»Graces«

Neexistující hranice mezi tancem, divadlem a scénickým uměním. ❍ Jedna z hlavních událostí Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA. ❍ Premiérově v divadle Oskara Nedbala v Táboře. ❍

Graces“, uvedené v sobotu 5. 6. 2021 v Táboře, je představení choreografky a performerky Silvie Gribaudiové, ve kterém italští umělci – tanečníci, zpochybňují krásu. Takovou krásu, která je vnímána větší částí dnešní konvenční společností. Za každou cenu a za každých okolností nás okolí nutí být atraktivními, senzačními a dokonalými. Silvie Gribaudiová a tři klasičtí tanečníci Andrea Rampazzo, Siro Guglielmi a Matteo Marchesi nám však nabízejí i jinou variantu krásy a také způsob, jak ji vnímat.

Choreografka si, nikoli náhodou, zvolila k tématu taneční divadelní hry sousoší Tří Grácií, od představitele italského klasicismu Antonia Canovy. Tři dcery boha Dia, Eufrosyné, Aglaia a Thálie, které tak, jako tři mužské postavy (tanečníci Rampazzo, Guglielmi a Marchesi) představují vyrovnanost, ve které je obsažen půvab, radost a prosperita. Při postupném nástupu čtyř účinkujících na jeviště se spouští tiché prolínání pohledů mezi tanečníky, performerkou a publikem.

Vzniká oboustranné napětí a zvědavost. Směrem z hlediště očekávání, co bude následovat, z pódia vyvěrá zvědavost, jaký bude ohlas obecenstva. Tato linie vzájemné odezvy prostupuje celou padesátiminutovou délkou představení. Scénické řešení umožňuje vidět tanečníky, společně s Gribaudiovou, na minimalisticky prázdné a bílé scéně, v černých krátkých kalhotách a ponožkách.

Ani jeden z účinkujících nepředstavuje určitou postavu z Charitek, všichni čtyři mají v sobě znaky všech tří bohyní. Začíná se rozvíjet stovka jednoduchých pohybů klasického baletu tří mužů, kteří svým tancem umožňují, aby žena, která je s nimi na jevišti, mohla experimentovat se svým tělem a zprostředkovávat mezi jimi a diváky  jakýsi pomyslný most plný humoru a porozumění.

Vidíme choreograficky propracovanou, až hmatatelnou ironii, namířenou na smýšlení o kráse a vytvořenou pomocí rysů klasického tance, tří dokonale vypracovaných těl mužských umělců a těla „obyčejné“ ženy. Vše, co se nám odvíjí před očima, je brilantně provázáno s diváky.

Gribaudiová neumělou angličtinou komentuje scénické akce kladením otázek divákům, kteří tleskají, přizvukují, smějí se anebo projevují mimořádnou vnímavost. Silvia Gribaudiová obdarovává sebeironií, sarkasmem a krása se tak stává nejen dostupnou, ale i zábavnou a běžnou.

V závěru představení si snad každý divák, prostřednictvím současného tance, uvědomuje, že krása není jen „božská“, ale je dosažitelná pro všechny. Že není jen pro přírodou krásou „obdařené“, ale i pro ty, kteří se odváží překonat hranice a bariéry lidské nedokonalosti.

Propojení jednotlivých protagonistů je jedním z významných rysů představení

Zeptali jsme se:

Silvie Gribaudiové,

autorky i hlavní protagonistky „Graces“

TANEČNÍ MAGAZÍN: S jakými reakcemi a odezvami diváků se po uvedení „Graces“ setkáváte?

Silvie Gribaudiová: „Při pochopení divadelního představení je to především pocit štěstí, radosti a v neposlední řadě uvědomění si šance začít žít život jinak a znovu.“

TM: Připravujete také workshopy. Jaké je jejich zaměření?

Silvie Gribaudiová: „Jsou to profesionální workshopy, určené odborníkům v divadelním oboru, zaměřené na estetiku a krásu.“

TM: Jaké máte plány do budoucna? Budete pokračovat v práci se stejným nebo podobným tématem?

Silvie Gribaudiová: „Ano. V říjnu 2021 chystám debut pod názvem ,Mon Jour!´. Výchozím podnětem je touha žít každý den a jak se vrátit do života. Pět cirkusových umělců a prostředí mezi cirkusem a tancem: v představení bychom chtěli radostně oslavit dny, chceme se smát sami sobě.“

TM: A v dalších letech?

Silvie Gribaudiová: „Pouze já sama pak budu vystupovat v projektu italského networku tanečních organizací. Projekt vyzývá různé umělce k práci na sólovém zpracování ,Swans Never Die, La morte del cigno – Smrt labutě´. Jedná se o kreaci experimentování a objevování mezi historií a pamětí. No a na rok 2023 chystám ,balet klasik´, ale zatím nemám podrobnosti a ani název a tak nemohu prozradit víc.“

Foto: Fabio Saul a Matteo Maffesanti

Hana Ferrara

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Umělecký velikonoční dárek

Od malíře jižní Moravy Antonína Vojtka. Přes hranice do Hranic. Video pro čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

Zdraví vás celoživotní obdivovatel jižní Moravy malíř Antonín Vojtek s rekordní kraslicí „Pálavou“ a věřte, jaro je tady za chvíli a potom už nás čeká léto!

Na velikonoční akci v Hranicích na Moravě Antonín Vojtek letos zapůjčil kraslici „Pálavu“ a také ztvárnil a věnoval další obří kraslici „Jarní“. Ať se vám všem líbí a dělá vám radost. Děkujeme za pozvání a spolupráci Městskému kulturnímu zařízení v Hranicích.


VIDEO:

* hudba Kamelot – „Pálava“

* připravila Jitka Vojtková www.vojtek-av.com

Text a foto: Jitka Vojtková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Emocionální či emoční dramaturgie

Už jste někdy, jako režiséři, bojovali s herci při práci na emočně vypjatých scénách?

Podívejte se zde na přednášku Stephanie M. Hartové „Emocionální dramaturgie“. Řeší zejména začlenění snahy účinkujících o vyřešení traumatických rolí v závislosti na jejich emoční zranitelnosti. Byla poprvé zveřejněna na on-line konferenci IUGTE.

Jak vytvoříme prostor pro umělce, aby prozkoumali nepohodlné emoce, ale tyto pocity si následně nepřenesli do svého osobního života?

Vše je dokumentováno při práci režisérky ve vypjatých fázích intimity anebo násilí. Hartová se rovněž zaobírá prací s herci ve velmi obtížných rolích. A s ní související neustálou mantrou. Vysvětluje zároveň to, že „nepohodlné se liší od nebezpečného“.

Tato přednáška zkoumá nutnost vytvoření toho, co Hartová nazvala „emoční dramaturgií“. Čili jde o budování pedagogických hranic a psychologické oddělení účinkujících od jejich jevištního výkonu.

Watch Now>

Přednáška je v anglickém jazyce.

NIPAI

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

#NoDdigital: projděte si dnes 3D virtuální prohlídku Galerie NoD

Jedinečná příležitost! Neopustíte svůj domov, ale navštívíte galerii NoD.

Vážení přátelé umění, čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU,

V období karantény, krizového stavu a pandemických opatření, které vedly k uzavření kulturních institucí, jsme pro vás vytvořili interaktivní 3D virtuální prohlídku Galerie NoD. Výstavu Kryštofa Strejce „Sám sobě kadeřníkem“, která byla pouhé dva dny po svém otevření veřejnosti z důvodů bezpečnostních opatření proti šíření koronaviru COVID-19 uzavřena, si tak můžete projít v klidu doma na svých počítačích, tabletech či na obrazovkách smartphonů. Závěrem důležitá připomínka: vlastníte-li i brýle pro virtuální realitu, neváhejte je nasadit!

Projekt 3D VIRTUAL TOUR je součástí kampaně #noddigital, v jejímž rámci chce Galerie NoD přispívat k udržení umělecké produkce a dostupnosti umělecké tvorby v dobách pandemické krize:

NoD Digital: 3D VIRTUAL TOUR GALERIE NOD

Výstava: Kryštof Strejc – „Sám sobě kadeřníkem“

Kurátor: Pavel Kubesa

Online Unlimited

#NoDdigitalB

Během 3D virtuální prohlídky můžete procházet sérií interaktivních bodů, v rámci kterých můžete otevírat řadu dodatečného multimediálního obsahu. Můžete tak shlédnout například video interview s Kryštofem Strejcem, detailní reprodukce vystavených děl a komentáře k vybraným dílům, prohlédnout si informační tištěnou brožuru či přečíst doprovodný text k výstavě od kurátora Pavla Kubesy.

VÍCE INFORMACÍ

 

Kryštof Strejc, absolvent ateliéru Malby na pražské UMPRUM (2019), finalista Ceny kritiky za mladou malbu, představuje v Galerii NoD nejnovější polohu své malířské tvorby. Výstava Sám sobě kadeřníkem“ tematizuje nejen Strejcovo přemýšlení o malbě. Zároveň přináší jeho potřeby „reorganizace obrazu“ (od formálního či materiálního experimentu směrem k pokusu o precizování malířské figurace a artikulace námětu). Navíc je současně ale i alegorickým pohledem na stav současné umělecké scény, ve vztahu k otázkám společenské odpovědnosti, svědomí. Ale rovněž role umělce a umění ve spletité a nejisté skutečnosti.

Úryvek z textu PAVLA KUBESY k výstavě:

„Výchozím bodem je výpravně pojatá figurativní malba, která rozpracovává námětový symbolický terén a jeho narativní potenciál. Strejc zůstává přísně v hranicích média a rámu. Rozměrné barevné malby, pastelová plátna a detailní kresby ctí standardně pojímané představy o daném médiu, v nichž Strejc hledá své vlastní hranice a schopnosti se s nimi umělecky a autorsky vypořádat.

Tento atoreflexivní moment chápe Kryštof Strejc v celé jeho šíři. V primární rovině se obrací, dostředivě, ke své vlastní umělecké praxi: Co jako malíř „zvládám“? Jaký je můj osobní malířský výraz a rukopis? Nakolik dokáži minimalizovat výrazové prostředky, aby malby neupadala do banality a dekorativnosti? Přitom se ale dokáže také ptát: ,Jakou moc jako malíř mám?´V posledku pak, jako kdyby snad i parafrázoval samotný závěr Wittgensteinova Traktátu – „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet“ – vlastním dotazováním: ,O čem ještě mohu malovat?“

Jan Urban

pro TANEČNÍ MAGAZÍN