Rozhovor s tanečnicí, zpěvačkou a herečkou Kristinou „Tukan“ Martanovičovou

„Pracuji podle motta: „Kde je Tvůj strach, tam je Tvůj úkol“

Tanci se věnuje od dětství a stále ji baví. Působí nejen jako tanečnice, ale i jako choreografka. Také se Kristína „Tukan“ Martanovičová představila jako herečka a zahrála si v několika filmech a seriálech a jak sama přiznává, velmi ji láká divadlo.

Působíte jako tanečnice, choreografka, koučka a také herečka. Jak jste se dostala k tanci? Kdy to začalo, že jste mu zcela propadla?

„Tancuji od útlého věku, ale až kolem osmnácti let jsem začala navštěvovat mezinárodní workshopy a tam jsem objevila pocit, že jsem našla svůj kmen a obrovský zdroj radosti.“

Bylo Vám kolem deseti let, když jste si vymyslela přezdívku „Tukan“ a už Vám zůstala. Bylo to podle něčeho nebo prostě Vás to jen tak napadlo a byla jste Tukan?  

„Bylo to na školním výletě, kde jsem se strašně styděla za to, že nosím brýle. Připadala jsem si jako tukan – malé oči a velký zobák 🙂 Byla to cesta jak se „shodit“ dříve než si začne dělat legraci ze mne někdo jiný. Objevila jsem v tom jakousi moc a přezdívku jsem začala používat preventivně všude :)“

 Stala se z Vás tanečnice a poté choreografka a v těchto pozicích jste spolupracovala na projektech známých značek. V roce 2019 jste spolu s kolegyněmi Eliškou Bolečkovou a Zuzanou „Zizoe“ Veselou natočily klip Aurora Apple Tree s norskou zpěvačkou Aurorou, s níž jste pak absolvovaly společné turné. Jaká to byla pro Vás zkušenost? Co Vám to dalo?

„Celou dobu spolupráce jsem si uvědomovala jaký je to dar, užívala jsem si každý moment na jevišti, každou chvíli v obklopení Aurory, skvělých hudebníků a tanečnic. Samozřejmě, že jsem se setkala také s temnějšími stránkami svého já – lpění na perfektnosti, snaha být viděná a uznána. A za tu zkušenost jsem také vděčná.“

Co Vás přivedlo ke studiu psychologie? Podle Vás má psychologie a tanec společnou zásadní věc a to je člověk – tělo a psyché. Neuvažovala jste o studiu choreografie nebo taneční pedagogiky?

„Psychologie to byl zájem o člověka, o lidskou povahu. Také jsem se rozhodovala v mladém věku, kde nad upřímnou snahou objevit své dary převládaly spíše společenské názory. Proto psychologie. Byla to přece „rozumnější volba“ než studium tance 🙂 Ale také díky psychologii moje zvědavost stoupala, a tak jsem tanec tak úplně studovat nepřestala.“

Co Vás přivedlo ke koučinku?

„Chtěla jsem navázat na studium psychologie, motivovalo mě do jisté míry přesvědčení, že moje role je pomáhat druhým. Dnes jsem si vědomá toho, že moje role je rozvíjet svoje dary, a tím sloužit.“

Velice Vás zajímá, jak jste jednou přiznala, kinematografie a máte ráda černobílé němé filmy. „V němých černobílých filmech se člověk nemohl spolehnout na slovo. Každý pohyb nesl svůj význam a jednu cestu. Jak být blíže k divákovi a odvyprávět příběh, tvořit vztah.“ A sama jste si před kamerou zahrála ve filmech Cello nebo Prvok, Šampon, Tečka a Karel a seriálech jako – Adikts, Specialisté nebo Dunaj, k vašim službám. Jaké to bylo, hrát před kamerou? A co divadlo, neláká Vás také?

„Velmi mě láká divadlo! Momentálně hledám námět, který bych mohla zpracovat. Stát před kamerou je úžasné privilegium, ještě lepší je ale postavit se do postavy. Zkoumat ji zevnitř, v interakci s okolním světem.“

V době covidu jste se začala věnovat malování. Proč právě malování, čím Vás zaujalo?

„Možná jsem potřebovala být v kontaktu s pohybem (malovala jsem velké formáty), a bavilo mě zaznamenávat to „tady a teď“ ve vztahu s čistým plátnem. Byla to jakási forma deníku, očisty, vyzpovídání se skrze barvy a ne slova.“

Která z Vašich profesí je Vám nejbližší? Nebo Vás každá nějakým způsobem baví, naplňuje a obohacuje?

„Já ráda říkám, že jsem „Hustler“ – teď si uvědomuji, že je to vlastně jiná forma Tukana. Všude to říkám, protože mi to přijde zábavné. Ale možná trošku tím zakrývám také nejistotu, to neustálé pole „nevím“, které jsem si vybrala skrze svoji práci. Zakrývám tím určitě také strach z nejistoty, kterou mnozí z nás na volné noze pociťujeme. Strach ze selhání, z promarnění šancí. Z deziluze. Ale jak říká Jung: „Kde je Tvůj strach, tam je Tvůj úkol.“ Tak na tom procuji. Doslova. 🙂

Patříte k těm lidem, pro které je jejich práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Tanec mě neustále baví a objevila jsem v něm nekonečný zdroj – kreativity, lásky, radosti a spojení se sebou a světem. Nevím, zda je to koníček, protože mnohokrát je to i disciplína a mně se ne vždy chce. J No, každý den děkuji, že můžu.

Chvíle volna nejraději trávím s přáteli, rodinou a mými pejsky v přírodě.“

Děkujeme za rozhovor              

Foto: Tomáš Thurzo

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

„Sladkost trpkosti“

Tereza Ramba uvádí parfém značky Jas

Tereza Ramba a Matyáš Ramba založili novou kosmetickou značku Jas.  Prvním produktem je parfém „sladkost, trpkosti“, který bude v těchto dnech uveden na trh. Ve stejné parfemaci bude brzy následovat celá řada: krém, šampon, kondicionér a mýdlo. Podle jejich slov jde o jedinečnou unisexovou vůni, co se neustále vyvíjí, mění, pulsuje, je odvážná, výrazná, invazivní ale také hodně sexy.

 „Původně jsem si myslela, že značku  JAS  a naši první vůni „sladkost, trpkosti“ budeme uvádět na trh trochu jinak, ale věřím, že toto je hlavně pro mě krásná a velmi poučná cesta. Věřím v Jas, znám jeho kvality a krásy. Přeji mu všechno nejlepší, stejně jako sobě, nádhernou cestičku ze tmy do světla, do Jasu a klidu,“ říká Tereza Ramba. A doplňuje: „Jas je životní filozofie, něco, co mi chybělo. Je to naše další mimino. Vytoužený projekt, který jsme vykutali z jádra země. Kam nás zavede, uvidíme…“

Na vzniku parfému „sladkost, trpkosti“ spolupracovali Tereza a Matyáš s parfuméry z Kintsugi Perfumes a s art directorem a fotografem Jakubem Strakou. Obsahuje zelené tóny bazalky a cypřiše, ale i hořký pomeranč, vetiver či kadidlo.

Jak vznikl název vůně vysvětluje Tereza Ramba: „Jakub Straka mne přivedl na to, že vlastně všechno, co dělám, se pojí se slovem. „Sladkost, trpkosti“ má báseň a odtud název. Když si přivoním k našemu parfému, mám v sobě pocit rozpolcenosti – kontroverznosti. Stejně jako většina lidí v období mezi dvaceti pěti až čtyřiceti pěti lety, kdy odchází rodičovství a přichází další životní etapa, a tak tomu je i u nás. Naši parfuméři Kintsugi ho definují slovy: to jste vy dva teď.“

Parfumér Martin Švach popisuje: „Každý vzorek se vždy nějakým způsobem vyvíjí, za týden voní jinak než za dva, nebo za měsíc, a stejně tomu bylo i se „sladkostí, trpkosti“. Vždycky jsem se k němu vrátil a vnímal. Ale abych byl úplně přesný, nebyla to první verze parfému, ale byla to první varianta, kterou Tereza s Matyášem cítili, a pro kterou se nakonec rozhodli.“

 

Jakub Straka spolupracoval s Terezou už na vzniku její knihy DobroDruhům, stál u startu Láska je a nyní je také u Jasu. Jak vznikal obal pro první parfém? Říká: „Celková identita je jasnost, průzračnost a čistota. Chtěl jsem, abychom použili přímo materiál flakonu, což znamenalo gravírovat do skla. Kromě flakonu se tato myšlenka odrazila i do jeho obalu. Sice jde o složitější technologii, než přelepit a dát do papírové krabičky, ale výsledek je jednoduchý, průzračný. S Matyášem jsme rozvinuli několik nápadů, ale nakonec jsme se rozhodli pro průsvitný plastový obal. I proto, abychom dodrželi linku procházení světla obalem, následně flakonem. Jasný Jas.“

 

Báseň sladkost, trpkosti

Víš, vždycky ti toho chci tolik říct

a hlavně ti nic nedělat,

ale pak

ti neřeknu nic

a dělám ti skoro všechno.

Sladkost, trpkosti.

 

Tereza Ramba (29. 6. 1989)

Herečka, spisovatelka, zakladatelka značek Láska je a Jas a maminka dvou dětí na plný úvazek. Za roli paní Zahrádkové ve filmu Vlastníci byla oceněna Cenou české filmové kritiky i Českým lvem za nejlepší ženský herecký výkon. Publiku je známá nejen z filmů, televizních seriálů, divadelních scén, mj. snímky Zápisník alkoholičky, Betlémské světlo, Vlastníci, Laputa, Bobule, Rafťáci, O vánoční hvězdě, seriály Docent, Dabing Street, Modré stíny, představeními Amerikánka, Romeo a Julie, Meda, ale také z vlastní talk show DobroDruhům, která vychází z její stejnojmenné knihy.

Johana Turner

pro Taneční magazín

Mimořádná zpráva spisovatelky a novinářky Oleny Laň

„Ukrajinci se nikdy nevzdají. Nikdy“

Krvavá cesta ruských árijců

„Jak to s vámi a s Nazarem vypadá? Jaká byla noc? Máte spojení s Mykolou? Kam je převezli?“

I já chápu, že na poslední otázku mi neodpoví, a ani můj přítel, známý západoukrajinský protikorupční novinář Mykola Saveljev, nikdy neřekne své ženě pravdu. Ale jako účastník „Teritoriální obrany“ ze Lvova poleze do samého pekla. V poslední dny se zvlášť urputně rval za obranu Kyjeva. Jako za symbol Ukrajiny, i když by klidně bez přemýšlení položil svůj život i za tu nejposlednější ukrajinskou vesnici.

Tuto noc moje kamarádka Jaryna, lvovská kulturoložka, strávila se synem ve sklepě. Spali oblečeni. Když začal letecký poplach, popadli tašku s nejnutnějšími věcmi, kočku Simbu a běželi do sklepa, přičemž nezapomněli zaklepat na dveře v přízemí. Žijí tam Indové. Co když nevědí, kam přesně mají běžet? V tom je Ukrajina CELÁ. A právě proto Ukrajina NENÍ RUSKO.

Moji přátelé ze Lvova právě jedou se dvěma dětmi do Lvova. V noci spadlo na sousední devítipodlažní panelák sestřelené nepřátelské letadlo. Do metra šli nocovat zdaleka ne všichni. Sídliště se považovala za celkem bezpečná. Paralelně s nimi se západním směrem pohybují ukrajinské tanky. Je slyšet výstřely. Podél silnice v tomtéž směru jdou lidé nalehko s batohy na zádech.

„Nejdůležitější je dát děti dědečkovi. A dál se uvidí,“ říká můj druhý přítel, spisovatel a novinář Dmitrij Siňak. „Víš co, nemůžu se zbavit pocitu, že tohle všechno, co se děje, je naprosto nereálné. Tanky, ostřelování. A KDO? RUSOVÉ? Z hlavy nemůžu dostat sousední panelák… Byly tam nejspíš děti… Je to jako noční můra.“ Ano, reálná noční můra. Ukrajinci po celém světě už v noci taky nespí, sledujeme válečnou kroniku. Charkov se ubránil? Sláva bohu! A co Černobyl? Ne?! Zamořená země… Ale stejně je NAŠE!

„A co tam u vás, ve Lvově?“ volá mé kamarádce z charkovské oblasti fotograf Oleg Vragov. Ruskojazyčný jako „poleno“, ale obrovský ukrajinský patriot. „Ostřelují to tady, ale to nic, náš sklep je dobrý. Zaběhl jsem pro sousedy. Jsou „totální vata“, ale stejně jsem je vzal. Taky to jsou lidi. A teď jsou taky vyděšení.“

Ukrajinci jsou totiž dávno pomyslně rozděleni na „banderovce“, ty, kteří podporují evropskou nezávislost Ukrajiny, a na „vatniky“ (od názvu ruského pracovního oděvu „vatnik“, od slova „vata“ ve smyslu „primitivní“). Druzí vidí budoucnost Ukrajiny s Ruskem. Není jich taky málo, ale – na rozdíl od Ruska – lidi, kteří smýšlejí opačně, než je oficiální kurs země, nezavírají. Samozřejmě pokud se nechovají jako Breivik.

Rusko se vypořádává s „jinak smýšlejícími“ lidmi bez okolků. Je překvapivé, že tam vůbec někdo vyjde na náměstí a protestuje proti válce na Ukrajině. Moskva, Petrohrad, Jekatěrinburg. Lidi tam bijou, lámou jim ruce, děvčata vlečou do policejních aut za vlasy. Před několika týdny na oficiálních kanálech, týchž, které dosud vysílají o „hrozbě ze strany Ukrajiny“ a o „osvobozující operaci“, dávali docela názorný film o mučení a mlácení vězňů v ruských vězeních. Tak názorné. Aby nikoho ani nenapadlo něco vymýšlet. A stejně, lidé překonávají pochopitelný strach, podepisují petice za mír, vycházejí na ulice, vyjadřují svůj protivojenský postoj na videoblozích.

Moje kamarádka z Karélie Lidija Pobedinskaja, herečka, scenáristka, je jednou z nemnoha, kteří celou tu dobu, ještě do válečných událostí, aktivně podporovali Ukrajinu. Chodila na náměstí s hromadnými protestními akcemi. I teď přišla, v Petrozavodsku.

„Je nás málo, schází se asi 30–40 lidí. Policie je mnohem víc. Zatím nejsou agresivní. Mého kolegu, učitele filologie, zatkli a odvedli na oddělení. Ale už ho pustili. Dřív to bylo horší. Hlavně ze strany ‚opravdových Rusů‘. Co ukazují hlavní státní kanály? Kromě osvobozujících projevů Putina například pořad o tom, JAK JE ZDRAVÉ LYŽOVAT! Leno, jak já se stydím za supervelmoc!!! Je to prostě nesnesitelné. Strašný žal na duši. Stát lotrů. Už nemůžu plakat, oči mi otekly. Včera jsem v tělocvičně slyšela rozhovor dvou ženských: „Válka, no a co, manikúra bude podle plánu.“ Kurvy! Samozřejmě jsem jim řekla všechno, co si o to myslím, ale nebylo, s kým se bavit. Nemají mozek. Ale takových je stále méně. U oklamaných lidí převažuje zmatek a šok. Herci, režiséři a spisovatelé se pohnuli. Sbírají podpisy pro mír. Jak pozdě!“

Nevím proč jsem si vzpomněla, jak tato malá, ale neuvěřitelně odvážná žena recitovala před policejním kordonem na vůbec ne poklidném veřejném shromáždění na podporu Navalného Puškinovy verše:

Příteli, věř, že přijde den,

kdy světla štěstí uvidíme,

kdy Rusko opustí už sen.

A pomyslela jsem si, že v dnešním krutém, zvlčilém Rusku by ani Puškin neprošel přes face-control skinheadů, vždyť jeho pradědem byl „černý“ Abram Hannibal, syn afrického vládce.

Ale koho v Rusku zajímají něčí kořeny? I kdyby „putinovci“ smazali Ukrajinu z povrchu zemského, nebyli by schopni smazat ukrajinskou stopu v ruské kultuře. Vliv Ukrajiny na osobnosti, které dnes oficiálně reprezentují Rusko světu, je příliš velké.

Anton Čechov se narodil v Taganrogu, v době, kdy drtivá většina jeho obyvatel mluvila ukrajinsky. Při sčítání lidu sám sebe oficiálně nazýval „Malorusem“ a vykládal, že v dětství nemluvil jinak než ukrajinsky. Předobrazem Niny Zarečné z Racka byla Čechovova blízká přítelkyně, vynikající ukrajinská herečka Marija Zaňkoveckaja. (Jen pro informaci: v letech 1924–1926 Taganrog oficiálně spadal pod Ukrajinskou SSR. Podle sčítání lidu v roce 1926 v celém Taganrožském okruhu Ukrajinci tvořili absolutní většinu, 71,5 %, Rusové pouze 21,9 %.)

V rodokmenu velikého ruského spisovatele Fjodora Dostojevského jsou tatarské kořeny, ale od 16. století jeho předci žili na Ukrajině, na Volyni, a praděd Fjodora Michajloviče byl řeckokatolickým duchovním. Ukrajinskými duchovními byli i oba jeho dědové, tamtéž, na Ukrajině, se učil v církevním semináři jeho otec. Před přestěhováním do Moskvy. Co myslíte, v jakém duchu asi mohli dítě vychovávat v takové rodině?

Další veliký ruský spisovatel Nikolaj Gogol se narodil na Ukrajině ve městě Velyki Soročynci, jeho předek Ostap Gogol byl v 17. století hetmanem Pravobřežní Ukrajiny, a jeho otec psal divadelní hry pro domácí divadlo v ukrajinštině. Sám spisovatel byl sběratelem a milovníkem ukrajinského folkloru.

Vasilij Kandinskij, představitel „ruské avantgardy“, byl jedním z prvních abstrakcionistů na světě. Narodil se v Moskvě, ale už v pěti letech se odstěhoval do Oděsy. Umělecké vzdělání získal v Kyjevě, učil se u Nikolaje Pimoněnka. Později v Moskvě studoval právo a ekonomii.

Kazimir Malevič, také „ruská avantgarda“, suprematista a kubofuturista. Umělec s polskými kořeny. Narodil se v Kyjevě, první díla vytvořil pod vlivem výmaleb ukrajinských chalup a vzorů ukrajinských výšivek. Malovat začal v Konotopu. Rovněž patří ke kyjevské škole Nikolaje Pimoněnka. Při výsleších v čekistských mučírnách v Leningradě v roce 1930 oficiálně uvedl, že je „Ukrajinec“.

A kdepak se narodil celosvětově známý konstruktér kosmických raketových systémů Sergej Koroljov? V ukrajinském Žitomiru. Právě na Ukrajině udělal svoje první letecké kroky. Studium započal v Kyjevském polytechnickém institutu, později se nechal převést do Moskvy. Na vrcholu své kariéry byl na základě falešného obvinění odsouzen a deportován na Kolymu. Konstruktérovu manželku podporovali jen nejbližší přátelé. Podle vzpomínek jeho dcery známí přecházeli od manželky „nepřítele národa“ na druhou stranu ulice, dětem zakazovali hrát si s malou Natašou. V žádném případě je neodsuzuji, byla to strašná doba. I když dnešnímu Rusku je tohle všechno taky velmi dobře známo. Je zajímavé, že s Koroljovovou rodinou zůstala jejich mlaďoučká chůva z Ukrajiny Liza Kornijenková. Nejenže jim dala všechny svoje peníze, ale kompletně na sebe převzala celý dům, přičemž šetřila na všem a prakticky hladověla, zatímco Ksenija dřela ve třech pracích a peníze posílala muži do vězení. Chůva se procházela s holčičkou výhradně v zoologické zahradě.

Mimochodem, málokdo z Rusů ví, že ukrajinský nacionalista Stepan Bandera si utvořil svůj světonázor na základě filosofických prací Dmitrije Doncova. A zejména jeho, Rusa, pokládají za duchovního otce Organizace ukrajinských nacionalistů. Dmitrij Doncov se narodil v Militopolu a byl synem kupce z Voroněže. Byl to jeden z nejvlivnějších intelektuálů Ukrajiny v době mezi první a druhou světovou válkou. Novinář, politický činitel s krajně radikálními protisovětskými názory. Rusko pokládal od přírody za despotický a anarchistický systém. Aby člověk mohl být UKRAJINCEM, stačilo podle Doncova pouze přijmout myšlenku vytvoření nezávislého ukrajinského státu. S etnickým původem člověka to nemělo nic společného.

A co je třeba pro to, aby člověk mohl být dnes „Rusem“? Nechat se prodchnout myšlenkou „nezávislého Ruska“, soudě podle všeho, očividně nestačí. Ještě je třeba zničit všechny sousedy. Je třeba proměnit ukrajinská města v krvavé bahno, ale hlavně: dobýt Kyjev. Který je „Matka ruských měst“. Vždyť Rusům se tak líbí tato perifráze z Pověsti dávných let. Akorát nikdo neobrací pozornost na klíčové slovo tohoto výrazu: MATKA. Taková chronická historická nenávist k matce!

A co říkáte na tohle? Doktor historických věd Vjačeslav Nikonov, předseda výboru ruské Státní dumy pro vzdělávání, tvrdí, že současní Rusové jsou „větev árijského plemene, která odešla z Karpatských hor a pokojně osídlila Velkou ruskou rovinu“. Opravdu? To znamená, že nejenže už několikátý rok násilně podmaňujete vlastní MATKU, ale ještě navíc bombardujete „ášram“ velikoruského národa? A proč v opačném směru Rusové nejdou pokojně? Co dělají na árijské cestě čečenské jednotky?

Známý ruský spisovatel Boris Akunin (Grigorij Šalvovič Čchartišvili) oznámil, že 24. února začala nová, děsivá epocha: „Do samotného konce jsem nemohl uvěřit, že Putin začne tuto absurdní válku. Zmýlil jsem se. Vždy jsem věřil, že nakonec zvítězí rozum. Zmýlil jsem se. Zvítězilo šílenství. Umírají lidé, teče krev. Rusku vládne psychicky nenormální diktátor, a co je nejhorší, Rusko pokorně následuje jeho paranoiu. Vím, že Putinland a Rusko nejsou jedno a totéž, ale pro svět teď žádného rozdílu není.“

A má pravdu. Matky, které v této válce ztrácejí své syny, to Rusku nikdy neodpustí. A je jedno, v jakém jazyce je budou oplakávat. Na Ukrajině žijí zástupci více než 100 národností. A nyní bojují za svou vlast bok po boku. My, Ukrajinci, chápeme, že svět za našimi hranicemi se bojí třetí světové války. Ale tvrdé ekonomické sankce, za něž je ještě možné koupit životy milionů Ukrajinců, nelze UVALIT NĚKDY POTOM. „POTOM“ pro Ukrajince nebude. Protože oni se nevzdají. Nikdy se nevzdávali.

Olena Laň

pro Taneční magazín

Olena Laň je ukrajinská dětská spisovatelka a novinářka  žijící v Praze. Narodila se ve Lvově (Ukrajina). Od r. 2009 žije v České republice. Je autorkou ekologické fantasy dilogie na motivy slovanské démonologie „Burdybáč aneb Ten, který žije v botě„. Její první část byla vydána na Ukrajině a v České republice v ukrajinštině, ruštině a češtině. Je také autorkou textů a účastníkem diplomatického projektu České republiky Ukrajinci, jak je neznáte.

Je držitelka mnoha ocenění, diplomu Za mistrovství VII mezinárodního konkursu Pohádka dnes (Německo–Ukrajina, 2019).

Posel míru – laureát Mezinárodní literární prémie světa r. 2020, která jí byla udělena Mezinárodním centrem Nezávislé velvyslanectví mírotvůrců (Německo), asociacemi Pegasův most a Fórum míru (Německo, Fankfurt–Berlín), mezinárodním Art-centrem Klasʼs Arts Center San Francisco (USA, San Francisco).

Laureát literárně-umělecké prémie P. Kuliše, která jí byla udělena Mezinárodní literárně-uměleckou akademií Ukrajiny „Za moderní zpracování ukrajinské démonologie“ (2019).

Taneční magazín vyjadřuje podporu ukrajinským občanům  a odsuzuje agresivní útok ruských vojsk

Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor s herečkou Kristýnou Hrušínskou

„Divadlo je můj druhý domov“

Kristýna Hrušínská pochází ze slavného hereckého rodu a s divadlem v krvi se narodila. Přesto nejdříve vystudovala hotelovou školu a až pak herectví na DAMU. Rodinné Divadlo Na Jezerce je pro ni druhým domovem. V současné době se s Kristýnou Hrušínskou setkáváme v nekonečném seriálu Ulice, kde hraje Vandu Veselou a před kamerou se setkává nejen se svoji maminkou Miluší Šplechtovou, ale také se svým strýcem hercem Rudolfem Hrušínským ml., a jak přizná, je za tuhle roli velice šťastná.

Váš herecký rod sahá až do první poloviny 19. století. S divadlem v krvi jste se již narodila a od mala Vás bavilo, přesto jste nejdříve vystudovala cestovní ruch a průvodcovství na Hotelové škole. Proč jste si vybrala tento obor?    

„Mě vždycky bavila historie a cestování. Po základce jsem byla ještě takové uťáplé jelítko a myslím, že na konzervatoři bych s tím měla problém. Tak jsem se nakonec rozhodla pro cestovní ruch. Každopádně herectví mě pořád lákalo, tak jsem to zkusila po maturitě na DAMU a ono to vyšlo. Myslím, že by mě strašně bavilo jezdit po světě a uvádět třeba cestopisy, nebo něco takového. Skloubit herectví s cestováním a historií.“

Díky znalosti jazyků jste byla na stáži ve Finsku a Tunisku. Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Bylo to parádní. Byla to vlastně taková neplacená brigáda v cizí zemi. Pracovala jsem za byt a stravu a zároveň jsem měla spoustu volného času na cestování a prozkoumávání okolí. Finsko je nádherná země. Trochu mi připomíná Jižní Čechy, možná proto se mi tam tak líbilo:-)

Máte staršího bratra Nikolu a sestru Báru a jen Vy jste se ze sourozenců vydala na hereckou dráhu a vystudovala herectví na DAMU. Co rozhodlo, že herectví je to pravé povolání pro Vás?

„Já nevím. Asi to, že mě přijali na DAMU.  Každopádně Bára si taky zahrála v televizním filmu Město bez dechu. Hrála tam malou houslistku. A na to, že na housle vůbec neumí, roli zahrála skvěle!“

z focení pro značku Fraise Kamily Jahodové

Jak vzpomínáte na své hostování ve zlaté kapličce v ND v roli Clarice ve hře Sluha dvou pánů (2010)?

„Tuhle roli mi kdysi nabídl Ivan Rajmont, který hru režíroval a byl tehdy naším vedoucím ročníku na DAMU. Byla jsem z toho nadšená. Vždyť Národní divadlo byla po generace meta všech herců. Nevím, jestli je tomu tak pořád, ale já jsem byla tehdy z té nabídky paf:-) Když se blížila moje premiéra v tomhle představení, tak se mi pokaždé, když jsem jela kolem ND tramvají, rozbušilo srdce.“

Řadu let jste členkou Divadla Na Jezerce, které založil Váš tatínek Jan Hrušínský. Někde jste řekla, že díky tomu, že Vaše rodina provozuje herectví několik generací, je pro vás chodit pracovat do divadla, jako chodit domů… Platí to stále, a co pro divadlo znamená?

„Ano, v případě Divadla Na Jezerce tomu tak je. Je to vlastně můj druhý domov. Divadlo a jeviště je takový zvláštní, magické místo. Necítíte se úplně fit, je vám ouvej, něco vás bolí, ale vlezete na jeviště a všechno to zmizí a jen si užíváte tu odezvu od diváků. Je to krásný povolání.“

Divadlo Na Jezerce – Naprostí cizinci – Kristýna s Janem Řezníčkem, Ondrou Kavanem, Bárou Kodetovou, Petrem Vackem, Patricií Pagáčovou a Radkem Švecem

Na scéně se setkáváte také se svými rodiči a s oběma jste si  zahrála také ve filmu Pánský klub, v němž si zahrál také Váš syn Vojtěch a režii měl Váš manžel Matěj Balcar. Jak se Vám pracovalo, je výhodou, že jste rodina a znáte se dobře, nebo to má i stinné stránky?

„Jojo, Matěj si nás tam obsadil všechny. Mne se s Matějem pracuje skvěle. Díky tomu, že si vlastně spoustu věcí, které pak režíruje, píše sám a já jsem jeho první čtenář i kritik, tak přesně vím, jak chce postavu i celou hru pojmout a já se pak snažím mu to na jevišti, potažmo před kamerou, nekazit. A hraní s rodiči si užívám. Je to tradice v našem rodě:-) To, že v Pánském klubu hraje i náš Vojtík je super. Byť mu v době natáčení byly necelé 4 roky, zvládl všechno naprosto skvěle. A ještě s úsměvem.“

Kristýna Hrušínská s manželem

Nejnověji máte také roli v nekonečném seriálu Ulice, kde hrajete Vandu Veselou, která se vrací do Čech z emigrace za svoji matkou, kterou hraje Vaše skutečná maminka Miluše Šplechtová. Jak se sžíváte s touto rolí? Je vám Vanda něčím blízka?

„Já jsem za tuhle roli strašně šťastná. Už proto, že se před kamerou setkáváme s maminkou, ale také se strejdou Rudolfem, se kterým hraji úplně poprvé. Tak z toho mám velkou radost. Vanda je takové přerostlé dítě, není moc praktická, spoustu věcí si bere osobně. A hlavně má opravdu moc ráda svojí maminku. A to právě máme společné:-)“

Jaké role ráda hrajete? Je Vám bližší komedie nebo drama a jak se kamarádíte s kamerou?

„Vlastně mám na role docela štěstí, hraji je všechny ráda. Každá má něco do sebe. Je nádherný pocit slyšet v hledišti smích a vědět, že se ti lidé smějí díky mně. A zároveň je pěkný, když je v hledišti hrobové ticho a po představení mi říkají, že i slza jim ukápla. Ne, že bych ráda lidi přiváděla k slzám, ale vlastně mě to vždycky tak potěší:-) S kamerou jsme se docela skamarádily. Uvidíme, jak dlouho nám to kamarádství vydrží, já ho rozhodně ukončovat nebudu:-)

z focení pro značku Fraise Kamily Jahodové

 A co chvíle volna, jak je ráda trávíte?

„Každou volnou chvilku jsem se svým synkem Vojtíkem a manželem Matějem. Moc rádi spolu jezdíme po výletech. Sem tam je ovšem potřeba mít takovou chvilku jen sama pro sebe. Mám to štěstí, že máme velkou rodinu, takže se stává, že když má Matěj práci, tak si babičky Vojtíka rozeberou a já mám třeba dva dny jen pro sebe. To pak sedím na terásce, piju kafíčko, plzínku, učím se texty, jdu si zaběhat, zaplavat a sem tam vlítnu na Instagram. To je jediná sociální síť, kterou jsem propojená se světem.“

Kristýna Hrušínská:

Narodila se 5. 3. 1985 v Praze – rodiče – herci Miluše Šplechtová a Jan Hrušínský. Dědeček Rudolf Hrušínský byl slavný herec, strýc Rudolf Hrušínský ml. a také bratranec Rudolf Hrušínský nejml. se také vydali na hereckou dráhu. Díky herci Hynkovi Muškovi je rod Hrušínských spřízněn s hereckým rodem Kostkových, který je jejich společný předek.

Vystudovala cestovní ruch a průvodcovství na Hotelové škole a herectví na DAMU. Je členkou Divadla Na Jezerce, které založil její otec, jehož je také principálem.

Film a TV – Hodina klavíru, Setkání v Praze s vraždou, Nemocnice na kraji města – nové osudy, Vyprávěj, Doktoři z Počátků, Vánoční kameňák, Modrý kód, Pánský klub, Ulice…

Manžel – režisér a scénárista Matěj Balcar a mají syna Vojtěcha (2017). 

Foto: Archiv K. Hrušínské 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín