Osmý ročník KoresponDance

V Praze, tradičně ve Žďáru nad Sázavou, ale letos i premiérově on-line

I pražská Invalidovna ožije festivalem

První část čtyřdenního festivalu se uskuteční v úterý 11. srpna v areálu Invalidovny v pražském Karlíně. Úterní program začne už v 10 hodin dopoledne workshopem Farah Deen a Olivie Mitterhuemer z Rakouska, který bude zaměřen na kombinaci House Dance a improvizačních technik.

Na workshop, jenž je určen všem začátečníkům i pokročilým tanečníkům, naváže battle. Ten opět zaštítí tanečník a umělec Kristián Mensa.

Kristián Mensa

V 19 hodin se zde pak představí Eliška Brtnická s předpremiérou svého nejnovějšího novocirkusového sóla. O hodinu posléze Jan Bárta s inscenací pro jednoho umělce a bicí soupravu „Pitch“.

Víkend tradičně na zámku

Na pražskou část festivalu naváže již tradičně víkend plný tance, umění i artistického napětí na zámku ve Žďáru nad Sázavou. Tady se od 14. do 16. srpna představí další čeští umělci ve svých špičkových představeních. Těšit se můžete na Markétu Stránskou a její sólové entrée „LeŤ“, které Aerowaves Twenty20 zařadil mezi dvacet nejzajímavějších představení v Evropě. Anebo na Elišku Brtnickou v inscenaci „Enola“, v níž neotřelým způsobem pracuje s hrazdou. Anebo například na Vojtu Švejdu v projektu „Iluzionista“, kterým kombinuje operu, western, balet i horor.

Z představení „Iluzionista“

Nebude chybět ani bohatý doprovodný program, který je letos plný filmových zážitků například díky spolupráci s „Festivalem tanečních filmů“. Samozřejmostí jsou workshopy pro děti i dospělé a živá hudba všech možných žánrů od klasiky po romano jazz.

V interiéru zámku ve Žďáru nad Sázavou příjemně kontrastují dějiny s moderním tancem

KoresponDance též u vás doma

Kdo nebude moci k Sázavě za festivalem, ten si může pozvat festival k sobě domů. Tak trochu to způsobila letošní pandemie koronaviru, která nastavila standard i na tento druh představení.

KoresponDance online“ je sada devíti filmů z pozvaných představení exkluzivně připravená pro celosvětové publikum ve výjimečných zámeckých lokacích.

Filmy uvidíte na festivalovém Facebooku, YouTube a také na Mall.TV ve stejných časech, kdy se budou provozovat živě v Zámku Žďár a jeho areálu.

Foto: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA

Michaela Kessler

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

»STILLER« jako hrdina či antihrdina „u Hrdinů“

Z premiéry autorské adaptace románu Maxe Frische. V titulní roli Stillera hvězda současného doku-seriálu TV PRIMA „Policie v akci“!

Druhé květnové pondělí přineslo ve Studiu Hrdinů, ve Veletržním paláci v Praze, dlouho očekávanou premiéru „Stiller“. Toto režijní dílo Ivana Buraje jaksi symbolicky probíhalo pod sídlem Národní galerie, na jejíž půdě začal v dubnu 2019 boj s ministerstvem kultury i ministrem samotným. V hledišti nás čekalo, na rozdíl od „Enoly“ Elišky Brtnické, i více židlí! Inscenace byla v mnohých směrech podnětná…

Podkladem této inscenace byl vynikající román Maxe Frische, jehož hrdina – neúspěšný švýcarský sochař – má pocit, že i přes snahu není schopný být šťastný a dosáhnout štěstí v aktuálním manželství. Nedospívá však k němu také ani s milenkou. Odejde do ciziny, aby začal jiný, druhý život. Jako úplně jiný člověk. Což samozřejmě nejde. I když se to může člověku zprvu zdát. A určitě si to namlouvá. Proto Stiller, zadržený po sedmí letech na hranicích, dlouho popírá, že je totožný s hledaným Stillerem. Ale přijatý rodinou, přáteli a bývalou manželkou a vyšetřovaný soudem, se musí vzdát. Vzdává se, ale však jaksi neúplně. Opět se snaží splnit sebou vymyšlené manželčiny sny; a to jen a pouze svým způsobem. Ctu nejen neuspokojuje, ale i ničí ji a celý vztah. Vše tak Stiller přivede k opět výchozímu bodu, jako před lety.

Stiller“ je příběhem o vzájemném nepoznání se lidí (dokonce i v blízkém vztahu), o nemožnosti útěku od sebe samého. Rovněž tak o plýtvání časem, který je nám do života dán. Vede, anebo je částečně nasměrován, také k poznání a sblížení se s druhými lidmi. A navíc – skvěle popsané vztahy, které se ponejvíce uplatňují v bujném rozsahu až nyní, tedy zhruba padesát let po napsání knihy. Důležité se mi zde jeví, někdy vtipné a symbolické, historky o mužském přátelství (o Ripu van Vinkelovi a o objevování jeskyní) aneb také o neporozumění mezi mužem a ženou. Jako je tomu v povídce o manželce, která se pořad ptá na to, kde manžel byl.

Jak inscenovat natolik epicky barvitý proces, jakým je knižní „reprodukce“ deníků? Jak diváka vtáhnout za necelé dvě hodiny do barvitých životních peripetií Stillera?

Režisér Ivan Buraj ve spolupráci s dramatizátorem Janem Kačenou se toho úkolu zhostili statečně a odhodlaně. Buraj staví celé představení do rozličných sektorů. Ať již „jeskynního“, „tábornického“ s ohýnkem či „filmového“. Celé představení je postaveno na kontrastech. Statického, spíše verbálního, herectví proti akci. Tichého projevu v kontrastu s až překřičenými pasážemi. Filmu s ryzím divadelním herectvím. Za nepříliš šťastný považuji krok, že byl Jan Kačena „sám sobě“ dramaturgem. Tento by měl být oponentem a vést s režisérem i úpravcem textu plodný trialog. Myslím, že tento moment se na srozumitelnosti i výsledném tvaru „Stillera“ výrazně negativně podepsal.

Inscenace, těžící z kontrastu, má spád i švih. Druhou věcí je, zda divák neznalý románu úplně vše chápe ve správných souvislostech? A to je právě přímým výsledkem absence skutečného dramaturga…

Petr Reif byl typově vybrán pro titulní roli skvěle. Pouze je škoda, že kolikrát zapomněl svou televizní roli razantního policisty asi někde v divadelní šatně. Místy mu není (v komornějších pasážích) rozumět. Jinde zas šumluje. Jaký to kontrast oproti jemu sekundujícím herečkám Gabriele Míčové a Magdaleně Strakové. Na obhajobu Reifa musím dodat, že Studio Hrdinů je obtížněji zvučitelné. Rovněž razantně zvučené filmové pasáže tlumenému projevu (v jiných momentech představení) jednoznačně neprospívají.

Jak tedy premiéru „u Hrdinů“ hodnotit? Asi nikoli jednoznačně. Což bylo, podle mého dojmu, i režijní snahou? Zřejmě…

V úvodu nastíněná epičnost předlohy, či nutnost některých sdělení, důležitých pro pochopení věcí následujících, vedla místy režiséra k „černobílým“ interpretacím. Myslím, že by si divadlo mělo zachovávat více prostoru pro fantazii a obrazotvornost diváka. Byť i divadlo podle takové náročné a vícevrstevné předlohy.

Nikoli v poslední řadě musím ještě vyzdvihnout funkční a citlivou hudební složku Pavla Boiky.

Premiéra „Stillera podle Buraje“ některé nadchla, jiné plně neuspokojila, ale zároveň všem předkládala otázky. A tak by tomu mělo být. Divadlo současnosti nemusí (a nemělo by) pouze nastolovat jasné téze a přímá řešení.

Foto: Studio Hrdinů

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Max Frisch: »Stiller«

Překlad: Bohumil Černík

Dramatizace: Ivan Buraj a Jan Kačena

Režie: Ivan Buraj

Dramaturgie: Jan Kačena

Scéna: Antonín Šilar

Kostýmy: Zuzana Formánková

Asistenti režie: Jan Doležel a Marek Pechlát

Hrají: Gabriela Míčová, Magdalena Straková, Hynek Chmelař, Jan Lepšík, Marek Pospíchal, Petr Reif

Psáno z premiéry 13. května.

Foto: archiv STUDIA HRDINŮ

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

ENOLA na houpačce (dějin)

E jako Enola. E jako Eliška. Výrazné memento pro lidstvo jako takové. I pro jednotlivce. A to vše navíc umocňující milieum místa a jeho názvem – STUDIO HRDINŮ.

TANEČNÍ MAGAZÍN se málokdy vrací k již jednou recenzovanému představení. Tentokrát však musíme udělat výjimku. Autorské představení ENOLA Elišky Brtnické jsme navštívili s více než tříletým odstupem od premiéry a zejména v naprosto odlišném divadelním prostoru. A co nás k tomu vedlo? Speciálně to, že ENOLA byla vybrána do prestižní Top 50 Czech Performance Collection.

Jihlavská rodačka, absolventka doktorandského studia z HAMU i dramaturgických studií na prestižní francouzské cirkusové škole CNAC v Châlons-en-Champagne, Eliška Brtnická se sama charakterizuje jako cirkusová umělkyně. Její projekty, jako například EMILY, inspirována dílem Jindřicha Štýrského či spolupráce s Adamem Halašem na projektu LOST dosvědčují, že její akční rádius již překročil pomyslné cirkusové šapitó. Což plně potvrzuje i ENOLA. Rodinné dispozice a talent koneckonců dosvědčuje i bratr Elišky – Vojtěch Brtnický. Již renomovaný fotograf, který se také objevuje i v TANEČNÍM MAGAZÍNU. Ten na představení ENOLA aktivně spolupracuje.

ENOLA je ponurá. Přivítá nás naprosto strohý prostor. Mimo reflektorů se zde neobjevuje jediný divadelní náznak. Pouze rekvizity. Houpačka, velký hrnec plný papírových svitků, hrníček a menší miska, která zprvu může evokovat i nočník s fekáliemi. Nad tím vším kladkové závěsné zařízení s „nekonečnou“ rolí bílého nepopsaného papíru.

ENOLA zdaleka není pouhou akrobatickou exhibicí. Naopak. V úvodní dvacetiminutovce představení zde Brtnická pracuje s prvky stínového divadla, pantomimy, černého divadla (nikoli luminiscenčního!) a výrazového tance. Motiv samotného stínového divadla se – v již obnaženější podobě – vrací i v závěrečné sekvenci představení.

Mimo hlavní aktérky tohoto one woman show se na podobě ENOLY výraznou měrou podepsal hudební skladatel Stanislav Abrahám. Jeho pulsující hudba záměrně polarizující s reálnými zvuky dodává představení nejen celkem tradiční dramatický náboj, ale konkrétně i tempo a švih. Osvětlení Karla Šimka dosvědčuje, že méně někdy znamená více. Zkrátka, exhibice a originalita v rámci light designu, nemusí sloužit k výslednému prospěchu celku.

Na konečné vyznění ENOLY však má vliv celý tvůrčí tým. Bez rozdílu národnosti i profese.

ENOLA má velkou sílu a dopad. Eliška Brtnická v ní dokázala nejen evokovat „japonskou“ atomovou vlnu. Divák si jistě vzpomene na boj princezny Diany proti nášlapným minám. Anebo na „humanitární bombardování“ Jugoslávie?

Jak již výše uvedené potvrzuje, celé představení je nejen náročné fyzicky a koordinačně (nejen pohybově 🙂 ). Také navíc svými odlišnými výrazovými polohami vytváří pro Elišku Brtnickou vpravdě složitou úlohu.

Papír se v jedné z vrcholných scén objevuje mimo cívku, roli. Důležité však je, že mimo roli ani na okamžik během celého večera nebyla hlavní a jediná aktérka!

Důležitou složkou ENOLY je i výtvarný dopad. Nikoli pouze na bázi scény a kostýmního vyznění. Brtnická sama originálně vlasy pomalovává „nedotčený“ papír.

Jedinou výtku bych uvedl k dispozičnímu uspořádání diváckých sedadel. Studio Hrdinů skýtá poměrně strmé hlediště, umožňující exkluzívní vjem. Bohužel, sedadla tentokrát byla nízko a nevyužila tuto možnost. Navíc, pokud před vámi seděl někdo vyšší, museli jste se různě naklánět a stejně vám unikly některé scény na zemi. Sedadla mohla být s většími rozestupy a výš. Obzvlášť, když se nejedná o divadlo detailu… Naopak, scény na houpačce by byly možná i efektnější s větším diváckým odstupem…

Ale to jen pouze spíše pro příště…

ENOLA skutečně stojí za vidění. A zejména za vnímání. Kdo si ji nechce nechat ujít, má nejbližší možnost, pro změnu v prostorách divadla DISK, opět v úterý, tentokrát 11. června, v rámci studia Pražského Quadrriennale 2019.

ENOLA

Koncept, choreografie, interpretace: Eliška Brtnická
Supervize: Stéphanie N’Duhirahe
Hudba: Stanislav Abrahám
Pohybová spolupráce: Minh Hieu Nguyen, Ilona Jäntti, Jana Vrána
Kostým: Yumi Hayashi
Light design: Karel Šimek
Foto: Vojtěch Brtnický
Grafika: Prokop Vondruška
Trailer: Petra Bučková
Produkce: Dagmar Bednáriková
Projekt podpořili: KD Mlejn, Cirqueon, Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha
Zvláštní poděkování: Albin Warette, Denisa Vostrá, divadlo Yarmat, Jan Kohout
Premiéra: 9. 2. 2016 NoD, Praha

Video: Petra Bučková

Foto: Vojtěch Brtnický

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Jak vypadá svět po výbuchu v Hirošimě?

Eliška Brtnická ztvárnila ve své inscenaci pocity lidí přeživších výbuch v Hirošimě. V jejím díle se zajímavě prolíná tanec, akrobacie na visuté hrazdě a papír

 

 

9. února uvedla Eliška Brtnická a Cirkus Mlejn v experimentálním prostoru NoD svou inscenaci pod názvem ENOLA. Toto dílo vyvolává v divákovi silné emoce, na jedné straně skvělý akrobatický výkon Elišky Brtnické, na druhé straně  téma, které se zarývá hluboko do duše.

Inspirací jí byli přeživší v Hirošimě a japonské legendy. Akrobacie na visuté hrazdě byla překrásně umělecky sladěna s tímto tématem, dalším užitým výrazovým prostředkem byl papír.

1

Horský vánek z Fudži k nám donáší příběh o apokalypse. Výbuch v Hirošimě bezesporu zasáhl duše  těch, kterých se život po výbuchu bezprostředně týkal a nejen jejich. Zoufalství a touha pokračovat v lidském údělu, se staly synonymem pro nový život, touhu znovu vstát z popela a jít dál.

Na počátku inscenace ENOLA člověk hledá něco v koši. Pozůstatky čeho?

2

Náhle nastává tma. Člověk se plazí po zemi,  záblesk, znovu tma. Výbuch.  Nachází jakýsi záchytný prostředek, který v tomto případě představuje hrazda, ale vlastně to může být v případě hledání nového života naprosto  cokoliv. Člověk se pomalu sune nahoru, tápe a padá na zem. Čistí zem, odhazuje všechny věci a jen bezvládně odpočívá.  Zoufale se motá, právě tak i na hrazdě,  na své cestě za novým cílem. Chvíli se hrazda točí jako kolotoč, chvílemi se člověk odráží ode dna  a šplhá po bílém plátně  (z papíru), představujícím oblak prachu. Člověk chvíli visí hlavou dolů, pozoruje vlastní stín, (celé toto drama doprovází hudba,  vzbuzující úzkost). Zoufalý člověk stále cosi  hledá, hledá.

4

Po určité době se ale vyšvihne nahoru a spokojeně sedí. Znovu se otáčí, proplétá,  zaplétá, šplhá,  visí, hledá, leze pozpátku,  rezolutně vstává. Hledá, hledá, jako šílený. Černé skvrny  na bílém papíru, představující stopy strašného výbuchu, jsou již smyté.  Nešťastný člověk ještě stále padá, motá se,  houpe se na  tenkém  provázku života. Ale najednou stoupá, stoupá …. a do nebes (tedy Eliška stoupá na visuté hrazdě).  Nezlomný lidský duch jde dál. Zvítězil. Veškeré stopy po výbuchu zmizely, zem čistá, lidé si spokojeně hoví ve svých výšinách, hudba zní  tentokrát poprvé vesele.  Život  v nás opět zvítězil.

3

Eva Smolíková

Taneční magazín