inspirace – Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a tanečnicí Simonou Machovičovou

„Baví mě něco vytvářet, ohýbat a tvarovat lidská těla“

Jak jste se dostala k tanci, kterému se věnujete od dětství? Čím Vás tak zaujal, že jste kvůli němu později opustila rodnou Krupinu?

„Pohyb, určitá forma hyperaktivity byla pro mě od dětství přirozená. Vždy jsem měla hodně energie. Pamatuji si, že i když jsme čekali u babičky v paneláku na výtah, poskakovala jsem, dokud nepřijel. Myslím si, že rodiče potřebovali, abych se někde vybila a tanec byla ta nejlepší volba. Neměnila bych. Když jsem byla ještě opravdu maličká, vyzkoušela jsem i gymnastiku, společenské tance, později klavír, ale moderní tanec a street dance, který jsem dělala v pubertě i soutěžně, mě nakonec odvál do Bratislavy. Přijali mě na Vysokou školu múzických umění, v létě před zahájením prvního semestru jsem vyzkoušela svůj první konkurz do muzikálu v divadle Nová scéna a odtud už začal můj profesionální pracovní kolotoč.“

Touha se tanci věnovat naplno, Vás po osmiletém gymnáziu dovedla nejdříve do Bratislavy, kde jste na VŠMU studovala choreografii a v magisterském studiu pak pokračovala na HAMU v Praze. Kromě toho jste absolvovala půlroční program na taneční škole Peridance Capezio Center v New Yorku. Proč jste si zvolila právě choreografii? Máte v tomto oboru nějaké vzory?

„Jak jsem se již zmiňovala, když jsem se věnovala tanci ještě soutěžně, v některých disciplínách jsme si choreografie tvořili sami. Už tehdy mě to moc bavilo. Měla jsem nápady nejen na samotný pohybový materiál, ale také na námět, jistou dramaturgii krátkých choreografií. A půjdu s pravdou ven, protože jsem neměla vystudovanou konzervatoř, bála jsem se, že kdybych se hlásila na interpretaci, či pedagogiku, byly by nároky na moji taneční techniku nad mé možnosti, protože jsem neměla trénink klasického tance. Hlásila jsem se s vlastním nápadem na choreografii, který jsem si odtančila a obhájila při ústních přijímacích pohovorech a přijali mě.

Vzory nemám, je ale mnoho umělců, jejichž tvorba mě zajímá, inspiruje a obdivuji je. Z těch starších například Jiří Kylián, Pina Bausch, ze současných Yoann Bourgeois, Damien Jalet, Imre van Opstal, Peeping Tom …“

Coby tanečnice jste nasbírala mnoho mezinárodních zkušeností. Tančila jste ve francouzském muzikálu Romeo et Juliette (2016, 2018). Své taneční umění jste předvedla také v britské talentové show X-Factor. S taneční skupinou CreDance Lady-licious jste se stala finalistkou TV soutěže Czechoslovakia´s Got Talent. Jaká to byla zkušenost?

„Vzpomínáte na zahraniční projekty – muzikál Romeo et Juliette byla krásná zkušenost, neboť jsme procestovali opravdu mnoho úžasných měst v Číně, na Tchaj-wanu, a dokonce jsme stihli ještě i Moskvu. Televizní svět jsem si také vyzkoušela a mám na to silné vzpomínky, ať už Československo má talent nebo britský X-factor, ale je to přece jen ten komerční svět, rychlý, proměnlivý a řeknu i možná pomíjitelný. Za svůj největší zahraniční úspěch však pokládám spolupráci s francouzským choreografem Mouradem Merzoukim a tanečním souborem Kafig, pro který tancuji v představení ZÉPHYR na hudbu Armanda Amara. Premierovali jsme v roce 2021 a stále ještě hrajeme a cestujeme primárně po Francii a okolních státech.“

Zéphyr

Spolupracujete se soubory 420PEOPLE – HeArt of Noise, The Watcher, INspiraCe, Lenka Wagnerová & Company – Sorcerer, Amazonky, La Fabrika – Poprvé a naposledy, s Janou Burkiewiczovou – Divočina a Najděte ostatní nebo Losers Cirque Company – Nebesa. A letos jste pro 420PEOPLE jako choreografka připravila představení PULPS, kde tančíte spolu s Jindřichem Panským. Jak se Vám spolu tančí? Máte oblíbené představení, ve kterém hrajete?

„S Jindrou jsme spolu poprvé spolupracovali právě na projektu Divočina pro Janu Burkiewiczovou a už tam mezi námi vzniklo silné přátelství. Je to extrémně talentovaný člověk, akrobat, tanečník, performer, cukrář a velmi přátelská nekonfliktní lidská duše. Do projektu PULPS jsem si ho vybrala sama a teď si neumím představit, že bych celý ten proces absolvovala s někým jiným. Prošli jsme několika úskalími, od zrušeného festivalu na Slovensku, kde jsme měli odprezentovat poprvé work in progress až po Jindrovu zlomeninu nohy, která se mu nešťastně stala na zkoušce tři dny před premiérou. Nakonec se ale všechno podařilo, a sice s dvouměsíčním opožděním, ale představení PULPS spatřilo světlo světa na začátku května letošního roku. Snad to nebude znít příliš neskromně, ale právě PULPS teď hraji asi ze všeho nejraději. Stále mám ráda i Watchera a francouzského ZÉPHYRA.“

PULPS – foto P. Ovsík

Zéphyr

Své pracovní aktivity dělíte mezi tanečnici a choreografku. A coby choreografka jste se podílela na řadě představení jako je např. opera La Scuola de gelosi (Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě), muzikály Anything goes a Chicago (Divadlo Jiřího Myrona v Ostravě), muzikály Hairspray, Blood brothers, Cats (Nová scéna v Bratislavě) nebo nejnověji projekt FORMAN (Letní scéně muzea Kampa v Praze). Co Vás baví na choreografii? Je za tím ta možnost vytvoření si vlastního světa na jevišti, v němž lidí jednají tak, jak to vidíte jen vy?

„Baví mě být kreativní, něco vytvářet, v tomto případě pohyb, kompozici na jevišti, ohýbat a tvarovat lidská těla a vytvářet jimi obrazy v prostoru. Co mě na tom ale baví nejvíc je, že mohu předat publiku nějakou zprávu, myšlenku, můžu s ním komunikovat, primárně beze slov, jen přes lidské tělo, jeho pohyby a emoce. Takže mně nejde o to, jak říkáte, aby lidé na jevišti jednali, tak jak chci já, jde mi o ty oči, které se na jeviště dívají, aby se publika to, co vidí, dotýkalo, aby se možná mohl divák, v tom, co vidí, najít, aby byl inspirován, pobaven. Zatím v mé tvorbě pro velká divadla převládají muzikálové inscenace, ale já věřím, že jsem na cestě, aby se to změnilo. Ráda bych víc dělala taneční představení, fyzické divadlo, pohybové inscenace či happeningy, nebo stylizovaná rozpohybovaná činoherní představení.“

INspiraCe – foto V. Brtnický

Jednou jste řekla, že Vás baví být interpretkou na jevišti, ale také Vás baví tvořit. A o sobě říkáte, že jste interpret, kterému už ale postupně roste i potřeba vyjádřit se v rámci své tvorby. Platí to stále?

„Rozhodně ano.“

Za svou tvorbu jak choreografickou, tak interpretační jste obdržela několik ocenění na festivalech, jako je Festival of Choreographic Miniatures v Bělehradě (2014 i 2015) a na Internationales Solo-Tanz Theater Festival v Stuttgartu (2015) získala cenu diváků, díky které jste se dostala na několik tanečních festivalů v Brazílii. Co to pro Vás znamená? Je to radost a závazek zároveň? A jaké byly festivaly v Brazílii?

„Mám na tyto události opět krásné vzpomínky. Dokonce jsem stále v kontaktu se Stuttgartem. Už dvakrát mě pozvali zpět jako lektora učit v rámci festivalových dnů a také tančit jako host během finálových galavečerů. Ředitel soutěže Marcelo Santos de Oliveira je srdcem tohoto festivalu a já jsem velmi ráda, že se nám zkřížily cesty a udržujeme kontakt. Internationales Solo-Tanz je choreografická soutěž s věkovým omezením, plánuji se ale v budoucnosti ještě určitě zapojit, když najdu vhodného interpreta na nějaké své ještě nezrealizované nápady. Kdyby se mi podařilo vrátit se do Brazílie s tancem s vlastní tvorbou, byl by to opět splněný sen

Jednou jste řekla, že jste se chtěla tanci věnovat vždycky a o jiném směru jste neuvažovala. Čím je pro Vás tanec dnes?

„Povoláním, posláním, živobytím, vyjádřením, seberealizací …“

Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Miluji cestování, objevování nových míst, kultur, poznávání nových lidí z různých koutů světa. Mám moc ráda filmy a čas strávený s přáteli a rodinou. Takový čas je mi velmi vzácný, neboť mé rodné město je daleko. Občas ráda peču a občas ráda píšu, své vzpomínky, myšlenky i krátkou poezii, poslouchám hudbu a fotím autoportréty…“

Poprvé a Naposledy

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Simony Machovičové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Odešla múza Pavla Šmoka

Zemřela Marcela Martiníková, hvězda Baletu Praha a múza Pavla Šmoka

S velkým zármutkem jsme se dozvěděli, že nás 18. července opustila Marcela Martiníková, vynikající tanečnice, múza Pavla Šmoka a nejvýraznější tvář souboru Balet Praha.

Marcela Martiníková v choreografii Sněť (foto J. Kokštain, archiv IPŠ)

Marcela Martiníková se narodila 31. října 1940 v Opavě. Byla žačkou Borise Slováka, v roce 1958 absolvovala pražskou taneční konzervatoř. Praxi ale získala jako sólistka už v sezoně 1953/54 v Opavě. Jejím prvním angažmá byl ostravský balet (Ostrava 1958 64), kde začínala pod vedením Emmericha Gabzdyla a kde se seznámila s Pavlem Šmokem. S ním odešla jako jeho hlavní tanečnice do Baletu Praha, kde ztvárnila řadu významných rolí a zůstala se skupinou, která se s Pavlem Šmokem přesunula do Basileje. Po dvou sezonách se vrátila do Prahy, kde pak v letech 1972–88 tančila v baletu Národního divadla. V letech 1985–88 byla i taneční pedagožkou Laterny magiky.

Přitažlivý zjev spolu s dobrými fyzickými předpoklady a všestrannou vyspělou technikou ji záhy přivedly k lyrickým rolím: Kateřina v Kamenném kvítku (1958), Mášenka v Louskáčkovi (1959), Feliciana ve Florelle (1960), Desdemona v Othellovi (1963); její osobitý dramatický talent odhalil Pavel Šmok již v Ostravě v roli Svědomí v Hirošimě (1964) a rozvinul v Baletu Praha. Z těch nejvýraznějších rolích to byla hlavní ženská úloha ve Freskách (1965) a ve Sněti na hudbu Ch. Minguse (1966). Jejími stěžejními postavami se staly dívka v Podivuhodném mandarínovi choreografa Luboše Ogouna (1964) a role Matky-Milenky-Inspirace-Smrti v Listech důvěrných v choreografii Pavla Šmoka (1968, Basilej 1971), v Basileji také výrazná ženská role v choreografii Opilý koráb, nebo titulní role v Šeherezádě.

Marcela Martiníková s Petrem Koželuhem v Podivuhodném mandarínovi (foto archiv IPŠ)

K významným úlohám v ND Praha se však dostávala již jen výjimečně: Žena ve Svěcení jara (1972), Dorotka v Ondrášovi (1974), Carabosse v Šípkové Růžence (1974), Carmen ve Vášni G. Bizeta/R. Ščedrina (1976), Vévodkyně v Doktoru Faustovi (1977), Stella v Hoffmannových povídkách J. Offenbacha/J. Lanchberyho (1981), Lilith ve Věčných písních (1982). Pro její dramatické postavy byl příznačný hluboký prožitek, mimořádná intenzita výrazu, osobitý vášnivý patos a psychologická přesvědčivost. M. Martiníková patřila k největším dramatickým tanečnicím celé poválečné éry.

V choreografii Listy důvěrné, která patřila k jejím emblematickým, se objevuje celý koloběh života. Může zde tedy zaznít úryvek z recenze od Věry Petříkové:

Rodí se dítě. Žena, mladá matka, dává v bolestech i naději život balvanu, který svírá mezi koleny. Z balvanu se vybatolí dítě, chlapec. Tápavě, bezmocně, okouzleně začíná žít. Vzhledem dospělý muž, v pohybech však samá něha, batolecí hravost, tklivá závislost na matce. A matka se znovu stává hravým dítětem s ním. Chlapec však dospívá, nabývá pevnosti a síly, kdežto matka ji ztrácí. Nemůže ho už sledovat všude, kam jde, a chlapec jako by se jí za svou samostatnost omlouval. Matka zavírá oči, umírá. Končí list prvý: Matka.

Muž a žena jako by se vraceli do minulosti, kdy se zrodila jejich láska. Hrají si spolu jako děti, škádlí se, pronásledují, unikají, až je náhle překvapí, přemůže, přiková na místě a k sobě milostný cit. Budou se milovat, budou svoji, bude svatba a v budoucnu opět děti, život, smrt. A toto je list druhý: Láska.

Člověk je proto na světě, aby něco stvořil. Muž tvoří hudbu. Žena je hudba. Je jí posedlý, myslí jen na ni, domnívá se, že ji drží v hrsti, ale ona se mu hravě vyhýbá, uniká a opět se vrací, dává se polapit, ale jen na chvíli. Je to věčný zápas, je to život. Ten třetí list se jmenuje Hudba.

Kruh se uzavírá. Muž zápasí se smrtí a smrt je žena, milenka, matka. Hraje si s ním jako s děckem, jako s milencem, táž gesta se vracejí, ale naplněná nyní jiným smyslem, hrozebným, avšak posléze uklidňujícím. Není zbytí. Ten úděl čeká každého z nás. Podvol se. Milenka, matka, smrt nakonec stejně pevně objímají a tisknou člověka. Je dopsán list čtvrtý: Smrt.

Marcela Martiníková a Marta Synáčková v choreografii Ticho a hluk (foto archiv IPŠ)

Zdroj:

Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 191

Petříková, V.: Pavla Šmoka Listy důvěrné, Květy, 17. 5. 1969, s. 10–11.

Marcela Martiníková a Petr Koželuh v Listech důvěrných (foto K. Čejka, archiv IPŠ)

Foto: Archiv IPŠ

Johana Mravcová

pro Taneční magazín

Snídaně s Uměleckou radou divadla Ponec

Podpora nových talentů, reflexe současných témat či diverzita jsou v hledáčku Umělecké rady divadla PONEC pro rok 2025

V kavárně Ponrepo proběhla diskuse s novou Uměleckou radou divadla PONEC ve složení Dagmar Bednáriková, Sylva Šafková a Honza Malík, kteří budou nyní stát za uměleckým směřováním divadla PONEC. Přítomna byla i zakladatelka a ředitelka organizace Tanec Praha a divadla PONEC Yvona Kreuzmannová a její tým.

„Když mě Yvona Kreuzmannová oslovila, pochopila jsem, že divadlo PONEC je přetížené. Budu v Umělecké radě působit především jako produkční a organizační element,“ řekla na setkání Dagmar Bednáriková, která byla oslovena přímo Yvonou Kreuzmannovou.

Sylva Šafková a Honza Malík se přihlásili do Umělecké rady prostřednictvím Open Callu a následně byli vybráni.

„Všechny změny v divadle PONEC jsem sledoval z dálky, protože jsem z něj jako tvůrce odešel téměř před dvěma lety. Scénu sleduji, jsem s ní spjatý přes dvacet let a chápu moje nové působení v Umělecké radě jako další krok, jak přispívat k rozvoji nezávislé scény,„ poznamenal Honza Malík a pokračoval: „Vnímám nenápadnou spojnici divadla PONEC s konzervatoří Duncan centre a HAMU. Zajímá mě možnost rozvíjet potenciál mladých umělců.“

„Působím v Praze jako choreografka a zajímám se o současnou taneční scénu jako celek. Vnímám svoje působení v Umělecké radě jako podporu umělcům. Ráda bych byla jejich hlasem i pomocnou rukou,“ přidala se Sylva Šafková.

Yvona Kreuzmannová, která není členkou Umělecké rady, vysvětlila, že ke zřízení Umělecké rady se rozhodla po vzoru velkých tanečních domů v zahraničí. Umělecká rada nyní vyhlásila Open Call – výzvu pro umělce, kteří se mohou přihlásit se svými choreografiemi do dramaturgie příští sezóny. V novém roce se chystá sedm premiér. Jedna z nich bude i premiéra rezidenčního umělce. Tento post je v divadle PONEC nový a v roce 2025 jím bude renomovaná umělkyně Nataša Novotná.

Dagmar Bednáriková, Sylva Šafková a Honza Malík vedou od 22. dubna diskuse s interním týmem divadla PONEC, které směřovaly ke specifikaci základních kritérií pro výběr nových projektů na rok 2025:

– podpora nových talentů, zaměření na mladou generaci vedle spolupráce s již etablovanými umělci či soubory,

– reflexe současných témat a originalita,

– tematická diverzita,

– experimenty s formáty představení: site specific, netradiční využívání prostor,

– spolupráce s jinými uměleckými obory,

– zahraniční spolupráce.

V roce 2025 má divadlo PONEC zájem i závazek uvést až 7 premiér. Většinu projektů bude Umělecká rada vybírat na základě Open Callu, který právě běží, a to do konce května 2024. Výběr plánuje dokončit ke 14. červnu. Zároveň oslovuje konkrétní umělce a počítá s podporou mezinárodní spolupráce s důrazem na blízké země, kde je situace nezávislé scény výrazně složitější (Visegrad, Ukrajina).

„Předmětem diskusí je způsob uvádění inscenací, jak vytvořit optimální podmínky pro tvůrčí proces ve studiu, prostor a čas v samotném divadle, jak přistupovat k reprízování způsobem, který bude funkční a zároveň vyhovující pro umělce. Zvažujeme únosný počet premiér pro další období od roku 2026. Důležitá pro nás budou setkávání a otevřené diskuse s umělci – ať už nyní zapojenými, nebo zvažujícími budoucí spolupráci s divadlem,“ říká Sylva Šafková.

„Oslovujeme umělce různých generací a jde nám jednoznačně o otevřenou komunikaci. Jsou to i finanční možnosti, resp. škrty, které vedou k redukci repertoáru, ovšem za cenu více prostoru a času na tvůrčí proces, což považujeme za přínosné,“ konstatuje Dagmar Bednáriková.

„Sledujeme mladá nezávislá uskupení a soubory, dále i absolventská představení tanečních škol, abychom se mohli vrátit ke konceptu tzv. divoké karty. Vedle toho uvažujeme, jak spolupracovat i s celou domácí sítí ZUŠ (základní umělecké školy), ve které působí mnozí taneční profesionálové aktivní také z působení v divadle PONEC,“ dodává Honza Malík.

Open Call na projekty s premiérou v roce 2025 nabízí vybraným zájemcům 4 týdny zkoušení ve Studiu Krenovka a jeden týden v divadle PONEC včetně technické podpory. Umělecká rada má zájem sledovat tvůrčí proces, poskytovat zpětnou vazbu, umožňovat prezentace „work in progress“, to vše za standardních podmínek, jaké divadlo dosud nabízelo (prostorové zázemí, technický support, příspěvek na honoráře a podíl ze vstupného, podpora propagace).

Další debatu vede Umělecká rada k tématu „rezidenční umělec“, který by měl mít nadstandardní podmínky po celý rok, možnost nejen uvést premiéru, ale také úzce spolupracovat na komunitních aktivitách Tance Praha (Zažít město jinak, Žižkovské mezidvorky apod.), být jakousi „tváří divadla“. Tato nabídka se týká jedné vybrané osobnosti, která již má zkušenosti a všichni členové rady se na ní shodnou. V tuto chvíli již známe jméno na rok 2025 – Nataša Novotná a jednáme s konkrétní umělkyní na rok 2026.

Více o osobnostech Umělecké rady divadla PONEC:

MgA. Dagmar Bednáriková, Ph.D.

Je absolventkou Katedry produkce DAMU v Praze a následně doktorského studijního programu na Divadelní fakultě JAMU v Brně. V praxi se zaměřovala na produkci divadelních projektů alternativní činohry, později na pohybové divadlo a současný cirkus. Uplynulých 15 let se věnuje řízení kulturního centra KD Mlejn, kde se vedle pohybového divadla, současného cirkusu a tance spojuje také divadlo, hudba a komunita. Je členkou prezidia ITI, které se jako zastřešující platforma pro scénická umění věnuje strategickým tématům, jako je Status umělce, VKI (Veřejná kulturní instituce) a podobně. Zájmem Dagmar Bednárikové je propojování Prahy s dalšími regiony prostřednictvím Asociace kulturních center ČR a celosvětové organizace ASSITEJ, která podporuje divadlo pro děti a mládež. Netradiční divadlo, tanec a cirkus jsou pro ni hlavními nositeli možností spolupráce a tvůrčího rozvoje v domácím i mezinárodním prostředí.

MgA. Sylva Šafková

Tanec studovala od roku 1994 na konzervatoři v Brně a poté na pražské Taneční konzervatoři. V letech 2000–2002 pokračovala ve studiích na École-atelier Rudra Béjart Lausanne, kde se stala interpretkou Béjart Ballet Lausanne (2001) a následně souboru Compagnie M – Maurice Béjarta v Lausanne (2002–2003). V Praze působila jako sólistka Pražského komorního baletu Státní opery (2004–2005) či demisólistka Baletu Národního divadla (2005–2013). Vedle interpretační práce se začala věnovat také choreografii (Cumbia, Simple symphony for three, Fuga, Zinin, Ciacona, Záměna, Triang, We are all same yet different), jejíž studium na pražské HAMU ukončila v roce 2009. V Praze spolupracovala s několika tanečními soubory (Pražský komorní balet, Dekkadancers a Bohemia Balet). Pro Divadlo F. X. Šaldy v Liberci vytvořila celovečerní balet Alenka v říši divů (2016).

Od roku 2015 spolupracuje se souborem Dance Company Nanine Linning/Theater Heidelberg, kde v letech 2016–2017 působila jako rehearsal director a asistentka choreografie. V roce 2018 se zúčastnila semifinále mezinárodní choreografické soutěže v Hannoveru se svou choreografií Off – Balance, kterou vytvořila v roce 2017 v Mannheimu. Od roku 2019 působí jako umělecká asistentka choreografa a uměleckého ředitele souboru 420PEOPLE Václava Kuneše. Pro soubor 420PEOPLE vytvořila choreografie INspiraCe, Why things go wrong (duet byl vybrán mezi 20 nejzajímavějších děl evropské platformy Aerowaves: Twenty 2024), HeArt of Noise nebo taneční film Through Glass, který získal hlavní cenu Pick of the fest Award na tanečním filmovém festivalu v Los Angeles.

Honza Malík

Přes dvacet let působí v Čechách jako umělec na volné noze (tanečník, pedagog, příležitostný choreograf, produkční a manažer). V roce 1999 absolvoval Konzervatoř Duncan centre, kde je aktuálně pedagogem a uměleckým koordinátorem (od r. 2007). Je dramaturgem Nu Dance Festivalu v Bratislavě (od r. 2017) a členem odborné komise slovenského Fondu na podporu umění. Vede umělecké uskupení PULSAR (od r. 2016), v rámci kterého realizoval tvorbu choreografa Michala Záhory a spolu s dramaturgyní Terezou Krčálovou připravoval počiny, které inovativně přistupují k situaci na taneční scéně a posilují progresivní vývoj tanečního oboru (např. umělecká setkávání Ulov realitu! 1–6, mezioborová konference Role umělce dnes, roadshow série Choreograf v ringu 1st–9th round i slovenská adaptace Choreograf v ringu via Bratislava 1st – 7th round). Byl u zrodu souboru NANOHACH, který v letech 2004–2016 umělecky vedl. Jako iniciátor mnoha projektů současného tance realizoval desítky představení svých kolegů, tři série debat Mluvme o tanci, taneční program na Festivalu Prague Pride (2011–2022). Je lektorem různých vzdělávacích seminářů pro tanečníky, pedagogy nebo účastníky tanečních přehlídek dětí a mládeže napříč českými regiony. Obdržel ocenění Osobnost roku (Pocty festivalu …příští vlna/next wave…, 2014) a Taneční manažer roku (Česká taneční platforma, 2017).

Tanec Praha z.ú. je partnerem projektu Krenovka. Společnost SUDOP Real na revitalizaci usedlosti získala grant z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP 2014–21.

Foto: Anna Benháková, Vojtěch Brtnický, Annemone Taake

Markéta Faustová

pro Taneční magazín

PULPS

Simona Machovičová a 420PEOPLE zvou na premiéru

Choreografka a tanečnice Simona Machovičová ve spolupráci se souborem současného tance 420PEOPLE představí své nové představení PULPS, v němž zachycuje reálné vnímání a prožívání lidských emocí napříč mezilidskými vztahy. Taneční duet vytvořený speciálně pro prostor Studia Maiselovka představí spojení dvou tanečníků (Simona Machovičová & Jindřich Panský) společně s živou autorskou hudbou Václava Havelky a to v premiérách 29. února a 1. března 2024.

“Partnerský vztah dvou lidských bytostí. Každá z nich nese stejný podíl zodpovědnosti na lásce, vzájemné starostlivosti, úctě a poznání. Rovnováha dvou částí. PULPS je zobrazením různých fázích vztahu dvou milenců, kde jedním článkem je žena a druhým muž, no právě zde bychom rádi otevřeli vaše vnímání natolik, aby pohlaví interpretů bylo zanedbatelné. Aby jste se možná dokázali napojit na jeden z článků partnerské dvojice bez ohledu na pohlaví, ale spíš na základě vašich vlastních vztahových zkušeností. Čím byly a nebo jsou nasáknuté vaše vztahové dužiny? Byli jste už někdy “vyšťavení do poslední kapky” protože jste se opakovaně vraceli zpět i přesto, že rozum namítal? Nebo se cítíte být těmi, kteří odšťavňují ne/vědomě ze samotné lásky a či bolavé nenávisti?” takové otázky zachycuje představení PULPS.

Choreografie PULPS vykresluje současné pojetí významu “vztahu” a reálnou podobu emocí. To vše za doprovodu autorské hudby Václava Havelky živě. Václav Havelka, hudebník, zpěvák a frontman kapely Please The Trees, se v posledních letech věnuje také experimentální tvorbě. Album Exhale Extender (2019) je po předchozím ep City Fox on Acid (2016) další instalací do kolekcí mapujících rozměr žánru american primitiv. Na rozdílod hlukové prvotiny, která svou paletou připomíná srážku divoké zvěře s běsnícím velkoměstem, je novinka spíš návrat do sluje. Organická a roztáhlá kytarová meditace sevřená praktickým dronem je silným odkazem na veličiny žánru, ale i newyorské kytarové avantgardy. Na tuto tvorbu volně navazuje s živou hudbou složenou pro představení Pulps.

Nový vizuální rozměr do inscenace vnese tvorba módní návrhářky Martiny Machovičové a její značka Mars Industries.

Již čtvrtá premiéra 420PEOPLE ve Studiu Maiselovka přinese opět intimní kontakt s divákem, který dostane jedinečnou možnost přemítat nad svým nitrem.

Simona Machovičová (původem ze Slovenska) vystudovala Vysokou školu múzických umění v Bratislavě – bakalářský stupeň a dále pokračovala v magisterském studiu na Akademii múzických umění v Praze. Absolvovala půlroční mezinárodní studijní program na taneční škole Peridance Capezio Center v New Yorku. Jako interpret spolupracovala převážně se soubory v České republice: Lenka VAGNEROVÁ & Company v představení “Amazonky” (2017, 2018) a “Sorcerer” (2014). Pro Janu BURKIEWICZOVOU a company Burkicom účinkovala v tanečních představeních “Divočina” (2015, 2016) a “Najděte ostatní” (2017). Od roku 2018 je členkou tanečního souboru 420PEOPLE pod vedením Václava KUNEŠE. Účinkuje v představení: The Watcher (La Fabrika), INspiraCe (Divadlo Archa) a v nejnovějším představením HeArt of Noise v choreografii Sylvy Šafkové (Divadlo Archa). Současně od roku 2020 spolupracuje s francouzským tanečním souborem KAFIG pod vedením Mourada MERZOUKIHO, kde je interpretkou v tanečním představení Zéphyr.

Za svojí choreografickou a interpretační tvorbu získala ocenění na festivalech: Festival of Choreographic Miniatures v Belehrade v letech 2014 i 2015 a na Internationales Solo-Tanz Theater Festival v Stuttgartě v Německu v roce 2015, kde získala cenu diváků, díky které sa dostala na mnoho tanečních festivalů v Brazílii (2016). Choreografii vytvořila i pro Moravskoslezské Národní divadlo do opery od Antonia Salieriho “Škola žárlivých”.

Vstupenky jsou k dostání na www.420people.org

Nový projekt souboru 420PEOPLE s názvem PULPS ve Studiu Maiselovka:

Premiéra: 29. 2. & 1. 3. 2024

Reprízy: 5. & 6. 5. 2024

Choreografie: Simona Machovičová

Obsazení: Jindřich Panský, Simona Machovičová

Hudba: Václav Havelka

Kostýmy: Mars Industries by Martina Machovičová

Produkce: Aneta Jochim

Zuzana Rybářová

pro Taneční magazín