Rozhovor se zpěvačkou, herečkou a moderátorkou DAGMAR HERZÁNOVOU

„Obdivuji obrazotvornost a trpělivost choreografů“

Fascinuje ji tanec, choreografie, hudba i móda – taková je od dětských let slavná zpěvačka a herečka Dagmar Herzánová

MEZI TANCEM A CHOREOGRAFIEMI ODMALIČKA

Patřila k těm šťastným – obdobně jako Dara Rolins – jimž se poštěstilo stát se zpěvačkou již v útlém dětství. Vystupovala se slavnou skupinou Spolužáci, jejíž hit „Né, pětku né“ zněl téměř každý den éterem. Dagmar Herzánová se později vypracovala i na sólovou zpěvačku. Zároveň vystudovala herectví. Moderovala stovky koncertů a zábavných akcí. Nyní se věnuje náročnějšímu repertoáru. Zpívá tvrdší rock, inklinuje k jazzu i dalším hudebním oblastem. Taneční magazín si s Dagmar Herzánovou popovídá hlavně o jejím vztahu k tanci, choreografii a pohybu vůbec.

Vystupovala jste již v dětství, jak to bylo ale s tancem? Chodila jste taky do tradiční rytmiky?

„Jako malá jsem vyrůstala v Litoměřicích, chodila jsem tam samozřejmě do Sokola na rytmiku. Jinak tanec jako takový jsem měla ráda odjakživa. A na mou první choreografii si vzpomínám, když mě táta postavil do rohu pokoje před zrcadlo a začali jsme tu konkrétní písničku pohybově stavět. Později jsem si již sama vymýšlela choreografie na písničky i na různých místních litoměřických vystoupeních a soutěžích. To se mi hodilo o pár let později, kdy jsem si již sama vytvářela choreografii na píseň od Michala Davida. Dá se to shrnout, že jsem vlastně odmalička nasávala jevištní pohyb od ostatních.“

A co tradiční taneční, jak jste je prožívala?

„Taneční? Bylo to velké utrpení. Chodila jsem na ně do pražského Paláce kultury, shodou okolností s dcerou Milana Drobného, Míšou. Nebyla tam na tanec ani zrovna nejvhodnější podlaha. Nebavilo mě to, kluci se potili a holky se styděly. Navíc poprvé podpatky a pro mne až moc sešněrované pohyby. Ale, alespoň ty taneční naučily kluky galantnosti…“

Jak vnímáte vůbec tanec jako takový obecně, jen tak z pozice divačky?

„Tanec a balet miluju. Samozřejmě i sporty z něho vycházející – krasobruslení, uměleckou i sportovní gymnastiku. Chodím soustavně do divadel, sleduji pravidelně taneční soutěže. Je to krásná disciplína. Pochopitelně, hodně mi daly i výuky jevištního pohybu na Vyšší odborné škole herecké. Základy stepu mi tam dával Petr Veleta. Potom jsem pohyb a jevištní práci celkově začala vnímat trochu jinýma očima.“

Má něco společného s tancem i pohybem Váš pěvecký vzor?

„Samozřejmě. Je jím totiž Madonna. Imponují mně její taneční filmy i to, jak si umí vystavět písničku jako číslo. Myslím, že má velice dobrý čich na lidi kolem sebe. Na správný tým.“

DagmarHerzanova1

A jaké štěstí jste měla na spolupracovníky z oblasti tance a choreografie Vy?

„Ráda se obklopuji lidmi, kteří mne něco naučí. Moho jsem toho pochytila i od Martina Gabriela, který nám stavěl pohybově vystoupení v éře vystupování s Lukášem Vaculíkem a Dagmar Veškrnovou. Také jsem spolupracovala s vedoucí legendárního pražského souboru Valášek Hankou Dolejší, která nám doporučovala šikovné tanečníky do programu Boney M revival. A v té éře jsem se také mnoho naučila od spolupracovnice předního muzikálového režiséra a choreografa Radka Balaše Lindy Stránské. Později jsem měla to štěstí spolupraco vat ještě s další výbornou tanečnicí a choreografkou Hanou Číčelovou, která rovněž léta asistovala Radku Balašovi. Ráda jsem rovněž chodila i na hodiny swingu (což je nyní poměrně módní záležitost) k Heleně Brouskové.“

Jak se Vám spolupracuje s choreografy?

„S choreografy velice ráda spolupracuji. Obdivuji jejich obrazotvornost, to, co umí tancem vyjádřit i jejich trpělivost. Kolikrát jsem doslava fascinována, jak fantasticky se dá nádherně vizuálně na jevišti ta která písnička tancem zvýraznit!“

Jak jste dospěla k někdejšímu projektu Boney M revival, který jste v předminulé otázce ‚nakousla‘?

„Jak uvádím, od mládí jsem byla ovlivněna tanečními filmy, tanečně propracovanými klipy. Jednoho dne mě Jarda Beneš, který vystupoval v Semaforu, ovlivnil natolik, že jsem se rozhodla připravit velké zájezdní show ve stylu a na hudbu slavných Boney M. Stálo to hodně hledání vhodných jevištních partnerů, nahrávání hudebních základů i celkových příprav. Prostě – pot i slzy. Nakonec jsme vše dovedli k jevištnímu tvaru. Nebylo mu dopřáno dlouhé éry. Zanedlouho celý projekt ztroskotal na mezilidských vztazích. Po nějaké době jsem měla to &sca ron;těstí, že jsem se v Praze setkala i se skutečnými Boney M. Při jednom z jejich vystoupení jsem i spontánně vystoupila na pódium k nim a zatancovala si. S jejich zpěvačkou Liz Mitchellovou jsem se pak dokonce i bavila o našem revivalu. A aby všem spojením se slavnou diskotékovou kapelou nebyl konec, tak jsem se loni při své cestě do Anglie v Londýně setkala s černoškým zpěvákem, který byl synem zpěvačky Marcii Barettové z původní sestavy Boney M.“

BonneyM-revival
Boney M revival

To znamená, že ráda chodíte i na diskotéky?

„No, samo sebou. Ráda jsem chodívala taky na kurzy v rytmu flamenca do pražské Lucerny. Zbožňuji i černošské diskotéky, které byly například v klubu UNICO na pražském Žižkové. Častým hostem jsem byla taky na diskotékách u pražských studentských kolejí Větrník v Břevnově. Hodně jsem toho před lety protančila i na diskotékách v České Lípě, kde mám kamarádky. Ze známých diskžokejů byli a jsou mému srdci a naturelu nejbližší asi Michal Viktořík, Luděk Formánek a Miloš Pecháček. Díky nim jsem poznávala i styly funky a soul, což je vlastně taky p ůvodně černošská muzika. Snad jsem na nikoho nezapomněla? Samozřejmě, dneska je již spousta dalších mladých diskžokejů, ale to je už nová generace.“

Proč jste se od dětských „popových střevíčků“ dostala k tvrdší muzice?

„Pop-music byla asi na mě moc sladká a sešněrovaná? V rocku mi přijdou lidé přirozenější. A upřímně, mnohdy i muzikálnější. Nicméně, k rocku mě přivedla moje učitelka zpěvu Hana Pecková. Paradoxně – je to totiž bývalá operní zpěvačka! Odhalila ve mne něco, co já sama netušila, i když jsem k rocku inklinovala odjakživa. Navíc, pro mne je to další hudební obor, kterému se můžu věnovat. Mimochodem, rockem to neskončilo! Pak následoval blues a jazz. 🙂

Dbáte pečlivě i na výběr textů?  Vím, že pro Vás píšou přední textaři.

„Texty, to je můj letitý problém. Jako mladá holka jsme zpívala dost naivní texty. Tím nemíním dětskou tvorbu, tam se to víceméně předpokládá. Stále jsem měla problém s obsahem písně. I když… Psát pro ,mladý děvče´ je asi vždycky těžké. Na obsahu mi hodně záleží. Pokud mi text nejde takzvaně do pusy, nebo s ním obsahově nesouzním, neumím na jevišti podat stoprocentní výkon. Podle mne je to pak vždy na výsledku vidět. Jsem prostě náročná. Od dětství mně psal texty František Ringo Čech. Je pro mne génius. Krom toho, že je to člověk se smyslem pro humor a zná mě od mala, tak třeba záležitosti, které psal  pro Jiřího Schellingera jsou dodnes nepřekonané. Dnes je dobrých textařů málo. Pro mě je to královská disciplína, které je málokdo schopen. Je to těžká práce, ale krásná…“

Dagmar na vernisáži s autorem rozhovoru

Speciálně pro Vás napsal těsně před svou smrtí text i legendární Pavel Vrba…

„Další genius. Další krásné setkání. Pavel Vrba a jeho nesmrtelné hity pro Olympic a jiné. Mám od něj ten krásný text na zahraniční melodii. Snad ho někdy zrealizuji? Doufám a věřím. Zaslouží si to ten text i pan Vrba.“

Patříte ke zpěvačkám, kterým není lhostejné, jak na pódiu vypadají, jak dbáte na svůj celkový styling?

„Styling a image jsou pro zpěvačku alfou a omegou. (I když… Jak pro kterou?) Miluju módu, miluju líčení, spolupracuji s profesionály. Pobyt v Anglii mě v tomto směru opět posunul. Londýn je město módy a stylu. Tedy přesněji řečeno stylů. Tam je člověk mého ražení a vkusu jako ryba ve vodě. Ráda pozoruji modní trendy a zkouším je přímo sama na sobě. Mám ráda kreativitu a nebojím se jít do takových těch ujetých a šílených věcí. A to Londýňané opravdu neřeší. Kéž bychom se i u nás poučili z jejich odvahy a nadhledu. Móda a já, to je na dlouhé povídání. Jednu dobu jsem i vytvořila módní butik. V tom jsem prostě šílenec a maniak. 🙂

DagmarHerzanovaCB

Závěrem se vraťme obloukem zpět k tanci a tanečníkům. S mnohými jste spolupracovala. Jak je vnímáte jako lidi?

„Mým snem odjakživa byl velký program s tanečníky i kapelou. Dělá se mi s nimi nejlépe ze všech lidí z branže. Hodně mně dala i spolupráce s Markem Křenkem, který po komplikovaném zranění a upoutání na vozík znovu začal tančit a stavět choreografie. A také si uvědomuji u tanečníků velký společenský problém, ačkoli vytvářejí a vytvořili krásné i hodnotné umění, tak vlastně nemají na konec své náročné a zdravotně složité kariéry ani kvalitní důchody.“

 FOTO: archiv Dagmar Herzánové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s přední herečkou IVOU JANŽUROVOU

„Balet je vyšší forma umění“

 

 

Prázdninový rozhovor o cestování a tanci s Ivou Janžurovou

Cestujete ráda? Procestovala jste hodně zemí?

„Zajímaly by mě jiné země, ale mé nejoblíbenější místo jsou  jižní Čechy a krajina, kde jsem se narodila. Jinde si většinou říkám, že se mi tam vůbec nelíbí. Cestování mě  trošku vylekalo. Jsem pecivál. Mám resty v poznávání zahraničí, už se to asi nebudu snažit dohnat.“

Máte nějaké vysněné místo?

„Nemám žádné vysněné místo, ale moc se mi líbilo Norsko, to bych si zopakovala… Třeba bych i lovila ryby v Norsku.
Také Skotsko je krásná zem, byla jsem tam  s dcerou, jen tak, s  „bágly“  na zádech. Na to vzpomínám ráda.
Líbí se mi  malé země jako je třeba  Portugalsko, v Itálii mi zase vyhovuje jejich kuchyně a víno.
Atlantik se mi zdál moc hezký.
Byla jsem také dvakrát v Americe, ale pracovně, neužila jsem si to. Ta krajina mě vůbec neláká. Když pracujete  a  denně balíte kufry, je těžké si vychutnat cestování.“

Jakou formu odpočinku volíte, když už přece jen jste na zahraniční dovolené? Aktivní či pasivní?

„Ráda ležím na břichu a odpočívám.  Když přestanu mít soukromí, jsem nešťastná, jsem na to velmi citlivá. Prožívám všechno, co se děje kolem.“

Jaký máte vztah k tanci?

„Jsem „lajdák“ a nevěnuji se tomu. Má dcera byla pohybově talentovaná, chodila se  dívat na různá taneční vystoupení, tanec dost sleduje.  Vím, že krásný tanec je možné vidět v Tanečním domě na Žižkově. Choreografové jsou tam výborní a  dcera mi tanec doporučuje. Ale já to časově nestíhám.“

Který taneční styl  se vám nejvíce líbí?

„Uznávám krásy klasického baletu. Sledovala jsem filmy s Mikhailem Baryshnikovem,  tam jsem si poprvé všimla, že balet  je vyšší forma umění. Mám v mysli sestaven takový žebříček:  činohra, opera a  nejvýše je  balet. Balet je prostě na vrcholu. Činohra se snaží přiblížit kvalitě, posunuje se do vyšších pater, ale u baletu je to předurčeno. Balet nelze napodobit. Tanec je prostě krásný.“

Těšily Vás herecké role, kde bylo třeba tančit?

„Ano, také jsem pracovala  s choreografy. V pohádkách jsme měli pohybového poradce. Choreografka mi tehdy chtěla ukazovat kroky, ale nakonec řekla, že si to zatančím sama nejlépe.“

Sledujete Stardance?

„Na Stardance jsem se dívala, poslouchám posudky poroty,  přemýšlím si o nich, zda souhlasím nebo ne, většinou souhlasím. Je zajímavé sledovat Stardance. Na škole jsem tanec zvládala,  v duchu si představuji sebe na místě svých kolegů, jak bych to asi zvládla tam.“

Jste báječná herečka. Dokážete vysvětlit, v čem tkví  Vaše umění?

…(úsměv)“Můj muž kdysi řekl větu: Já mám takovou představu, že se to bojím vyslovit nahlas…
Asi mám dar i rozumově pochopit a vylíčit postavu. To vás donutí  k exhibici. A nikdo Vám  s tím nemůže pomoct.“

Stává se Vám, že Vás zastavují lidé na ulici a pochválí?

„Nedávno mě zastavili v Brně se slovy, že mě mají rádi. Opravdu mě to hřeje.“

janzurova-iva-cb

Foto: Národní divadlo

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Jak prožívá Vánoce Eva Vrbková?

Zeptali jsme se ……

 

 

 

 

1. Máte už nakoupené dárky?

„V poslední době u nás v rodině kupujeme dárky jen nejmladším, ale
nikdy nezapomínáme také na našeho psa, kterému pravidelně balíme velkou kost
pod stromeček. Vždy, když se otevřou dveře do pokoje, je první, kdo přesně ví,
kde má hledat. Jde totiž po čuchu…“

2. Potrpíte si na bílé Vánoce, nebo je to jedno?

„Bez sněhu jsou pro mě vánoce takové smutné. Když přemýšlím o vánocích, je mi tak hezky teplo. Miluji tu atmosféru a pokud ještě napadne sníh, tak se vrhám do lesů na běžky.“

3. Tedy sportujete. Myslíte, že by lidé měli  o vánočních svátcích trávit více času sportem?

„Myslím, že ženám v tomto období rozhodně pohyb nechybí.“

4. Tak můžeme klidně  jíst: Vánoční polévka Evy Vrbkové, aneb jak se dožít dalšího tisíciletí:

„Přeji nám všem  v té nové době, jak se jí říká, kdy všichni cítíme, že něco přijde a nikdo neví co, abychom podporovali a rozvzpomněli se na smysly, chutě, vjemy, prostě pocity, na
které jsme už dávno zapomněli a které se snažíme úspěšně ignorovat. Jen díky nim se můžeme lépe zorientovat ve všech  situacích a hlavně se neztratit. Inspirují mě pořád ti naši mazlíčci, protože myslím, že se od nich máme co učit.“

 

Krásné Vánoce  2012

Eva Smolíková

 

 

Rozhovor s herečkou a zpěvačkou SVĚTLANOU NÁLEPKOVOU

„Nejraději bych emigrovala právě teď“

 

1. Máte raději herectví nebo zpěv? Divadlo nebo film?

Mám ráda obojí, nicméně když hraji divadelní roli, jsem schovaná za postavou a autorem, na rozdíl od zpívání. Zpívám  sama za sebe, jsem sama na jevišti, více odhaluji sama sebe.

Mám ráda bezprostřední kontakt s divákem, což role ve filmu neumožňuje.

2. Které role jste měla nejraději?

Mezi mé nejoblíbenější určitě patřila role Josefíny v muzikálu „Má férová Josefína“, který se hrál v Karlínském divadle. Zdramatizovat román Vladislava Vančury, který je zasazen do období první republiky, byl můj nápad. Tato role přesně naplňovala moji představu o muzikálu.

Také moc ráda vzpomínám na roli v komorním muzikálu „Marlene Dietrich“, kterým jsem otevírala divadlo Ungelt na Starém městě.

V současné době je mojí srdeční záležitostí muzikál „Milovat k smrti“, o legendě francouzského šansonu Edith Piaf, který hrajeme již sedmým rokem, momentálně v divadle Radka Brzobohatého.

3. Vy máte ráda období 1. republiky, že? Proč zrovna tuto dobu?

Byla to doba, která byla velmi tvůrčí a založená na morálních principech. Skvosty, které vznikaly nejen v hudbě, ale i ve výtvarném umění a architektuře si zasluhují náš obdiv i v současnosti.

4. Proč zrovna Marlene Dietrich a Edith Piaf?

Zajímají mne silné životní osudy těchto žen, je to pro mne velká výzva.  Navíc  práce, která má smysl. A naplňuje mě.

5. Co Isadora Duncan? Nezaslouží si také pozornost?

O příběhu Isadory Duncan jsem také přemýšlela. Možná jej někdy v budoucnu zrealizuji.



6.  Jak prožíváte tanec na jevišti? Je snadné hrát v představení, kde se střídá
tanec, zpěv, tanec, zpěv?

Mám ráda představení, kde jsou spojené  všechny tyto tři profese. Je to velmi náročné, ale dokud má člověk dost fyzických sil, je to velká radost.

7. Jak jste se dostala k tanci?

Od dětství jsem chodila do přípravky Národního divadla na klasický balet. Chtěla jsem utéct z devítiletky, tak jsem se v šesté třídě přihlásila na taneční konzervatoř, úspěšně jsem složila zkoušky, ale moje maminka, která ze mě chtěla mít subretu, zjistila, že na konzervatoři otevřeli hudebně dramatický obor a bylo rozhodnuto…. Zpět na devítiletku…

Měla jsem ovšem štěstí, protože jsem měla možnost zpívat v Kühnově dětském sboru, se kterým jsem procestovala celou Evropu.  Součástí našich koncertů byly i taneční vystoupení.

V osmé třídě jsem se přihlásila na konkurz do státního souboru písní a tanců a byla jsem přijata. Při přijímacím pohovoru jsem nesměle zmínila, že mi ještě není patnáct, tak mne opět poslali do nenáviděné devítiletky.

8. Zřejmě tedy ráda cestujete?   

Ano, je to vedle práce další věc, která mne velmi naplňuje. Ráda poznávám nové země, lidi a kultury.

9. Která země Vás oslovila nejvíc?

Každá cesta je pro mne velký zážitek, ale ráda se vracím do Afriky. Je to úžasná země plná rozporů. Pro moji romantickou a dobrodružnou povahu je velmi inspirující.

10. Napadlo Vás také, že byste někde v zahraničí  zůstala?

Mnohokrát jsem přemýšlela o emigraci, ale nikdy jsem k tomu nenašla odvahu, jsem příliš závislá na své rodině a přátelích. V současné době o tom přemýšlím často, kdykoliv otevřu noviny nebo sleduji, jakým směrem se naše společnost ubírá. Uráží mne politická reprezentace naší země a pokleslá úroveň sdělovacích prostředků.

11. Vy jste také dělala samostatné projekty. Píšete si je sama?

Většinou dostanu prvotní nápad. Dokážu si udělat představu o tom, jak by měl projekt vypadat. Na jeho tvorbě spolupracuji se svými kolegy spisovateli, textaři a skladateli.

Většinou se musím ujmout produkce. To obnáší shánění finančních prostředků, což není v dnešní době vůbec jednoduché a stojí to mnoho sil.

12. Jste ráda, když dostanete nabídku hrát ve filmu?

Mám z toho radost. Vnímám to jako změnu, jako výstup ze stereotypu divadelních představení a možnost spolupráce s jinými lidmi.

13. Byla  jste vážně nemocná. Jak se vyrovnáváte se situací „nemoc – jeviště“? Jdete hrát?

Nemoc si nepřipouštím, musíme hrát za každých okolností. Měla jsem vážný úraz, ale za týden po propuštění z nemocnice jsem jela chromá, o berlích zpívat a hrát. Někdy je to těžké, ale představení můžete zrušit, jen když umřete 🙂 .


14. Jaké máte plány do budoucna?

Chtěla bych dělat to, co mě baví, naplňuje a má smysl. V současné době zkouším dvě krásné komedie, připravuji materiály na nové CD a chystám se na dobrodružnou výpravu jako dobrovolník do Malého Tibetu, kde povedu učit děti základy divadla a pantomimy.  ´

 „Fíha“, tak to bude smysluplná a krásná práce. Hodně úspěchů!

Děkuji za rozhovor 

Eva Smolíková

Samostatné projekty Světlany Nálepkové

– Sněhurka na trampolíně – autor Jan Vodňanský

– Tenhleten Manhattan – autor Woody Allan/Martin Vačkář

– Marlene Dietrich – autor Martin Vačkář

– Láska je fata morgána – autor Martin Vačkář

– Dívka v rytmu zrozená – autor Miroslav Hanuš

– Milovat k smrti – muzikál o Edith Piaf – autor Táňa Nálepková/Jakub Maceček