na ni podíval. A mně bylo rázem jasné, že ji musím přijmout, protože je to obrovská příležitost a nesmírně zajímavý muzikálový úkol.“

Co bylo pak?

„Začali jsme zkoušet. Přípravy probíhají v několika fázích už od loňského listopadu, tedy trvají už celý rok. V první etapě, od prosince 2023, jsme cizelovali kostým, masku, pustili se do tvorby marketingových materiálů. Mezitím jsem začal chodit na hodiny zpěvu, pohybu, znovu oprašoval angličtinu. Ke konci jara přišly pěvecké korepetice a studium libreta. V létě proběhlo hlavní zkoušení s americkým režisérem Gabrielem Barre, každý den deset hodin.  Pak byla dvouměsíční pauza a po ní následovaly individuální zkoušky s Ondrou Brzobohatým. Je to pro mne dosud nejnáročnější herecký úkol ve všech směrech. Říká se, že je to asi nejtěžší muzikálová role, která kdy byla napsána. Její rozsah je obrovský, vyžaduje neskutečné nasazení a spoustu dovedností – hereckých, pěveckých, pohybových. I proto mi Hudební divadlo Karlín zajišťuje odborníky, s nimiž postavu dotahuji do dokonalosti: chodím na zpěv k Haně Peckové, na popový tanec k Andymu Urysiakovi, na pantomimu k Markovi Zelinkovi a posiluji s trenérem Jakubem Prchalem.“

Když mluvíme o zpěvu, nakolik náročné je vše zvládnout?

„Beetlejuice, tedy já, musí zvládnout zazpívat spoustu žánrů – od operního sopránu, přes rock, rap, šanson, jazz i metalový screaming, který byl pro mne asi nejnáročnější, stejně jako práce s českými texty.“

A líčení a kostým?

„Přijdu si jako Jekyll & Hyde. Musím přiznat, že se mi asi ještě nikdy nestalo, abych se takhle proměnil. Maska a kostým se mnou srostly, ta proměna je osvobozující a inspirativní. Vytvořili je výtvarníci Michaela Horáčková – Hořejší a René Stejskal. Musel jsem se naučit sám pracovat s maskou a dnes už jsem schopný si nasadit pleš s parukou a dolíčit do hodiny.“

Prý jste trochu překvapil i americké publikum jako Beetlejuice…

„Když jsme se s Ines Ben Ahmed (postava Lydie) a s Leošem Marešem byli podívat na představení v Americe, broadwayská verze muzikálu cestovala po velkých městech USA a my byli v Atlantě, rozhodli jsme se vejít do publika převlečeni a namaskováni za naše muzikálové postavy. Strhli jsme na sebe obrovskou pozornost čtyř a půl tisíce lidí v publiku. Totéž se opakovalo na zápasu nejvyšší soutěže NBA, kde jsme s Leošem seděli na palubovce v první řadě, a pořadatelé nás zařadili do shotu na reklamní kostce spolu s Ewan McGregorem a Anne Hathawayovou.“

Vaší domovskou scénou je Divadlo v Dlouhé, jak se vám daří všechno skloubit?

„V muzikálu Beetlejuice nemám alternaci. Dokonce jsem byl v první chvíli postaven do situace, že z Dlouhé budu muset odejít. Nakonec se ale ředitelé obou scén domluvili, a já zde mohl v angažmá zůstat. Jsem tady už pátou sezónu a velmi rád. Spolu s režisérem Michalem Vajdičkou aktuálně zkoušíme naše třetí společné představení – hru Kartónový taťka, která bude mít premiéru zkraje příštího roku.“

Co Vás přivedlo k herectví?

„Už od dětství zpívám. Chodil jsem do lidušky, kde jsem shodou náhod se dostal k záskoku ve zdejším divadelním představení. Pak už mne učitelka dramatického souboru nasměrovala na JAMU. Moje první angažmá bylo v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde jsem snil, že budu hrát. A povedlo se. Strávil jsem zde osmnáct sezon. Tady jsem se také seznámil s režisérskou dvojicí SKUTR a za nimi pak také odešel do Prahy, právě do Divadla v Dlouhé, kde se stali uměleckými šéfy. Díky nim jsem také okusil plenérové hraní na Pražském hradě, kde mi svěřili roli Romea po boku Terezy Ramba, ale třeba i roli Baghíra v muzikálu Divadla Kalich Mauglí, kterou jsem alternoval s Jiřím Kornem.“

Jak jste se dostal do Hudebního divadla Karlín?

„Vlastně díky Ondřejovi Gregor Brzobohatému, který dělal aranže lyrikálu Kudykam (dva tisíce veršů Michala Horáčka, z nichž některé byly zhudebněny Petrem Hapkou), kde jsem hrál Štamgasta, později i Kudykama. Rozuměli jsme si a on mi pak nabídl roli Moriartyho v muzikálu Legenda jménem Holmes. Pak přišel Uriáš v Anděl páně a teď Beetlejuice.“

Jste víc herec nebo zpěvák?

„Asi se víc považuju za zpěváka. Sice jsem teď víc divadelní a muzikálový herec, ale brzy bych se chtěl k hudbě vrátit a připravit vlastní hudební album, koncerty. Mám spoustu nápadů, jak si sen o sólové dráze zpěváka splnit, stejně tak,  jako koho bych si k sobě do kapely přizval.“

A co vy a režie, jak to jde dohromady?

„Režie mě velmi baví. Je to nesmírně těžká, ale komplexní disciplína. Už jsem si ji několikrát vyzkoušel, mám za sebou i psaní úprav a scénářů. Pro hradecké divadlo jsem dělal představení Bez bab! aneb Kutloch, které sklidilo velký a dlouhodobý divácký zájem a pro jaroměřské ochotníky pak velké tituly jako Ženitbu, Lakomce a Rok na vsi. Režíruji také v Českém rozhlase. Díky přátelství se Soňou Červenou jsme právě pro Rozhlas natočili její knihy Stýskání zakázáno a Stýskání zažehnáno v mé režii.“

A co televize a film?

„Zatím mám za sebou několik epizodních rolí, ale věřím, že skvělé role před kamerou na mne brzy čekají. Nechci ale nic na sílu. Má-li ta možnost přijít, chytím ji za pačesy.“

Jak trávíte volný čas?

„Přesto, že jsem městský člověk, miluji přírodu, svobodu. Jak samotu a divočinu, tak ve městě. Stejně tak lidské výtvory v krajině – českomoravské baroko – Santiniho, Dietzenhofera a jejich moderní pokračovatele. Rád cestuji po metropolích světa i ukrytých přírodních koutech. Jsem celoživotní skaut, miluji koupání na Adama, houbaření. Po tátovi jsem zdědil lásku k sadařství, mám vlastní malý vinohrad na bílé i červené. Ale taky miluji hospody, opojení alkoholu, přátel, tance a hudby. Vyřvávání na kytaru. Protancovat noc a odhazovat svršky je kromě milování nejlepší relax.“

Foto: Eva Smolíková

Johana Turner

pro Taneční magazín