La traviata

Verdiho klasika, příběh o lásce a kapitalismu

Moravské divadlo Olomouc připravuje premiéru opery La traviata, jednoho z nejznámějších děl Giuseppe Verdiho. Režisér Michal Hába přichází s novým pojetím 170 let starého klasického příběhu, který zasáhne nejen operní nadšence, ale i diváky hledající současné společenské přesahy. Jeho inscenace La traviaty odhaluje tragický milostný příběh, ale také tvrdou realitu sociálních nerovností v kapitalistickém světě. La traviata je čtvrtou operní premiérou a zároveň poslední v sezoně pod vedením umělecké šéfky Veroniky Kos Loulové.  Premiéra se uskuteční v pátek 11. dubna 2025.

La traviata jako kritika společnosti

La traviata mě zaujala svým příběhem. Může se zdát jako banální romance, ale lze ji také vnímat jako příběh o vykořisťování člověka ve světě plném sociálních nerovností. Violetta je postava, která má jednu svobodu: buď zemře hlady, nebo bude prodávat práci svého těla. Pro mě to tedy není jen příběh o lásce, je to příběh o lásce a kapitalismu” vysvětluje režisér Michal Hába. Hlavní hrdinka Violetta Valéry není pouze romantickou postavou, ale také zastupuje všechny ženy, které společnost vyloučila pro jejich nezávislost a odhodlání se nepřizpůsobovat dobové morálce. Režijní koncepce se proto soustředí na zobrazení společenských tlaků, které Violettu postupně ničí. Je to nejen tlak patriarchální morálky, ale i ekonomická a sociální realita, která definuje možnosti každého jednotlivce.

Vizuální pojetí a symbolika

Výprava inscenace, za kterou stojí renomovanní výtvarníci Dragan Stojčevski a Adriana Černá, pracují se silnými vizuálními symboly. „Dominantním prvkem v prostoru jsou dvě odlišná zobrazení ženy. První je velký portrét současné ženy, který vypadá jako reklamní fotografie. Fotografie má vynechané oči, čímž vzniká černý průhled skrze tvar, do kterého se objevují sólisté a členové sboru. Dalším zobrazením je reprodukce dobové malby J.-F. Milleta „Sběračky klasů“, namalovaná čtyři roky po premiéře opery. Obraz také ukazuje na znevýhodněnou pozici žen v 19. století, které shromažďují zbytky sklizně, jež byla v té době považována za formu žebraní,“ uvedl StojčevskiScénografie reflektuje nejen Violettin osobní boj, ale i širší společenské souvislosti. „Nehledali jsme realistickou scénografii, ale spíš univerzální odcizený prostor, který evokuje něco mezi bankou a galerií. Banka je symbolem odosobněné směny, galerie zase místem, kde se umění stává postmoderním designem, komoditou. Zlatý býk na scéně odkazuje k Wall Street a dravosti kapitalismu, ale také k dionýsovské oběti a falešnému bohu mamonu. A postava samuraje? Ta do příběhu vnáší motiv morální kázně a kodexu cti, který je pro Violettinu tragédii klíčový. Zároveň evokuje sebevraždu, kterou Violetta svým způsobem života de facto páchá,” přibližuje režisér Hába vizuální koncept inscenace.

Diváci se na jevišti mohou těšit i na taneční doprovod baletního souboru Moravského divadla pod vedením choreografky Cécile Da Costa.

 Pro koho je inscenace určena?

Nová La traviata osloví nejen tradiční milovníky opery, ale i diváky, kteří hledají hlubší společenský přesah. Přestože jde o klasické operní dílo, jeho témata jsou dnes stejně aktuální jako v době jeho vzniku. Podle režiséra je Verdiho hudba fascinujícím kontrastem k tvrdosti příběhu. “V Traviatě je spoustu témat, která má dnes smysl vytáhnout, od zmíněné sociální nerovnosti, přes neviditelné násilí (nejen na ženách) až po “imperativ dneška” – neustále se bavit, konzumovat a pracovat. Zvýraznění těchto témat ale nejde na úkor hudby, naopak – inscenace se snaží hudbu a její výraz maximálně respektovat, nesnaží se ji nikde předběhnout, obejít nebo fungovat na její úkor.”

Hudební nastudování a pěvecké obsazení

O hudební nastudování inscenace se postaral šéfdirigent Tomáš Hanák. V roli Violetty se představí sólistka opery Helena Beránková v alternaci hostující Lada Bočková. Alfreda alternují Raman Hasymau a Luis Carlos Hernández Luque. A do třetice je třeba zmínit i Germonta otce, kde se představí Daniel Kfelíř a hostující Roman Vlkovič.

Orchestr Moravského divadla Olomouc pod taktovkou Tomáše Hanáka a Filipa Urbana slibuje autentický a emocemi nabitý hudební zážitek. Představení bude uvedeno v originálním italském znění s českými a anglickými titulky, aby bylo přístupné co nejširšímu publiku. „Traviata je jedním z nejkrásnějších hudebních šperků, jaký byl kdy vytvořen. Hlavním úkolem dirigenta i všech ostatních interpretů je předvést, nasvítit a vystavit tento skvost tak, aby jeho krása mohla naplno zazářit,“ uvedl dirigent Tomáš Hanák.

Premiéra opery La traviata v Moravském divadle Olomouc se uskuteční 11. a 12 dubna 2025.

Obsazení:

Violetta Valéry: Helena Beránková/ Lada Bočková, j. h.
Alfredo Germont: Raman Hasymau/Luis Carlos Hernández Luque, j. h.
Giorgio Germont: Daniel Kfelíř/Roman Vlkovič, j. h.
Flora Bervoix: Anna Moriová/Marie Svobodová, j. h.
Gaston: Jakub Rousek/Marek Tokoš, j. h.
Baron Douphol: Vojtěch Pačák, j. h.
Markýz D´Obigny: Martin Štolba
Doktor Grenvil: Jiří Přibyl/Oto Nouzovský, j. h.
Sluha u Flory: Jan Vaculík
Posel: Jan Vaculík
Giuseppe, sluha Violetty: Radim Šimeček
Annina: Lucie Skácelíková/Kateřina Popová

Foto: Tereza Valnerová

Vlasta Pechová

pro Taneční magazín

Vzlet začíná třetí kulturní sezonu, buďte u toho

Vršovická kulturní křižovatka startuje novou sezonu

Vršovická kulturní křižovatka startuje 14. září novou sezonu. Ve třetí sezóně Vzletu se publikum může těšit na projekty, které spojuje odvážné překračování žánrů.

Na rohu Holandské a Norské ulice se od první poloviny září bude vyjímat nové umělecké dílo. Banner na fasádu vršovické kulturní křižovatky připraví autorská dvojice Michal Pěchouček & Rudi Koval působící pod značkou unconductive trash. Třetí sezona odstartuje v týdnu od 12. září projektem 5:59 na scéně a odhalením venkovního banneru a vernisáží dvou výstav uvnitř Vzletu, které proběhnou 14. září. V nové sezoně se kromě nových divadelních inscenací, sousedských akcí, programu pro děti a koncertů můžete těšit na řadu úspěšných projektů z původní produkce Vzletu. Projekty premiérované v loňské sezóně sklidily vynikající ohlasy veřejnosti a pro všechny z nich je typické neotřelé překračování žánrů. 

Do Vzletu se po prázdninách vrací „oživlý podcast“ 5:59 na scéně. Tento mimořádný formát spojuje novinařinu s prvky divadelní inscenace a překračuje rozhlasový zážitek směrem k jevištní podobě. Živé hosty doprovází hudba, video a fotografie a diváci tak mají možnost vidět, jak jim obraz a zvuk doslova vzniká před očima. Vytvořit „třírozměné noviny”, které dávají jednotlivým příběhům scénickou podobu, bylo snem zkušené novinářky a spoluautorky stejnojmenného podcastu serveru Seznam Zprávy Lenky Kabrhelové.  Ve spolupráci s divadelní režisérkou a průkopnicí práce s technologiemi na scéně Petrou Tejnorovu připravily pro Vzlet jedinečnou mediální a žánrovou fúzi, v níž zazněly například dosud nezveřejněné odposlechy z kauzy exposlance Davida Ratha. 5:59 na scéně proběhne 12. a 13. září ve Vzletu.

„V projektu 5:59 na scéně nám šlo o to, abychom na jevišti rozvinuli ty části příběhů, na které v podcastu nezbývá prostor. Na rozdíl od toho, co vidíme na české divadelní scéně, kde obvykle stojí herci nebo performeři a snaží se něco zahrát, se tady diváci potkají s vypravěči příběhů, kteří nemají jevištní zkušenost, ale přichází nám něco sdělit. Důležité je právě to, že naši hosté mají co říct. Na scéně dáváme jejich příběhům jevištní podobu, čímž překračujeme rozhlasový žánr a přinášíme jedinečný zážitek. Formát 5:59 na scéně bude vždy částečně improvizovaný, protože vzniká teď a tady – ať už se to týká zvuku, videa nebo samotného vyprávění,” komentuje spoluautorka Marta Ljubková.

Druhý ročník festivalu čisté improvizace Volná jízda vypukne ve Vzletu 15. a 16. září. Během bohatého dvoudenního programu vystoupí například Divadlo Vosto5, České národní improvizační divadlo nebo soubor My kluci, co spolu chodíme. Volná jízda jako festival překračuje žánr předem připravených inscenací. Vystoupení jednotlivých souborů nepatří do žádné kategorie, nedělí se na žádné disciplíny a nepředchází mu žádná příprava.

„Dlouho jsme si s Vosto5 mysleli, že čistou divadelní improvizaci z ‚nulového‘ bodu, tj. bez příprav a disciplín u nás děláme jenom my a možná ještě vrchní současný ezoterik Jaroslav Dušek s Divadlem Vizita. Pak se ale ukázalo, že podobných skupin je více a jsou skvělé. Často lepší než my. Když jsme začali hrát a ovlivňovat dramaturgii ve Vzletu, tak nápad na festival Volná jízda byl logickým vyústěním této naší záliby v krajně rizikovém divadelním improvizování pod heslem: ‚Průšvih, nebo pochvala. Nic mezi tím‘,” zve na festival programový ředitel Vzletu Petr Prokop.

Na podzim bude ve Vzletu k vidění také netradiční opera Zabijačka s podtitulem ‚Hladový je vždycky smutný, nacpat bříško, to je nutný‘. Publikum se na původní komickou operu o třech dějstvích v režii Jiřího Havelky a Veroniky Loulové může těšit 6. a 7. listopadu. Autoři v ní doslova tančí mezi žánry a svým netradičním uměleckým počinem sklízí úspěch u širokého spektra diváků – od milovníků opery přes milovníky lidové zábavy a milovníky tlačenky až po milovníky Divadla Vosto5 a divadla obecně. Vedle věhlasných režijních jmen stojí za Zabijačkou řada úspěšných osobností. Spoluautorem hudby je zkušený a vyhledávaný skladatel Ivan Acher. Ústřední postavu Řezníka ztvárnil operní zpěvák Vladimír Chmelo, který pravidelně hostuje například v Metropolitní opeře v New Yorku. Scénografii vytvořil Dragan Stojčevski, jenž je mimo jiné autorem scénické podoby oceňované opery Alcina v produkci Národního divadla Brno.

Dramaturgyně Marta Ljubková k Zabijačce dodává: „S českými tradicemi je to trochu potíž – na jedné straně si jich vážíme, na druhé se jich trochu bojíme. Zabijačka je ideální most přes řeky obav: je to opera ve smetanovském duchu, ale není vůbec konvenční, a zároveň se tam ‚po česku‘ zabíjí, ale není to zas tak morbidní. Bavilo nás hrát si s očekáváním toho, co má být (hudba, jídlo, poprava prasete) – a co z toho nakonec vzejde.” 

Vstupenky koupíte na www.vzlet.cz nebo vždy 60 minut před začátkem na pokladně Vzletu, kterou najdete ve velkém foyer v prvním patře na adrese Holandská 669/1 – Vršovice. Platit můžete v hotovosti nebo kartou.

Vzlet otevřely v roce 2021 tři pražské kulturní organizace – Divadlo Vosto5, barokní orchestr Collegium 1704 a vršovické Kino Pilotů. Sto let starý sokolský biograf tak po desítkách let opět pulzuje životem. Do Vzletu můžete vyrazit za divadlem, hudbou, výstavou, vzdělávacími programy nebo si zatančit na plese.

 

Lucie Kecová 

pro Taneční magazín

Nechť žijí »GARSONKY«!

Do bývalého Divadla E. F. Buriana, nyní divadla ARCHA na premiéru. Předposlední žáříjovou neděli a v předposlední pondělí.

Rituály každodenního života. Pohyby prováděné rychle, úsporně, bezmyšlenkovitě. Nejsou krásné ani výjimečné. Nepořádáme v nich žádná mistrovství, přestože položit sklenici na stůl lze snad tisíci různými způsoby. Vypreparovali jsme je z kontextu domácnosti a vytvořili z nich vysoce koncentrovanou jevištní substanci prožitou v každém momentu „teď“ pro potřeby praktického každodenního života v komplikovaném světě plném krutosti i něhy, nereálných podmínek i reálných hrozeb, ve světě plném paradoxů.

TANEČNÍ MAGAZÍN již dříve na představení zveřejnil recenzi:

htps://www.tanecnimagazin.cz/2019/05/29/mijeni-a-neobyce…cajoveho-pytliku

SOUTĚŽ O VSTUPENKY NA bit.ly/GarsonkySOUTEZ

»GARSONKY«

Choreografie: Veronika Knytlová, Martin Talaga, Jindřiška Křivánková
Režie:
Jiří Havelka
Tančí:
Veronika Knytlová, Martin Talaga
Scénografie:
Dragan Stojčevski
Light-design:
Karlos Šimek
Hudba:
Martin Tvrdý
Produkce:
Radmila Krásenská/Mind Move, Divadlo Archa

Za podpory Ministerstva kultury, Magistrátu hlavního města Prahy a Nadace Život umělce.

Foto: Jakub Hrab

MICHAL STEIN

TANEČNÍ MAGAZÍN

»GARSONKY« jako míjení (se) a (ne)obyčejnost čajového pytlíku

➳ Obyčejnost v kráse pohybu ➳ Sdílené míjení ➳ Strhující pohyb ➳ Naplněný či nenaplněný existencionalismus? ➳ Kytka místo kalendáře ➳ A co děti? ➳ Myš a myšlenka ➳

Již za necelý půlrok jsem měl tu čest vidět druhé představení sdružení MIND MOVE. Po lednovém „VOID RELOADED“ na prknech divadla PONEC mne tentokrát čekaly „Garsonky“. Koncem května. Přímo na linoleu malého sálu DIVADLA ARCHA. Představení bylo nazváno jako „work in progress”, čili určitou tvůrčí dílnu. Nahlédnutí do kuchyně. A to doslova do kuchyně garsonky.

Jak vidno, imaginativní garsonka může vzniknout i kdesi na dvorku u okapu – foto ze zkoušky představení, mimo divadlo

Po mé kritice určitých kontroverzních údajů v divadelním programu – průvodci v Ponci, jsme se tentokrát žádné průvodní tiskoviny nedočkali. U podobné tvůrčí dílny, tedy ještě neusazeného představení, je to vcelku logicky pochopitelné.

Na svých internetových profilech tvůrci předcházejí „Garsonky“ touto statí: „Dva lidé čekající na změnu. V jejich vypiplaném mikrosvětě poletují paprsky trajektorií, které se vzájemně nikdy neprotnou. Jsou hladké, oblé, pomalé, jindy ostře a rychle řežou vzduch na jednotlivé střepy. Jejich prostor je jimi celý počmárán. Obklopeni pohodlím domova neví si náhle s ničím rady. Vše kolem je milé a bezpečné. A přitom neúnosně těžké a nesnesitelně snadné. Toto trvání je třeba změnit. Rázně a radikálně. Rozhodně! Teď!!! Ale změna nepřichází…“

Veronika Knytlová a Martin Talaga ještě při zkouškách

Bude toto naplněno? Nalezne divák to, co se snaží tvůrčí tým nastolit? Dokážou to obě strany – po „absolvování“ celého představení – lépe definovat? Nejen tyto otázky jsem si kladl před zahájením v nabitém malém sále ARCHY.

Hned zpočátku se musím čtenářům omluvit. „Garsonky“ sice z devadesáti procent stojí, padají i místy leží s výkony dvou titulních protagonistů – Veroniky Knytlové a Martina Talagy. Divák se v průběhu večera však setkává ještě s úvodní půvabnou rolí uklízečky. A dočkává dvou mužských malých, leč podstatných, úloh (de)montérů. Jejich představitelé nám však zůstali utajeni. Asi tou absencí programu? Inu, i desítky let se klaníme neznámým vojínům. A tak tedy poklona úvodem „neznámým představitelům“.

Opět Martin a Veronika během zkoušek – ta kytka v představení byla trochu jiná 🙂 , nikoli stromeček!

Možná, že jsem očekával větší apel na existencionální notu? Možná si představoval scénické pojetí více vykonstruované?

Samotné představení „Garsonek“ však předčilo očekávání. Strhující taneční pohyb. Místy (záměrně?) úsměvně karikující volné sestavy gymnastek či obdobné jízdy krasobruslařek. Ohromný gejzír scénických nápadů. Jejich bezprostřední rozvíjení. Oscilující kontrast mužského a ženského (mikro)světa. To jsou zřejmě ty nejdůležitější pocity z téměř hodinového zážitku. A samozřejmě, skvělé výkony protagonistů. A v neposlední řadě i skvěle ilustrující a burcující záměrně monotematická hudba Martina Tvrdého.

Garsonka na malé scéně Divadla Archa

Co mne zaráželo? Možná méně hravých motivů, jakým bylo počáteční proměnění se čajového pytlíku v myšku… Nebo naopak? A zejména pak režijní neujasněnost, co ztvárnit pouze mimicky a co s reálnými rekvizitami. Zpočátku jsem tak chápal oddělení snů, plánů a reality. Což se v průběhu večera ukázalo mým omylem. Ale myslím si, že kupříkladu „mobilování“ s imaginárním mobilem by bylo určitě atraktivnější než s tím skutečným, trojrozměrným…

Hlavním rysem celých „Garsonek“ je osamělost v nás. Až sžíravě marný pocit míjení se. Věčný konflikt snů a plánů s krutou realitou. Ale i zároveň hledání krásy ve všednosti. Pocit, zda lze odpovědně přivést na svět děti do toho světa dnešního? A to se tvůrcům zdařilo v míře víc než přeplněné. A tak popřemýšlejte i vy o hledání cesty k sobě. Nalézání pozitiv i v (na první pohled) negativním světě. A ať to netrvá dlouho, ať kytka, která v „Garsonkách“ nahrazovala kalendář i hodiny, neuvadne!

V takové divadelní garsonce se dá i fotit mobilem!

»GARSONKY«

Tvůrčí tým:

Choreografie: Veronika Knytlová, Martin Talaga, Jindřiška Křivánková

Režie: Jiří Havelka

Tančí: Veronika Knytlová, Martin Talaga

Scénografie: Dragan Stojčevski

Light-design: Karlos Šimek

Hudba: Martin Tvrdý

Produkce: Radmila Krásenská/Mind Move, Divadlo Archa

Foto: Mind Move (z exteriéru), Martina Vaňková (z představení)

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN